Vůči Václavu Havlovi necítím záš a nemám potřebu ho za každou cenu očernit, jak tvrdí on o mě. Nesouhlas není záš a kritika není očerňováním. Pokud to ale prezident bere takto osobně a emocionálně, brání tím věcné a klidné polemice.

Jsem dlouhodobým kritikem způsobu, jakým Václav Havel nakládá s institutem prezidentských milostí. Kritizuji ne proto, kdo je uděluje, nýbrž proto, jak je uděluje.

Milost prezidenta republiky je výjimečnou pravomocí, umožňující jednomu člověku změnit rozhodnutí nezávislého soudu o vině a trestu. Kdyby jen to. Současná právní úprava dává prezidentu republiky do rukou ještě větší moc, nebo nemusí ani čekat na pravomocné rozhodnutí soudu aby odpustil nebo zmírnil trest uložený soudem. Český prezident může dokonce nařídit, aby se vůbec nezahájilo trestní stíhání nebo, bylo-li již zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Je třeba připomenout, že pravomoc českého prezidenta je v tomto smyslu nesrovnatelně větší, než je v okolních demokraciích zvykem a ve své podstatě se dá přirovnat k pravomoci absolutního monarchy, rozhodujícího o životě a smrti svých poddaných. Václav Havel se bohužel takto často chová. A pro důkazy není třeba chodit příliš daleko - Šimůnek, Chadimová, bratři Tancošovi, vrahové Růžička, Havič a celá řada dalších.

Jedním z klíčových prvků demokratického právního státu je rovnost před zákonem, tedy princip, že každý občan je nadán stejnými právy, svobodami a povinnostmi. Současně platí, že rozhodnutí o porušení zákona, rozhodnutí o vině a výši trestu je v rukou orgánů činných v trestním řízení a soudů. Způsob, jakým je Václav Havel schopen rozhodovat, je pro mne důkazem, že si tento princip a jeho platnost vůbec neuvědomuje. Nedochází mu, že každé žádosti o milost předcházela a předchází úmorná, náročná a velmi zodpovědná práce policistů, státních zástupců a soudců. Nedochází mu, že se staví do role soudce soudců. Ale to je role, která mu nepřísluší, nebo nad světskou spravedlností je už jen spravedlnost boží ...

Milost v rukou člověka, který s ní neumí zacházet je velkým nebezpečím pro právní stát. Neumí-li navíc rozhodnout včas a rychle, nemá o ní rozhodovat vůbec. V případě Kvapil prezidentova kancelář téměř dva a půl roku neudělala vůbec nic. Teprve po mé interpelaci na ministra spravedlnosti kvapně vrátila originál spisu soudu, aniž by se ovšem prezident republiky jakkoliv vyjádřil! Spolu s další administrativou to tedy již tři roky brání tomu, aby osoba důvodně podezřelá z vraždy byla postavena před soud. Případ Kvapil ale nebyl a není jediný, kdy rozhodování o milosti způsobuje průtahy v soudním řízení a brání průchodu spravedlnosti. A to je věc se kterou nemohu smířit, a proto jsem kritický. Kritizuji nejenom konkrétní rozhodnutí hlavy státu, nýbrž i samotnou právní úpravu prezidentských milostí. Kritizuji nekoncepčnost a neprůhlednost pravidel, podle kterých je někomu milost udělena a někomu jinému ne.

Nezačínám a nekončím pouze u kritiky. Navrhl jsem změnu Ústavy, kterou ovšem Senát zamítnul. Jediný, kdo je schopen současný stav změnit je samotný prezident republiky. Měl by veřejně dát najevo, že respektuje rovnost občanů před zákonem i to, že o vině a trestu rozhoduje výhradně a pouze soud. Měl by se veřejně zříct udělování milostí ještě před rozhodnutím soudu. Měl by zveřejnit pravidla, podle kterých žádosti o milost posuzuje a kritéria podle kterých o udělení milosti rozhoduje.

Vedle toho by se neměl bát přiznat chybu, pokud se jí on sám nebo jeho podřízení dopustili. Václav Havel to ale odmítá. Namísto toho vidí kolem sebe nějaké spiknutí, které ho má prý poškodit. Žádné spiknutí ale neexistuje. Co existuje je nevěrohodnost jeho rozhodování o milostech... k velké škodě pro něj samotného, k velké škodě pro nás pro všechny.