Je neonacismus jinou formou levicového extremismu či nikoliv? Jsem přesvědčen, že je! Vím, že tento postoj není všeobecně sdílen. A nepřekvapuje mne to. Co mne překvapuje, je povrchní ironizace mého názoru, kterou na těchto stránkách, namísto seriózní polemiky, prezentoval historik Rudolf Vévoda.

Komunismus a nacismus mají příliš mnoho společného, než abychom je mohli stavět do vzájemného protikladu. Podobnosti, které nejsou z kategorie čistě náhodných, vykazují jak základní principy, na kterých oba politické směry stavějí, tak i politická praxe Stalinova Sovětského Svazu, Maovy Číny, Pol Potovy Kambodži nebo Hitlerova Německa.

Námitka o absolutním nepřátelství komunismu a nacionálního socialismu neobstojí. Za prvé proto, že největším deklarovaným nepřítelem nemůže být logicky nikdo jiný než ten, kdo usiluje o tytéž cíle – tedy absolutní, nekontrolovatelnou a věčnou moc. A za druhé stačí připomenout pakt Molotov-Ribbentrop. Tedy dohodu dvou na oko nesmiřitelných totalitních režimů, kterým toto “nepřátelství” nebránilo spojit se při prosazování jejich skutečných světovládných cílů. O blízkosti obou režimů, a to ideologické, včetně levicovosti, svědčí také výroky jejich vrcholných představitelů. Vrchní nacistický propagandista Goebbels tak neváhal o své straně prohlásit, že představuje “německou národní levici”. V odpovědi na Rooseveltovu otázku po totožnosti šéfa NKVD Beriji zase velký Josef Vissarionovič neváhal bezelstně prohlásit: “Myslíte tenhle? To je můj Himmler."

Tím, co však komunismus a nacismus spojuje na prvním místě je přesvědčení, že lze předělat lidskou přirozenost. Víra v to, že lze politickými prostředky vytvořit dokonalého jedince, splývajícího s dokonalou masou a dokonalou společností. Jinými slovy, podle komunistů a nacionálních socialistů je možné vytvořit ideální společnost – v prvním případě ideově a třídně čistou (rozuměj proletářskou), v případě nacismu rasově čistou. Onen pověstný ráj na zemi. V prvním případě podmíněný tím, že nebude existovat žádné soukromé vlastnictví, všechno bude patřit všem, nebude třeba ani státu, neboť nade vším bude bdít vyvolený revoluční předvoj dělnické třídy. Ve druhém pak postavený na vládě vyvolené silné árijské rasy.

Komunisté i nacionální socialisté vytvořili všeobjímající ideologie, které znaly odpovědi na jakékoli otázky politického, ekonomického i ryze lidského typu. Tyto ideologie pak povýšily na státní náboženství, kterým byla podřízena veškerá kultura a vzdělávání. Za důležitou součást své politiky pak oba režimy považovaly export svých ideologií, misi totalitarismů. V případě nacismu se tato “mise” projevovala válkou za dobytí Lebensraumu pro árijskou rasu. Komunisté zase se zbraní v ruce vyvážely své revoluce do všech světových kontinentů a za nezměrného utrpení domácího i cizího obyvatelstva.

Komunistické režimy i nacistický režim byly postaveny na vedoucí úloze masových státostran, které si vytvořily převodové páky, pomocí kterých ovládaly celé společnosti. Všichni lidé pak byli nejen nuceni k bezpodmínečnému podrobení se, ale také k aktivní účasti na stranické práci nebo alespoň na činnosti různých společenských organizací – odborů, tělovýchovných a mládežnických organizací, branných spolků a milicí aj. Nikoli náhodou se příslušníci nacistické NSDAP (mimochodem plný název “Národně socialistická německá dělnická strana” se hodně blíží oficiálním názvům některých komunistických stran před rokem 1989) oslovovali stejně jako komunisté “soudruzi”.

Komunismus a nacionální socialismus dále spojuje rasismus a segregace. Stejně jako nacisté třídili lidi dle jejich rasového původu, komunisté dělili jedince podle třídního původu. Vyvolené oba režimy upřednosťnovaly, nevyvolené tolerovaly, ale zneužívaly, a zavržené pak bez milosti likvidovaly (Židy a Romy stejně jako kulaky a buržousty). Bylo-li navíc třeba i komunisté rádi využili antisemitismus (viz proces proti Slánskému a spol.) a naopak nacisté třídní rétoriky, o čemž svědčí např. dochované řeči Hitlera, Goebbelse a dalších nacistických pohlavárů. Termíny jako “židozednářská plutokracie” nebo “mezinárodní sionistické centrum” byly užívány oběma režimy.

V praxi obou hnutí najdeme bezprecedentní násilí, a to už před převzetím moci např. v podobě ozbrojených milicí. Najdeme tam i koncentrační tábory, ať už se nazývaly Osvětim, Dachau, Terezín nebo Gulag a Jáchymov. A v nich milióny lidí krutě mučených, zbavených jakýchkoli náznaků práv a doslova vyhlazených. Komunismus i nacismus ruku v ruce rozpoutaly nejstrašnější a nejkrutější válku v dějinách lidstva. K dennímu chlebu obou ideologií patřilo systematické vymývání mozků a lámání charakterů celých národů. Typickým rysem obou režimů – revolucí bylo požírání vlastních dětí, tj. soustavné čistky uvnitř státostran a ozbrojených složek, které upevňovaly jejich vnitřní soudržnost. K témuž pak sloužily všemocné státní policie s propracovanými metodami, inspirovanými nezřídka právě činností protichůdných režimů (NKVD, KGB, Gestapo, StB, Securitate aj.)

Společným a hlavním nepřítelem komunismu a nacionálního socialismu byly nepochybně kapitalismus a liberalismus, které představovaly pravý opak jejich kolektivismu. Principy svobody, soukromého majetku a omezeného státu byly hlavním terčem komunistické i nacistické propagandy. Právě ony totiž vytvářely hráz proti jejich nástupu, byť – jak se záhy ukázalo – bohužel nepříliš odolnou. Pro komunisty i nacisty proto nebyl žádný problém znárodňovat, vyvlastňovat, vytvářet několileté státní hospodářské plány s cíli “dohnat a předehnat”, stanovovat ceny produktů, určovat cenu práce, znemožňovat svobodnou volbu zaměstnání a zaměstnanavatele či zneužívat monopol na emisi peněz. Stoupenci komunismu i nacismu popírají svobody jednotlivců, chtějí monopolizovat stát, rozšiřovat jeho moc a prostřednictvím něho pak uskutečňovat své sociálně-inženýrské projekty třídní či rasové povahy. Není těžké nahlédnout, že z hlediska liberálně-konzervativních hodnot jsou jak komunismus tak i národní socialismu dvěma největšími nebezpečími, jejichž podstata je ale totožná – a to veskrze levicová.

Nechci předělávat základy politologie nebo přepisovat historii. Byl bych jen rád, kdyby se mnozí majitelé jediných pravd trochu zamysleli nad skutečnou podstatou komunismu a nacionálního socialismu. Možná by došli k podobným závěrům o společné – a to krajně levicové – podstatě obou totalitarismů, na niž už dříve upozornili např. Friedrich August von Hayek, Ludwig von Mises, Eric Voegelin, Paul Johnson, Rio Preissner či Hannah Arendtová.

V době, kdy si připomínáme konec nejhoršího válečného konfliktu, který obě hnutí společně rozpoutala, a kdy v mnoha evropských zemích sílí komunistické i neonacistické formace, by taková reflexe byla nepochybně na místě. Určitě mnohem více než povrchní soudy podobné těm, kterých se vůči mému postoji v textu “Ivan Langer politologem” dopustil Rudolf Vévoda.

Lidové noviny, 12. května 2005