Vážení kolegové,

pozorně a se značnou dávkou porozumění jsem se seznámil s výzvou, která vznikla prakticky jen několik okamžiků poté, co se celá řada z nás - bývalých studentů a aktivních účastníků stávky v listopadu 1989 - setkala při křtu knihy "100 studentských revolucí", mapující naše prožitky z oněch listopadových dnů před deseti lety.

Důvody, pro které jsme tehdy společně vystoupili proti komunistickému režimu, byly totožné - spojovala nás touha po svobodě a nesouhlas s praktikami totalitního režimu, které v nejbrutálnější podobě vyvrcholily 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Všichni jsme tehdy byli nejen svědky, ale především aktivními spolutvůrci událostí, které následovaly. Proto si dnes kladete nejen Vy, ale mnozí další - veřejnosti známí, méně známí i zcela neznámí účastníci tehdejších událostí - otázku, nakolik dnešní realita odpovídá našim tehdejším představám. Proto se všichni zamýšlíme nad tím, nakolik se během uplynulých deseti let podařilo naplnit touhu a realizovat ideály, pro které tehdy nejen studenti a herci, ale především drtivá většina společnosti povstala proti tehdejšímu režimu. Jsem přesvědčen, že je to proto, nebo všichni sdílíme jistý pocit odpovědnosti za to, aby se myšlenky a ideály listopadu 1989 nerozplynuly v rostoucích preferencích komunistů.

Po skončení stávky jsem se rozhodoval, zda se chci věnovat výhradně sobě, zajímat se jen o svůj osud, nebo zda chci být i nadále aktivní ve veřejném životě a zda se chci spolupodílet na polistopadových změnách v naší zemi. Rozhodl jsem se pro to druhé. Proto jsem vstoupil do politické strany, která mi byla svým programem nejbližší a představovala pro mne osobně přirozené pokračování toho, proč jsem se v listopadu 1989 zúčastnil stávky. Již nedlouho po skončení studentské stávky bylo totiž zřejmé, že rozhodování o zásadních věcech a dalším směřování tehdejšího Československa se přesouvá z náměstí, ulic a sportovních hal do parlamentu a vlády, že vykračuje na cestu běžnou ve všech demokratických zemích světa, ve kterých občané rozhodují o budoucnosti své a budoucnosti své země ve svobodných a demokratických volbách. Činí tak prostřednictvím svých volených zástupců, reprezentantů politických stran a hnutí v zákonodárných sborech. Členství v politické straně je totiž aktivním krokem, jak vůli člověka zabývat se věcmi veřejnými prakticky realizovat. Je krokem k možnosti, jak věci kolem sebe měnit - silou mandátu, obdrženou v demokratických volbách. Členství v politické straně je však současně i krokem k převzetí osobní odpovědnosti za vše, co člověk v takové situaci a postavení vykoná.

I já jsem s celou řadou věcí a jevů kolem nás a v nás nespokojen. I já se kritickým okem dívám na uplynulých deset let. I já si kladu otázku, zda cíle, pro které jsme tehdy stávkovali, byly dosaženy, zda naše tehdejší touhy byly naplněny. Odpovídám, že drtivá většina z nich se zrealizovala, že drtivá většina z nich byla naplněna. Odpovídám, že nesouhlasím se sebemrskačským nihilismem posledních dnů a týdnů. Odpovídám ale současně, že ne vše bylo bez chyb, že nejsem se vším spokojen. Odpovídám rovněž, že na sebe beru i svůj díl odpovědnosti za tuto skutečnost - jako občan a jako politik.

Dodávám však, že ne všeho mohlo být dosaženo, že ne vše mohlo být splněno během deseti let - z objektivních i ryze subjektivních příčin. V každém případě jsem ale přesvědčen, že nikdo a nic nebrání těm, kteří chtějí být aktivní, těm, kteří chtějí měnit věci kolem sebe k lepšímu, těm, kteří chtějí na sebe převzít odpovědnost za svá rozhodnutí, aby tak učinili. Je jistě důležité mít svůj názor na to, co bylo a co je. Důležitější ale je vědět, co bude - s námi i se zemí, ve které žijeme. Důležitější je vůle a ochota něco pro naši společnou budoucnost udělat.

Žijeme v pluralitní demokratické společnosti, která je postavena nejen na svobodě slova a projevu, nejen na právu se veřejně vyjadřovat k věcem a problémům kolem nás. Žijeme ve společnosti, která dává možnosti každému, kdo o to projeví zájem, aby se ucházel o důvěru svých spoluobčanů, aby v případě, že ji získá, a to na základě voleb a z nich pocházejícího mandátu, spravoval následně věci veřejné a ovlivňoval je (z jeho pohledu) k lepšímu.

Obracím se proto nejen na autory výzvy "Děkujeme, odejděte", nejen na její signatáře, obracím se na všechny, kterým není budoucnost této země lhostejná, aby na sebe převzali odpovědnost a vstoupili do politiky, aby vstoupili do již existujících demokratických politických stran či případně si založili stranu novou, resp. strany nové. Za politickou stranu, kterou reprezentuji, mohu prohlásit, že ODS je novým myšlenkám a novým tvářím nejen otevřena, ale že je ráda přivítá ve svých řadách.

Jsou situace, kdy slovo má nesmírnou sílu a moc. Jsou ale situace a problémy, na které samotné slovo (sebevíce silné, sebevíce apelující) prostě nestačí.

Jsou okamžiky, kdy (nikoliv namísto, nýbrž vedle slova) je třeba činů.

Ivan Langer, místopředseda ODS

V Olomouci dne 19. listopadu 1999