Grossova „svatá trojice“ věřitelů Vik, Rod, Simkanič nepochybně vejde do českých politických dějin. A dost možná i do dějin českého absurdního dramatu, kde se zařadí po bok nejznamenitějším kusům V. Havla.

Odtud patrně pramení shovívavost exprezidenta ke Grossově kauze, kterou předvedl ve svém nedávném rozhlasovém vystoupení. V něm na adresu Grossovy dlužnické aféry poznamenal: „Co on provedl? On si půjčil na byt. Kdekdo si půjčil na byt. On akorát podivně se kroutil a mlžil, když ho vyslýchali, od koho si půjčil.“ V. Havel je jedním z mála českých občanů, kteří svému premiérovi rozumí. Možná je to právě tím, že oceňuje Grossův smysl pro absurdní humor. Anebo tím, jej před několika málo lety prohlásil za jednoho z mladých nadějných nositelů nového politického stylu.

Při poslechu rozhlasového pořadu s bývalou hlavou státu jsem se opravdu nenudil. Exprezident zde vyslal jasný signál o tom, že se nezměnil ani o píď. Je stále tím Václavem Havlem, který „nestranně“ měří všem stejným metrem. A tak na konto premiérovy kauzy prohlásil i toto: „Jakmile se někdo stane nejpopulárnějším politikem, tak je třeba ho kopnouti do kotníku, ať už něco provedl, či neprovedl. To s tím bytem pana premiéra, to mně připadá jako úplná absurdita.“ Že to s kopanci směrem k populárním politikům myslí vážně, exprezident předvedl o pár minut později. Tehdy se s vervou sobě vlastní pustil do Václava Klause. Nikoli ovšem za jeho současný přístup ke krizi. Ale pochopitelně za údajné švýcarské konto, arogantní chování ve funkci premiéra atd. Posluchači tak mohli oprávněně nabýt dojmu, že největším politickým problémem není neprůhledné financování bytu současného premiéra, ale události z před více než sedmi let. V. Havel tak bohužel prokázal nejen to, že zůstává prvoligovým autorem absurdního dramatu, nýbrž i to, že nedokáže překročit stín svého největšího politického soka.

Dva mistři absurdních her Gross a Havel si tedy padli do náručí. Kdyby se jednalo jen o divadlo, mohli bychom být hrdí, že tak malá země produkuje tolik znamenitých autorů. Jenže ono jde o politickou realitu, v níž jeden z aktérů vystupuje jako ministerský předseda a druhý jako prezident ve výslužbě s morálním kreditem udělovat politické rady. A tady přestává veškerá legrace. Dobře totiž víme, kdo jediný bude z této absurdity profitovat…

Časopis CEVRO, 2/2005