Ivan Langer, místopředseda Poslanecké sněmovny a ODS, se narodil na Nový rok 1967 v Olomouci. Vystudoval medicínu a práva. V roce 1991 vstoupil do ODS. Pracoval jako tajemník ministra spravedlnosti. Byl radním v domovském městě. Od roku 1996 je poslancem a o dva roky později se stal místopředsedou Sněmovny. V letech 1998 - 2002 byl místopředsedou ODS a stínovým ministrem vnitra. Loni v prosinci se do vedení ODS vrátil a v případě vítězství své strany v příštích volbách je favoritem na post ministra vnitra. Kromě bezpečnostní problematiky se věnuje také médiím. Je členem Stálé komise pro sdělovací prostředky a v minulém volebním období jí předsedal. Sněmovně předkládal ke schválení návrh novely zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a předlohu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Loni v červnu se stal členem  Vyšetřovací komise pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika.

V usnesení, kterým Sněmovna zřídila v květnu 2003 vyšetřovací komisi pro zjištění skutečností v souvislosti  s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika, stojí, že úkolem vyšetřovací komise je objasnění postupu státu, jednotlivých konkrétních osob a subjektů v této věci. Zejména objasnění toho, do jaké míry vzniklou situaci ovlivnila legislativa, rozhodování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a postup vlády (RRTV) v době arbitrážního řízení proti České republice. Jak komise splnila toto zadání?

Komise dospěla k závěru, že přístup vlády, respektive ministerstva financí, k arbitráži byl špatný. Úřady zřejmě věc podcenily a tomu odpovídal za českou stranu výběr arbitra, volba právního zastoupení i péče, kterou resort financí tomuto případu věnoval. Legislativou vzniklou situaci přímo neovlivnila. Některá rozhodnutí RRTV byla arbitry účelově využita proti České republice, ale rada sama svým rozhodováním nezpůsobila našemu státu žádnou škodu. Rozhodnutí stockholmské arbitráže bylo velmi tvrdé a neobvyklé. Vzniklo v důsledku toho, že dva arbitři nerespektovali české právo, zásady rozhodčího řízení, opírali se o „pseudodůkazy“ a účelově využili některých sporných rozhodnutí RRTV.

Co komise zjistila o „postupu jednotlivých konkrétních osob a subjektů v této věci“?

Jedním ze závěrů komise je apel na ministerstvo financí, aby provedlo nezávislý audit kvality právního zastoupení ČR ve sporu se CME. Komise dále postupuje své závěry a shromážděnou dokumentaci Nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby posoudilo trestněprávní nebo jinou odpovědnost konkrétních osob. Více komise s ohledem na to, že neměla k dispozici policejního vyšetřovatele, nemohla vykonat.

Proč jste neměli k dispozici vyšetřovatele?

Vyšetřovatel nám nebyl přidělen rozhodnutím tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly a ministra vnitra Stanislava Grosse. Zdůvodnili to tím, že nemají k dispozici vyšetřovatele s vhodnou odbornou kvalifikací. Dále pak tím, že komise má pouze zhodnotit zjištění arbitrážního tribunálu, a nikoli vyšetřovat nové skutečnosti. Myslím si, že tím byl dán určitý limit pro práci komise, zejména pokud se jedná o zjištění odpovědnosti konkrétních osob.

Premiér Špidla a ministr Gross tedy neměli zájem na tom, aby komise zjistila, kdo konkrétně zavinil, že ČR arbitráž prohrála?

Mohl bych říci, že ano, že tu upřímný zájem byl, ale pro takové konstatování chybí  důkazy. Mohu tedy pouze věřit, že vyšetřovatel nebyl komisi  přidělen proto, aby zůstalo něco neobjasněno.

Jestliže ze závěrů komise nemůže být vyvozena odpovědnost konkrétních osob, jaký smysl měla její práce?

Závěrečná zpráva komise boří dlouho a pečlivě budované mýty o tom, kdo a proč zavinil, že občané České republiky museli zaplatit 10 miliard korun jedné bermudské společnosti. Ministerstvo financí, jak už jsem řekl, by mělo podrobit nezávislému zhodnocení postup advokátní kanceláře Clifford Chance v dané věci. Pokud tento audit odhalí některá pochybení, pak by se stát logicky měl domáhat způsobené škody. Nelze rovněž vyloučit, že státní zastupitelství z postupu jistých osob vyvodí trestněprávní odpovědnost.

Význam závěrů vyšetřovací komise je tedy především morální?

To si nemyslím.  Morální rozměr výsledků práce komise vidím v tom, že objasnila skutečné důvody, pro které Česká republika musela zaplatit tu neuvěřitelnou částku. Tedy snímá vinu z bývalých členů RRTV, kteří byli původně označeni za hlavní viníky. Výsledky práce komise ale také nabízejí poučení do budoucna. Mohou být podnětem pro vládu k tomu, aby přezkoumala mezinárodní smlouvy v tom smyslu, zda pro náš stát nejsou nevýhodné z hlediska závazků, které z nich plynou a rizik možných arbitrážních sporů.

Jenže přídavné jméno vyšetřovací vede k představě, že komise jednoduše řečeno někoho pošle za mříže…

To by byla příliš velká ambice. K tomu máme orgány činné v trestním řízení a z toho důvodu také komise předala svou závěrečnou zprávu státnímu zastupitelství.

Řekl jste, že komise sňala vinu z bývalých členů RRTV. Poskytla jim morální satisfakci. Oni ale byli za přítomnosti televizních kamer odvoláni. Utrpěla jejich pověst, čest a možná jim byla způsobena škoda. Mělo by se jim podle vás dostat ještě nějakého dalšího věcného zadostiučinění?

Myslím, že politici, kteří je obvinili z prohry ČR u stockholmské arbitráže, by se jim měli omluvit. Ti, kdo nejvíc usilovali o jejich odvolání, by nyní měli sami zvážit svoji rezignaci. Zda zjištění komise ovlivní průběh soudních sporů, které bývalí členové rady vedou v této věci, to neumím posoudit.

Nově zvolená RRTV se nyní dostala také do konfliktu se Sněmovnou. Stálá komise pro sdělovací prostředky ji opakovaně žádala, aby se zdržela nevratných kroků týkajících se digitalizace a doporučila poslancům neschválit zprávu RRTV o průběhu přechodu vysílání z analogového na digitální. Proč se z v podstatě technické záležitosti stalo politikum?

Politický rozměr té věci je v tom, že nevratné a špatné kroky, které by Česká republika podnikla při přechodu na digitální vysílání, by mohly vést k dalším arbitrážním či soudním sporům. Nevhodná rozhodnutí regulačního orgánu by také mohla negativně ovlivnit celou oblast elektronických médií v České republice. RRTV může buď zvolit konstruktivistický přístup a rozhodovat o tom, kdo a co má vysílat, nebo umožní elektronickým médiím, aby se vyvíjela svobodně, s minimem nezbytných regulačních zásahů.

RRTV ale nejspíš digitalizaci jako politický problém nevnímá. Je soustředěna právě na technickou povahu věci v tom smyslu, že proces digitalizace je třeba zahájit. Doporučení Sněmovny považuje spíše za zpochybňování její nezávislosti…

Doporučení mediální komise mají vůči radě pouze apelační povahu. Nejsou pro členy RRTV závazná, ale jde o to, jestli ve vztahu mezi poslanci a radou, která je přímo odpovědná Sněmovně, stačí doporučení, nebo je třeba něco více. Případ CME byl měl být varováním pro všechny, že jen dobrý úmysl nestačí. Naopak může vést k velmi nešťastnému konci. RRTV je nezávislým správním orgánem a její rozhodnutí mají důsledky pro celý stát. Tuto odpovědnost by si její členové měli uvědomovat.

Jaké je východisko z konfliktu nezávislého správního orgánu s nezávislou Sněmovnou?

Respekt k zákonu. Zákon o elektronických komunikacích dosud nebyl přijat a poslanci jsou přesvědčeni, že platné zákony neposkytují pro zahájení digitalizace dostatečnou právní oporu. Poslanecká sněmovna má svou odpovědnost a RRTV také. To znamená, že buď si rada uvědomí míru své odpovědnosti a podnikne patřičné kroky, nebo je bude muset učinit na základě své odpovědnosti Sněmovna.

Ministr kultury Pavel Dostál konstatoval, že navrhne úpravu tiskového zákona tak, aby byla posílena ochrana osobnosti. Podle něj by takovou změnu podpořila i opozice. Podpořil byste ji vy?

Současná podoba tiskového zákona vznikla na základě velmi obsáhlé, bouřlivé, ale korektní diskuse. Nemyslím si, že je důvod tento zákon měnit. Problém leží mimo něj. Otázkou právní jistoty ve smyslu ochrany osobnosti je justiční praxe, schopnost soudů ohodnotit pověst člověka nebo dobré jméno podniku. Pokud si soudci neuvědomí, že nemajetková újma na cti či na dobrém jménu může mít hodnotu mnoha milionů korun, a jestliže média pod hrozbou tak vysokých peněžních trestů nezvýší svůj respekt vůči pověsti fyzických osob a dobrému jménu právnických osob, pak je každá změna mediálních zákonů zbytečná.

Poskytuje zákon soudcům dostatečnou oporu pro to, aby mohli udělat desetimilionové pokuty za poškození dobrého jména nebo pověsti?

Tiskový zákon obsahuje právo na odpověď a dodatečné sdělení. Občanský zákoník poskytuje právo na ochranu osobnosti a současně existuje trestní zákon, který popisuje skutkové podstaty trestných činů. Těmito třemi nástroji je možné ohodnotit velmi přesně intenzitu zásahu do soukromí občanů a napadení jejich práv.

Jestliže české soudy neumějí stanovit hodnotu dobrého jména a pověsti, není řešením obrátit se na soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby se jeho rozhodnutí stala příkladem pro naši justici?

Dávám přednost samoregulaci před nucenou regulací. Věřím, že naši soudci si dokáží představit sami sebe v situaci, kdy média o nich referují tak, že poškozují jejich pověst a uvědomí si důsledky, které by to pro ně mohlo mít v profesní rovině i v osobním životě. Věřím, že pochopí, k jak velkým a někdy i nenapravitelným ztrátám může dojít.

Rozhovor se uskutečnil 16.2.2005

Česká média, 20. února 2005