Co je víc - občan nebo stát? Co je občan oprávněn žádat od státu, co a kdy naopak může žádat stát od svých občanů? Tyto otázky bychom si proto měli položit na úvod diskuse o zákonu o majetkových přiznáních. Majetková přiznání totiž nejsou soubojem dobra se zlem. Spor o majetková přiznání je sporem navýsost politickým, ve kterém se promítá rozdílnost pohledů a názorů na základní životní hodnoty a kategorie - svoboda, odpovědnost, soukromí, společnost a stát.

Mezi námi určitě žijí lidé, kteří si přejí, aby existovalo minimum věcí, o které by se museli sami starat, aby sami činili co nejméně rozhodnutí, aby vždy existovalo něco nebo někdo, kdo by se místo nich postaral, kdo by vyřešil, kdo by zajistil. Tím "někdo" v jejich pohledu je nejčastěji tzv. stát, proto jsou ochotni vzdát se části svobody, svých práv a přenést je na stát.

Vedle těchto lidí ale jsou součástí společnosti občané, kteří vnímají svůj život jako výzvu k převzetí zodpovědnosti za sebe sama, za svá vlastní rozhodnutí, za své úspěchy i neúspěchy. Od státu očekávají, že za to, že na jeho chod přispívají svými daněmi, on bude plnit své základní funkce. Především však očekávají, že je nebude neustále obtěžovat a komplikovat jim jejich životy různými překážkami, omezeními, příkazy a zákazy.

A jak by se měl k těmto odlišným skupinám svých občanů zachovat stát? Měl by všem bez rozdílu vykonávat kvalitní služby tam, kde má a pro které si ho ze svých daní platí - měl by zajistit co nekvalitnější činnost policie, justice, tvorbu zákonů, měl by důsledně hájit jejich zájmy směrem do zahraničí a prostřednictvím armády zajišovat národní bezpečnost. Soudobý stát ovšem neplní pouze výše jmenované činnosti, rozsah jeho působnosti je podstatně širší. Platí to zejména v sociální, zdravotní a důchodové oblasti. Zejména v té sociální, lidově řečeno, stát některým peníze bere a jiným peníze dává. Měl by přitom stanovovat přesná a přísná pravidla pro ty, kteří od něj chtějí něco navíc. Jinými slovy, v těch oblastech, kde stát své služby neposkytuje plošně všem svým občanům, by stát měl striktně postupovat podle pravidla: "Chceš ode mne něco navíc, než poskytuji všem, něco musíš za to strpět, nebo musíš navíc vykonat."

A to je ten jediný správný okamžik, kdy je na místě uvažovat o majetkových přiznáních. To je okamžik, kdy od každého kdo přichází za státem s nataženou dlaní, má stát žádat důkaz, že tuto službu nezneužívá. Proto by majetková přiznání měla být součástí rozhodnutí o zařazení občana do sociálního systému státu, základním předpokladem výplaty jakékoli dávky státní sociální podpory.

Od všech ostatních občanů (kteří nic takového nechtějí) nech stát pouze vyžaduje plnění základních povinností - platit řádně daně a respektovat platné zákony. Jejich plnění nech stát kontroluje prostřednictvím finančních úřadů, případně policie. To je vše. Nic víc od nich stát žádat nemůže a nesmí. Ve všech těchto případech proto skutečně má platit pravidlo: "Od státu nic nechci, tak a mi dá pokoj!"