Nový lidovecký předseda by měl odpovědět především na otázku, zda KDU-ČSL ještě stojí napravo od středu nebo zda bude svoji stranu kormidlovat zcela jiným směrem.

Teprve čas ukáže, co ve skutečnosti vnese zvolení nového předsedy KDU-ČSL do současných politických poměrů. Neskrývaná úleva v táboře sociální demokracie sice leccos naznačuje, ovšem činit jednoznačné závěry z této volby by bylo v tuto chvíli velmi předčasné. Pozornost nyní spíše zasluhují některé akcenty, které Cyril Svoboda na lidoveckém sjezdu zdůraznil. Za základní cíl, který má jeho strana před sebou, považuje posílení přímých prvků demokracie. "Je to přímá volba prezidenta. Je to vážná úvaha o přímé volbě starostů a primátorů. Je to posílení petičního práva i referendum, kdy máme řešit všechny zásadní otázky kromě otázek ústavních."

V obecné rovině se přímá demokracie vyznačuje tím, že občané mají v maximální míře rozhodovat o závažných politických otázkách ve státě přímo svým hlasováním. Historicky se uplatnila zejména v antických státech, kde byly zákony přijímány na lidových shromážděních. Proti ní stojí systém zastupitelské demokracie, který nyní z důvodu praktičnosti a technické realizace ve vyspělém světě výrazně dominuje. Občané zde vykonávají správu veřejných záležitostí nepřímo delegováním svých zástupců ve svobodných volbách. Jaké pohnutky vedou předsedu KDU-ČSL k těmto radikálním zásahům do současného politického systému? Ústavy demokratických zemí umožňují jak nepřímou, tak přímou volbu prezidenta. Není tedy zjevný praktický důvod, proč nyní v naší republice zavádět další nákladné volby s nákladnými volebními kampaněmi. Je nepochybné, že konečné rozhodování občanů v takových volbách by bylo stejně do značné míry ovlivněno politickými a mediálními vlivy. Svobodovy obavy o prezidentovu nadstranickost a nezávislost nevyvrátil ani současný pan prezident, který zejména v posledních letech dává zřetelně najevo svoje politické sympatie a antipatie. Idea zcela nezávislého politika tak patří spíše do říše snů. Ani v systémech, kde existuje přímá volba prezidenta, nejsou straničtí prezidenti žádnou výjimkou.

Přímá volba starostů a primátorů je ještě problematičtější. Může zkomplikovat chod zastupitelstev a deformovat skutečný volební výsledek. Co se stane, když v čele radnice stane jednotlivec či zástupce jiného uskupení, než které ve volbách získalo většinu? Bude moci v takové situaci prosadit svoje představy a předvolební program?

I v případě institutu referenda je na místě velká obezřetnost. V demokratických státech je tato jedna z mála zachovaných metod přímé demokracie upravena různým způsobem: od poradních forem po formy závazné. V každém případě se v těchto zemích až na výjimky referendum či plebiscit využívají pouze v mimořádných případech týkajících se většinou zásadních státoprávních otázek - mimo jiné vztahu státu k nadnárodním celkům, jako je EU. Svobodovo vyjádření využívat referendum při řešení všech zásadních otázek společnosti zní až nebezpečně. Při "měkkém" nastavení možnosti vypsání takového referenda, se kterým nedávno přišla ČSSD, jednoznačně hrozí i permanentní snaha ve volbách nepříliš úspěšných populistických sil prosazovat svůj politický program touto mimoparlamentní cestou. Krachy referend v sousední SR přitom navíc svědčí o zbytečně vynaložených stamiliónech v případě, kdy se referenda nezúčastní dostatečný počet občanů. Není třeba zdůrazňovat, že každé referendum opět znamená kampaň vyčerpávající jak občany, tak politiky. Každá kampaň navíc odklání i pozornost všech zúčastněných od řešení dalších, v řadě případů důležitějších problémů. Opakuji tedy znovu: Pokud referendum, tak pouze ve zcela výjimečných případech, jakým je vstup České republiky do Evropské unie.

Nemohu se zbavit dojmu, že Cyrilem Svobodou nastíněný příklon k přímé demokracii je pouze zástupnou snahou odvést pozornost od mnohem palčivějších problémů, které naši společnost v současné době trápí - a už se jedná o nezbytné sociální či fiskální reformy. Občana by v této souvislosti jistě spíše zajímalo, co znamená Svobodova vize "komfortního státu". Vzhledem k jím deklarované náklonnosti k ČSSD se lze právem domnívat, že se tento pojem v podání lidoveckého lídra nemusí příliš lišit od "sociálního státu", prosazovaného Vladimírem Špidlou. Tedy konceptu, který je v Evropě na ústupu z důvodu neudržitelnosti neustálého zadlužování budoucích generací. Nový lidovecký předseda by tedy měl v první řadě odpovědět především na otázku, zda KDU-ČSL ještě stojí napravo od středu, jak do této chvíle (i když často nepříliš přesvědčivě) deklaroval jeho předchůdce Jan Kasal, nebo zda bude svoji stranu kormidlovat zcela jiným směrem.