Omezený a levný, ale zároveň silný a efektivní v těch oblastech, kde je jeho aktivita nenahraditelná (vnitřní a vnější bezpečnost, zahraniční politika, zákonodárství, justice). Takový by měl být náš stát! Stát, který bude svým občanům poskytovat efektivní servis, jehož kvalita bude úměrná zaplaceným daním. Je však Česká republika v roce 2001 levným státem, poskytujícím efektivní servis svým občanům? Určitě není!

Náš stát je neohrabaným otesánkem, nehorázně požírajícím naše daně. Z nich velkou část sám vstřebává na platy svých zaměstnanců nebo vydávání zbytečných vyhlášek a nařízení. Druhou část pak vylučuje v naprosto odpudivé podobě (např. neefektivní veřejné správě). Náš stát není ani ztepilý, ani silný. Odtučňovací kúru musí státu někdo naordinovat. Většina západních zemí to již dávno pochopila. Ne tak naši socialisté, kteří nám (zvláště pod vedením nového předsedy) nabízejí koncept státu, který se sice postará o všechny, avšak komplikuje život podnikavým. V jeho duchu se pak čile řídí krédem "co můžeš projíst dnes, neodkládej na zítřek".

Prvním krokem, který musí předcházet všem změnám, je důsledná "inventura" všech pravomocí vykonávaných státem a zmapování všech státem zřizovaných úřadů a jiných institucí. Tato inventura musí vést k jasnému rozhodnutí, které úřady a jiné státem zřizované instituce je možno zrušit, které lze převést na neziskové organizace nebo privatizovat a které musí i nadále zůstat (což však nevylučuje jejich zeštíhlení). Dalším krokem musí být rozhodnutí o tom, který konkrétní stupeň veřejné správy (obec, kraj, stát) je k výkonu té či oné pravomoci nadán nejlepšími předpoklady. Dvěma hlavními kritérii přitom musí být úspornost a dostupnost každému občanovi. Tedy jednoduše řečeno, co může vykonávat a ufinancovat obec, nech jí zůstane, na co obec nestačí, a je postoupeno krajům, atd. Součástí inventury musí být i revize českého právního řádu. Jinými slovy zamyšlení se nad každým zákonem, každou vyhláškou, nad tím, zda je opravdu potřebná, zda se pod pláštíkem "veřejných zájmů" neukrývají jenom další a další zásahy do soukromé (soukromoprávní) sféry. Bez zjednodušení právního řádu se jakákoli reforma státu rozplyne v záplavě předpisů, ve kterých si "schopný" úřad nebo úředník vždy najde nástroj k šikanování občanů za jejich vlastní peníze. Ryba páchne od hlavy. Proto také musí reforma státu začít na té nejvyšší úrovni. Jedním z kroků by mělo podle mého názoru být např. stanovení závazného počtu ministerstev, resp. snížení jejich počtu ze současných čtrnácti na maximálních deset. Ani současných více než padesát náměstků ministrů určitě není optimálním stavem. Proto musí existovat norma zakotvující jednoduchou a štíhlou strukturu ministerstev a dalších ústředních orgánů.

Předpokladem pro efektivní a levný stát je odpovídající podoba ústavy. Reforma ústavního systému proto musí být dalším krokem reformy státu, a to krokem směrem k efektivnějšímu fungování politického systému, snadnějšímu vládnutí, posílení vlivu občanů na podobu nejvyšších orgánů, zamezení krizím apod. Jednou z možných ús tavních reforem je zavedení tzv. kancléřského systému, který by posílil přímou pravomoc a odpovědnost premiéra. Dále se ale musím ptát: Není 281 zákonodárců přece jenom trochu moc na zemi s deseti miliony obyvatel? Není více než 1,3 miliardy korun ročně na provoz zákonodárného sboru příliš? A nezanikl původní záměr Senátu coby ústavní pojistky v boji o prestiž a kompetence, který legislativní proces jen komplikuje, aniž má jakýkoli efekt pro občana? Není však také Poslanecká sněmovna poněkud příliš početná? Zeštíhlování státu proto podle mého soudu musí obsahovat zrušení Senátu a přechod k jednokomorovému parlamentu, čítajícímu maximálně 150 poslanců volených jednokolovým většinovým systémem.

K velkému zefektivnění veřejné správy lze dojít zaváděním moderních informačních technologií do její práce (tzv. e-government). Jedním z konkrétních kroků a nezbytných součástí reformy státu je rychlé vybudování jednotného veřejného informačního systému, k němuž budou připojeny nejenom všechny úřady, ale postupně také všichni občané, a už z domácích či veřejně dostupných počítačů (pošty, školy...). Výsledkem tohoto propojení bude např. možnost podat žádost o stavební povolení, živnostenské oprávnění či daňové přiznání od domácího počítače, tedy aniž by byl člověk stresován frontami na úřadech nebo neochotou úředníků.

Chceme-li dát občanům co největší svobodu, ponechme jim co nejvíce peněz, které vydělají. Tedy jinak řečeno: snižme daně! Chceme-li daně snížit, pak musíme jasně říci, kde ušetříme. Já říkám, že ušetřit můžeme jedině tak, že státu a jeho institucím řádně utáhneme opasek! A také říkám, že toto utažení opasku může být a také bude ku prospěchu všech občanů naší země. Čím dříve tak učiníme, tím lépe.