Reportáž

Kam došla společnost za 15 let? Přemýšleli politik Langer, novinář Pohanka a politologové Štainer a Křečan

Nejsme hrdinové. Jen jsme byli v pravý čas na pravém místě. Tak začali vzpomínání na podzimní dny roku 1989 a debatu o současné situaci ve společnosti čtyři z někdejších olomouckých studentských vůdců.

Olomouc - Současný politik a právník Ivan Langer, rozhlasový zpravodaj Vít Pohanka i politologové Martin Štainer a Jiří Křečan se na úvod debaty v přeplněném a vydýchaném Freskovém sále Uměleckého centra Univerzity Palackého rozezpívali. Dělali tak tichý doprovod Jaroslavu Hutkovi, který vedle zpěvu svým nezaměnitelně tichým hlasem vyprávěl a sám se i smál vlastním vzpomínkám na doby minulé.

Samet Hutkovýma očima

"Celá naše debata se týká historie, o kterou se snad jednou budeme přít a říkat: Jak to tehdy vůbec bylo?" vyprávěl olomoucký rodák Hutka. On sám začal něco cítit v kostech ještě v emigraci. V Mnichově roku 1988 přišli s kamarády na nápad uspořádat koncert, na kterém měl hrát spolu s Vlastou Třešňákem. Rozhodli se pro Budapešť. "Moc jsem nevěřil, že se tam dostane někdo z tehdejšího socialistického Československa. Přijelo sto lidí. Tehdy poprvé něco zajiskřilo," povídal Hutka. Jistější blížícími se změnami byl na jaře 1989. Tehdy s Třešňákem úspěšné vystoupení zopakovali. Do maďarské metropole už přijelo nejrůznějšími oklikami na pět stovek Čechů a Moravanů. Na slavný listopadový čtyřdenní festival v polské Wroclavi téhož roku už dojely čtyři tisíce posluchačů. "Byl tam i celý exil. Jen Vladimíra Mertu chytili na hranicích. Když pořadatelé během koncertu oznámili konání milionové protikomunistické demonstrace v Německé demokratické republice, někdo zakřičel: "A za čtrnáct dní v Praze." Jen jsem se pousmál. Ale když za pár dnů v rádiu hlásili, co se tu děje, hned jsem se rozhodl přijet," dodal. Myslel si totiž, že euforie vydrží jen krátce jako v roce 1968. "Chtěl jsem být u toho," řekl Hutka a pustil se do zpěvu další písničky.

Sálem se tak nesl známý refrén "..a podle litery paragraf šavle, teď dumej o právu Havlíčku, Havle...".  "Na tuhle skladbu mám zvláštní vzpomínky. Kvůli ní jsme byl poprvé na výslechu u tajné policie. Nakonec jsem je přesvědčil, že opravdu pojednává jen o Havlíčkovi," usměje se. Jemu samotnému prý první porevoluční prezident Václav Havel nepřímo umožnil ještě zhruba půlroční svobodné hraní v roce, kdy státní policie pozavírala řadu signatářů Charty 77. O Vánocích roku 1976 se totiž potuloval Prahou a stavil se popřát hezké svátky i Havlovi. Ten mu ukázal Chartu. "Tak kde ji mám podepsat?" ptal jsem se. "Nikde. Vy budete dál hrát, my podepisovat. A tak bolševika obklíčíme," odpověděl mi tehdy," vzpomínal Hutka. V momentě, kdy byla listina s podpisy zveřejněna, rozpoutal se hon na signatáře. A tehdy z koncertů muzikantů sdružených v Šafránu na několik měsíců zmizeli i "tajní", kteří na vystoupení běžně chodili. Byli vytížení jinde.

Revoluce byla euforická

"Pro mne je sametová revoluce nerozlučně spojená s olomouckou univerzitou. Když se řekne listopad 1989, vybaví se mi změna, naděje, přátelství," přidal se k listování pamětí Vít Pohanka. Než se před zaplněným sálem objevil, bál se, že skoro nikdo nepřijde. "Nevěděl jsem, jestli dění před patnácti lety dnes ještě někoho zajímá. Spletl jsem se," přiznal. Otočil se na Ivana Langera s tím, že jeho osobní vzpomínky jsou spojeny právě s ním. Společně působili v někdejším stávkovém výboru olomoucké filozofické fakulty. "Při práci ve výboru až tak nevyčníval, ale při protestech stál vždy s praporem v čele davu. Už tehdy projevil dobrý politický smysl," dodal Pohanka. Sám není zklamaný změnami, kterými země od sametové revoluce prošla. "Listopad přinesl republice to, co si zasloužila," myslí si.

I pro Martina Štainera znamenal někdejší politický převrat spíše návrat k normálu. "To, co komunisté na konci osmdesátých let předváděli, už bylo natolik hloupé, že se vlastně porazili sami. My měli štěstí být tehdy u toho," myslí si Štainer. Podle něj po revoluci dostali všichni lidé přibližně stejné šance do budoucna. A využili je různě. "Sametovost v tehdejším dění určitě byla. Je otázka, jestli to byla správná věc. Nikdo ale tehdy nechtěl, aby se situace nějak vyhrotila. Udělalo se hodně práce, ale také jsme užili dost legrace. Kéž by všechny revoluce skončily takhle," dodal Štainer. Zažil ale i okamžiky strachu. Třeba když mu řekli, že jeho tehdejší přítelkyni, dnešní manželku, odvedli na StB. "Nevěděl jsem, co se s ní děje. Těžkých okamžiků bylo víc," doplnil. Další z tehdejších vysokoškoláků, Jiří Křečan, se prý stal revolucionářem vlastně trochu náhodou. Když se totiž v listopadu vrátil z desetidenního pobytu z NDR, kde zrovna padla berlínská zeď, zjistil, že bude vyloučen z vojenské katedry. Což byl v té době průšvih. Ale ve stejné chvíli se hnuly společenské ledy a pro Křečana nebylo nic přirozenějšího než se zapojit do studentského protikomunistického dění. Podle něj jsou někteří z nás ale díky desetiletí formování vládou jedné strany stále "mentálními komanči". Z čehož částečně pramení i současná skeptická nálada a nedůvěra k politice.

O nebezpečí komunismu

"Je otázka, jestli tehdy měla být zakázána komunistická strana. Pokud měla být zachovaná právní návaznost na tehdejší platný právní řád, nebylo možné postavit ji mimo zákon. Tím nechci říct, že to bylo dvakrát správné," poznamenal novinář Pohanka. Na druhou stranu by prý zákaz někdejších komunistů udělal z komunistů v očích některých lidí naopak mučedníky. Sám Pohanka ale říká, že mu běžel mráz po zádech, když před pěti lety zavítal na komunistický sjezd. Nevěřil vlastním uším. "Rétotika, slova o imperialistech a další výrazy zůstaly stejné jako před rokem 1989," uvedl Pohanka.

Ani jeden z přítomných proto nepodceňoval rostoucí volební preference komunistů. Ve společnosti se podle Štainera také znovu začíná ujímat komunistický zvyk kritizovat věci v soukromí, ale na veřejnosti se jen mračit a mlčet. "Mechanismy občanské společnosti existují, ale nejsou ještě vykrystalizované. Na druhou stranu se nelze divit, když třeba zástupci města Olomouce nejsou schopni rozhodnout o délce trvání příspěvku občanů na zastupitelstvu, skáčou jim do řeči a podobně. To lidi otráví. Všechno zkrátka není v pořádku. Navíc v situaci, kdy stále více procent komunisté získávají u mladých lidí. Z toho mám obavu," dodal Štainer. Obava z komunistické strany je podle něj důvodná. "Vyjadřuje jednoduché myšlenky a je celou dobu v opozici. O to má lehčí situaci. Ještě nikdy nemusela ukázat svá esa," přidal. Ocenil, že lidé se už ale nebojí protestovat proti rozhodnutím, která se jim nelíbí. To bylo před patnácti lety nemyslitelné. "Vždyť právě v Olomouci vznikla iniciativa, která rozhýbala půl republiky. Svědčí o tom případy, kdy se najdou občané ochotní kritizovat rozhodnutí úředníka, který ve své bohorovnosti o zpochybnění svého postupu nepochybuje," poznamenal Křečan. Se vstupem do Evropské unie se podle něj elitám zužuje manévrovací prostor. Naopak se otevírá lidem. "Když je, a to neříkám pejorativně, kadeřnice z Hranic schopná pozastavit výstavbu továrny jen proto, že se k ní úředníci nechovali dobře, o mnohém to vypovídá," mínil. 

Langer jako partyzán

Jako hrdinný partyzán po druhé světové válce, besedující ve školách a podnicích, si před auditoriem připadal Ivan Langer. "Pro mě znamenala revoluce neuvěřitelný příval energie a euforii. Podobnou jsem snad zažil, až když se mi narodila dcera. Ale nikdy jsem si revoluci nepřivlastňoval a tak jsem nečekal, že o ní budu někde takhle vyprávět," děl Langer. Pro něj změny znamenaly hlavně svobodu. "Je mi hořko z toho, jak je nám nyní pomalu plíživě ubírána. Tu dodatkem k zákonu, tu malou změnou," mínil Langer. Právě na něj se ale sneslo několik dotazů, které rozčeřily poklidnou hladinu vzpomínání.

"Víte, co bylo gestapo?" tázal se jeden starší muž v narážce na kauzu kolem údajné korupční aféry Zdeňka Kořistky, a "grosstapo". "Ano," odpověděl Langer. "Tak proč takový výraz používají představitelé strany, jejíž špičky si třeba v případě s falešnými sponzory nepamatovaly, kolik mají v pokladně a kdo je sponzoroval," rozohnil se muž. "Hovoříme-li o právním státě a ten je postaven na výkonné, soudní a správní moci, nemohu zkrátka mlčet v okamžiku, kdy malá část politiků nepostupuje tak, jak by měla," reagoval Langer. Dodal, že aféra falešných sponzorů byla chybou, za kterou strana zaplatila také propadem preferencí a odchodem do opozice. V okamžiku, kdy jej pán zahrnul dalšími otázkami, dostal od Langer pozvání do jeho olomoucké poslanecké kanceláře. "Já tam byl, ale nikdy jsem vás nezastihl," odvětil muž. "Kdepak. Jsem tam každé pondělí. Přijďte," uzavřel Langer.

Beseda se konala v rámci letošního ročníku Academia filmu Olomouc. Ten je propojen tématem "Patnáct let na cestě". Organizátoři tak zřejmě jako první v zemi zahájili kolotoč vzpomínek, analýz a hodnocení stavu, k němuž česká společnost dospěla od sametové revoluce.

***

Co také zaznělo

* OTRAVA Z POLITIKY... "Mechanismy občanské společnosti existují, ale nejsou ještě vykrystalizované. Na druhou stranu se nelze divit, když třeba zástupci města Olomouce nejsou schopni rozhodnout o délce trvání příspěvku občanů na zastupitelstvu, skáčou jim do řeči a podobně. To lidi otráví."
Martin Štainer

* PROSTOR PRO LIDI... "Se vstupem do Evropské unie se nynějším elitám zužuje manévrovací prostor. Naopak se otevírá lidem. Když je, a to neříkám pejorativně, kadeřnice z Hranic schopná pozastavit výstavbu továrny jen proto, že se k ní úředníci nechovali dobře, o mnohém to vypovídá."
Jiří Křečan

Mladá Fronta Dnes, 7. října 2004