Odborníkem na problematiku médií se člověk nestane tím, že denně čte několikery noviny a časopisy, sleduje program několika rádií nebo televizních stanic, ani tím, že se stane členem mediální komise nebo pravidelně navštěvuje její zasedání. A už vůbec se jím nestane ten, kdo se nechá zaslepit nenávistí k jedné komerční televizi natolik, že už není schopen přečíst si nově přijatý mediální zákon od začátku až do konce, seznámit se s názory odborníků (našich i zahraničních), nastudovat zákony a zkušenosti s jejich aplikací v jiných evropských zemích a teprve poté vyslovit své závěry. Notabene pokud hodlá kategoricky prohlásit, že zákon je špatný. Je škoda pro nás pro všechny, že právě takoví lidé dnes o mediálním zákonu píší i v tak renomovaném deníku, jako jsou Hospodářské noviny.

Zákon, který byl po velmi dlouhých peripetiích (trvající více než dva roky) přijat, je průsečíkem je průsečíkem liberálního a (bohužel též) socialistického pohledu na svět, resp. na regulaci médií. Na její míru i prostředky. To je na první pohled možná překvapivé konstatování, které však jako jeho spoluautor hned vysvětlím.

Liberální pohled je v zákoně reprezentován zejména východiskem, že vysílání je podnikání, které směřuje mj. též k zisku. Je tedy světem soukromoprávních vztahů, do kterého zasahuje stát svými instrumenty práva veřejného. Může-li liberál souhlasit s regulací, pak je to pouze tam, kde neexistuje svobodné a volné soutěžení, pouze tam, kde je někdo oproti jinému ve výsadním postavení a tudíž v nerovném vztahu. Jakákoli regulace mediálního trhu je proto na místě pouze tam, kde je to nezbytně nutné, a to spíše z technologických (omezené množství kmitočtů ...) než jiných důvodů. Odtud tedy pramení rozhodnutí co nejméně regulovat, ale zároveň co nejvíce zprůhlednit vlastnictví, co nejpřesněji vymezit pravomoci regulačního orgánu ...

Socialistické myšlení se projevuje v těch pasážích, které byly do zákona začleněny v důsledku tlaku ze strany Evropské unie (zejména začleněním ustanovení směrnice "Televize bez hranic"). I ony jsou však přijaty v takové podobě, aby do mediálního podnikání zasahovaly co možná nejšetrněji.

Nejčastějším terčem útoků se stal institut prodloužení licence. Zde musím znovu opakovat, že jde o zcela standardní institut, který se uplatňuje v řadě západoevropských zemí. Důvodem je zejména extrémní investiční náročnost mediálního podnikání. V "přechodovém období" mezi udělením a eventuálním znovuudělením licence by se provozovatel navíc ocitl v silné právní nejistotě a musel by logicky utlumovat svoje aktivity, což by mělo dopady na posluchačskou, resp. diváckou obec. Navíc je pravdou, že veřejnoprávní televize takovému tlaku a existenční nejistotě vystavena není. Prodlužování licencí tedy také představuje prostředek k "vyrovnání" těchto nerovností na mediálním trhu. Dále platí, že nárok je sice automatický, nicméně licence se dále neprodlouží v případech, kdy provozovatel opakovaně závažným způsobem porušuje zákon a je tedy nezpůsobilý nadále vysílat. Žádné výhrady vůči tomuto institutu nepadly koneckonců ani ze strany nezávislých expertů Ústavu státu a práva Akademie věd, Parlamentního institutu či Evropské komise, kteří byli autory požádáni o posudky k původnímu poslaneckému návrhu.

Nijak se netajím tím, že poplatek za prodloužení licence považuji za nesystémový a logiku postrádající, z hlediska formálního i věcného. Za prvé proto, že tím byla porušena zásada, že zákon je obecné, abstraktní pravidlo, aplikovatelné a dopadající na všechny dotčené subjekty. Namísto toho je sem začleněna norma šitá na míru jedné televizní stanici, resp. proti ní. Ano, můžeme se rozhodnout licence prodávat (nebo co jiného je zpoplatnění jejího prodloužení?!). Potom je ale třeba celý zákon od základu přepracovat, zcela změnit jeho filosofii, a to směrem k ještě slabší regulaci (např. musíme vyloučit možnost, že by prodanou licenci mohl stát odejmout, nebo by šlo o zásah do soukromého vlastnictví). Navíc musíme jasně říci, že nám je jedno, že tím zlikvidujeme domácí provozovatele rozhlasového a televizního vysílání, nebo tváří v tvář drtivé zahraniční konkurenci nebudou mít sebemenší šanci. My však licenci neprodáváme, my jim pouze přidělujeme konkrétnímu žadateli, a to s jasně stanovenými technickými parametry a na konkrétní programový formát. Chceme-li tedy něco regulovat, pak jedině obsah, protože ten je součástí licenčních podmínek a o ten jde. Regulátorovi, ale především posluchači či divákovi, totiž může být srdečně jedno, zda vysílá společnost ABC nebo XYZ. Narozdíl od toho, co je obsahem, tedy zda např. držitel s licencí na zpravodajské rádio není ve skutečnosti neprovozuje hudební rádio apod. Vlastnictví bychom proto měli regulovat jen ve zcela ojedinělým případech, kdy jeho koncentrace přímo ohrožuje pluralitu informací a ne proto, že si to zrovna nějaký ministr nebo poslanec přeje.

Kritikům zákona také poněkud uniká zásadní rozdílnost postavení Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a Rady České televize. Zatímco Rada ČT je vnitřním orgánem České televize, "jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti" tohoto veřejnoprávního média, RRTV je naproti tomu orgánem státu, orgánem regulačním a správním! Proto tedy jmenování členů RRTV premiérem, ovšem na návrh Poslanecké sněmovny. Pokud někdo nechápe tento zásadní rozdíl, je mi ho opravdu líto.

V neustálém nálepkování tzv. odpůrců České televize bohužel zaniká také řada věcných argumenty o nesystematičnosti stávající úpravy financování veřejnoprávních a privátních mediálních subjektů. Snažil jsem se několikrát věcně a bez emocí vysvětlit, proč by měla reklama veřejnoprávní média postupně opustit, proč si např. osobně dovedu představit službu veřejnosti bez reklam na pivo, vodku či fernet. Bohužel, každý, kdo si jen dovolí podívat se kriticky na dosavadní postavení ČT, je nemilosrdně kamenován, za hysterických výkřiků o pomstě či likvidaci "naší, tedy České televize".

Nově přijatý zákon o rozhlasovém a televizním vysílání reaguje na realitu české mediální scény po více než deseti letech jejího svobodného rozvoje. Řeší aktuální potřeby mediální scény tak, aby ji nedestruoval a umožnil jí přechod do vyspělé fáze rozvoje. Z dosud platného zákona proto přebírá ta ustanovení, která se v praxi osvědčila, a snaží se zmodernizovat ta, která byla nedostatečně formulována nebo jsou vývojem překonána. Už jsem naznačil, že do zákona musely být bohužel začleněna také některá velmi regulativní "evropská" ustanovení. Přesto si troufám říci, že jeho výsledná podoba je krokem v jednoznačně pozitivním směru pro všechny provozovatele rozhlasového a televizního vysílání bez rozdílu, stejně jako i pro jejich diváky a posluchače. Bylo by proto nanejvýše vhodné, aby si ti, kdo mají nějaké své osobní nevyřízené účty s jednou komerční televizí, uvědomili, že tento zákon není a nikdy nebyl o jenom o ní, a že si tedy své účty mají vyřizovat jinak, ne kritikou nového mediálního zákona.