Přede dvěma lety nabyly účinnosti novely tzv. protidrogových zákonů. Poměrně rozsáhlé změny, spočívající kromě jiného v zostření trestů pro dealery, překupníky a výrobce drog, byly tehdy zatlačeny zcela mimo pozornost veřejnosti. Stalo se tak kvůli zavedení nového paragrafu 187a trestního zákona, který po devíti letech znovu uvedl do českého právního prostředí trestnost držení drog pro vlastní potřebu. Právě tato změna znamenala odklon od vyváženého přístupu nastoupeného na počátku devadesátých let směrem ke kriminalizaci uživatelů a experimentátorů s nelegálními návykovými látkami. Byl to přesun od filozofie "stíhám toho, kdo na zlu vydělává" k filozofii "stíhám toho, kdo si se zlem zahrává a koho postihuje".

V době parlamentních diskusí o vládním návrhu předloženém tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem jsem se nijak netajil skepsí ke splnitelnosti slibů, že trestnost držení drog pro vlastní potřebu pomůže snížit celoživotní zkušenost v užívání drog v populaci, a zvláště mezi mládeží, že se sníží dostupnost drog, že policie dostane účinný nástroj ke stíhání dealerů, že se sníží nárůst léčených uživatelů drog a mnohé další. Po dvou letech účinnosti novel dochází ke zveřejnění závěrů tří průzkumů prováděných na sobě nezávislými autory (Psychiatrické centrum Praha, Centrální pracoviště drogové epidemiologie, Psychologický ústav Akademie věd) - a výsledky všech studií bohužel jasně dokazují, že se paragrafu 187a trestního zákona nepodařilo přeformovat realitu.

Nový paragraf zapůsobil v přímém protikladu s cíli, které si stanovil. Mezi šestnáctiletými se počet těch, kteří alespoň jednou okusili drogu, zvýšil na více než třetinu. Mezi osmnáctiletými jsou poprvé v české historii ti, kteří takovou zkušeností neprošli, v menšině. Zákon přitažlivost drog nesnížil, nýbrž naopak zvýšil. Zdravé dospívání se vyznačuje vzpourou proti autoritám - a co může být sladšího než vzpoura proti státu coby autoritě vrcholné, která má tak hloupé zákony, že je beztrestně může překračovat a také překračuje téměř každý v mé třídě, sportovním oddíle, v mém okolí? Co je to za zákon, který když už někoho postihne, tak způsobem, nad kterým zůstává rozum stát: pěstitel několika rostlin konopí dostane osmiletý trest odnětí svobody (a musí ho zachraňovat prezidentská milost), zatímco učitelka za prodej pervitinu odejde od soudu s podmínkou?

Pokud má někdo pocit, že se dostupnost drog snížila, doporučuji mu procházku pražským parkem na Karlově náměstí nebo návštěvu kteréhokoliv klubu v nočních hodinách. Odborníci potvrzují skutečnost, že po krátkém vyčkávání na počátku roku 1999 se drogová scéna rychle přeorganizovala a dnes vzkvétá jako nikdy předtím. I výroční zpráva Národní protidrogové centrály uvádí, že "se drogová scéna rozšířila do všech regionů ČR a droga je dnes dosažitelná prakticky bezproblémově na celém území". Zpráva Českého statistického úřadu dokládá, že se našim represivním orgánům daří zabavovat jen asi pět procent drog, které se na našem území spotřebují - množství, které vskutku není "větší než malé". Tato varovná čísla již s sebou přinášejí první reakce. Nemalá část z nich však zapadá přesně do schématu, před nímž jsem spolu se svými kolegy varoval již v roce 1997 v knize Racionální protidrogová politika.

Objevují se totiž první pokusy o roztočení "bludného kruhu represe". Spočívají v paradoxní žádosti o další zostření v podobě tlaku na zvyšování trestních sazeb, prapodivným návrhem na přepadová testování na drogy v úřadech a ještě podivnějším požadavkem na zavádění státní represivní mediální politiky. Represe má jistě ve vyváženém systému protidrogové politiky své nezastupitelné místo. Vzhledem k tomu, že jde o její bezkonkurenčně nejnákladnější složku, je ji nicméně třeba používat jen tehdy a právě tehdy, když má smysl - když má šanci být efektivní. A to očividně znamená výhradně proti výrobcům drog a obchodníkům s nimi.