Říká se, že ten, komu chybějí argumenty, zvedá hlas, křičí a uráží své oponenty. Přesně tak se na těchto stránkách zachoval prvního říjnového dne předseda strany lidové Jan Kasal ve svém vyjádření k navrhovaným změnám ústavy. Je škoda, nesmírná škoda, že nový lidovecký předseda nedokázal vykročit svou vlastní cestou a jen slepě následuje svého předchůdce. Jan Kasal totiž více než názorně předvedl, že se mu nejenže nedostává věcných argumentů, ale současně i paměti. A to nejen historické, nýbrž i té nedávné. Brojí-li nyní (deset let po listopadu 1989) proti komunismu a háže-li do jednoho pytle ODS s komunisty, měl by si sám nejdříve zamést před svým vlastním prahem a bez vytáček odpovědět na otázku, zda to nebyli právě lidovci, jejichž je předsedou, kdo pomáhal totalitní režim legitimizovat svou účastí v Národní frontě. Stejně tak by měl všem připomenout, jaká že to růžovorudočerná koalice vznikla při hlasování o loňském rozpočtu a zda to nebyli zase právě lidovci, kdo společně se sociálními demokraty a komunisty okradl oprávněné osoby o jejich restituční majetkové nároky v zemědělských družstvech. Je nesmírně pikantní, když při kritice navržených ústavních změn varuje před posílením role stranických sekretariátů předseda politické strany, která jako poslední ze všech demokratických stran zavedla demokracii i do svých vlastních řad. Nebyl to nikdo jiný než právě lidovci, kteří teprve před posledními volbami objevili kouzlo primárních voleb uvnitř strany a jejichž kandidátka tehdy poprvé vznikla nikoli jako diktát stranického centra, nýbrž jako projev vůle jejich členské základny. A nelíbí-li se Janu Kasalovi navrhované změny ústavy, měl by si přečíst alespoň tu současnou, nebo ta ve svém článku opět jasně říká, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Co dodat? Přinejmenším to, že je někdy lepší více číst a znát než mluvit a psát. Především si ale pamatovat. Své vlastní skutky. Jedním ze základních principů, které obsahují předložené změny Ústavy ČR, je posílení významu voleb. V praxi to neznamená nic jiného než to, že by vítěz voleb měl mít šanci jako první se pokusit o sestavení vlády. Aby povolební politická nejistota byla co nejkratší, nově se mu na tento pokus dává časový limit v délce 30 dnů. Bude-li takový pokus neúspěšný nebo zjistí-li vítěz voleb, že nemá šanci na úspěch, získá možnost sestavit vládu druhá ve volbách nejúspěšnější politická strana. Obdobným způsobem se má postupovat v případě, kdyby uprostřed volebního období podala vláda demisi a sestavovala by se vláda nová. Tímto přesně stanoveným způsobem se má zabránit nejrůznějším nepřehledným a zákulisním jednáním a manipulacím, kterých jsme byli v minulosti svědky - stačí jen připomenout podivné sestavení tzv. Tošovského vlády (nerespektující výsledky voleb) i povolební prezidentovo kličkování a dlouhé tahanice při sestavování vlády po posledních volbách. Čtu-li slova lana Kasala, říkám si, že je docela příznačné, že proti změnám ústavy (posilující význam výsledků voleb) nejvíce bojují ti politici, kteří svým jednáním v minulosti popírali neoddiskutovatelný respekt veřejných činitelů vůči občanům a jejich vůli vyjádřené ve volbách. Jsou to ti politici, kteří odmítali a odmítají uznat, že karty v "politické hře ` rozdávají voliči a že v průběhu hry nelze tahat esa z rukávu. Jsou to povětšinou politici reprezentující ty politické strany, které chtěly ovlivňovat chod věcí veřejných větší silou, než byla ta, kterou jim dali voliči v podobě volebního výsledku. Je smutné, nicméně skutečně příznačné, že se nyní předhánějí v siláckých a urážlivých prohlášeních na adresu autorů ústavních změn a ani se nenamáhají předložit seriózní a věcné argumenty. Jak by ale také mohli. Museli by se totiž přiznat občanům, že zpochybňují-li právo vítěze voleb pokusit se o sestavení vlády jako první, vadí jim vlastně volby jako takové. A to je otevřenost, které nejsou schopni.