Současný poprask kolem České televize je názornou ukázkou snah zamlžit a co nejvíce zastřít skutečnou podstatu věci. Současný vývoj kolem ČT není bojem o politickou kontrolu nad jejím vysíláním, jak se nám to snaží vnutit některé osobnosti uměleckého a kulturního života, jak tvrdí část jejích redaktorů. Současný boj je bojem o to, kdo bude mít nadále ekonomickou kontrolu nad Českou televizí. Je to boj o průhledné a efektivní hospodaření s penězi nás, koncesionářů, kteří si tuto televizi platíme. Je to boj o čitelná a objektivní pravidla, podle kterých se rozhoduje o tom, kdo a co bude z veřejných prostředků vyrábět, tvořit, natáčet.

Není náhoda, že celý spor kolem postupu Rady ČT začal v okamžiku, kdy tato rada dala najevo, že nechce být bezduchým stroje, který automaticky odsouhlasí vše, co mu předloží vedení televize. Spor začal v okamžiku, kdy rada odmítla souhlasit s marnotratností a vyhazováním peněz z oken ČT a žádala odpovědné nakládání s každou korunou. Spor začal tehdy, kdy rada odmítla předložený rozpočet na rok 2001, zaručující mnohým "nezávislým" producentům a tvůrcům vydatný finanční příspěvek z veřejných zdrojů. Ano, tehdy nastal poprask, nebo začalo být jasno, že může skončit zlatá éra "jánabrachismu", éra přihazování si kšeftíků "malých domů".

Česká televize, instituce, která ročně hospodaří s miliardami korun, se totiž musí řídit zákonem o zadávání veřejných zakázek. V situaci, kdy každý starosta i té nejmenší obce, každý vedoucí i toho nejmenšího úřadu musí vypisovat výběrové řízení podle zákona na zakázku převyšující sto tisíc korun, v České televizi často záleží přidělení částky i desítek milionů korun na libovůli jedné osoby.

Jsi kamarád, dostaneš peníze nebo materiální podporu. Jsi kamarád, dostaneš svůj pořad, jsi kamarád, koupíme od tebe tvůj pořad. Nejsi kamarád, nedostaneš nic. Ano, to je obrázek dnešní České televize, to je smutný obraz veřejnoprávní instituce, který má Rada ČT zjevně v úmyslu změnit. Proto odmítla schválit rozpočet, proto žádá vyšetřovací audit hospodaření ČT. Připustil-li tento stav bývalý generální ředitel (anebo ho dokonce podporoval), bylo v pravomoci Rady ČT a dokonce její povinností mu ukázat dveře. A to se logicky těm, kteří si změnu nepřejí, nelíbí. Škoda jen, že to neřeknou otevřeně. Škoda jen, že se nepřiznají k tomu, kolik milionů ročně, podle jakých pravidel, jakých kritérií, z televize dostávají. Namísto toho kolem sebe šíří mlhu, fámy, pomluvy. Namísto přiznán toto podstaty věci halekají nesmysly o konci nezávislosti ČT a o ovládnutí televize zločinnými politiky.

Česká televize nepatří ani politikům, ani zaměstnancům, ale ani elitní skupině uměleckých tvůrců. Je to veřejnoprávní instituce, plnící své poslání dané zákonem o ČT. Je to instituce, které všichni ze svých peněz dáme ročně zhruba pět miliard korun. Za tuto spoustu peněz máme bez rozdílu nárok dostat odpovídající kvalitní službu. Řekla-li Rada ČT jasné ne neprůhlednému hospodaření, měli bychom jí v jejím úsilí držet všichni palce. Jde totiž o naše peníze.