V minulosti přiznal, že je renesanční člověk. Medicína, práva, divadlo, housle, míčové hry. Během jednání Poslanecké sněmovny si kreslí. V jeho parlamentní pracovně jsou o zeď opřené desítky zarámovaných malůvek, jejichž výrobou si místopředseda dolní komory krátil čas. Teď přidal ještě spisovatelskou činnost.

Napsal Průvodce muže těhotenstvím. Literát Ivan Langer na sebe prozradil leccos. Třeba že se natolik vžil do čekání na narození dcery, že z toho začal chodit "na holčičku". Nebo že ho sužovaly pochybnosti, zda je skutečným otcem dítěte.

LN: Tvrdíte o sobě, že se považujete za člověka poměrně náročného, a to nejen k okolí, ale i sám k sobě. Jak tedy sám sebe hodnotíte jako autora knihy? Připadáte si vtipný?

Tak to by měli posoudit jiní. V každém případě je to pokus o humorné zachycení mých prožitků, které jsem měl v průběhu těhotenství své manželky. Nicméně varuji každého, kdo by chtěl věřit každému písmenku v každé větě. Je to směs reality, fikce, fantazie. Když moje žena tu knížku četla poprvé, prohlásila, že ani netušila, jakou míru fantazie mám.

LN: Máme to brát jako pokus o beletrii?

Berte to, jak chcete. Ta knížka byla psaná z radosti, pro radost, je to dárek mé manželce za to, co musela v průběhu těhotenství vytrpět. Je to nadsázka, pokus o humor. V každém případě jsem touhle knížkou nechtěl změnit směr otáčení zeměkoule.

LN: Mluvíte o pokusu o humor. Mám pocit, že Ivan Langer, který o sobě s oblibou mluví ve třetí osobě jednotného čísla, sám o sobě hodně přemýšlí. Proto se ptám, zda si připadá vtipný.

Rád si dělám legraci z jiných, dělám si legraci sám ze sebe. A věřím, že někteří si po přečtení knížky řeknou: "Ivan Langer má smysl pro humor."

LN: Neříkali vám lidé z okolí, že v knize chvílemi působíte jako nevyzrálý muž?

Ne. Nikdo. Na tu knížku jsou naopak pozitivní reakce. Alespoň od lidí, kteří se v tomto světě rádi potěší. Jediný, kdo toto napsal, byl jeden literární kritik. A já mu děkuji za to, co napsal.

LN: Proč?

Nebo literární kritici mají strašně smutné povolání. Oni musí číst skoro vše. I to, co se jim nelíbí.

LN: Tak vaše kniha je naštěstí maximálně na dvě hodiny.

Ten kritik mě potěšil i proto, že jsem v poslední době začínal mít pocit, že stárnu, morousovatím, ztrácím smysl pro humor. A jestliže moji knihu někdo přirovnal k projevu pubertálního autora, je to pro mě důkaz toho, že jsem mladý a umím si ještě dělat legraci.

LN: Říkáte, že to byl dárek pro manželku. Ona musí mít ráda drsný humor, když jí nevadí, že se z ní ve chvíli, kdy už pro vás sex nebyl jen tou radostnou událostí, ale byl konán za účelem oplodnění, stal ve vašich očích pouhý biologický obal...

... životodárných buněk. A to je přesně ta autorská licence a fantazie a snad i pokus o humor. Neurazilo ji to. Pro mě první a největší vítězství této knihy bylo, že poté, co si ji žena přečetla, nedala mi facku a nerozvedla se.

LN: Ani se jí nedotklo to, jak jste popisoval první pocity poté, co vám oznámila, že bude mít dítě? Podlehl jste paranoie, že vy otcem nejste...

Vy jste tu knihu četla opravdu velmi vážně a seriózně.

LN: Přiznám se, že jsem ji vnímala i z toho úhlu pohledu, že autorem je politik.

A to je právě ta věc, která mě trošku trápí. To je jakási forma rasismu, která tady existuje. Jako by politik nebyl normální člověk a nemohl mít normální prožitky! To je jediná věc, která mě v souvislosti s touto knížkou rozesmutnila.

LN: Sebekriticky se přiznávám překvapilo mě, že vím o místopředsedovi sněmovny, že poté, co zjistil, že bude mít dceru, "přestal na záchodě zvedat prkénko, začal chodit na holčičku a přestal být hrdý na svůj oblouk."

Zkuste zapátrat v sobě a odlišit si, co z toho považujete za fikci.

LN: Já to nevím. Začal jste chodit na holčičku, když už jsme u toho?

Občas jo.

LN: Knihu jste seškrtal na polovinu. O jaké pikantnosti jste nás připravil?

Já bych nemluvil o pikantnostech. Prostě jsem si u některých věcí řekl, že do té knížky nepatří, nebo mým cílem opravdu bylo zábleskovitým způsobem popsat těch devět měsíců. A shromáždit je do podoby, která bude k přečtení během jedné hodinky. A buď u čtenáře vyvolá příjemný pocit, občas se usměje, nebo si řekne: "No, je to hrozný, ale naštěstí mi to čtení netrvalo příliš dlouho."

LN: To proškrtání byl požadavek vaší ženy?

Ne, ne. To byla moje autorská sebereflexe. Slovo pikantnost mi v souvislosti se záměrem knížky vůbec nepřijde vhodné. To už by znamenalo, že bych se snažil exhibovat a šokovat.

LN: Byl jste nervózní, když jste knihu vydal z ruky? Přece jen jste šel s kůží na trh.

Určitě jsem byl nervózní. A nervózní jsem dosud. Už proto, že vidím, jak seriózně k ní přistupujete vy. Pojímáte ji téměř jako vědecko-naučnou literaturu...

LN: Ne, já jsem ji brala jako studii duše Ivana Langra.

Jestli budete chtít mít dítě, tak se prosím neřiďte radami, které v této knížce jsou.

LN: Když jsem si četla o vašich intimních chvilkách, měla jsem pocit, že jste to prožíval velmi dramaticky. Psal jste, že jste měl trauma z oplodňování, z těhotenství, radil jste, a si každý, kdo chce dítě, nejdříve dojde k psychiatrovi... Říkala jsem si, jestli jste tam byl i vy, protože v knize opravdu vypadáte dost sklíčeně a ublíženě.

U psychiatra jsem zatím nebyl. Možná mi to na závěr tohoto rozhovoru doporučíte. Ale já jsem těhotenství své ženy prožíval velmi intenzivně. A snažil jsem se, aby mi nic z toho neuniklo. Spousta mých přátel mi předávala své otcovské zkušenosti, ale málokdo popisoval ty prožitky z průběhu těhotenství. Mně ta doba připadala natolik krásná a zvláštní, že mi připadalo škoda, aby to upadlo v absolutní zapomnění. Byly tam okamžiky hlubokých depresí, ale i okamžiky velké euforie.

LN: Nechci napadat vaši knihu. Jen mě zajímají skutečné pocity. Kdy vás přepadaly deprese?

Ta největší asi byla v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že náš potomek bude holčička. Při pohledu do zrcadla jsem si uvědomil, jak velké nebezpečí pro svoji dceru představuji.

LN: Ano, i toto je v knize. A překvapilo mě to. Měla jsem vždycky pocit, že Ivan Langer není příliš sebekritický. Připadáte si ošklivý?

Tak já si nepřipadám jako Don Juan ani jako James Bond. Ani jako... Nevím kdo. Nevím, co je teď symbolem mužské krásy.

LN: Jako Quasimodo si ale asi taky nepřipadáte.

Jako Quasimodo si nepřipadám, ale trpím vysokým stupněm sebereflexe a sebezpytování při pohledu do zrcadla. Mám-li být otcem holčičky, je potom otázka, jak to s ní bude, když bude vypadat po mně.

LN: Co na sobě máte nejméně rád?

Že bychom napsali druhou knihu spolu?

LN: To je toho tolik, že by to vydalo na knihu?

Třeba jo. Říkám - pojďme napsat druhou knihu o tom, co na sobě Ivan Langer nemá rád.

LN: Jak to s dcerou dopadlo? Je po matce a bude tedy v pořádku?

Vypadá to, že se nám optimálně podařilo zkombinovat její genetickou výbavu. Takže je určitě paličatá, umíněná a cílevědomá po tatínkovi. A doufám, že na mě někdo nepodá trestní oznámení, že jsem pedofil, když řeknu, že má hezkou postavu po mamince. Bohužel má hranatou pusu po tatínkovi. A to je, doufám, to jediné neštěstí, které ji potkalo.

LN: Tak co u muže vypadá špatně, může být v pořádku u ženy.

Doufám. To je moje velká naděje, kterou se utěšuji.

LN: Kniha byla z velké části fikce. Psal jste, že jste se cítil těhotný, byl jste dýchavičný, přestal jste spát na břiše, jedl jste jogurty...

A to bych nechtěl prozrazovat, jak to bylo ve skutečnosti, protože bych zužoval limity pro fantazii čtenářů. A oni sami čtou a přemýšlejí a spekulují, co je a co není pravda. Co je hraní si s představivostí. Pak už by moje kniha ztratila kouzlo. Kouzlo spočívá v tom, že ta knížka opravdu není seriózní beletrií ani vědecko-naučnou literaturou.

LN: Na druhou stranu jste napsal, že v době termínu porodu jste chtěl odjet na olympiádu. To mi připadá cynické.

Tak tady musím říct, že toto byla pravda. To odpovídá realitě.

LN: Já vím, sám jste mi to tehdy říkal.

Ale nakonec zvítězilo vědomí odpovědnosti. A zejména to, že těhotnému muži se velmi těžko cestuje na dlouhé vzdálenosti. Znáte to. Neustále musíte chodit na toaletu a dělá se vám špatně. Zejména v prostoru letadla. A vzdálenosti mezi sedadly jsou malé, takže se vám nepohodlně sedí.

LN: Hm. A teď vážně. To muselo vaši ženu docela ranit.

Nakonec jsem si tu odpovědnost uvědomil. Tedy, že nemůžu riskovat. Proto jsem nikam nejel.

LN: Vaše žena měla rizikové těhotenství...

Nebylo to tak dramatické. Nicméně musím přiznat, že manželka měla pravdu. Olympijské hry jsou každé čtyři roky, zatímco porod bývá dvakrát třikrát za život.

LN: Vy máte v plánu tři děti a...

A dost. Když vidím, jak naše holčička vypadá teď, tak bych si to klidně zkusil i víckrát.

LN: V pořadu Báry Nesvadbové jste říkal, že hodláte provozovat jógu, abyste vždy zplodil to, co zrovna chcete. Původně jste mluvil o "pohlavním sendviči", tedy o chlapci, děvčeti, chlapci. Nyní jste svůj záměr přehodnotil na děvče, chlapce, děvče.

Zkusím se poradit s manželkou, co by na to říkala.

LN: Možná zkuste sexuologa.

Možná ho zkusím. V Poslanecké sněmovně jednoho velmi erudovaného sexuologa máme...

LN: Jaroslava Zvěřinu.

Ano. Taky znám Petra Weisse, někteří moji kamarádi působí jako psychiatři, takže o péči v této oblasti mám skutečně vystaráno.

LN: Co na vaši knihu řekli právě vaši přátelé psychiatři a sexuologové?

Mluvil jsem s jedním a ten mi řekl, že se náramně bavil. Což ale vlastně nevím, jak si mám vyložit, když mi to říká psychiatr! Zkusím se ho zeptat, co tím vlastně myslel.

LN: Nadsázkou v knize má být zřejmě i to, že jste euroskeptik, protože vaše žena před otěhotněním byla na dovolené v zahraničí a vy jste zpanikařil, jestli nečeká dítě s nějakým Evropanem. Dále říkáte, že co se týče sexu, jste sociální demokrat. To jsem nepochopila vůbec. Můžete ten vtip vysvětlit?

Je to přesně popis způsobu chování sociálních demokratů. Chtějí si teď užít a je jim jedno, co bude potom.

LN: Také píšete, že jste dával své ženě v době těhotenství do kapes štítky: "Jmenuji se Markéta Langrová, jsem těhotná, bydlím tam a tam..."

Čekal jsem, že se na tuto kapitolu zeptáte! Ty štítky... Víte, já vám na to fakt nemůžu odpovědět. Tím bych opravdu ovlivnil prožitek čtenáře. Mám povolení od své manželky nechat čtenářům prostor v maximální možné míře spekulovat. Nicméně v sobotu jsem potkal jeden těhotný pár a paní, která je v šestém měsíci, mi dala za pravdu, že zejména co se týče kapitoly těhotenská encefalopatie, jsem al do živého.

LN: Ona nosí také štítky?

Štítky nemá, ale taky trpí výpadky paměti.

LN: Při čtení vaší knihy se mi zdálo, že jste byl z těhotenství své ženy tak popletený, že byste štítky v kapse potřeboval spíš vy.

Děkuji vám za ten názor. To jen potvrzuje, že jsem byl skutečně těhotný muž. A že tedy platí to, co jsem napsal - že muž se cítí být těhotný.

LN: Vaše žena vždy nenáviděla publicitu. Něco se na tom změnilo?

Tohle je přece dost drastická forma publicity, by je to zčásti fikce. Asi se neubráníte tomu, že někteří vaši knihu vezmou vážně. Víte, kdyby to byl opravdu vážně míněný detailní popis intimních prožitků mých a mé manželky... Tady je ale hlavně popsáno to, co zažívá každý muž, když je jeho manželka těhotná. Tedy že je odstrčený na druhou kolej a všichni se zajímají o budoucí maminku. Nikdo se nestará o vás. My, muži, jsme křehké duše a zájem o nás potřebujeme cítit.

LN: Připadáte si dnes o něco více renesanční člověk? Rád o tom mluvíte s tím, že umíte hrát na housle, divadlo, ovládáte všechny míčové hry, umíte kreslit...

Není pravda, že to o sobě rád říkám. Dostal jsem otázku a odpověděl jsem, že to tak může být. Baví mě hodně věcí. Nepovažuji se za génia, myslím, že se umím radovat z dobrého, co život přináší. A těhotenství a rodičovství tu míru jenom rozšířilo.

LN: Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli chcete ve své spisovatelské dráze pokračovat.

Nic takového neplánuji. Toto je knížka první a pokud vím, tak i poslední. Já nejsem profesionální spisovatel, nikdy jsem se za něj nepovažoval a nepovažuji se za něj ani teď.

LN: Kdo je silnější pohlaví - muži, nebo ženy?

Na jedné straně musím hájit muže, na straně druhé musím také ocenit schopnost a sílu žen. Jsou chvíle, kdy mužský pocit jedinečnosti a nadřazenosti nad ženami musí prostě ustoupit, nebo ženy dokáží něco, na co my muži opravdu nemáme. A za to bychom si jich měli vážit.

LN: Kdy se muži cítí nadřazeni nad ženami?

Kdybych měl paušalizovat, tak někdy mám pocit, že se muži cítí být nadřazeni nad ženami neustále.

LN: A vy osobně?

Já si žen vážím. Neumím si představit, že bychom byli jednopohlavní.

LN: To byste pak neměli být komu nadřazeni, že?

No právě! Velmi dobrá reakce.

LN: Už se ozvaly feministky?

Mrzí mě, že se zatím žádná feministka neozvala. V některých kapitolách jsem opravdu očekával jejich ostrou reakci. Zejména při popisu pojmu těhotná žena, kdy říkám, že by to mohlo být pojímáno jako skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví, ovšem s následkem života.

LN: Často jste o sobě mluvil narcisticky jako o zrajícím vínu, které se zakulacovalo a bylo stále plnější, lahodilo lidem na jazyku...

To jsem řekl jednou.

LN: Někdy před pěti lety jste mluvil o mladém a nezralém vínu, o rok později jste se označil za mladé, divoké a netrpělivě očekávané beaujolais nouveau, před dvěma lety už z vás bylo vyzrálé beaujolais villages... Jak jste na tom dnes?

Paní redaktorko, vidíte, jak daleko sahají kořeny mé literární tvorby...

LN: Spíš vašeho narcismu.

Já myslím, že to s narcismem nemá vůbec nic společného.

LN: Ne?

Hloupě, stupidně, studeně a racionálně odpovědět na otázku umí skoro každý. Ale život je přece i o tom, aby se vážné věci dokázaly říkat s jistou dávkou nadsázky a humoru, aniž by se degradoval jejich obsah. Jestli jste to pochopila jako projev narcismu, tak mě to mrzí. Opravdu to byl spíš pohled na sebe sama s nadhledem a básnickou licencí.

LN: Takže co o sobě řeknete na sklonku roku 2003?

Že už nejsem těhotný muž.

LN: Zůstaňme u vaší oblíbené metafory s vínem.

Klidně u toho vína můžeme zůstat. Myslím, že jsem víno, které má určitou kvalitu. Které holt někomu chutná a někomu nechutná. Tak to v životě je. Nejhorší by bylo, kdyby se to víno nedalo vůbec pít. Troufám si tvrdit, že někomu opravdu chutnám. A někomu nechutnám, ale nevěším se z toho, nepáchám sebevraždu a nikomu to nezazlívám.

LN: "Vždycky jsem měl pocit, že člověk nesmí proflákat ani minutu. Lehnout si na dvacet minut po obědě bych považoval málem za rouhání." Nekývejte hlavou, to není váš výrok.

Nevím, kdo to řekl.

LN: Tak si tipněte.

Nebyl to náš pan prezident?

LN: Byl. Ztotožníte se s Klausovým výrokem? Nebo se umíte flákat?

Neumím se flákat. Jsem člověk, kterému je pořád vytýkáno - a zejména tedy mou ženou - že jsem workoholik a že neumím odpočívat. Tento výrok je mi vlastní. Podepsal bych se pod něj.

Lidové noviny, Renata Kalenská, 6. prosince 2003