Krize v ČT nastolila otázku, zda lze rezignovat na dodržování zákonů v zájmu "vyšších hodnot". Diskuse o "duchu" zákona nebezpečně relativizuje náš právní řád.

Události kolem České televize pomalu odeznívají, i když stávka pokračuje a spor ještě není ukončen. Je možná příliš brzy na hluboké analýzy toho, co se vlastně v naší zemi tak bezprecedentně odehrálo - kdy problémy uvnitř jedné instituce přerostly v zásadní politický střet, kdy v legislativní nouzi jednal Parlament a kdy toto téma několik týdnů zaplňovalo první stránky novin. Názory na celé dějství dělí společnost, přičemž v atmosféře zjitřených emocí lze jen těžko přesvědčit oponenta o své pravdě. Stanou se pro historiky vzbouření zaměstnanci, obsazující zpravodajský velín či ředitelství České televize "hrdinnými stoupenci demokracie" nebo těmi, kdo pro prosazení svých cílů porušovali základní zákonné či etické normy? Jistý časový odstup od hlavních dějů dává mimo jiné příležitost k zamyšlení nad ukotvením parlamentní demokracie v naší zemi.

Existují neměnné hodnoty, které by neměly být zpochybňovány právě proto, že již jedenáct let nežijeme v totalitním režimu. Krize v České televizi tak nastolila otázku, zda lze v demokratickém systému rezignovat na dodržování zákonů v zájmu "vyšších hodnot" a "principů". Obě strany sporu se dostaly na opačné strany barikády právě i z důvodu rozdílného pohledu na tuto zdánlivě banální a samozřejmou skutečnost. Spíše emotivní než věcnou polemiku podnítila část nejvyšších ústavních činitelů. Paradoxně šlo především o ty, kteří často moralizují a poukazují na nedostatky při budování právního státu. Uměle vyvolaná diskuse o "duchu" zákona, který prý stojí nad samotným zákonem, velmi nebezpečně relativizuje pohled na náš nově se rodící demokratický právní řád. Tento řád má svůj vnitřní systém a hierarchii. Nejde přitom o žádný střet mezi přirozenoprávním a pozitivistickým pojetím práva. Vláda zákona je princip, na kterém stojí každý demokratický právní stát. Spíše tu jde o vnášení zástupných argumentů pro prosazení svého subjektivního pocitu a zájmu. Odtud není daleko k anarchii, kdy část občanů bere spravedlnost do vlastních rukou. Může to učinit každý? Lze dohlédnout, jaké důsledky by mělo takové počínání v masovém měřítku? Nikomu jistě nelze upírat právo na vyjádření svého názoru. Naopak - ve vyspělých demokraciích je střet zastánců různých idejí a hodnot zcela běžný. Demonstrace nebo petice na podporu subjektivních vizí a potřeb nejsou ničím neobvyklým. Protiprávní obsazování budov nebo jejich částí však lze jen stěží počítat mezi demokratické projevy obhajoby svých zájmů. Ostatně nedávno zveřejněný průzkum IVVM prokazuje, že tři čtvrtiny občanů s tímto postupem nesouhlasí. Veřejnost se však dozvídá z médií o jiných průzkumech - i to je bohužel smutným průvodním jevem této kauzy. Alarmující je zároveň zjištění, že stát přihlížel porušování zákonů vzbouřenými zaměstnanci České televize, zatímco v jiných případech dokáže zakročit velmi razantně.

Můžeme se ptát, co je toho příčinou. Mají některá média skutečně takovou moc, že se jejich kontrola vymyká z běžných kritérií? Obávají se odpovědní politici o ztrátu své popularity, nebo na televizi je příliš "vidět"? Nesignalizuje tento váhavý přístup odpovědných orgánů, že stát měří při vymáhání práva dvojím metrem? Může to, co prošlo vzbouřeným televizním redaktorům, projít zaměstnancům jiného podniku? Platí zákoník práce pro každého, nebo existují elitní skupiny zaměstnanců, řídící se jinými, virtuálními zákonitostmi? Televizní kauza vytvořila dvě zdánlivě se míjející reality. V jedné se pohybují ti, kteří hovoří o porušování svobody slova. To však lze jen obtížně obhajovat ve společnosti s pestrou nabídkou konkurenčních médií. To lze také jen obtížně obhajovat v situaci, kdy hlasatelé svobody slova sami porušují nejzákladnější etické a profesní normy svého konání. Na opačné straně stojí ti, kteří se drží zásady, že ani mimořádně exponovaná dramatická scenérie nemůže otřást staletým právním axiomem, podle kterého je třeba respektovat základní demokratické procedury. Parlamentní demokracie není dokonalým, ideálním společenstvím. Přesto je systémem nejosvědčenějším a všechny pokusy o nastolení jakéhokoli "spravedlivějšího" řádu skončily katastrofou. Platná legislativa je přitom často průnikem nejrůznějších kompromisů, vyplývajících z politického složení obou komor Parlamentu. Výsledky těchto kompromisů se nám mohou líbit či nelíbit. To však nikoho neopravňuje k selektivnímu vyjímání zákonných norem, které se mohou gumově tvarovat podle vlastní úvahy a přání.

Jedinou cestou, jak dosáhnout nápravy, pro někoho nevyhovujícího, zákona, je opět cesta parlamentní. Může být jen na škodu věci, pokud se tak děje pod ultimativním nátlakem. Podkopávání samotných základů parlamentní demokracie je cestou do pekel, a jestliže ji svými činy dláždí někteří významní ústavní činitelé, je to přinejmenším příležitost k vážnému zamyšlení. Kauza České televize nemá vítězů. Principy, jako je právo, řád a pořádek, však nemohou a nesmí být mezi poraženými.