Ústavní soud rozhodl ve věci volební reformy tak, jak rozhodl. Nuže - respektujme to. Jeho rozhodnutím ale nezvítězila "pravda a láska" nad "lží a nenávistí", zvítězil jeden politický a politologický koncept nad druhým. Někteří se proto radují, jiní jsou smutní. Nikdo nedemonstruje, nikdo nestávkuje, nikdo neobsazuje budovu Ústavního soudu a nepřespává v ní ve spacáku. A to je dobře. Alespoň z toho bychom se mohli radovat všichni.

V životě ale nebývá nic zadarmo, každá mince má totiž svůj rub i líc. Nejinak je tomu i v případě nálezu Ústavního soudu ČR k novele volebního zákona. Ve sporu mezi principem reprezentativnosti zastoupení a principem efektivity vládnutí se soudci Ústavního soudu přiklonili na stranu prvního z nich. Svým rozhodnutím řekli, že co nejpestřejší zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně (včetně zastoupení stran extremistických) je důležitější než přehledná politická scéna, snadněji generující funkční většinové vlády.

A tak více stran v českém parlamentu znamená více kompromisů v české politice a menší přehlednost politické scény; druhou stranou téže mince je nižší stabilita a menší akceschopnost českých vlád. Politika bývá často nazývána uměním kompromisu. Z vlastní zkušenosti mohu všudypřítomnost kompromisů v politice potvrdit. Důležité je ale definovat míru jejich přijatelnosti, aby se z nich nestala zvyklost, aby se nestaly jen synonymem pro polovičatost v rozhodování. Lze totiž nazývat vládnutí jdoucí od kompromisu ke kompromisu skutečným vládnutím? Není kompromis za každou cenu spíše ztrátou konkrétní osobní i politické odpovědnosti za určité rozhodnutí? Nevedou všudypřítomné kompromisy ke spokojenému přežívání v politice, nebo nikdo není za nic odpovědný, k neúspěchům se nikdo nehlásí, zatímco úspěch je hned přivlastňován všemi? Realita plná kompromisů, a to i ve věcech naprosto zásadních, je však naší zemi, naší politické scéně, čím dál více vlastní.

Odpověď na otázku proč je prostá. V české politice vítězí princip reprezentativnosti zastoupení. A tak se od roku 1996 potýkáme s nemožností vytvořit většinovou, akceschopnou, stabilní, ale především odpovědně se chovající vládu. Od roku 1996 postrádáme vládu s jasným směřováním, s přímým tahem na branku. Tak dlouhá doba faktického bezvládí je však pro zemi, v níž proces všeobecné transformace směrem ke svobodné společnosti, parlamentní demokracii a tržní ekonomice stále neskončil, velmi nebezpečná. Mimo jiné proto, že ztráta důvěry občanů ve schopnost politické reprezentace řešit aktuální problémy je nebezpečím pro samu svobodu a demokracii.

Východiskem z tohoto neutěšeného stavu měla být právě volební reforma, jež jasně preferovala princip druhý - princip efektivity. V důsledku jeho prosazení by se naše země vydala směrem k pojetí politiky založené na přísnější konkurenci, která by vcelku přirozeně kladla mnohem vyšší nároky na kvalitu politických stran, jejich programů a kandidátů. Součástí těchto nároků by byl - vedle vyšší odbornosti a schopnosti komunikace - nepochybně také požadavek většího sepětí s vlastním obvodem, obcí a voliči; poslancům by přinášel zvýšený pocit odpovědnosti za jejich konání. Konečným výsledkem působení tohoto principu by pak byla možnost sestavovat stabilní, politicky homogenní a akceschopné vlády. I tyto vlády by byly s největší pravděpodobností koaliční. Nešlo by ale o spojenectví "z rozumu" a toliko za účelem dosažení matematické většiny, nýbrž o spojenectví politických programů a idejí, které jsou si blízké. O těchto vládách a jejich politickém i personálním složení a směřování by navíc rozhodovali takřka výhradně voliči.

Ústavní soud však rozhodl jinak. Teprve výsledek příštích parlamentních voleb, o kterém však nerozhodne žádný soud, ale jedině čeští občané, dá odpověď na otázku, zda dnešní příklon Ústavního soudu k principu reprezentativnosti zastoupení bude trvalý. Výhradně čeští voliči budou oním arbitrem, který v poslední instanci odpoví, zda bylo toto rozhodnutí správné.
A právě v tom tkví onen nenápadný půvab a síla demokracie, v niž já a spolu se mnou celá ODS - hluboce věřím.