Původní vládní návrh zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (tzv. mediálního zákona) se setkal se širokou kritikou napříč politickým spektrem a především od provozovatelů vysílání a odborné veřejnosti. Hlavním argumentem jeho oponentů byla nadměrná regulace vždy a všech, aniž přitom reflektoval na jedné straně stav v jakém se svět médií v České republice nachází, na druhé straně pak výrazný pohyb, který jak v evropské tak celosvětové mediální oblasti permanentně probíhá.

Ukázkou zcela absurdní regulace byla např. ustanovení vládního návrhu umožňující Radě, uzná-li to za potřebné, vysílat namísto provozovatele.

Vzhledem k tomu, že pracovníci ministerstva kultury nebyli ani po několika kolech připomínek a konání tzv. mediálních panelů schopni připravit relevantní (sněmovnou a mediální veřejností akceptovatelný) návrh, chopila se iniciativy skupina poslanců Kučera, Buzková, Langer, Bendl, Němcová, Vymětal a Skopal a předložila komplexní poslanecký návrh - tisk 717.

Poslanecký návrh zákona se dívá nejen dopředu, ale řeší aktuální potřeby před kterými mediální svět u nás a česká společnost stojí v současnosti, a to tak, aby nedestruoval českou mediální scénu a umožnil jí přechod do vyspělé evropské fáze rozvoje médií. Z dosud platného zákona přebírá ta ustanovení, která se v praxi osvědčila a na které si všichni provozovatelé zvykli. Snaží se zmodernizovat ta, která byla nedostatečně formulována nebo jsou již překonána vývojem. Zahrnuje také nová ustanovení, která je nezbytné transformovat z aktuálního znění evropské směrnice o televizi přesahující hranice. Nově upravuje v zákoně nové situace, které se díky uplynulému vývoji v mediální oblasti ukázaly jako nezbytná.

Poslanecký návrh vnáší pořádek do jednotlivých kategorií a jasně odděluje termíny, které dříve splývaly nebo byly nejasně vymezeny. Záměrně nehovoří o programové skladbě, a to proto, že není vůbec možné, aby médium programovou skladbu v průběhu roku natož několika let vůbec neměnilo. Proto jsou záměrně užity termíny programový formát (tj. zda jde o program typu rodinného nebo sportovního či hudebního) a programová specifikace, což jsou charakteristické prvky, které naplňují programový formát. V návaznosti na to se pak stanoví konkrétní programová skladba. Poslanecký návrh šel až tak daleko, že dal možnost regulačnímu orgánu, aby mohl stanovit podmínky na programový formát. Autoři tohoto návrhu vyšli z dosavadních zkušeností a nezahrnuli do této možnosti regionální vysílání, protože je všeobecně známo, že regionální vysílání je ztrátovou záležitostí. Byli si totiž vědomi toho, že ne Rada, ale podnikatelé v dané oblasti nejlépe znají potřeby regionu, a proto nebudou přicházet s projekty na regionální vysílání, které nebude nikdo poslouchat nebo sledovat, aby zkrachovali.

Poslanecký návrh přináší některé nové instituty, které vycházejí ze zkušeností evropských zemí. Jedním z nich je automatické prodloužení licence. Tento institut vychází z (v Evropě obvyklého) principu, že licenci lze prodloužit, že jen ve výjimečných případech se licence neprodlužuje. I tak jsou důvody neprodloužení licence poměrně široké. Důvodem pro tento postup je, že mediální podnikání je extrémně finančně náročné. Spousta investic má delší odpisový horizont než je doba, na kterou je licence udělena. Také v "přechodovém období" mezi udělením a eventuálním znovuudělením licence by se provozovatel ocitl v silné právní nejistotě a musel by zákonitě utlumovat svoje aktivity, což by mu přineslo nejen ztrátu, ale mělo by dopady na posluchačskou resp. diváckou obec. Neprodloužení licence je svým způsobem sankce a je tedy třeba zajistit rovnost v právech veřejnoprávních médií a médií, kteří provozují vysílání na základě licence či registrace. Licenci samozřejmě nelze prodloužit tam, kde kmitočty v důsledku změny kmitočtového spektra v návaznosti na mezinárodní smlouvy, již nejsou. Licence se dále neprodlouží v případech, kdy provozovatel opakovaně závažným způsobem porušuje zákon a na mediální scéně pro něj tudíž nemůže být místo.

Na druhé straně se poslanecký návrh snaží po zkušenostech s některými vágními ustanoveními dosud platného zákona o co nejpregnantnější formulace obecných pojmů. Proto i tzv. veřejný zájem je konkretizován v konkrétních důvodech. Podobně je ze zákona vyděleny etické povinnosti. Ty by bylo možné vtělit do zákona jedině tak, že by šlo o formulaci konkrétního chování provozovatele. V minulých zprávách RRTV o výsledcích správních řízení by se spočítat na prstech jedné ruky, kolik bylo uloženo pokut za tyto prohřešky, např. za skrytou reklamu. A rozhodně se takové správní řízení netýkalo jen provozovatelů vysílání s licencí. Podobně k otázce objektivity vysílání mohu říci, že jsem absolvoval nespočet seminářů a setkání a vždycky se účastníci shodli v tom, že jde spíše o kategorii filozofickou než právní a pokud by měla být aplikována, tak jen na zpravodajství a publicistiku. Proto ani zákon s tímto pojmem nepracuje a raději zvolil modernější přístup a tím je právo na odpověď. Poukazuji na to, že v Evropě jsou takové kategorie jako je objektivita a vyváženost zakotveny v etických kodexech. Připomínám rovněž seminář, na kterém zástupce Rady Evropy vyslovil tezi, která se rovněž promítá do novely: "Samozřejmě, že ve vyspělých evropských státech se veřejnoprávním médiím ukládá více povinností než komerčním subjektům."

Poslanecký návrh obsahuje naprosto jasně formulované ustanovení o odpovědi, která dává možnost jakékoliv právnické nebo fyzické osobě nápravu neúplného a nepravdivého sdělení a uvádění věcí na pravou míru. Taková odpověď není zúžena jen na zpravodajský a publicistický pořad a je soudně vymahatelná. Kromě toho má taková osoba možnost bránit se podle občanského zákoníku. Provozovatel je také povinen zajistit, aby v celku vysílaného programu nikoliv pořadu, nebyly zvýhodňovány názory jednotlivých skupin veřejnosti.

Velká diskuse proběhla v rámci tohoto zákona o tzv. křížení vlastnictví. V českých podmínkách to bylo nové téma, nicméně ostatní mediální svět, podobně jako jiné součásti světového obchodu, prochází obdobím mohutné globalizace. Mediální skupiny vlastní nejen různé druhy médií jako rádia, noviny, magazíny, televize nebo internet, ale tato média vlastní napříč jak v rámci různých zemí, tak i v rámci jedné země. Např. skupina CLT-UFA-Pearson vlastní v Německu mj. noviny Berliner Kurier, Berliner Zeitung, Financial Times Deutschland, Saechsische Zeitung, dále 18 časopisů, televize RTL a RTL II, internetového providera AOL Europe (společně s Time Warner) a dále vydavatelství hudby a knih. Podobně v Maďarsku vlastní TV stanici RTL KLUB a bývalý stranický celostátní deník Népszabadság. Poslanecký návrh proto rozeznává jednak tzv. absolutní zákaz spojování provozovatelů vysílání v určitých vypočtených případech (např. zákon neumožňuje provozovatelům celoplošného vysílání s licencí, aby se vůbec spojili) a jednak v ostatních vypočtených případech striktně ukládá provozovateli oznamovací povinnost. V souvislosti s absolutním zákazem spojování podniků je třeba poukázat i na ustanovení, které dává oprávnění Radě, aby neschválila majetkové převody, pokud by tím došlo k omezení plurality informací. Porušení absolutního zákazu i oznamovací povinnosti vede ke ztrátě licence. Tento princip vychází z přesvědčení, že není ani tak důležité, kdo vlastní kterou firmu, nýbrž obecná znalost toho kdo a co vlastní. Tím kdo posuzuje, zda nedochází k vytváření dominantního postavení na trhu a k narušení hospodářské soutěže, je Úřad pro hospodářskou soutěž.

Poslanecký návrh byl konzultován s odborníky na mediální legislativu Evropské unie. Zákon byl posouzen jako plně odpovídající a dílčí připomínky evropských partnerů do něj byly zapracovány. Poslanecký návrh mediálního zákona proto poskytuje regulačnímu orgánu dostatečné prostředky pro plnění jeho povinností. Chtěl bych poukázat mj. na novou povinnost Rady monitorovat vysílání, která by měla napomoci Radě systematicky a spravedlivě kontrolovat dodržování zákonů všemi provozovateli vysílání. Otázka sankcí je koncipována tak, aby ty povinnosti, jejichž porušení považujeme za nežádoucí pro společnost, byly sankciovány, přičemž sankce jsou mnohem vyšší než tomu je v dosud platném zákoně. Proto poslanecký zákon snese srovnání s obdobnými evropskými normami.