Tato otázka sužuje zákonodárce ve vyspělých demokraciích po řadu desetiletí. Argumentů pro a proti je celá řada. V první řadě je třeba krátce charakterizovat stávající úpravu financování, která je založena na třech pilířích - státních příspěvcích za hlasy získané ve volbách, členských příspěvcích a sponzorských darech fyzických nebo právnických osob. Každý z těchto pilířů má své opodstatnění a tvoří nedílnou součást celku a je poměrně vyváženou a vhodnou formou financování politických stran. Pomineme-li hospodářský a etický rozměr celého problému, domnívám se, že hlavní mezery celého systému leží v neprůhlednosti financování, která je důsledkem jak nedokonalé právní úpravy, tak její nedostatečné aplikace v praxi. Ponechme stranou otázku členských příspěvků, která takřka bezvýhradně patří do sféry vnitřního a svobodného rozhodování konkrétních politických stran. Základním problémem pak zůstává nalezení vhodné formy a poměru mezi sponzorováním a státními příspěvky. Osobně se přimlouvám za co neliberálnější přístup, který tkví v omezení státních zásahů do politické sféry, kterým státní příspěvky bezpochyby jsou. Důvodů, proč nepřikročit k radikálnímu navýšení státního příspěvku nebo dokonce jeho povýšení na jedinou formu financování straně, je několik. Prvním je fakt, že jde o státní zásah do politické sféry, do svobodné soutěže politických stran. Druhým je otázka, kdo má právo určovat, kde leží hranice únosnosti státního financování z hlediska dopadů na státní rozpočet i oprávněnosti požadavků stran. Třetím důvodem je skutečnost, že voliči a zároveň daňoví poplatníci nemají možnost rozhodovat o tom, které straně připadnou jejich daňové odvody. Domnívám se, že stávající příspěvek za získané hlasy i zákonodárce je v tuto chvíli dostatečný a jeho případné zvýšení by nemělo překročit aktuální míru inflace. Nejspornějším a také mediálně nejpřitažlivějším bodem celého systému je sponzoring, který pod dojmem afér, (často) pseudoafér zasáhl všechny strany a dostal se do ostré palby kritiky. Z úst představitelů nejrůznějších stran jsme pak slyšeli věty o okleštění či úplném zákazu sponzorování. Na místě by spíše měly být úvahy o úpravách formy, vykazování a kontroly darů. Legitimní je především otázka, zda by nebylo ku prospěchu umožnit sponzorům stran odečítat své dary (do určité výše) od daňových základů, tak jak je tomu u jiných darů na humanitární účely. Zároveň je třeba udělat několik dalších kroků směrem k větší průhlednosti sponzoringu: zákaz anonymních příspěvků, zákaz sponzoringu od subjektů se sídlem mimo ČR, zákaz sponzorování u firem se státní účastí nad jasně stanovený podíl, případně uzákonění povinného a pravidelného auditu, jehož výsledky budou veřejně přístupné. Kontrolu financování nech provádějí instituce, kterým to přísluší ze zákona, v první řadě finanční úřady. Ne všechny problémy financování politických stran lze řešit právními prostředky. Na prvním místě musí stát veřejné mínění, které bude na jakékoliv nesrovnalosti reagovat a trestat poklesem své podpory.