Člověk si o politikovi udělá nejlepší představu, když se pečlivě naplánovaná volební kampaň střetne s realitou. Jiří Paroubek nám toho o sobě řekl za poslední týden mnohé. Něco jsme již věděli. Například, že nemá nadhled a smysl pro humor. Že vidí svět jen a pouze svými stranickými brýlemi a nechápe lidi, kteří žijí mimo jeho partajní limity. Že má slovník pouťového vyvolávače. Že neumí navázat kontakt s těmi, kteří mají jiné kulturní hodnoty a myšlenkové zázemí. To vše ale není tak podstatné.

Nejsmutnější na Jiřím Paroubkovi je, že on nechápe o jakou práci vlastně usiluje. Jeho job nebude získávat hlasy voličů, ale řídit zemi. Nekandiduje na šéfa největší slibotechny, ale na předsedu vlády. Tedy práci, při které denně řeší nepříjemné problémy, s lidmi, které nemůže prostě poslat do cukrárny. Předseda vlády musí především umět odlišit co je podstatné a co ne. Musí umět potlačit osobní nebo stranický zájem ve prospěch země. Měl by mít minimální respekt i u lidí, kteří ho nevolili.

Paroubkova reakce na vajíčka ukázala, že nemá na to, aby byl premiér. Premiér by neměl chtít vzbuzovat lítost, ale respekt. Premiér by měl umět si oponenty získat, ne je zurážet. Místo, aby nám Paroubek sdělil, jak chce řešit problémy této země, tak vystavuje na odiv svoje ušpiněné tričko a uplakaně požaduje soucit a policejní ochranu. Co by dělal ve chvílích skutečné krize? Šel by prosit o pomoc marťany?