Stávající trestní zákon v některých případech zvýhodňuje pachatele znásilnění, což znamená, že od soudu odcházejí s nepřiměřeně nízkými tresty.

Mezi nejbrutálnější a nejvíce traumatizující trestné činy, které na svých obětech zanechávají dlouhodobé, často doživotní následky, patří obecně znásilnění. Jde o naprosto zásadní zásah do integrity oběti, a to o zásah v tak citlivé otázce, jakou je její intimní život. Proto tento druh trestné činnosti oprávněně vzbuzuje zájem nejen odborníků, ale také médií a nejširší veřejnosti. Nejinak tomu bylo v případě letošní série znásilnění na sídlišti Jižní Město, korunované znásilněním desetileté školačky. Právem je třeba položit si otázky, které směřují k nejrůznějším okolnostem těchto otřesných činů. Mezi nejzávažnější patří ty, týkající se odpovídající právní kvalifikace této trestné činnosti, přiměřenosti ukládaných trestů, ale také problému, na který se často zapomíná, problému dalšího života obětí těchto trestných činů. Zvláště posledně jmenovaný je záležitostí dlouhodobou, při jejímž řešení bude třeba součinnosti nejrůznějších složek orgánů činných v trestním řízení, práce s veřejným míněním apod. Pokud ale jde o problémy právní kvalifikace a trestů, jsem přesvědčen, že lze ihned učinit některé nezbytné kroky, které alespoň částečně odstraní nedostatky zákonné úpravy. Jako právník, zákonodárce a stínový ministr vnitra cítím povinnost reagovat v případě, že některý zákon nedostatečně chrání občana. Již zmíněné tragické události letošního léta potvrzují, že trestní zákon - tedy základní zákon pro celou trestně-právní oblast - minimálně v otázce trestného činu znásilnění takové zásadní nedostatky obsahuje. Nedostatečnost trestního zákona spočívá především v současném znění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, tak jak ji vymezuje § 241 trestního zákona. Vymezení v trestním zákoně má dva základní nedostatky: 1. dopadá pouze na znásilnění učiněná na ženách; 2. jako znásilnění jsou kvalifikována a trestána pouze jednání spočívající v souloži pachatele a oběti, za kterou je v právní teorii i praxi považováno pouze spojení pohlavních orgánů muže a ženy. V praxi tak dochází k nespravedlivému zvýhodňování pachatelů znásilnění na osobách mužského pohlaví (které se však logicky dotýká především případů znásilnění dětí!) a pachatelů sexuálních útoků, které mají jiný charakter než "klasická" soulož. Dochází tak k absurdní situaci, kdy činy pachatelů v mnoha případech brutálnějších a více traumatizujících forem znásilnění, jako jsou anální nebo orální sexuální útoky, jsou klasifikovány jako pouhé vydírání či dokonce omezování osobní svobody, za které jsou výrazně nižší trestní sazby (u vydírání maximálně tři, u omezování osobní svobody maximálně dva roky odnětí svobody), než je tomu u znásilnění (horní hranice sazby osm let odnětí svobody). Je tedy naprosto evidentní, že soudce, který uloží ten nejpřísnější možný trest za vydírání nebo omezování osobní svobody, se pohybuje u dolní hranice možného trestu za znásilnění! Odmítám se smířit s tím, že pachatelé těchto brutálních forem sexuálních útoků odcházejí od soudů s nepřiměřeně mírnými tresty, které nesplňují ani výchovný, ani ochranný účel trestu. Protože oba základní nedostatky pokládám za opravdu zcela zásadní, rozhodl jsem se je cestou poslanecké zákonodárné iniciativy odstranit. Rozhodl jsem se tak i přesto, že jsem si vědom, že se připravuje rekodifikace trestního zákona. Význam mnou předkládané novely však mimo jiné tkví právě v její okamžitosti, která může svůj výsledek přinést prakticky ihned. Novela trestního zákona, kterou jsem v minulých dnech předložil do Poslanecké sněmovny, reaguje právě na dva výše zmíněné nedostatky trestního zákona, a to následujícím způsobem: 1. trestný čin znásilnění je zde vymezen jako jednání spáchané na jakékoli jiné osobě, bez ohledu na její pohlaví; 2. jako znásilnění jsou klasifikovány i jiné útoky a praktiky pachatelů na obětech než soulož. Cílem mojí novely je tedy jednak odstranění nepřijatelného a nespravedlivého zvýhodňování pachatelů, kteří se dopouštějí znásilnění jinou formou než souloží, jednak postihování znásilnění bez ohledu na pohlaví oběti. Jsem si vědom, že žádná změna trestního zákona sama o sobě tomuto druhu trestné činnosti nezabrání. Avšak jestliže víme, že je chyba v současném znění zákona, pak není jiné cesty než se snažit o její odstranění. Jsem také rád, že se můj záměr setkal se širokou podporou odborníků z trestněprávní teorie i praxe a představitelů institucí, které pracují s obětmi mravnostních deliktů. Věřím, že se tato novela setká se stejným pochopením také u české vlády i mých kolegů - zákonodárců.