Evropská komise připravuje návrh směrnice o společném harmonizovaném základu daně firem [1]. Podle něj by měla EU určit jednotná pravidla pro určení základu daně firem. V případě firem působících ve více členských státech by se celkový základ daně vypočetl dohromady za všechny pobočky a mezi členské země rozdělil podle klíče stanoveného Evropskou unií. Na přidělený podíl základu daně by členská země uplatnila vlastní sazbu daně.

Jde o další pokus zasáhnout do pravomoci členských zemích mít výhradní právo určovat přímé daně. Touto snahou EU překračuje svůj mandát, zavedení by znamenalo revoluční zásah do suverenity členských států s dalekosáhlými hospodářskými důsledky, výrazné omezení daňové konkurence v Evropě a bylo by pro Českou republiku výrazně škodlivé.

1. Historie

Pokus prosadit jednotný evropský daňový systém sahá do poloviny 90. let. Až v říjnu 2001 ovšem Evropská komise prezentovala svůj plán pod obecným názvem Zdanění firem.[2] Tento plán detailněji představila v listopadu 2003 a poté předložila materiál na neformální setkání Ecofinu v září 2004.[3]

Tuto časovou posloupnost je užitečné připomenout především proto, že vláda České republiky již minimálně v těchto letech musela mít detailní informace o tom, že Evropská komise hodlá harmonizovat přímé daně. V době vrcholících jednání o přistoupení ČR k EU a přípravě domácího referenda. Vláda tehdy okřikovala každého, kdo na tato úskalí budoucího členství upozorňoval.

Od roku 2001 navrhovala Evropská komise tzv. dvourychlostní strategii, jak co možná nejvíce "vyjmout" fiskální politiku z pravomocí národních vlád.

1. cílenými opatřeními vyřešit jednotlivé naléhavé problémy v krátko a střednědobém horizontu.
2. v dlouhodobém horizontu představit celkové řešení, které bude založeno na "potřebě EU společností" operovat bez "národních překážek" na společném trhu. Tento požadavek má zdůvodnit transformaci všech 25 daňových systémů do jediného systému evropských daní.

Výše zmíněná dvourychlostní strategie byla (a stále je) vnitřně strukturálně i časově členěna na :

1.1 Zdanění v domovském státě

Skupina (či všechny) členských států umožní jistému typu podnikání (nikde není přesně vymezeno jakému), aby svoji daňovou povinnost plnily dle daňových zákonů domovského státu. Těmto společnostem by byla zanechána určitá volnost výběru daňového systému tak, aby se mohly rozhodnout pro ten, který je platný ve státě, ve kterém je umístěno vedení firmy.

Tento, Evropskou komisí nejvolnější navržený systém, byl ale postupně některými členskými napadnut z důvodu, že fakticky "neruší systém 25 rozdílných daňových systémů"[4] a tudíž neodstraňuje základní překážku pro jednodušší podnikání nadnárodních firem na jednotném trhu.

1.2 Jednotný konsolidovaný základ daně

Přestože o podstatě tohoto návrhu je pojednáno detailněji dále, jeho podstatou je, že všechny (nebo skupina) členské státy odsouhlasí jednotný systém pravidel, který vymezí daňový základ. Daňové sazby by byly stanovovány vládami členských zemí a jednotný konsolidovaný základ daně by byl alokován dle dohodnutého vzorce (apportionment formula).

1.3 Zdanění příjmu tzv. Evropské společnosti (Societas Europea)

staví na úspěšném zavedení jednotného konsolidovaného základu daně. Základy existujících daní v národních státech vymizí, což povede ke vzniku jednotného systému daňových pravidel. Evropská korporátní daň bude administrována nově vzniklou evropskou autoritou, sazby budou fixovány na úrovni EU a daňové výnosy budou financovat rozpočet EU.

Tato varianta, podporována evropskými federalisty, našla oporu v průlomových článcích návrhu tzv. evropské ústavy o jednotné hospodářské politice.

Existuje i "mírnější" varianta zdanění příjmu Evropské společnosti. Ovšem i ona počítá s tím, že část výnosu by byla zdrojem rozpočtu EU.

Záměrně se nezmiňuji o podstatě návrhu Societas Europea. Zaslouží si hlubší rozbor v jiném textu. Nicméně již na tomto místě je nutné zdůraznit, že statut takové společnosti posiluje korporativistický model se silnou rolí odborů a je formulován na základě "rýnského modelu společnosti".

1.4 Jednotný povinný harmonizovaný základ daně

bude aplikován na veškeré podnikání, ne pouze právnické osoby a ne pouze na společnosti s tzv. přeshraniční působností. Jednotný povinný konsolidovaný základ daně nahradí existující národní daňové zákony a budou mu podléhat i ti, kteří působí pouze na území jediného členského státu. Má jít o "jemnější" formu zdanění Evropské společnosti, její dosah však bude mnohem širší.

2. Regulovat základ je stejně nebezpečné jako regulovat sazby

EU nemá mandát regulovat přímé daně proto, že to členské státy nechtějí. Členské státy to nechtějí proto, že považují za důležité, aby mohly o přímých daních rozhodovat samy.

Evropské komisi je jasné, že snaha regulovat sazby daní by byla absolutně politicky neprůchodná, pokouší se tedy regulovat základ daně. Daň je součinem základu a sazby. Není tedy žádný podstatný rozdíl mezi tím, zda EU určí základ či sazbu. Proto, dovolíme-li EU přisvojit si ve jménu "vnitřního trhu" pravomoc určovat základ, nezbude jediný argument proti tomu, aby nemohla později určovat i sazbu!

Návrh spočívá na dvou zásadních pilířích:

• stanovení jednotného základu
• stanovení klíče pro jeho rozdělení za účelem zdanění.

Stanovení jednotného základu nejen nepřímo ovlivní velikost vybrané daně, tím, že daň je součinem základu a sazby, ale znamená také výrazný zásah do suverenity a hospodářské politiky státu. Např. otázka, nakolik má výpočet základu (tj. definice odečitatelných položek) podporovat či nepodporovat investice, musí být výsostnou pravomocí národního státu.

V různých zemích je také např. různě stanovena odečitatelnost firemních příspěvků na penzijní pojištění zaměstnanců. Sjednocení těchto pravidel je tak značným nákrokem k unifikaci penzijních systémů!

Jednotné stanovení základu daně z příjmu je tedy hlubokým zásahem do hospodářské politiky. "Rovná daň" by se stala iluzí, protože pravomoc určit základ daně je neoddělitelnou součástí konceptu rovné daně. Nelze zavést rovnou daň, pokud základ daně bude určovat EU.

Jednotně stanovený základ daně firmy má být rozdělen na základě určitého klíče mezi členské státy, aby jej tyto zdanily svojí sazbou. To de facto znamená konec daňové konkurence, protože země sice budou moci mít (zatím) různou sazbu daně, ale lákání firem touto sazbou bude do značné míry bezpředmětné, jelikož objem základu ke zdanění bude pevně přidělen podle vzorce.

Vzorec pro rozdělení zisku není zatím navržen. Nabízí se formule, podle které se již dnes dělí výnos Evropské centrální banky (tzv. monetární příjem), který také vzniká konsolidací výnosů jednotlivých centrálních bank.[5] Mezi další uvažované metody patří odvození vzorce od přidané hodnoty vzniklé v jednotlivých státech, tak jak ji firmy vykazují jako plátci DPH, nebo na základě váženého průměru kombinace tří faktorů, tržeb, kapitálu a práce, jak navrhla Komise v r. 2003[6]. Vzorce pro výpočet rozdělení daňového základu se mají lišit i podle odvětví (jiný pro průmyslové podniky, jiný pro banky, atd.).

3. Evropská komise nesmí harmonizovat přímé daně

EU a zejména její velké země s vysokými daněmi (Německo a Francie) dlouhodobě brojí proti "nekalé" daňové konkurenci a snaží se prosadit regulaci přímých daní do pravomocí EU. I návrh tzv. evropské ústavy z dílny Konventu obsahoval odstavec, který by umožnil EU regulovat přímé daně. Nicméně na mezivládní konferenci EU v červnu 2004 britský premiér Tony Blair zabránil proniknutí pravomoci EU regulovat daně z příjmu do návrhu ústavního textu, když vyškrtnutí příslušných článků zařadil mezi své vyjednávací mantinely, takže možnost regulovat přímé daně byla nakonec z finálního návrhu tzv. euroústavy vypuštěna.

Článek 93 Smlouvy o založení Evropských společenství dává Evropské unii právo v zájmu fungování vnitřního trhu harmonizovat nepřímé daně: "Rada bude, jednajíce jednomyslně na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem, přijímat opatření k harmonizaci legislativy týkající se daní z obratu, spotřebních daní a dalších forem nepřímých daní do takové míry, do jaké je ona harmonizace nezbytná k vytvoření a zajištění funkce vnitřního trhu" (překl.: autor textu)[7]. Tedy za předpokladu jednomyslného rozhodnutí Rady. Potvrzuje to i úvodní prohlášení oficiální stránky Evropské komise věnované daňové politice, "Within the EU, governments retain sole responsibility for direct taxes - the amounts they raise by taxing personal incomes and company profits"[8] neboli "v EU mají výhradní odpovědnost za přímé daně - za objem vybrané daně ze zisku firem a z příjmu jednotlivců - jednotlivé vlády."

Česká verze téže stránky (později vzniklá) však již praví: "...Systémy přímých daní vyžadují jen omezenou harmonizaci a obecně mohou být ponechány v kompetenci členských států. V rámci EU se ale všichni shodují na tom, že je potřeba spolupracovat a zabránit tak škodlivé konkurenci v této oblasti."[9] Tato orwellovská pozvolná změna výkladu je přesným popisem postupů, na které je EU zvyklá. Harmonizace daně z příjmu přichází plíživě, obcházeje přitom mandát daný EU Zakládací smlouvou.

Nedávná zpráva hospodářského výboru Evropského parlamentu [10] připouští, že "Smlouva o založení Evropského společenství ... nevyžaduje harmonizaci legislativy týkající se přímého zdanění". Další orwellovský posun. Nikoliv "nevyžaduje", správně musí být "nedovoluje". EU totiž nemůže dělat nic, k čemu jí nedají mandát členské státy.

Evropská komise se snaží ospravedlnit mandát regulovat přímé daně článkem 94 umožňujícím regulovat údajně cokoliv ve jménu "vnitřního trhu". Jak uvádí např. zmiňovaná zpráva hospodářského výboru EP, "[Smlouva o založení Evropského společenství] stanovuje v článku 94 nutnost přiblížit právní předpisy členských států, které ovlivňují fungování vnitřního trhu." Článek 94 přitom praví: "Rada bude, jednajíce jednomyslně na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem,vydávat direktivy pro sbližování takových zákonů, regulace nebo administrativní opatření pro členské státy, které přímo ovlivňují vytvoření nebo zajištění funkce vnitřního trhu" (překl: autor textu) [11] Je to zjevná snaha obejít nejvyšší zákon EU - Zakládací smlouvu. Vzhledem k tomu, že článek 93, který explicitně hovoří o daních, nedovoluje EU regulovat přímé daně, nelze se na článek 94 vůbec odvolávat. EU nemá k regulaci přímých daní mandát.

4. Dopad na Českou republiku

Zavedení společného konsolidovaného základu daně firem není v zájmu České republiky. Dnes ČR vybírá na dani z příjmu právnických osob asi 150 miliard ročně. Je pravděpodobné, že realizací systému konsolidovaného základu daně Česká republika přijde o značnou část tohoto výnosu, a to nikoliv ve prospěch svých daňových poplatníků, ale ve prospěch jiných zemí EU. Mezi významné plátce daní v ČR patří takové mezinárodní firmy jako KBC nebo Volkswagen. Tyto firmy dosahují největších zisků právě v České republice a část jejich českých daní by EU de facto přetáhla do Německa, Belgie a dalších zemí.

Potlačení daňové konkurence a přerozdělení zisků ve prospěch vlád lpějících na neefektivním sociálním modelu by navíc vedlo ke zpomalení hospodářského růstu v celé Evropě.

5. Shrnutí

Návrh na konsolidaci základu daně firem a jeho redistribuci je nepřijatelný z mnoha důvodů.

• Je pokusem EU obejít smluvní základ a přisvojit si pravomoc určovat přímé daně.
• Stanovení základu podrývá suverenitu, jednoznačnou pravomoc členských států určovat nejen základ jako takový, ale zprostředkovaně i hospodářskou politiku včetně nastavení penzijního systému.
• Návrh znamená narušení zdravé daňové konkurence, jehož důsledkem nebude proklamovaný růst ekonomik, ale zpomalení růstu.
• České republice navíc návrh vezme značnou část daňových příjmů ve prospěch Německa, Francie a dalších starých zemí EU.

---

[1] europa.eu.int/comm/taxation_customs/taxation/company_tax/
common_tax_base/index_en.htm

[2] Commission of the European Communities (2001), COM (2001)582

[3] Commission of the European Communities (2004a)

[4] Ceriani, Vieri, The Common Consolidated Corporate Tax Base, str.2

[5] Podle tohoto vzorce má každá země nárok na díl, který odpovídá z 50 % váze země na populaci eurozóny a z 50 % váze země na HDP eurozóny.

[6] Vieri Ceriani: The Common Consolidated Corporate Tax Base, str. 7

[7] europa.eu.int/eur-lex/lex/en/treaties/dat/12002E/htm/
C_2002325EN.003301.html  - anArt93

[8] europa.eu.int/pol/tax/index_en.htm

[9] europa.eu.int/pol/tax/index_cs.htm

[10] 2004/2232(INI), Návrh usnesení z 11.5.2005

[11] europa.eu.int/eur-lex/lex/en/treaties/dat/12002E/htm/
C_2002325EN.003301.html - anArt94