Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy

POVÍDKA ZE ŽIVOTA POLICISTŮ - určeno zejména pro běžné občany
( Policista je člověk jako každý jiný, má cit, má problémy a specifickou práci, která z něj dělá policistu )

Jednoho dne na jednom nejmenovaném policejním oddělení je oznámeno vkročení osoby do kolejiště a jeho sražení vlakem na jednom nejmenovaném úseku železniční trati. Na místo je ihned poslána hlídka dvou policistů z obvodního oddělení. Hlídka přijíždí asi za 10 minut na oznámené místo, kde již stojí v oblouku železniční tratě lokomotiva s osobními vágóny, ze kterých tu a tam vykukují zvědavě lidé pozorujíc, co se to stalo. Při příchodu k lokomotivě se zde nachází strojvedoucí, který sděluje hlídce policie, že při vjetí do oblouku železniční trati, vystoupil 50 metru před lokomotivou z křoví najednou nějaký muž, který si stoupnul do cesty lokomotivě a on, jako strojvedoucí již nemohl nic dělat. Jak řekl, jezdí již dlouho, ale taková věc se mu stala poprvé. Hlídka jej lidsky povzbuzuje, aby si to nebral osobně, že této tragedii nemohl žádným způsobem zabránit , což sám dobře jistě ví vzhledem k nemožnosti zabrzdit na krátké vzdálenosti vlak
Následně policisté procházejí kolem vlaku a v určité vzdálenosti za vlakem nalézají lidské tělo, které je v nepřirozeném tvaru po zlomení páteře a je shoulené zády k zadní části stehen. Mrtvola muže má obličej vražený do vnitřní části lebky a nelze ani zhodnotit podobiznu tohoto muže. Z celkového pohledu je jasné, že je toto lidská tragedie nějakého člověka, který se rozhodnul, že na světe již nechce byt.
Na místo doráží policejní výjezd, který provádí ohledání mrtvoly muže, kdy v místě je nalezena igelitová taška s doklady, které zřejmě patří mrtvému muži. Přítomná hlídka je požádána, aby proveřila dle dokladů zda se jedná o mrtvého muže. Nálezem dalších písemností v igelitové tašce je zjištěn určitý zaměstnavatel a na nalezené telefonní číslo je voláno, kdy v jeho zaměstnání je zjištěno, že muž na nalezných dokladech byl v den jeho ukončení života propuštěn ze zaměstnání. Dále je v jeho zaměstnání ověřen popis jeho oblečení, který se shoduje se zemřelým mužem a jako další informace k jeho osobě je zjišťováno, že se jednalo muže, který žije ve společné domácnosti se svou ženou, přičemž se jedná o osoby, které by měly mít i nějaké nezaplacené dluhy, tedy by se mělo jednat o osoby, které mají větší finační problémy.
Po těchto zjištěních odjíždí hlídka do bydliště, které je uvedeno na dokladu muže, kde je ale zjištěno, že manželé na této adrese již delší dobu nebydlí a obyvateli byla hlídce předána pravděpodobná další adresa pobytu, kam ihned hlídka odjíždí a zde není zjištěna jmenovka, kdy šetřením po domě se nakonec hlídka dozvídá, že manželé již nebydlí ani zde a je jasné, že se jedná o manžele, kteří jsou sociálně u dna. Ochotný člověk po náznacích policie, že se jedná o velmi vážnou věc nasedá do policejního vozidla a s hlídkou jede na další místo, které tento člověk zná a kde měli manželé bydlet. Informace je ale hrubého rázu a pouze k pravděpodobnému vchodu. Hlídka tedy ochotného člověka odváží zpět k jeho bydlišti a vrací se hledat mnaželku mrtvého muže. V pravděpodobném vchodě se ptá v přízemí, zda někdo nezná jméto této ženy, kdy ji neznají. Dále hlídka vyhledala v domě domovníka, který připouští, že by tam někdo takový měl bydlet, ale již se měli odstěhovat. Po této informaci není již mnoho přesvědčení, že se podaří ženu dohledat. Hlídka ale jako poslední pokus jde poctivě od nejhornějšího patra směrem dolů po jednotlivých bytových jednotkách a ve 2 patře nachází ženu, která pláče na shodech, kdy žena sděluje, že jsou s manželem v pronájmu a že majitel bytu pro nezaplacení nájemného vyměnil vložku zámku a ona se nemůže dostat do bytu, kde má své věci, kdy neví co má dělat a zda by ji hlídka poradila co má dělat, kdy nemá ani kam jít neboť příbuzné má daleko několik stovek kilometrů. Na to je ženě poskytnuta rada, aby věc oznámila na policii, ale že hlídka nyní hledá jednu ženu a tak ji nemůže více pomoci. Potom ale vznikne v mysli nepříjemné tušení : “ To je asi ta žena co ji hledáme “. Dalším hovorem s touto ženou, aniž by věděla o trágédii se hlídka dozvídá, že se to snad s tím bytem vyřeší, neboť ona zde čeká na svého manžela, který přinese peníze, přičemž měl manžel již dávno přijít a přinést ty peníze, kterými by zaplatili nájem majiteli bytu. Za okolností, kdy žena pláče a je psychicky na dně ze ztráty bydlení si hlídka od ženy vyžádá doklady, ze kterých je již jasné, že je to ta žena, kterou hlídka hledá. Zároveň je to ale hrozné zjištění, že této ženě, která je ve velmi špatném psychickém stavu musí hlídka sdělit zprávu o tom, že manžel skočil pod vlak a již nikdy nepřijde, peníze za podnájem nezaplatí a zůstala sama. Hlídka se dále ještě při rozhovoru se ženou opatrně ptá jaké má manžel na sobě věci v případě, že by se nedostali do bytu, kdy dostává odpověď oblečení, které se shoduje s mrtvým mužem sraženým vlakem. Policisté, kteří těchto nepříjemných sdělení mají za sebou již více jdou stranou a domlouvají se, jak budou dál postupovat, kdy se naprosto shodnou, že to není běžný případ, kdy se tyto věci sdělují osobám, které tuto zprávu nějakým způsobem po psychiscké stránce “ ustojí “. Této ženě ale tuto tragedii sdělit nyní ještě nemohou z obavy totálního duševního kolapsu.
Domlouvají se, že se ženou zajedou do nemocnice pod nějakou záminkou a zde ji v blízkosti lékařů s možností okamžitého podání tlumích léků pomalu připraví na „ špatnou “ zprávu a potom ji sdělí hroznou zprávu.
Následně tedy hlídka odjiždí do nemocnice, kde vyhledá lékaře kterému vylíčí situaci a psychický stav ženy, kdy je domluveno, že paní počká na interně a zde se ji ujme lékařka. Na interně tedy hlídka sedí se ženou a čeká až budou odbaveni předchozí pacienti, kdy hlídka se ženou vede hovor a uklidňuje ji, že se všcehno nějak vyřeší, ale při tom ví, jak bude těžké říci této ženě tu hnusnou pravdu a udělat posla této zprávy, kterou nikdo nechce slyšet. Asi po hodině sezení a promlouvání se ženou se nám začíná věnovat lékařka, kdy této je situace znovu vysvětlena a je domluveno, že by ji píchla injekci na uklidnění a že hlídka vezme ženu stranou ven před internu do soukromí mimo okolní pacienty a zde ji tuto tregedii sdělí s tím, že případně za lékařkou doběhne jeden z policistů, pokud bude situace skutečně problémová a bude zapotřebí užití injekce ke zklidnění.
Hlídka odchází se ženou ven do služebního vozidla, kde si žena sedne a hlídka se sní dále baví, kdy ji již naznačuje, že má pro ni špatnou zprávu, kdy to není náhoda, že ji vyhledali - potom to přijde, když jeden z policistů sděluje ženě, že se její muž již domů nevrátí. Na to žena nechápavě kouká na policisty, kdy je jí již sděleno, že manžel je mrtvý. Žena na to nijak zvlášť nereaguje, až znejistí hlídku, zda to není jen projev vzápětí nastoupivšího záchvatu depresivního stavu, ale žena je jakoby opilá a asi vnitřně unavená, není schopna si v této chvíli asi uvědomit plný rozsah této zprávy. Dalším hovorem vyplývá, že žena měla trochu tušení „ něčeho špatného “. Dalším hovorem se ženou a vyzvídání co bude teď dělat a kam půjde, odpověděla, že by mohla jít k její známé a ta by ji snad nechala přespat a trochu by ji pomohla se jí z toho nějak dostat. Jeden z policistů odchází za lékařkou, kdy ji sděluje, že asi nebude potřeba injekce na zklidnění. O situaci podává zprávu hlídka na své oddělení odkud ostává pokyn, aby ženu odvezla předběžně k vyšetřovateli, který bude případ zpracovávat, kdy po odvozu k vyšetřovateli byly ženě ukázány svršky zemřelého manžela k ujištění se, že je skutečně mrtvý muž hodnověrně ztotožněn a po krátké domluvě o dalších úkonech k zemřelému policií, je žena odvezena ke své známé.

Tímto končí služba dvou policistů v jeden den nejmenovaného roku a nejmenovaného oddělení, kdy oba se vracejí domů ke svým rodinám, ale při tom mají v hlavě živě zapsanou tragedii, kterou byli zčásti nuceni prožívat s ženou, které se zhroutil život.
Život policisty je, ale spousta podobných neštěstí a rizik, které jsou zase z jiného soudku, který jsem zde neotevřel.

TOTO JE PRO VŠECHNY SLUŠNÉ OBČANY, KTEŘÍ NÁM FANDÍ V NAŠI PRÁCI A UVĚDOMUJÍ SI ŽE TO NENÍ O JEŽDĚNÍ AUTEM SE ZELENÝM PRUHEM - TI CO MÁLO CHÁPOU VČETNĚ JURŮ, NOVÁKŮ A DALŠÍCH, OCENĚNÍ TÉTO PRÁCE NEČEKÁME, NEB JEJICH ZPŮSOB PŘEMÝŠLENÍ TOTO VYLUČUJE.

jdi do prdele se výma románkama prožil jsi tak setinu, taky jsem sloužil, jdi, pracovat pro NOVU, tam ti to budou žrát

To je ze života obyčejných lidí a policajtů na ulici - románky vypadají jinak.

to těžko!nevěřím tomu

Proslýchá se že chcou zrušit výsluhy, je to pŕavda?Nebo spíš nárok po 20 letech na výsluhu 5 tis. po době 5 let, je to pravda?

Pokud by byly fámy na úpravu našeho sl. zákona jen trochu pravdivé, spíš než iniciativy poslanecké sněmovny by bylo nutno hlídat výtvory senátorů, neboť tito do zákona, který hladce prošel PSP, rádi přidávají pozměňovací návrhy tzv. přílepky, týkající se i jiného zákona, než v senátu projednávají. Již nám to několikrát předvedli. Pak do potřebného zákona, který má šanci i po vrácení ze senátu i s tzv. přílepky projít opětovným hlasováním PSP můžou zamaskovat nějaký přílepek, který by nám policistům uškodil. Profesor na hradě by to s lehkýým srdcem podepsal a pak už jen tisk ve Sbírce zákonů. Krátké, rychlé a účinné.

ty stranky na policista.cz, nebo ne??projev nespokojenoszi- co to je za přesměrování??

Je možné někde dohledat skutečné počty lidí, kteří dali výpověď. Doslechl jsem se, že 42lidí z Děčína a další desítky z různých oddělení letiště,ochraná služba a další. Náborová akce najdi hlupáka je zřejmně velice úspěšná, když se nařizuje řadovým poldům dělat nábor a toto dokladovat.

Tak už se rozkládá i "okres na severu". Řadových zatím 22,
z OŘ nevím přesný počet, ale jdou také. A hlupáci nejsou a nejsou. PP by si mělo s tím náborem sakra pospíšit.

POLICIE SE TÍMTO ROKEM ZŘEJMĚ ROZPADNE. PŘECE NENÍ MOŽNÉ ABY MINISTRSTVO ŠKOLSTVÍ SCHVÁLILO NĚJAKÉ POCHYBNÉ ŠKOLY PRO JĚŠTĚ POCHYBNĚJŠÍ FUNKCIONÁŘE.

Žiješ u nás. Možné je všechno. Ministerstvo školství se prostě domluvilo s ministerstvem vnitra. Je to přeci jedna a tatáž pakáž. Korytáři budou u nás dál a jen si lehce doplní vzdělání. A to pouze za účast.

na strankach policista.cz nejede řádne diskuse.Nejaký hekr se v tom rýpe a píše jak sfetovaneej

VŠICHNI POLICISTÉ V 3 TŘÍDÁCH BY SE MĚLI SEBRAT A ODEJÍT DO CIVILU NEŽ SI NECHAT KYDAT NA HLAVU OD TAKOVÝCH JAKO JE MINISTR A POLICEJNÍ PREZIDENT.

Bankrot policie

Pánové vždyť ti hulváti si mají pro své kamarády zřizovat jakési rychlokursy v podobě VOŠ, aby mohli do 7. tříd. Ministerstvo školství jim to posvětí. To je HNUS.

TAKŽE PRASÁRNY V POLICII POKRAČUJÍ DÁL, VLÁDNOUT TADY BUDOU PROTEKCE, NEKOMPETENTNOST A HULVÁTSTVÍ. PRO PANÁČKY CUKR, PRO ŘADOVÉ LIDI BIČ-TO JE NOVÝ ZÁKON.

...už teď je znám první úspěšný absolvent VOŠ zavedený korespondenčním magistrem podobného švindl kurzu - Kubice.

...no policie si asi vybrala cestu totálního propadu a ztráty posledního zbytku prestiže.

...prostě lidi, zapomeňte na prvorepublikový četníky a zavzpomínejte na nedávnou dobu kágebáků, stebáku a čekistů páč se v podobě Ivana vrací mílovými kroky..:-(