xyxy

Jana Klusáková Yekta Uzunoglu PRESUMPCE VINY s předmluvou Františka Janoucha
Věnováno mé ženě Monice Obsah: Úvod: František Janouch ………………………. ........................................... 3 Rozhovor ………………………& #8230;……………………&# 8230;…………………... 6 Přílohy: Anketa: Jaroslav Spurný …………..…………… ;……………………… …………… 91 Jan Ruml ………………………& #8230;………….…………& #8230;………………… 92 JUDr. Vladimír Jablonský ………………………& #8230;……………………&# 8230;. 93 JUDr. Otakar Motejl ………………………& #8230;……………………&# 8230;…….. 94 Otevřený dopis: Žalujeme... ………………………& #8230;……..…………….… ;.. 95 Projev MUDr. Yekty Uzunoglu při předávání Ceny Františka Kriegla ……… 98
2
Úvod Dočetl jsem knížku, kterou právě držíte v ruce, otřesen do největší hloubky svého já. Přitom jsem si nikdy nedělal žádné iluze, že přechod od komunistické totality k demokratické, svobodné společnosti bude procesem lehkým a jednoduchým. Nedovedl jsem si však představit, že by se ještě mnoho let po sametové revoluci mohly ve věznicích a v policejních úřadovnách naší země odehrávat tak otřesné věci, jaké jsou popsány v této knížce. Musím bohužel dodat, že mnohé nasvědčuje tomu, že se dějí dodnes. Kniha-interview Jany Klusákové s kurdským lékařem, podnikatelem a publicistou MUDr. Yektou Uzunoglu musí otřást každým slušným a poctivým člověkem. Je to kniha o velkém selhání nás všech: mnou počínaje až k prezidentům Havlovi a Klausovi, ke všem vládám Československa i České republiky, všem jejím premiérům, ke všem jejím ministrům vnitra a ministrům spravedlnosti, všem předsedům Nejvyššího soudu i nejvyšším státním zástupcům, a nakonec i všem poslancům i senátorům. A také o selhání naší občanské společnosti. Český helsinský výbor a řada dalších organizací protestovaly rázně a neúnavně proti policejní zvůli — bohužel bezvýsledně. Dívám-li se dnes na jejich snahy z perspektivy uplynulých dvanácti let, musím bohužel konstatovat, že ve svých protestech nebyly o moc úspěšnější než protesty podobných organizací před sametovou revolucí u nás či před perestrojkou v SSSR. O případě MUDr. Yekty Uzunoglu jsem se dozvěděl někdy v roce 1995 z dopisu, který mi napsal z ruzyňské věznice. Odpověděl jsem mu — můj dopis s hlavičkou Nadace Charty 77 si různé policejně-soudní orgány přehazovaly několik týdnů z rukou do rukou jako horký brambor — a protože Ordnung muss sein — při každém přehození nechaly na obálce své razítko. Věcem, o kterých Yekta Uzunoglu psal, se těžko dalo věřit. Že by se takovéto strašné věci mohly odehrávat v polovině devadesátých let? V zemi, která se intenzivně chystala na vstup do Evropské unie? Ptal jsem se na případ Uzunoglu řady vysoce postavených přátel. V nejlepším případě bylo odpovědí pokrčení rameny: to snad nemůže být pravda. A kdoví, co za tím vším je… Seznámil jsem se s MUDr. Uzunoglu osobně až počátkem roku 2006. Slušný, vysoce vzdělaný, sečtělý a jemný člověk. S fenomenální pamětí. Sešli jsme se mnohokrát. To, co mi vyprávěl, bylo natolik neuvěřitelné, navíc složité a zamotané, že jsem se v jeho případě doslova utápěl. Uplynulo skoro dvanáct let od jeho zatčení dne 13. září 1994 a soudní spisy obsahují už přes sedm tisíc stran. Nepočítám v to tisíce a tisíce stran operativních spisů, které někdo (a ten NĚKDO musel být saframentsky hodně vysoko) na Ministerstvu vnitra ČR, české policii či na inspekci MV) nechal zničit, aby zametl stopy zločinů, za které by musela řada vysokých funkcionářů být právem odsouzena na mnoho let do vězení. Nevěříte mi? Dopis o tom, že operativní spisy případu MUDr. Uzunoglu byly skartovány (před ukončením vyšetřování a soudního projednání), jsem dostal s podpisem ředitele sekretariátu ministra vnitra ČR ze dne 26. 4. 2006! Stále se objevovala nová a důležitá fakta. Nakonec jsem musel sepsal jakýsi bedekr, krátký popis putování MUDr. Uzunoglu po českých policejních úřadovnách, věznicích a soudech. Snažil jsem se z něho vynechat všechno nepodstatné (i když často „nepodstatný“ detail znamenal zločiny páchané ve jménu spravedlnosti, navíc
3
rukama orgánů vytvořených pro boj se zločinem). Po několika týdnech diskusí mi bylo jasné, že případ MUDr. Uzunoglu vyžaduje mimořádná opatření. V diskusích s mnoha přáteli — někteří na rozdíl ode mne znali MUDr. Uzunoglu třicet i více let — postupně vykrystalizovala myšlenka využít paralelu, která se přímo vnucovala: nejznámější evropský justiční skandál — Dreyfusova aféra — začal totiž přesně sto let před než aférou Uzunoglovou. Otevřený dopis „Žalujeme...“, který podepsala řada osobností českého veřejného života 3. března 2006, sice získal velkou publicitu, ale netečnost našich orgánů, činných v trestním řízení, nikterak nezměnil: soudce je buď nekompetentní, nebo se bojí vynést spravedlivý rozsudek. Státní zástupci se soustřeďují na věci nepodstatné. A policie pokračuje ve hře na schovávačku. Dne 13. září 2006 se Česká republika stala nositelem nového evropského rekordu: délka Uzunoglovy aféry překonala délku aféry Dreyfusovy. Od zatčení Alfréda Dreyfuse přes jeho odsouzení, de-portace na Ďábelské ostrovy, navrácení do Paříže, soudní rehabilitace, až do navrácení vojenských hodností a vyznamenání nejvyšším francouzským řádem Légion d’honneur v roce 1906 uplynulo 12 let. Mezi Dreufusovou a Uzunoglovou aférou existuje však jeden velký rozdíl. V Dreyfusově době (píši o době Dreyfusově, protože kdo si dnes ještě pamatuje jména tehdejšího francouzského prezidenta, předsedy vlády či ministra spravedlnosti) totiž neexistovaly psací a kopírovací stroje, magnetofony, faxy, počítače, elektronická pošta — dopisy byly tenkrát dopravovány vlaky či parníky. Telegrafy byly v počátku svého rozvoje. Z hlediska vyšetřovacích a soudních procedur je dvanáct let koncem dvacátého století mnohonásobně delší dobou než koncem století devatenáctého. Proto i ostuda a hanba, která padá na naši zemi, je mnohonásobně větší než ta, která postihla Francii v Dreyfusově době. Knihu o MUDr. Yektovi Uzunoglu by měli profylakticky a povinně číst všichni naši politici: minulí, současní a zvláště budoucí. Až budou příští volby — jedna z nejdůležitějších otázek ke kandidátům by měla být: četl jste tuto knihu? A co uděláte pro to, aby bezpráví, hrubost, cynismus byly co nejdříve a do hloubky vymýceny z našeho policejního, zastupitelského a soudního systému, z našich vyšetřovacích vazeb i věznic, a aby se tam nikdy v budoucnu nemohly znovu objevit? Doktor Uzunoglu ztratil zatím 12 let svého života ve vězení a v nesmyslných vyšetřováních a soudních procedurách, které mohly být ukončeny za zlomek této doby. Naše země má před doktorem Yektou Uzunoglu velký dluh: jako německý občan se mohl na naši justici dávno vykašlat. Ale Kurdové jsou hrdým a tvrdohlavým národem — boj, který již léta vede s naší justicí, je bojem, jenž je dnes důležitější pro naši zemi, pro nás všechny než jen pro něho osobně. Léta, která kurdský lékař ztratil v boji s českou justicí, snad přispějí k nápravě naší justice a vůbec k nápravě věcí veřejných v zemi, kterou tvrdohlavě považuje za svou druhou vlast. Na jaře 2006 udělila Nadace Charty 77 kurdskému lékaři MUDr. Uzunoglu cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost. Jejímu slavnostnímu předání v Zrcadlové síni Klementina byl přítomen prezident Václav Havel, který laureátovi poblahopřál a připil si s ním na zdraví. Dovolím si nakonec vyslovit jedno skromné přání. Až bude po všem a pan doktor Uzunoglu bude prohlášen všemi instancemi za nevinného a všichni se budou divit, proč taková zřejmá věc trvala tak dlouho — měl by si Václav Klaus, který zastával v době, kdy se Uzunoglova aféra odehrávala, funkce premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny a nakonec i prezidenta, najít chvíli času přijmout doktora Uzunoglu a při šálku kávy či při sklence koňaku jménem naší země pronést jednoduchou větu: je nám to líto, promiňte. A prezident, kterému to ústava dovoluje, by ho měl vyznamenat jedním 4
z našich nejvyšších řádů. MUDr. Yekta Uzunoglu by si to zasloužil a navíc by se to slušelo. Více než jemu by však prezidentská omluva a ocenění prospěly naší zemi. Francouzský prezident již před sto lety dobře vytušil, jak podpořit velikost své země. Vyznamenání A. Dreyfuse je asi jeho jediným činem, který si svět po sto letech ještě pamatuje. František Janouch, listopad 2006 5
ROZHOVOR Jak se máte, pane doktore, koncem července 2006? Od rána myslím na pořad o Dreyfusovi, který jsem viděl včera večer na evropské televizní stanici ARTE. Začalo to v deset hodin večer a pokračovalo do tří hodin do rána; nejdřív šel film, následovala diskuse. Musel jsem hořce konstatovat, že ani po sto letech se reakce vůči podobným událostem nezměnila. Případ, který mi vsugerovali, se sice odehrál o sto let později, nestal se ve Francii, nýbrž v České republice, ale reakce společnosti i politiků je téměř identická. Vaše kauza odstartovala v roce 1994, to jest v pátém roce naší demokracie. Ale nezávisle na demokracii. Myslím, že i za totality (když nepočítám politické kauzy), byla spravedlnost k právu blíž než dnes. Je vaše kauza politická? Spíš ekonomická. Ekonomická v podstatě rovná se politická, že? Dá se to tak říci, protože politika je dirigovaná ekonomikou; bohužel se stává čím dál víc loutkou ekonomiky — a z tohoto aspektu je to politická kauza. Můžete stručně připomenout, v čem spočívala Dreyfusova aféra? Dreyfus byl francouzský důstojník, čestný, velice úspěšný; ale byl to Žid a tenkrát zase začal v Evropě bujet antisemitismus, čtyři sta let po inkvizici a po vyhnání Židů z Iberského poloostrova... Nezačalo to v Německu, ale ve Francii. A potřebovali obětního berana, tak vybrali Dreyfuse. Kdo ho vybral? Ministerstvo války. Z čeho ho obvinili? Měl být agentem německé říše. Pocházel z Alsaska, byl Žid — a to stačilo. Jako velezrádce byl odsouzen na doživotí a trest si musel odpykat na Ďábelských ostrovech, kde byl podroben mučení a různým útrapám; nechci ty podrobnosti rozebírat. Tam strávil sedm let, pak se směl vrátit do Francie. Rehabilitovali ho až po dvanácti letech. Srovnáváte jeho kauzu s tou svou? Snad existuje něco mezi nebem a zemí, protože jsem opakovaně poukazoval na to, že jsem pověrčivý a věřím, že datum třináctého i číslo třináct jako takové mně přináší neštěstí; třináctého obvykle nevycházím z domu. Třináctého září 1994 jsem to porušil a byl jsem zatčen. Také Dreyfus byl pověrčivý na číslo třináct — jeho zatkli třináctého října 1894. Chcete říci, že kdybyste nevyšel z domu, nezatkli by vás? Zatkli by vás doma. Možná ano. 6
Co ještě máte společného, kromě smolné třináctky? Jak liberální intelektuálové, tak socialističtí intelektuálové z Druhé internacionály dlouho nechtěli v Dreyfusově aféře věřit, že by ministerstvo války mohlo vědomě zosnovat něco tak zrůdného. Podobně je tomu v mém případě. Ani Židé žijící ve Francii nechtěli věřit, že to, co začalo s Dreyfusem, se rozšíří do celé společnosti a také oni že se stanou terčem podobných útoků — což se následně stalo. Takže za podobným případem není třeba vždycky hledat něco velkého, tajného a komplikovaného; tvrdím to už dvanáct let. Proč se vám to tedy přihodilo? Protože jsem cizinec a k tomu z Kurdistánu a někomu jsem šlápl „hospodářsky“ na nohu. Jak francouzská vláda Dreyfusovi ty roky na Ďábelských ostrovech vynahradila? Rehabilitovali ho, pak slavnostně dostal z ruky prezidenta nejvyšší francouzské vyznamenání — Légion d’honneur neboli Čestnou legii. Vrátili mu veškeré vojenské hodnosti. A pochopitelně ho odškodnili. * * * Můžete srozumitelně vysvětlit, čemu se říká „kurdský problém“? Kurdský problém vznikl po první světové válce, kdy se dělilo území, na kterém žijí Kurdové. Bylo rozděleno mezi čtyři státy. Kdo je rozděloval? Angličané, bohužel. Vítězná mocnost, která měla v tomto regionu hlavní slovo. Následky versailleské smlouvy Středoevropané znají: byla de facto příčinou druhé světové války. Později, po válce, došlo k částečné nápravě, ale důsledky versailleské smlouvy, týkající se Středního východu, nebyly dodnes odstraněny. Jmenujte prosím ty čtyři státy. Turecko, Írán, Irák a Sýrie. Angličané už tehdy věděli, že Kurdistán má velké zásoby ropy. A nepřáli si, aby na tak bohatém území vznikl jen jeden stát. Do té doby to byl jednotný Kurdistán? Nebyl, ale byli jsme součástí osmanské říše, a ta, jako každá říše, byla tolerantní vůči různým národnostním menšinám. Za osmanské říše vám tedy bylo dobře? Určitě daleko lépe než dnes. Vždyť to nepamatujete. Ale znám historii. Záleží na úhlu pohledu... A na tom, jaké máte prameny. Intenzivně jsem se zabýval historií lidstva a vím, že každá špatná ideologie se musí opírat o dějiny. Jsem tudíž vůči mnoha autorům dějin kritický, ale v tomto případě musím říci, že všechny říše, vzhledem k tomu, že nebyly založeny na principu národa, se chovaly tolerantněji vůči národnostním menšinám než pozdější tzv. nacionální státy. Obě světové války v
7
Evropě vyvolala vlna nacionalismu. Národy koncem 19. století bohužel přijímaly nacionalistickou ideologii; Němci to přehnali a tvrdě na to doplatili. A pak se od toho všichni distancovali. Ale jelikož některé mladší národy nacionalismus se vším všudy, včetně té strašné války, nepoznaly, lpí na nacionalistické ideologii dodnes. Například Turci. V čem vlastně nacionalistická ideologie spočívá? V tom, že v Turecku vládnou Turci, kteří tvrdí, že všechny ostatní národy, které na tomto území žijí, jsou méněcenné, a dokonce že neexistují. Turecký stát donedávna říkal, že kurdský národ neexistuje. A kdo tedy jste? Jsme prý horalci, nebo také pohorští Turci. Přestože mluvíme naprosto jiným jazykem než Turci, národnostně patříme k jiné etnické skupině a máme jiné dějiny. Kolik je vlastně Kurdů? Třicet pět miliónů, přičemž jenom v Turecku jich žije osmnáct miliónů. Když jste chodil do školy, v jakém jazyce se vyučovalo? Jedině turecky. Z domova od rodičů jsme věděli, že ve škole nesmíme říci, že jsme Kurdové. Co máte v dokladech? Tenkrát jsem měl „Turek“. A dnes? Teď jsem Němec. Žádný Kurd nebyl zapsaný jako Kurd? Nesmělo to být. Slovo KURD bylo donedávna zakázané, až do ledna roku 2006. Teď už to sice zákon nezakazuje, ale komisař EU musel konstatovat, že v praxi zákaz platí pořád. Pokud by se Turecko stalo členem Evropské unie, co by to znamenalo pro Kurdy? Rozhodně to vítáme; pak by muselo dojít k demokratizaci celé turecké společnosti, celého Turecka a pochopitelně by se změnil i jeho vztah k národnostním menšinám. V Turecku nežije jen kurdská menšina, ale i Arméni, Řekové a další a členství v Unii pro tyto národnostní menšiny znamená šanci útisk kulturně přežít. Žení se Turci s Kurdy? No... Neradi. Ale stává se to. Ano, stává se to. Jak byste popsal rozdíl mezi Kurdy a Turky? Praví Turci pocházejí ze střední Asie, z území nedaleko Mongolska. Kdežto Kurdové vždycky žili na Středním východě, v horách; je to antický národ. Předkové Kurdů jsou Medové. I fyziologicky vypadáme jinak.
8
Existuje kurdská literatura? Samozřejmě. Máme bohatou literaturu, která je od roku 1923 v Turecku potlačená, lépe řečeno zakázaná. Když se tam dnes narodí literárně nadaný Kurd, píše turecky? Pokud chce psát kurdsky, buď musí opustit Turecko, nebo musí počítat s tím, že bude pronásledovaný. Co ještě rozděluje Turky a Kurdy? Hlavně jazyk. Kurdština patří k indoevropské skupině, kdežto turečtina k turkotatarským jazykům, které jsou podskupinou ugrofinských jazyků; turečtina má tedy blíž k maďarštině než ke kurdštině, a kurdština má kupodivu blíž k češtině než k turečtině. I když od Česka je naše země vzdálená asi čtyři tisíce kilometrů. Řekněte turecky „jak se máte“. Siz nasilsiniz. A kurdsky? Hun čawanin. Co ještě vás rozděluje? Náš morální kodex je jiný. V čem konkrétně? Turci byli původně nomádi a k životu, k různým hodnotám včetně přátelství, měli jiný poměr než Kurdové, kteří žijí na tomtéž území už deset tisíc let. Já to neodsuzuji, jen konstatuji. Máte mezi Turky přátele? Jen velmi vzácně, bohužel. Proč vzácně? Vždyť to říkám, ten kodex se liší. Nomádské národy mají jiný vztah například k sousedům — protože žádné sousedy nemají. Turci už přece nejsou nomádi. Ale donedávna nomády byli. Poslyšte, vy je nemáte rád. Chraň Bůh! Já Turky neodsuzuji, jen se je snažím vnímat takové, jací jsou. Také si na nich něčeho vážíte? Uznáváte něco tureckého? Musím podotknout, že Turek není Osman. Tady v Evropě se z neznalosti míchají dva pojmy. Když se řekne osmanská říše, vnímá se to automaticky jako turecká říše. Jenže Osmani nemluvili turecky, mluvili osmanštinou a ta má blíž k indoevropským jazykům než k turkotatarským, navíc byli mimořádně liberální vůči ostatním národům a národnostem. A po dobu asi tří set let uzavírali manžel-ství se ženami z polských šlechtických rodin. 9
Proč se jim líbily zrovna Polky? Poláci se jednu dobu přátelili s osmanskou říší, protože měli společného nepřítele: Rusy. Z řečeného vyplývá, že se zřejmě považujete za typického Kurda. To nevím. Ale i v exilu jsem se snažil udržet kodex, který je pro nás Kurdy nade vše. Pochopitelně znám i Kurdy, kteří v evropské společnosti rychle asimilovali. Já jsem se na rozdíl od nich integroval. Umím několik jazyků a znám několik evropských kultur, což mi nebrání zachovat si původní kodex — v tomto ohledu jsem Kurd. Ale národnostně ne, nejsem nacionalista! Nacionalismus považuji za nejstrašnější ideologii, která existuje v lidských dějinách, kterou mohl člověk vůbec vymyslet. Podle mne je horší než komunismus. Neodpověděl jste na otázku, jestli si vážíte něčeho tureckého. Vážím si některých tureckých spisovatelů. Například básníka Nazima Hikmeta, dále spisovatele Orhana Pamuka, letošního nositele Nobelovy ceny za literaturu, a dalších. Pamuk otevřeně vyzývá tureckou vládu, aby přiznala genocidu spáchanou Tureckem na Arménech a Kurdech začátkem 20. století. Co myslíte, existuje národní charakter? Určitě ano. O Turcích se říká, že jsou krutí. Je to pravda? Spíš bych řekl, že jsou zákeřní než krutí. Krutost k tomu patří; projeví se ve chvíli, kdy ji nečekáte. A jací jsou Kurdové? Víte, proč Kurdové nemají dodnes vlastní stát? Protože jsou poslední rytíři, kteří vyznávají zmíněný morální kodex. Kurd, když dá slovo, i za cenu ztráty života je musí dodržet. Platí to pro muže i pro ženy. Kdežto Turek hledí na všechno účelově. Kurdové jsou čestní, drží slovo, jací jsou ještě? Jsou důstojní. Co znamená — důstojní? Neutíkají před bezprávím. Jsou hrdí? Mimořádně hrdý národ! Jsou to horalé, věrní tradičním hodnotám. Začíná to rodinou: jsou věrní manželce, svým dětem, rodičům, prarodičům, svému spolku. Věrnost stojí u Kurdů nade vším. Pokolikáté že jste ženatý? Bohužel podruhé. Proč bohužel? Kurdové se nerozvádějí. To jsou mimořádné, výjimečné případy. Máte děti? Ano. Mám syna a dceru.
10
Staráte se o ně? Vídáte je? Samozřejmě. Jsou to moje děti. Máte dobrý vztah s jejich matkami? V porovnání se středoevropskými poměry výborný. Jaké jsou národnosti? Synova matka i moje první žena jsou Němky. A vaše dnešní paní? Češka německého původu. To je náhoda? Myslím, že ne. Shledáváte na těchto ženách něco přitažlivého? Nejspíš v tom mají prsty nadpřirozené síly. Většina mých přítelkyň byly buď Němky z Čech, nebo Němky z Německa. Nevím, čím to je, neumím to vysvětlit. Jaký vztah mají Kurdové k Židům? Velice tolerantní, bohužel se to neví. Kurdové Židy nikdy nepotlačovali. Když jsem přijel poprvé do Izraele, věděl jsem, že nejvýznamnější kurdoložka v šedesátých až osmdesátých letech byla paní profesorka Joyce Blau, Židovka. Od ní jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě i v Tel Avivu mají na univerzitách katedry kurdologie. A víte proč? Kurdové tvořili v tehdejším Izraeli druhou největší komunitu. Teď už je tam víc Židů z Ukrajiny, z Ruska a z Polska. V Izraeli jsem se setkal s Židy z Kurdistánu; všichni o mé vlasti mluvili nadšeně, protože je tam nikdo nepotlačoval, nediskriminoval. A co Kurdové a komunisti? V tomto ohledu jsme velice konzervativní. V islámském světě jsme považováni za nemohamedány; u nás ženy nemusí nosit závoj. Neexistuje zákaz komunikace mezi mužem a ženou. Vaše maminka stolovala společně s otcem? Samozřejmě, i se všemi ostatními muži. Jsme původně matriarchální společnost; islám sice částečnou změnu přinesl, ale hlavní, rozhodující slovo v rodině vždycky měla naše matka. Ptala jsem se na komunisty. Kurdové jsou velice kritičtí vůči komunistické ideologii, která nectí tradice. Jakmile se někdo zříká tradice a začíná od nuly, není to Kurdům dvakrát sympatické. Mají Kurdové také nějakou špatnou vlastnost? Jsme tvrdohlaví. Jsou Kurdové v dnešním Turecku nějak organizovaní? Máme několik nadací, které se snaží zachránit část kurdské kultury, aby úplně nezanikla, ale ty nadace jsou i dnes potlačené a pronásledované. 11
Mají Kurdové v Turecku své politické strany? Ano a jsou nelegální; chybu vidím víc v turecké politice než u Kurdů. Kdyby se tyto strany mohly legálně vyjadřovat v demokratické společnosti, lidi by ani nenapadlo uchylovat se k ilegálním organizacím. Jak na to reagují Turci? Turci kurdské politické strany zakazují a pronásledují, následkem čehož k těm ilegálním stranám část Kurdů tíhne. Když nemají možnost vyjádřit se demokraticky, zkusí to se zbraní v ruce, což je tragédie jak pro Kurdy, tak pro Turky. Chcete říci, že po sobě střílejí? To se děje už nejmíň dvacet let, bohužel. Jak se ta vyzbrojená strana jmenuje? Dělnická strana Kurdistánu. Máte s ní něco společného? Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, kurdské ani jiné; od sedmnácti let žiji v Evropě, takže jsem mohl třeba v Německu vstoupit do sociální demokracie nebo ke křesťanským demokratům nebo do Strany zelených. Ostatně zakladatelé Strany zelených byli moji přátelé (Petra Kelly, G. Bastian, Roland Voigt) a opakovaně se mě ptali, jestli bych se nestal jejich členem. Když jsme u toho, která z českých politických stran je vám sympatická? Vůči politickým stranám jsem náročný — rád bych viděl stranu, která by měla něco ze zelených, sociální aspekt od sociálních demokratů a byla ekonomicky konzervativní. Vidím, že sociální demokraté neumějí zacházet s penězi... prostě takový trojkombinační hybrid vznikne jen stěží. Máte německou státní příslušnost, k volbám tu tedy nechodíte. Ale kdybyste mohl, koho byste volil? Nikoho. Není tu koho volit. Sedmnáct let po převratu se mluví o tom, že by se měli komunisté pustit do vlády, aby se znemožnili i činem. Takový pokus provedli v osmdesátých letech ve Francii. Mitterrandovo „smrtelné objetí“. Přesně tak, prezident je vzal do vlády někdy v osmdesátém druhém či třetím, svěřil jim ministerstvo spojů. A oni se opravdu za dva roky znemožnili. Jinak to ani nešlo: mohli z rozpočtu čerpat jen přidělenou částku, protože neměli v parlamentu většinu. To přece věděli předem. Proč do té vlády chtěli? Každá politická strana chce být u moci. Nechce spíš peníze? Když máte moc, můžete získat i finanční prostředky: jak pro sebe, tak pro svou stranu. 12
A když máte moc nanedlouho, čerpáte peníze aspoň krátce. Tak to tady nedávno udělala DEU a Unie svobody. Věděli, že nebudou znovu zvoleni; přesto šel Kühnl řídit ministerstvo obrany a Němec ministerstvo spravedlnosti. A Karel Kühnl na poslední chvíli podepsal nákup těch superdrahých transportérů, i když věděl, že jeho vláda už to platit nebude. Myslím, že jednal nezodpovědně. Ale ne protizákonně, jak se tady často zdůrazňuje. Zato nemorálně. Tady prostě chybí morální kodex; zákon všechno upravit nemůže, ale existují i nepsané zákony, profesní kodexy, to platí třeba u novinářů. Novinář má profesi nebezpečnou jako chirurg. * * * Jsme právě u vás v Třemblatech, nedaleko od ondřejovské hvězdárny. Tady tu parcelu i s domem jste v roce 1990 koupil od herečky Jiřiny Bohdalové. Proč jste chtěl být zrovna tady? Těšilo vás mít dům po celebritě? Nechtěl jsem bydlet v Praze. Zkraje devadesátých let se noví podnikatelé snažili získat byty především v centru hlavního města, nejlépe v secesní Pařížské ulici nebo jinde u Staroměstského náměstí, ale já jsem pracoval šestnáct, osmnáct hodin denně, toužil jsem aspoň po pár hodinách klidu a hledal jsem něco za Prahou. Tehdy ještě restituční zákony neplatily, nemovitosti původním majitelům nepatřily a domů na prodej bylo jen málo. V úvahu přicházela například vila generála Čepičky, a tu jsem koupit nechtěl. Kvůli tomu, že Alexej Čepička byl v padesátých letech nechvalně proslulým ministrem obrany a zetěm prezidenta Klementa Gottwalda? Ano, právě z těchto důvodů. Pak jsem se dozvěděl od jednoho právníka, že Jiřina Bohdalová chce prodat svůj venkovský objekt. České celebrity jsem nevyhledá-val; mezi těmi skutečnými, zahraničními, jsem se pohyboval od roku 1980. Co tady máte rád? Klid, les... hlavně přírodu. Vesnice je odtud skoro kilometr, tady jsme málem na samotě, a to jsem chtěl. Jdete někdy mezi vesničany? Ano, rád. Nedaleko jsou Hrusice, které proslavil malíř Josef Lada, tam jezdím pravidelně. Mám rád vesnickou upřímnost; ti lidé jsou konzervativní, trvá jim dlouho, než přijmou někoho cizího; překonat tuhle bariéru je obtížné a mne těší, že jsem to dokázal. Jak se pozná, že vás přijali? Mám to štěstí, že jsem lékař — nakonec všichni jsme potenciální pacienti. Ale snažím se pomáhat upřímně, ne s úmyslem, abych byl někam přijat. Vystudoval jste všeobecné lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Uměl byste vytrhnout zub? V tomhle ohledu jsem odvážný; pobýval jsem v různých válkách a tam se i nezkušený lékař naučí v praxi uplatnit svoje teoretické vědomosti s minimálními technickými prostředky. Nevím, jestli bych vytrhl zub profesionálně, ale tu odvahu bych měl.
13
Stalo se, že jste trhal zub? To ne, ale amputoval jsem nohu, i když nejsem chirurg. Uměl byste přijmout porod? Jistě, uměl. Stalo se to? Ano, dokonce v mé rodině. Své dceři jsem pomohl na svět sám * * * Co znamená vaše jméno a příjmení — YEKTA UZUNOGLU? Yek znamená v kurdštině JEDEN, Yekta bych přeložil jako JEDINEC. A Uzunoglu? Uzun v turečtině znamená VELKÝ, a oglu je SYN: tedy SYN VELKÉHO. Jak vám říkala maminka, když jste byl malý? Yekta. Nebo lépe řečeno Yekto, protože kurdština patří k těm několika málo jazykům, které mají pátý pád, vokativ. Uráží vás novinový titulek „Turecký lobbista v rukou české justice“? A ten článek je o vás. Znám ten text, vyšel v Respektu a napsal ho Jaroslav Spurný. Později se mi omluvil, že nebyl dostatečně informovaný. Co měl správně napsat? Kurdský lobbista? Lobbista nejsem, ale jsem Kurd. Kdyby Kurdové nebyli potlačeni, asi bych se tak vehementně ke kurdskému národu nehlásil. Jste v dnešním Turecku známý? Myslím, že jsem dost známý. Díky čemu? Především díky svým politickým aktivitám v osmdesátých letech. V čem spočívaly? Spoluzakládal jsem Kurdský institut v Paříži. Byl první svého druhu, vznikl s podporou francouzské vlády. Společně s tehdejším ministrem kultury Jackem Langem, významným evropským politikem, jsme chtěli poukázat na to, že UNESCO při zachraňování ohrožených kultur neplní své povinnosti. A o šest měsíců později jsem podobný institut založil v Německu; žilo tam tehdy asi půl milionu Kurdů. Chtěli jsme jednak pomoci integrovat je v hostitelské zemi, a také jsme se snažili zachránit aspoň část kurdské kultury, odsouzené k zániku. A potom vznikl Kurdský institut také ve Washingtonu. Všechny tyto instituty získaly podporu vlády hostitelské země, nebyly to tedy žádné emigrantské, separatistické nebo teroristické organizace. Kurdské instituty jsou osvětové instituce? Důležité je oddělení jazyka, kde vědci zkoumají kurdštinu, dále oddělení etnografie a také oddělení integrace Kurdů do té které země. Patří tam i velká knihovna.
14
Jsou kurdské instituty přístupné veřejnosti? Samozřejmě ano. * * * Proč o vás letos v Německu televize ARD a VDR natočily dokumentární film? Německá televize mne zná z mého působení v Německu v osmdesátých letech; nebylo to jen v rámci Kurdského institutu, působil jsem i v několika dalších humanitárních organizacích, jako Amnesty International, Společnost pro ohrožené národy a Mezinárodní liga pro lidská práva. Když se Němci dozvěděli, co se mi stalo v Praze v devadesátých letech, hodně se tam o mně psalo. Také letos v souvislosti s předáním Krieglovy ceny. To se konalo 1. června 2006 v pražském Klementinu, laudatio přednesl profesor František Janouch. Při té příležitosti sem německá televize poslala celý tým, aby o mně natočili dokumentární film. První část už odvysílali, na té druhé části, daleko rozsáhlejší, se ještě pracuje. V Turecku o vás nepíší? Jenom za poslední tři měsíce o mně vyšlo v kurdském tisku asi tři sta článků. O čem konkrétně? Vracejí se k mým aktivitám v osmdesátých, ale i v devadesátých letech, kdy jsem předvídal problémy, které potkají jak Kurdy, tak hostitelské země, a zdůrazňují, že doba mi dala za pravdu. Píší o mně pravidelně všichni: od kurdských levicových novin až k těm ultrakonzervativním, včetně listu iráckého prezidenta Džalála Talabániho. To zaskočilo i moje přátele v Česku. Existuje dnes v Evropě známější Kurd než vy? V Čechách určitě ne a v Evropě jich může být několik stejně známých. Jeden z nich, můj bratranec, je prezidentem Kurdského institutu v Paříži — profesor Kendal Nezan. Teď jsem poprvé zveřejnil, že patříme do jedné rodiny. Mimochodem — v téže době jako německá, navštívila Prahu i kurdská televize; celý štáb přijel na předávání Krieglovy ceny až z Kurdistánu. Vy máte v tom potlačeném Kurdistánu vlastní televizní stanici? Většina Kurdistánu je potlačena, což od roku 2003 neplatí o té části, která leží v Iráku. Podporuje ji americká vláda i americká armáda; pod protektorátem Američanů tam vysílá několik kurdských stanic. Vám nevadí americká nadvláda? Rozhodně je nám milejší než nadvláda Saddáma Husajna, který zmasakroval stovky tisíc Kurdů. U Američanů mají Kurdové možnost samosprávy a zachování vlastní identity. Televizi z irácké části Kurdistánu může sledovat i turecká část Kurdistánu? Díky tomu, že je to satelitní stanice, mohou ji sledovat všichni Kurdové na světě, což pochopitelně hodně vadí turecké vládě. Proto tak často protestují proti Američanům; mají strach, že Kurdové v Turecku budou chtít v budoucnu stejná práva, jaká mají Kurdové v Iráku. 15
Proč Američani podporují Kurdy? Z dobroty srdce? Myslím, že nová americká politika na Středním východě směřuje k demokratizaci diktátorských režimů. Není žádným tajemstvím, že Amerika v sedmdesátých letech, v době studené války a polarizace světa mezi komunismem a kapitalismem, podporovala islámský fanatismus; bylo to hlavně v Afghánistánu, ale i v jiných zemích Středního východu, a podporovala i diktátory, jako je Saddám Husajn či saúdskoarabský král Fajsal. Pak ale pochopili, že to není východisko, takže došlo k razantní změně zahraniční politiky — a v současné době právě USA bojují vehementně proti radikálnímu islámu, ale i proti různým diktátorským režimům na Středním východě. Jinými slovy: dnes bojují proti tomu, co sami částečně způsobili? Ano. Řekl jste, že pochopili, že podpora islámského fanatismu není východisko. Východisko z čeho? Východisko pro jejich vlastní zájmy. Jedenáctého září roku 2001 poznali, že to není řešení, a od té doby proti tomu bojují; v jejich národních zájmech je podpora demokratických režimů, posilování demokratického úsilí v těchto regionech. Při dnešní globalizaci nelze vytvořit někde demokracii a zbytek světadílu ignorovat. * * * Pojďme k vašim začátkům, pane doktore. Řekněte něco o rodině, ze které pocházíte. Můj otec byl právník. Vaši rodiče už nežijí? Bohužel ne. I moji sourozenci jsou právníci; ve společnosti, kde je bezpráví běžné, každá rodina posílá alespoň jedno dítě na právnickou fakultu, mylně se domnívajíc, že stane-li se právníkem, dopomůže jí ke spravedlnosti. Kolik máte sourozenců? Mám dvě sestry a bratra. Co dělají? Starší bratr je právník, starší sestra je ředitelka jedné velké banky v Turecku a další sestra byla také právnička, teď je v invalidním důchodu. Vídáte se? Ano. Jaká je vaše první vzpomínka z dětství? Výlety s otcem v džípu, se kterým jsem vám dnes přijel naproti do Mnichovic. Byl vyroben v roce 1945 k vojenským účelům, Američané ho nechali v Turecku, otec džíp v padesátých letech koupil a často nás jím vozil. Kam jste jezdili s tatínkem na výlety? K řece Tigris. Biblická řeka. První kapitola Genesis. 16
Měl jste to, čemu se říká šťastné dětství? Určitě ano. Měl jsem tolerantního otce a vzdělanou matku, velice milou; oba se vzájemně doplňovali. Jak se jmenovali? Otec Ahmed a matka Zeliha, to je jméno ze Starého zákona. Bili vás rodiče? Otec mi dal jednou facku, to bylo poprvé a naposledy v mém životě. Za co? Dozvěděl se, že je chci opustit a odjet do Evropy. Kolik vám bylo? Necelých patnáct let. Otec mě dobře znal a věděl, že když něco řeknu, jednou to docela jistě udělám. Strašně ho bolelo, že chci opustit rodinu. Jinak na mě ruku nikdy nevztáhl. Ani matka nás nikdy neuhodila. V normální kurdské rodině se děti nebijí. Za jak dlouho jste svou rodinu opravdu opustil? O dva roky později, v sedmnácti. Byl jste poslušné dítě? Nebo vzdorné? V kurdské rodině děti nemusí být poslušné jako v archaické rodinné struktuře Evropy. Dítě je od nějakých devíti let považováno za dospělou osobu, zúčastňuje se rodinných sezení i důležitých debat a nikdo je neokřikne: Jsi dítě, mlč. Měl jste ve škole dobrý prospěch? V kurdské rodině děti nikdo nenutí, aby se učily, záleží to na jejich svobodném rozhodnutí. Proto jsem tak rád poznával různé kultury a jejich vztah k dětem. Díky tomu, že mohu srovnávat, musím obdivovat Kurdy, s jakou tolerancí a respektem se chovají vůči dítěti: berou je jako osobnost. To v Evropě chybí, hlavně ve středoevropských poměrech. Učil jsem se dobře, ale nikdo nad námi nestál a nenutil nás, jak se to děje v Evropě. Kurdští rodiče nemají ctižádost, aby dítě nosilo dobré známky a patřilo k premiantům? Na tom rodině nezáleží? Ale ano, záleží, jenže nevnucuje svou představu dítěti násilím, jak je to zvykem ve střední Evropě. Pamatujete se z dětství na nějakou výraznou křivdu? Jedna velká křivda mne poznamenala: učitel angličtiny se nás ve škole ptal, jestli jsme Kurdové, nebo Turci. Řekl jsem, že jsem Kurd, a on mě u tabule zbil. Angličtinu jsem se učil dlouhá léta, umím anglicky číst a psát, ale od té doby jsem anglicky nepromluvil. Kdybyste mě zabila, nedostanete ze mne jediné anglické slovo. I když jsem ve Švýcarsku vyhledal pomoc významných psychoanalytiků, abych v sobě tuhle bariéru odboural, nepodařilo se to. Občas to vede k trapným situacím; tak třeba v roce 1985 jsem přijel do New Yorku, hostitel uspořádal večeři a mne posadili vedle Eduarda Kocha. Eduard Koch, Žid, byl velice populární starosta New Yorku, výjimečně dvakrát zvolený do této důležité funkce. (Pokud se nemýlím, pochází z Karlových Varů.) Seděli jsme
17
vedle sebe, automaticky na mne promluvil anglicky, a já se zeptal, jestli bychom nemohli mluvit francouzsky. Francouzsky neuměl, tak jsem mu nabídl němčinu. Ze stejných důvodů jako já anglicky, on nemluvil německy, i když uměl číst a psát — nesl si trauma z války. A tak jsme měli pochopení jeden pro druhého. Jak jste se nakonec domluvili? Mluvil jsem na něho česky a on mi rozuměl. * * * Byl jste ve škole vůdcovský typ? Určitě ano, to netajím. Měl jste u dětí autoritu? Nejen ve škole, ale i ve čtvrti, kde jsme vyrůstali. I když jsem byl malého vzrůstu, větší hoši se mi podřizovali. Jak jste toho dosáhl? Ve škole jsem byl vždycky iniciativní. Vzpomínám si třeba, jak jsem v osmé třídě svolal spolužáky a přemlouval je, abychom vybírali peníze od bohatých lidí, ke kterým patřil i můj otec, a za ty peníze pak nakoupili Ústavu Turecké republiky a rozdali ji vesnickým Kurdům, kteří se tak seznámí se svými právy a povinnostmi. Jeden z těch kluků je dnes nejvýznamnějším kurdským spisovatelem, žije ve Švédsku, je to vlastně náš Karel Čapek. A v jedné své povídce tenhle příběh popsal. Kolik exemplářů Ústavy jste takhle rozdali? Tisíce. Tisíce! Ústava byla malinká knížečka velká asi jako ruka a obsahovala jen 120 nebo 130 paragrafů. Nás zajímal hlavně paragraf číslo dvanáct, který říkal, že všichni občané jsou si před zákonem rovni. A Kurdové byli vždycky pronásledovaní, zákon–nezákon jenom proto, že jsou Kurdové. Byl jste jako chlapec fyzicky zdatný? Ano. Hodně jsem jezdil na koni. Dědeček měl vždycky několik koní, byl vášnivý chovatel a my jsme jízdu na koni naštěstí nebrali jako sport, ale jako součást života. Hlavně v létě. Kdypak jste naposledy seděl na koni? Před třemi roky. A moje nejdelší cesta vedla ze sovětsko-íránských hranic až do Iráku, bylo to za války v rámci organizace Lékaři bez hranic. Ujel jsem tehdy na koni 450 kilometrů. Čtrnáct dní to trvalo, po horách, s lékařskou brašnou na zádech. Stonal jste v dětství? Pokud si pamatuji, ani jednou. Proč jste se chtěl stát lékařem? Můj strýc byl významný kurdský duchovní. Mohlo mi být tak devět, když mi daroval knihu, překlad z angličtiny; jmenovala se „Chuť zachránit lidský život“. Ta kniha mě poznamenala — chtěl jsem prostě poznat tu chuť. 18
A od té doby jste o své budoucí profesi nezapochyboval? Od té chvíle jsem věděl, že chci zachraňovat lidské životy. Zachránil jste někdy lidský život? Mnohokrát, hlavně ve válce. Vychovávali vás rodiče jako Kurda? Ano, ale nenásilně. Co znamená v tureckém státě vychovávat dítě jako Kurda? Je to, jak se říká lidově, o hubu. Mohou vás pronásledovat, že doma mluvíte kurdsky. Obzvlášť u právníka je to podezřelé — mohl by být kurdským nacionalistou. To nebyl případ mého otce; rodiče měli prostě úctu k našim tradicím, k naší kultuře, legendám, pohádkám a tyto hodnoty chtěli předat dalším generacím — a to byl jejich údajný hřích. Jak s vámi mluvila maminka? Maminka kurdsky a otec turecky, abychom později neměli ve škole potíže. Dědeček s babičkou na nás mluvili kurdsky, protože turecky neuměli, a navíc jsme se později dozvěděli, že obě babičky, z matčiny i z otcovy strany, jsou Arménky. Rodiče to před námi tajili, protože Arméni jsou v Turecku pronásledovanější než Kurdové; být Kurdem a mít za ženu Arménku vede bez přehánění ke společenské i jiné likvidaci. Ještě pořád? Ještě pořád, bohužel. A vy, pane doktore, své děti vychováváte v kurdském duchu? Nebezpečí zániku kurdské kultury pominulo, proto netrvám na tom, aby znali kurdštinu či kurdskou kulturu. Není to smutné, že vy, takový významný Kurd, máte děti, které ani kurdsky nemluví? Nevím, jestli je to smutné; hlavně jsem chtěl, aby každé moje dítě bylo člověkem, důstojným člověkem, nezávisle na tom, je-li Kurdem, nebo Čechem. Jakou národnost mají v dokladech? Alan je Čech a Lucia Němka. Nemrzí vás to? Vůbec ne. Jsou to slušní, poctiví a pracovití lidé a to mně stačí. Jsou hodní k vám, k rodičům? Ano, jsou. Kromě toho mne těší, že můj syn studoval práva jak v Praze, tak v Německu, a teď pracuje v Bruselu jako právník v oblasti homologizace legislativy evropských států v boji proti organizovanému zločinu. Víc bych si ani nemohl přát. * * * 19
Měl jste jako kluk nejmilejší hračku? Nejmilejší hračku ani ne, ale moc rádi jsme stavěli mlýny na potoce. Začalo to někdy v pěti letech, to byly malinké mlýny, pak jsme je zvětšili, a když mi bylo čtrnáct let, vyráběli jsme na potoce elektřinu. Kdy a kde jste byl poprvé v zahraničí? V sedmnácti jsem přijel do Berlína, do té doby jsem nebyl nikde. Turecko bylo centrálně řízený stát, a i když bylo členem Severoatlantického paktu, výjezdy občanů do zahraničí nebyly běžné. Jak jste trávil prázdniny? Valnou část prázdnin jsme byli vždycky u dědečka; žil na velkém statku nedaleko města Malatya, protéká jím Eufrat. Měl koně, krávy, ovce, rozsáhlé meruňkové a jablečné sady — opravdový ráj pro děti. S rodiči jsme bydleli u Tigrisu a v létě jsme zas jezdili k Eufratu, k další biblické řece. I krajina kolem byla biblická? Nádherná, opravdový ráj na zemi. Zdává se vám o tom někdy? Občas ano Vraťme se do vašich sedmnácti let. Touha po Evropě vás neopustila a vaši rodiče se s tou myšlenkou zřejmě postupně smířili. Ano, jinak bych nemohl odjet, protože sedmnáctiletý kluk mohl dostat pas jen s písemným souhlasem rodičů. Nebylo vašim sourozencům líto, že zůstávají doma? Ti po tom netoužili tehdy ani později. Teď jezdí po světě dost často, ale žít jinde natrvalo by nechtěli. Věděl jste v tom roce 1970, kam konkrétně chcete jet a co tam chcete dělat? Nejdříve jsem chtěl do Paříže, což se mi podařilo. Uměl jste francouzsky? Málo, ve škole jsme se učili anglicky. Do Francie jsem jel proto, že tam žil už dva roky můj bratranec, dnes profesor jaderné fyziky v Collège de France a současně prezident Kurdského institutu v Paříži. Jel jsem do města Tours, z něhož pochází Balzac, Descartes a které je centrem té nejlepší francouzštiny vůbec. Tam jsem se začal učit francouzsky. Dostal jste stipendium? Až do května 1971 mne financovala moje rodina. Pak v Turecku došlo k vojenskému převratu a vojáci zakázali bankám převádět peníze do zahraničí. Jak jste si poradil? Obrátil jsem se na Bedir Chana, posledního kurdského knížete, který žil v Paříži, a ten měl pro mé potíže pochopení. 20
Bylo těžké dostat se k němu? Vůbec ne. Kurdští šlechtici nejsou jako ti evropští, jsou mnohem přístupnější. Pamatuji se, že mi kníže při první návštěvě vlastnoručně přinesl kávu a whisky, i když měl v domě služebnictvo. Mně bylo sedmnáct a půl, jemu přes šedesát. Takoví jsou Kurdové. Díky jeho pomoci jsem si mohl vybrat stipendium do jedné z pěti zemí. A ty země byly: Sovětský svaz, Bulharsko, Polsko, Československo a Švédsko. Na to by Čech řekl bez váhání: Pojedu do Švédska. A já jsem jel do Prahy. Psal se rok 1972, čtvrtý po sovětské okupaci Československa, doba rychle houstnoucího temna — a vy jste k nám přijel za vzděláním. Nejprve do Mariánských Lázní, na jazykový kurz češtiny pro cizince. Ano, přijel jsem v roce 1972, koncem října. Co jste o nás věděl? Věděl jste, do jaké země jedete? Znal jsem Jana Palacha, znali jsme Pražské jaro. Fotografie ze srpna 1968 a z Palachova pohřbu obešly svět. Proč jste jel zrovna do Československa? Měl jsem takovou trochu mylnou informaci, že Češi jsou hodně stateční lidé. Za jak dlouho jste pochopil, že to byla "trochu mylná" informace? Zanedlouho. Viděl jsem, že Čechům chybí jednak statečnost, jednak hrdost. Kdybych já byl Čechem, měl bych tisíce důvodů, proč na to být hrdý. Tak nás poučte. Máte Žižku, dále Jana Husa... Jan Žižka byl zloděj, násilník, kulturní ignorant. Já myslím, že byl bojovník. A že Jan Hus byl stejně důležitý reformátor jako Martin Luther, jen měl to neštěstí, že přišel sto padesát let před Lutherem, a dále, že tady nebyla tak silná šlechta jako v Německu, která by ho podpořila finančně i vojensky. To mluvíme o patnáctém století. Nač ještě můžeme být hrdí? Na to, že máte tak hezký jazyk. Já češtinu zbožňuji, mám hodně rád obratnost a mnohotvárnost toho jazyka. Čeština je jazyk vtipný, napsal pan profesor Jílek. Je vtipná, ale hlavně různorodá. Byl bych šťastný, že jsem Čech, protože jste dali světové literatuře člověka, jako je Karel Čapek. Máte rád českou hudbu? Rozhodně ano, je to sentimentální hudba, žádný suchý Beethoven, alespoň já to tak vnímám. Dotýká se duše. I na tu mohou být Češi hrdí. Nač ještě? Na svou zemi, protože je mimořádně krásná. Kopce, řeky, potoky, hory, lesy... Co by chtěli Češi víc? 21
Myslíte, že Češi tu krásu nevnímají? Vidím to jaké svérázný syndrom: jsou nešťastní, i když mají tisíce důvodů být šťastní. Ve světě bývá ceněný český humor, souhlasíte? Ano, a byl to jeden z prostředků boje proti totalitě, prostředek k přežití. Už od dob Rakouska-Uherska. Dále se o Češích říká, že mají zlaté ručičky, že jsou obratní, všechno umí, v nouzi si dokáží pomoci. Mohl jsem to porovnávat s jinými kulturami, například s Německem, s Francií, s Kurdistánem; s Turky, Araby a Peršany. Když se tu v roce 1990 rozpadl komunismus, valná část Čechoslováků (hlavně Čechů), pracovala v průmyslu. Brzy na to nejméně třicet procent těchto Čechů (přesné statistiky nemám), přešlo do oblasti podnikání, aniž by k tomu byli speciálně školeni. To proto, že Češi jsou šikovní, přizpůsobiví. Museli být přizpůsobiví, někdy až moc. Ale vytáhnout Němce z továrny, na druhý den ho postavit k výčepu a říci mu: Odteď budeš dělat hostinského - to si neumím představit. Co ještě Češi umí? Češi umí taky žít. Myslíte: užívat si života? Ano. Například? I v době totality valná část Čechů měla rekreační chaty a víkend co víkend utíkali z té represe do přírody, užít si život se sousedy chataři či vesničany. To vidíte málokde, alespoň ve východním Německu to tak v takové míře rozhodně nebylo. A schopnost integrity Čechů je v podstatě neomezená; třeba univerzitní profesor z lékařské fakulty přijel na víkend do vesnice, kde měl chalupu: zdil komín, pil pivo se sousedy a z dálky, občas ani zblízka byste vůbec nepoznala, že se jedná o vysokoškolského učitele a lékařskou kapacitu. Nebylo by lepší, kdyby mu ten komín zdil zedník. O zedníky byla nouze a profesor měl malý plat. Bylo lepší přežít marasmus totality s humorem a v produktivní práci, než sedět v Praze a brečet nad osudem. Možná to souvisí s tou neodvahou, o které jste mluvil; jestli ono to není tak trochu strkání hlavy do písku; realizovat se na chalupě. Češi jsou neodvážní, ale to způsobily dějiny. Malý národ ve střední Evropě byl příliš často okupovaný a utlačený a musel to nějak přežít. Vždycky jsem říkal, že Česká republika je nárazníková země mezi dvěmi impérii - německým (tím myslím i Rakousko) a ruským. Tahle malá země přežila - i když za cenu ztráty odvahy. Jak byste pojmenoval rozdíl mezi Čechy a Slováky? Vidíte nějaký? Jazykový rozdíl je malý, ale mentalita je jiná. Slováci tak trochu kopírují uherskou hrdost, bojovnost a fanfarónství, kdežto Češi mají spíš tendenci ke švejkovině.
22
Mrzelo vás, když se Československo v roce 1992 dělilo? Moc mě to mrzelo. A divil jsem se, že Silvestra slavila většina národa jako obvykle. Nikde žádné pobouření a smutek. Češi nemohli pochopit, proč se to mne, Kurda, tolik dotýká. Proč se vás to tolik dotýkalo? Rozdělit hodnoty je snadné; těžší je znovu je pospojovat. Kdyby se tehdy Češi i Slováci chovali trochu rozumněji a střízlivěji, kdyby vnímali výhodu velké země, určitě by to dopadlo jinak. Zachovali se maloměšťácky, vyčítali si, kdo koho okrádá a zapomněli na výhody, které přináší dvakrát větší země. * * * Jak se vám daří v srpnu 2006? Výborně. Ta horka mně nevadí, připomínají mi moji vlast. Včera jsem byl v přírodě s přáteli. Je mi dobře na světě. Turecký básník Nazim Hikmet by řekl: Yašamak gůzel šey be kardešim, neboli Poslyš, bratře, žít přece je krásné. Máte u nás přátele Čechy, nebo směs z národů různých? Nedělal jsem a nedělám rozdíl v tom, kdo z mých přátel ke kterému národu či národnostní skupině patří. Jen občas musím přehodit jazyk: přejít z češtiny do němčiny, do francouzštiny, do kurdštiny a tak dále. V jakém jazyce přemýšlíte? Jakou řečí si píšete poznámky? Na to se mě zeptal můj psychoanalytik ve Švýcarsku v roce 1987 a zaskočila ho odpověď, že přemýšlím v několika jazycích. Sním také v několika jazycích, i poznámky si píši několika jazyky - a psychoanalytik tehdy pátral po tom, jestli moje mnohojazyčnost nemůže vést k rozštěpení osobnosti. Tři měsíce mne marně různě testovali, až dospěli k závěru, že mi nic takového nehrozí. Proč jste se uchýlil k psychoanalytikům? Měl jste nějaké potíže? Vůbec ne. Naši generaci v sedmdesátých letech byla psychoanalýza blízká. Jednu dobu to byla módní záležitost především v USA, ale já to jako módu nebral. Ta doba byla poznamenaná Sigmundem Freudem, Wilhelmem Reichem, Erichem Frommem, a taky já chtěl lépe poznat sám sebe. Prostřednictvím druhé či třetí osoby. Podařilo se vám to? Částečně ano. Jak mluvíte se svou ženou? Když jsme tady v Čechách, mluvíme česky. V zahraničí, třeba v Německu, mluvíme německy, a když jsme byli ve Španělsku, snažil jsem se mluvit s Monikou španělsky, i když mi ta španělština dá ještě trochu práce. * * * Událostí těchto dnů, která se probírá nejenom u nás, je libanonsko-izraelský válečný konflikt. Co k tomu řeknete? Konflikt na Středním východě mezi Židy a arabským světem se snažím sledovat od mladí, tedy od šedesátých-sedmdesátých let. Bez emocí, objektivně, neideologicky. Mým výchozím bodem byla a je obrana demokracie. A Izrael je
23
jediným demokratickým ostrůvkem v oceánu diktátorských režimů na Středním východě. Tak to bylo, tak to je a obávám se, že to tak ještě pár let zůstane. Ale demokracie není samospasitelná; možná jim na Středním východě ten stávající systém vyhovuje. Komu vyhovuje? Panovníkům rozhodně, ale obyvatelstvu? To bych netvrdil. Každý člověk chce žít důstojně, bez vrchnosti; chce, aby jeho hlas bylo slyšet. To v diktátorských režimech není možné. Asi chcete říci, že pravda je na straně Izraele. Ano. Poukazuje se na to, že v posledních třech týdnech, ode dne, kdy začala válka mezi Izraelem a Hizballáhem, hyne víc lidí na straně Libanonců, jenže válka mezi Izraelem a Hizballáhem, Hamasem a dalšími teroristickými organizacemi trvá už několik desítek let a tito teroristé systematicky organizují i na území Izraele sebevražedné atentáty, při kterých umírají zejména děti a ženy z především chudších vrstev, to znamená lidé, kteří používají veřejnou dopravu. Tohle valná část svět ignoruje a nevidí, a když Izrael jednoho dne prohlásí: „Už toho mám dost, už se nenechám dál terorizovat!“, zmíněná část světa se sjednotí v antisemitském duchu a začne organizovat různé účelové akce ve jménu humanismu - proti Izraeli. Co říkáte tomu, že Česká republika v tomto konfliktu pomáhá oběma stranám? To jsou trapné alibistické akce. Proč Česká republika spolu s ostatními evropskými zeměmi nezasáhla už před několika lety, proč tyto země společně s Izraelem a s arabskými zastánci demokracie a míru upřímně nehledali řešení už tenkrát? A má ten konflikt řešení? Samozřejmě, že má. Mohli například zabránit Sýrii a Íránu, aby finančně a vojensky dotovaly radikální skupiny v regionu. Kdyby účinně zakročili proti syrské a iránské zahraniční politice a zabránili jejímu vměšování se do těchto konfliktů, nepotřeboval by dnes Libanon českou pomoc. A rozhodně by tam nebylo tolik mrtvých. Pokud tedy hledáme viníka, měli bychom hledat především v politice některých takzvaných civilizovaných států. * * * Pane doktore, kdy jste byl v životě nejšťastnější? Nejšťastnější? Těch okamžiků bylo dost: když se mi narodily zdravé dětí, když jsem byl propuštěn z vazby a zjistil, že maminka ještě žije, a když jsem se oženil s Monikou. A také když jsem letos zjara dostal Krieglovu cenu. Kdy jste prožíval nejspokojenější období? Vyrůstal jsem a studoval proto, abych jednou pomáhal lidem v nouzi. Když jsem ve válce zachraňoval lidské životy, když jsme v kurdském institutu pomáhali tisícům utečencům, když jsem mohl jako „podnikatel“ pomoci českým postiženým dětem, když jsem vzdoroval ve vazbě policistům a státním zástupcům porušujícím zákony… To všechno byla dobrá období mého života. 24
Vraťme se do roku 1979, kdy jste skončil studia medicíny na Karlově univerzitě v Praze. Promoce byla na jedné straně radostná chvíle, ale bylo mi i smutno, protože nikdo z mých příbuzných se nemohl zúčastnit - nedostali v Turecku vstupní vízum. Měl jste nějakou povinnost vůči českému státu za to, že jste tu mohl studovat? Neměl, protože moje studia nezajišťoval československý stát, nýbrž prostřednictvím UNESCO poslední kurdský princ Kamuran Bedir Chan, který tehdy žil v pařížském exilu. A v pátém ročníku, navzdory omezeným komunikačním prostředkům, se mně podařilo navázat kontakt s kurdskými lékaři v západní Evropě a na dálku jsme založili Kurdský půlměsíc, obdobu Červeného kříže. Co jste dělal po promoci? Šestnáctého června 1979 jsem promoval a o pár týdnů později jsem dostal výzvu, abych se dostavil na policii do Bartolomějské ulice. Šel jsem tam, v kapse povolení k pobytu cizince na území Československé republiky. Soudružka na policii se chtěla na mé povolení podívat. Naivně jsem jí je podal, ona strčila doklad do šuplíku a řekla: Už vám to neprodloužíme, tady máte dočasný doklad a do týdne musíte opustit republiku. Tušil jste, že k tomu dojde? Doufal jsem, že tady zůstanu ještě asi dva roky do první atestace, nebo aspoň pár měsíců, abych měl alespoň krátkou lékařskou praxi. Věděl jste, kam půjdete? Domů jste se přece vrátit nemohl. To věděla i Československá republika, že domů to nejde. Chtěl jsem jet do Francie. Koupil jsem si jízdenku do Chebu, nastoupil do vlaku - a najednou jsem byl ve Spolkové republice Německo. Se dvěma kufry, bez peněz: tenkrát se nesměly české koruny měnit oficiálně za devizové prostředky, a já nechtěl měnit peníze na černém trhu, abych nebyl obviněn z pašeráctví. Ty dva kufry, to byl veškerý váš majetek? Všechno jsem tu musel nechat. Svou knihovnu, prostě všechno, co člověk za ta léta nashromáždil. Nechal jste tu i nějakého člověka? Měl jste dívku? Ano, měl jsem dívku a měli jsem syna. Byli jste manželé? Několikrát jsme se ucházeli o povolení k sňatku, ale marně. Byla to Češka? Měla československou státní příslušnost. Byla napůl Němka. Kolik let bylo dítěti? Necelý rok. 25
Nemohli odjet s vámi? Během tak krátké doby by jim povolení nevystavili. Stojíte tedy v Německu na nádraží... A mám u sebe pár marek. Zavolal jsem přátelům, popsal jsem, že jsem tam a tam, oni se spojili s dalšími přáteli, ti bydleli nedaleko, v Norimberku, a jeden z nich pro mne přijel. Do Norimberku jsem nechtěl, tak mi půjčil peníze, já si koupil jízdenku a jel jsem do Paříže. Tam jsem měl přátele, ale i příbuzné, především rodinu bratrance Kendala Nezana, o kterém už tu byla řeč - tehdy byl doktorem jaderné fyziky. V Paříži jsem nebyl poprvé, jezdil jsem tam už jako student. Znal jsem se s francouzskými intelektuály, včetně Jeana Paul Sartra, Simony de Bauvoire, dále k mým známým patřil spisovatel Gerard Chaliand, profesorka Joyce Blau, významná orientalistka ze Sorbonny, Christian Rostocker, generální ředitel Ligue internationale pour les droits de l´homme (Mezinárodní liga pro lidská práva), matematik Laurent Schwart, Alfred Kastler, významný bojovník za lidská práva, a také Jan Bertolino - později se stal šéfredaktorem francouzské veřejnoprávní televize. V té prekérní situaci v roce 1979 mi nabídl, že u něho mohu bydlet. A tak jsem se znovu ocitl v tom špičkovém francouzském intelektuálním soukolí. Říkám to proto, že když jsem byl v Praze ve vazbě, a v českém tisku mne osočovali, že jsem z prospěchářství vyhledával české celebrity, musel jsem se v duchu jen smát; s opravdovými evropskými celebritami jsem se stýkal jak během studia, tak později. A tito intelektuálové, včetně Alfreda Kastlera, nositele Nobelovy cena za fyziku, a světoznámého matematika Laurenta Schwartze, se angažovali u francouzské vlády, abych získal povolení k pobytu a stipendium pro výzkumnou práci. Proč jim na vás, Kurdovi bez domova, nezkušeném začínajícím lékaři, vyhnaném z Československa, tolik záleželo? Jak už jsem řekl, jako student jsem jezdil každé léto do Paříže; tam jsme se seznámili a společně jsme se angažovali za lidská práva nejenom v Československu, ale i ve Francii a jinde. Čím jste je zaujal? Zřejmě tím, že pocházím z Kurdistánu, to znamená z rozvojové společnosti, ale moje angažmá za lidská práva se neomezuje pouze na Kurdy; angažoval jsem se ve Francii, v Německu, v Československu… * * * Kdy jste měl v životě největší strach? Strach je asi takový stav, kdy už člověk nemůže koordinovat činnost svého mozku a svalstva. A přepne na první signální soustavu? Tak nějak... Zažil jsem to ve válce: byly chvíle, kdy jsem se třásl po celém těle, uvědomoval jsem si, co se se mnou děje, ale nemohl jsem to chvění zastavit. Kdy konkrétně to bylo? V roce 1980, v Íránu. Měli jsme v železničním tunelu lazaret a helikoptéry i dělostřelectvo do toho tunelu střílely. Rámus se tam rozléhal i s ozvěnou, otřesný hluk to byl, k zešílení. Nevím, jestli to byl strach, asi bych to musel konzultovat
26
s nějakým odborníkem, jestli sluchový nerv na pekelný hluk takhle reaguje, ale od té doby mám poruchu sluchu: jednak hůř slyším, jednak můj předrážděný sluchový nerv nesnese různé zvuky, třeba hluk vysavače. Vraťme se do Francie, kam jste přišel po pražské promoci. Jak jste si vydělával na živobytí? Dostal jsem od francouzské vlády stipendium na specializaci v Pasteurově Institutu. A začal jsem v Paříži, jedenáctimilionovém městě, vyhledávat lékaře „své krevní skupiny“. Jak se to dělá? Asi mně pomohla nějaká nadpřirozená síla: šlo to rychle. Párkrát jsem se mezi svými přáteli kriticky vyjádřil k činnosti mezinárodního Červeného kříže. Byl jsem totiž měsíc jejich hostem v Ženevě, kde jsem zevnitř poznal jejich status i organizaci, a s hrůznou jsem zjistil, že může zasáhnout v krizové oblasti, jen pokud ho pozve vláda země, v níž se taková oblast nachází - jinými slovy právě ta vláda, která v regionech vyprovokovala a zapříčinila krizovou situaci, a na uklidnění tudíž nemá zájem. Například v Indočíně: Vietnam zasáhl Kambodžu z jedné strany, Čína s Pol Potem z druhé strany, zmasakrovali tři miliony lidí - a kdybychom tam chtěli jet s pomocí jako Červený kříž, nebylo by to možné, protože kambodžská vláda si to samozřejmě nepřála. Proto jsme veřejně kritizovali Červený kříž a hledali jiná řešení, jak pomoci lidem v nouzi. Byl jste mladý začínající lékař, kterému se jistě stýskalo po vzdálené rodině. Nechtěl jste si raději zařídit praxi, vybudovat domov, žít jako všichni - a nestarat se o nějaké Kurdy, Kambodžany a Afgánce? To bych býval jistě mohl, měl jsem báječné podmínky: neomezené povolení k pobytu a výborné kontakty. Mohl jsem si s nějakým francouzským kolegou zařídit ordinaci. Myslím, že bych získal rychle klientelu: mluvím několika jazyky migrantů a v Paříži těch bylo a je plno. Proč jste to neudělal? Protože bych pomohl ke zdraví pacientům, kteří žijí ve vyspělé zemi, kde je mnoho dalších lékařů. A trochu byste pomohl i sobě. No dobře. Ale já jsem neumíral hladem ani žízní, ani ranami způsobenými zrůdnou válkou. To sice ne, ale měl jste neuspořádaný osobní život, byl jste už pěkných pár let bez domova. Tenkrát chtěl mít každý pěkný „domov“, ale já jsem doufal, že lidstvo časem pochopí, že domovem člověka je zeměkoule jako taková. Žádný domov, ohraničený státními hranicemi. Tvrdím, že to platí obzvlášť pro lékaře. Tahle vize byla v sedmdesátých a osmdesátých letech můj handicap, protože ostatní mi vytýkali, že jsem voluntarista, futurista a idealista. Jenže ten ideál se o deset-dvacet let později uskutečnil. Rozpadl se komunismus, rozšířila se Evropská unie - společenství bez hranic, a význam slova „domov“ se naštěstí mění. 27
Potkával jste v těch osmdesátých letech lidi stejného ražení, jako jste sám? Ve Francii to byli francouzští, němečtí a belgičtí lékaři. A hned jsme se dohodli, že se budeme angažovat v jiné organizaci, než jakou je Červený kříž. Tou byli Lékaři bez hranic - Médicins sans frontières. Tato organizace byla založena v prosinci 1979 a my jsme se k nim přidali někdy v únoru 1980; po dvacetileté činnosti, v roce 1999, dostala Nobelovu cenu. Kolik vás bylo, otců - zakladatelů? Když jsme je, dnes s Doc.MUDr.Vladimírem Štichem Csc, našli, byli u zrodu. Měli kanceláře v jednom suterénu. Hned jsme se k nim přidali, aniž bychom o tom nějak dlouze uvažovali. Tenkrát to bylo deset nebo dvanáct lékařů, včetně Francouze Bernda Kouchnera. Víte, jaký byl rozdíl mezi námi a našimi západoevropskými kolegy? Bernd Kouchner odjel také do války v Iránu, ale jen na pár týdnů, pak se vrátil domů; já jsem tam zůstal několik měsíců. Ti ostatní, na rozdíl od nás, dostali za svou činnost patřičné společenské i vládní ocenění. Například Bernd Kouchner se později stal ministrem francouzského zdravotnictví, a pak vysokým hodnostářem Organizace spojených národů, odpovědným za pomoc třetímu světu, tedy úředník kategorie 1A, kdežto mně turecký stát po návratu z Iránu v roce 1981 odebral pas, a najednou ze mne byl utečenec bez dokladů. A pro změnu panu Doc.MUDr. Vladimíru Štichovi Csc, už nedovolil komunistický režim vycestovat z ČSSR. To je ten rozdíl. Jak se to stalo? Bylo to ve Vídni. Konzul vzal můj pas, někam odešel, a když se vrátil, řekl: Pas tureckého státu už nedostanete. Život je plný absurdit: na druhou stranu právě v těch dnech dvaatřicet veřejnoprávních televizních stanic ve dvaatřiceti zemích vysílalo reportážní film o mých aktivitách ve válečných oblastech Íránu. Tehdy tam vládl režim Chomejního, a Chomejní, v rozporu se všemi mezinárodními úmluvami a smlouvami, zajal stovky amerických diplomatů; jeho režim dal zastřelit každého cizince, dopadeného na území Íránu. A v téhle situaci jsme tam pronikali, zakládali lazarety, a pak přizvali své francouzské kolegy z Lékařů bez hranic; několik měsíců jsme tam pracovali a navíc jsme o zrůdnostech tamního režimu natočili několik reportážních filmů. Komu jste pomáhali? Pomáhali jsme všem stranám válečného konfliktu. To znamená Kurdům, ale i Íráncům; pro Lékaře bez hranic nerozhodovala barva kůže ani náboženství. Kdo ležel v krvi, tomu náležela pomoc. Kdo Lékaře bez hranic financoval? Začínali jsme po sklepích a jediný náš příjem byl z reportážních filmů, které jsme natočili v těch nejnebezpečnějších oblastech. Televizní stanice o ně měly obrovský zájem. Ze získaných peněz jsme kupovali léky, přístroje a tak dál. Později nás začala podporovat a velkoryse financovat francouzská šlechta, francouzské firmy. Na humanitární pomoc měly tehdy monopol levicově orientované organizace celého světa, jenže my jsme nebyli ani levicoví, ani pravicoví; pro nás byla důležitá lidská práva a pomoc člověku v nouzi. Co následovalo po Íránu? Byl jsem v Iráku, pak jsem jel do Jordánska a odtud jsem se vrátil do Paříže.
28
Jste internista. Ve válce jste operoval? Samozřejmě. Ve válce jste lékař a musíte pomoci. Byl jsem sice vedoucí mise, protože jsem znal místní jazyky a kulturu, ale moje odborná stránka tak zdatná nebyla - byl jsem mladý, nezkušený. Naštěstí jsem měl vedle sebe špičkové odborníky jako byl pan profesor Ball, Marianne Flory, Alan Dubois, na které nikdy nezapomenu. Pan profesor Ball byl válečný chirurg. Francouz, který působil ve vietnamské a později v alžírské válce, špičkový odborník, který mě naučil spoustu věcí, a já na oplátku naučil jeho, jak se orientovat v místní společnosti. Vzpomenete si na svého prvního pacienta, který zemřel? To bylo v Praze, ještě na fakultě. Tajně jsme s pomocí kolegy Pavla Martáska, jeho bratrance Ládi Kořenského a přátel adventistů založili nakladatelství, což byla nákladná záležitost. V roce 1978 jsme vydali publikaci Kurdský problém (ve francouzštině) v nákladu patnáct set výtisků, šířili jsme to po celé Evropě, a to zdaleka nebylo všechno. Nikdo to neudal? To je právě obdivuhodné, že mezi námi nebyl žádný agent. Po revoluci se ukázalo, že nikdo z chartistů ani z adventistů, kteří nám pomáhali, nepracoval pro Státní bezpečnost. A jelikož naše nakladatelství mělo trvalý nedostatek peněz, podepsal jsem s lékařskou fakultou dohodu, že o víkendech budu pracovat jako ošetřovatel v nemocnici na Strahově. Moji kolegové medici skončili v pátek své školní povinnosti, odjeli se slečnami na chalupy nebo k rodičům a my šli pracovat do nemocnice. Jednak abychom si přivydělali ke stipendiu a „zafinancovali“ nakladatelství, ale také, abychom se dostali blíž k praktické medicíně. Člověk se tam naučil, co v knihách nenašel, a také jsem na vlastní oči poznal, že život končí smrtí. Pacient, na kterého se ptáte, byl starý pán; zemřel jednou v noci a já zažil první šok tohoto druhu. A nedalo se mu pomoci, ani lékař, který měl službu, to nedokázal. A mne pak čekal těžký úkol odvézt zemřelého pána z pokoje do sklepa a s tím mrtvým tělem různě manipulovat: svléknout ho a tak dál. Člověk umře, a je nadobro konec? Tehdy jsem pochopil, jak je život křehký. Najednou se zastaví - a to je konec. Leží tam mrtvé tělo; nic jiného není? Duše je pryč. Duše tedy existuje? Rozhodně ano. Kam se poděje? To máte tak: člověk je omezená bytost. Myslí si, že co nevidí, co neslyší a co není hmatatelné, to neexistuje. Byli jsme tak vychovaní, k takzvanému materialismu. Dvacáté století bylo poznamenáno dialektickým materialismem. Ale dnes už se mi argumentuje snáz než tehdy, kdy jsem tvrdil, že duše existuje. Uvedu příklad: dnes posíláme SMS zprávy, či emaily, ve vzduchu jsou jich miliony, my je nevidíme, neslyšíme, nemůžeme je nahmatat - ale jsou tam. Tak jako duše.
29
Jak o sobě dá vědět, jak se projeví? Určitě vám už někdo blízký zemřel, a pokud jste vnímavá, jsem přesvědčen, že jste s ním občas ve spojení. Soudím podle sebe: když mi zemřela matka, i dlouho po její smrti nastaly chvíle, kdy jsem si najednou uvědomil, že tam někde je, že je se mnou ve spojení. Ten pocit mám dodn

Hezký den,
tak jsem si přečetl spoustu názorů na této diskusi a koukám, že se tu nikdo nenamáhá alespoň s jednou jedinou odpovědí, tedy mám na mysli toho, kdo tuto diskusi inicioval. Je to úplně stejné jako na nšem intranetu, kde mi připomíná spíš zeď nářků. Mám jen jednu malou poznámku, ta se také bude točit okolo peněz. S velkým napětím jsme čekal, jak to dopadne s náležitostí naší výplaty s tzv. osobním ohodnocením. Naivně jsem si říkal, že by mohl někdo z vedení rozhodnout o tom, že se pojede tzv. od nuly a osobní ohodnocení bude mít tedy ten smysl, pro který bylo původně myšleno. A ejhle, světe div se, osobní bylo tzv. překlopeno do nových platů, takže se nic nezměnilo, kdo nic neměl opět nemá nic a každému zůstalo co měl. V době, kdy toto ohodnocení vzniklo, se rozdělilo v poměru 3/4 na tehdejší SKPV a 1/4 na pořádkovou s tím, že kluci na SKPV nemají tolik příplatků za noce a SO + NE jako obvoďáci. Nebylo to moudré rozhodnutí ale stalo se. Od té doby to nikdo nezměnil a teď se propast i nadále zvětšuje díky tomu, že na obvodech přijdeme i o tyto příplatyk. Ono se necí čemu divt, copak si "Kapři vypustí svůj rybník" když vyšší funkcionáři mají stropy osobního ohodnocení které jsou ještě jeden plat? Sloužím dvacet let a s výplatou podle nových tarifů nejdu dolů, zůstal jsme na svých, o pár stovek jsem na to lépe ale to je pouze imaginární. Když připočtu, že za určitých okolností mohu odloužit až 300 hodin bez nároku na výplatu, dělám tedy ne 12 ale 14 měsíců a v tomto okamžiku jsme určitě na tom hůře. Ano je to pouze teorie, stát se to nemusí ale!
Byl jsme také na kongresu kde pan ministr vystoupil, jeho přednes na mne silně zapůsobil. bylo vidět, že má vše již vymyšlené, že si do ničeho nedá mluvit a že tomu rozumí nejlépe s tím, že kdo nechce hrát za jeho tým ať jej opustí. Hezky řečeno. Pan policejní prezident přede všemi slíbil, že se zaručuje, že nikdo nepůjde s platem dolů. Skutečně by mne zajímalo co udělá, až se tito lidé ozvou! Jak bude držet svoje slovo! Měl bych toho ještě spoustu na srdci, ale je to škoda energie, protože tu stejně nikdo nereaguje.

Ne se vším s tebou kolego souhlasím, proč by měli všichni začínat od 0 s osobním ohodnocením. Původně jsem pochopil sliby pana Langera tak, že bude osobní ohodnocení tvořit větší část platu, alespoň se tak vyjadřoval jako opoziční ministr vnitra, ale musím přiznat, že s "kvalitou funkcionářů" jsem i z tohoto měl obavy - ne každý je na svém místě a umí ocenit kvalitní práci a raději "dá" vlezdoprdelkovi než chlapovi, který se zajímá, umí se vyjádřit, na ulici má přehled a dokáže pomoci komukoliv, nebo si umí v krizových situacích poradit. Jak bys chtěl poldům, kteří se za "svým" osobním ohodnocením pachtí desítky let vysvětlit, že teď začne od 0? Jak bys mu vysvětlil, že práce za posledních 10, 15, 20 nebo i víc let se novým zákonem ruší a musí začít znovu od začátku bez ohledu na vykonanou práci nad rámec svých povinností. Tohle není řešení. Osobní má zůstat takové, jaké je a má být udělováno za mimořádně významné činy a službu. Toť můj názor.

Jsem opravdu překvapen jak dokáže poslanec v ČR vymyslet naprostou kravinu ve formě nového služebního zákona, kdy na tento doplatí ti policisté kteří tvoří jméno policii, se kterými se stýkájí poškození a ukřivdění! Takový policista motivovaný snížením hodnosti a následným snížením platu a v neposledí řadě také osobním ohodnocením které si kažko kdo jej měl určitě nějakým způsobem zasloužil. Zep tejme se co jsme komu tak strašného provedli, aby mě byla snížena hodnost a odebráno osobní ohodnocení krteré jsem za uspěchy v posledních 10-ti letech získal a určitě oprávněně. Pokud mojí motivací má být finanční stránka jak je to u profesionální armády ČR tak u mě motivace je na hodnotě p. Langera. Je mi líto situace kterou pan ministr vnitra vyvolává svými výroky cukřík a bič.

Dále vedení PP je tak moudré že před vánoční shon kdy všichni nakupují dárky a připravují své rodiny na Vánoce vyhlásí DBA Kryštof několikátou v pořadí a hrdě se plácají po ramenou jak jsme snížili nehodovost, ale nikdo nekouká na onoho polictu který stojí na silnici a kontroluje spoluobčany již v dost velkém stresovém vypětí. Jako by bylo málo práce ke konci roku na spisech kterým koncem roku končí lhůty. Na toto ale bylo myšleno dopředu proto přesčas 150 hodin se náramě hodí, aby nemuseli tuto práci zaplatit jako přesčas.
Je mi jasné, že ničeho tímto nevyřeším, ale rozhodně si tím ulevím.

Taky je velikou ostudou této státní istituce, že není schopna sestavit nové smlouvy pro příslušníky policie jelikož podle starého zákona již sloužit nebudou, proto bude muset být vystavena nová a to se asi zjistilo na štědrý den nebo si nedokážu představit jak je možné, že smlouvy se budou podepisovat společně s platovým výměrem a funkčním zařazením až po novým roce. A kdo je za toto odpovědný??? Nikdo!!! Kdo bude za tuto chybu potrestán??? Nikdo!!! Tak tudy cesta nevede pane ministře.

Jak chcete získat důvěru občanů v polici ČR když semotní policisté nemůžou důvěřovat ve svoje nadřízené.

S pozdravem Mgr. Bc Prchal

Už jsem na to přišel :-)

Metoda Cukru - snížení platů policistům

Metoda biče - do 3 let zrušíme těm ňoumům i renty

No nic. Ještě, že mám ten internet. Jdu si hledat novou práci. Jen mi je líto těch let strávených u policie a to v tom smyslu, že musím opustit svou druhou rodinu aspoň co se hlídkové služby týče. Nevím jak chcou napravit policii, když jediný kdo se směje je náš vedoucí který slouží již přes 35 let. Nedávno uvažoval o odchodu, ale teď ho vidím s rohlíkem na tváři. Proč asi: podle nového na tom bude asi o 6000,- Kč lépe.

Občas si čtu příspěvky, které jsou na těchto stránkách uvedeny. Pokud se jedná o tyto příspěvky, tak mě zaráží jedná věc a to, že neustále čtu samé nářky co s týká platu, ale i vulgárnosti proti jednotlivým vedoucím. Vím, o čem mluvím, neboť jsem na jednom nejmenovaném obvodním oddělení ve vedoucí funkci. Já osobně již sloužím řadu let a prošel jsem přes hlídkovou službu, vyhledavatele, operátora na operačním středisku až po zmiňovanou vedoucí funkci. Mohu tedy uvést, že všude, kde jsem pracoval jsem se snažil odvádět práci dle mého názoru na dobré úrovni. V současné době se však v mnoha případech setkávám s nekvalitní práci, kterou poté musí někdo z dalších kolegů opravovat a uvádět do náležitého stavu. Takto si někteří policisté představuji, že budou pracovat a když by jim někdo vytkyl nedostatky, tak budou říkat, že vedoucí jedná povýšeně. Osobně se snažím vše řešit, pokud to jde, cestou domluvy a dalšího dialogu. Teť k samotnému zákonu, myslím si, že tento je zčásti spravedlivý, neboť čím mám více odsloužených let tím musí být pro mě výhodnější podmínky pro další výkon služebního poměru. Rovněž tak si myslím, že by již měly být podepsány smlouvy o služebním poměru a další náležitosti s tímto spojené. Jsem rozhořšen i nad tím, že mnoho kolegů slouží u policie a ke služebnímu platu pobírá ještě důchod. Nad takovým to problémem, by se měl někdo zamyslet. Já osobně taky uvažuji o odchodu, neboť jsem již totou práci psychicky vyčerpán.
S pozdraven P. Novák.

Ministerstvo vnitra
27.12.2006
Platové výměry příslušníků bezpečnostních sborů jsou připraveny
Platové výměry příslušníků bezpečnostních sborů jsou připraveny a od čtvrtka 28. prosince budou příslušníkům předávány.

Nové platové výměry bylo nutné vypracovat v souvislosti s účinností nového zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

Ministr vnitra Ivan Langer zdůrazňuje, že minulé vedení Ministerstva vnitra hrubě podcenilo přípravu na účinnost nového služebního zákona. Proto tuto přípravu stanovil jako jednu ze svých priorit. Nové vedení Ministerstva vnitra ve spolupráci s Policií ČR a GŘ HZS tak vyvinulo maximální úsilí, aby v období od září do listopadu letošního roku připravilo a předložilo pro jednání vlády její nařízení, kterým se stanoví tabulka pro odměňování příslušníků. Po jejím schválení mohlo dojít k přepracování systemizace pro cca 60 tis. příslušníků bezpečnostních sborů v rezortu Ministerstva vnitra. To znamená, že cca 60 tis. policistů a hasičů bylo nově zařazeno do platových tříd, byly jim nově stanoveny některé požadavky, např. na vzdělání, včetně znalosti cizích jazyků, zdravotní způsobilost, seznamování se s utajovanými skutečnostmi atd.

Marie Masaříková, tisková mluvčí MV, 27. prosince 2006
---------------------------------------------------------------- --
Není to tedy pravda?

Kolego, plně s Vámi souhlasím. Dřu také 10 let poctivou práci a vydřel jsem k letošnímu roku 2006 celkem 1000 osobní, které mi zase seberou, je to tedy výsměch mé práci? Já jsem se dřel kvůli penězům, aby se měl lépe a ani mi za to srazí na kolena. Mám tedy do nového roku novou motivaci, nic nedělat a když tak do výše mého platu. Ještě tě chci upozornit, že nám bylo na sl. poradě sděleno ohledně 150 hod., že i když je uděláme ať zapomeneme následně nějaké proplacení, že ve vyjímečných případech a oni si vyjímečnost vymyslí mohou tyto hodiny zvýšit na 300 a i přesto ti to stejně nezaplatí, tak si máme vybrat náhradní volno, ale ve svém volnu ne když máme být v práci, protože nebudou policajti a kdo by sloužil. To je myšlenka vidˇ? To koukáš co dokážou vymyslet hlavy z vysokých škol. Ahoj

www.policista.cz

jsem dopravák v 3 třídě, trhám 200 000,- za měsíc - čekám kdy mě co přejede ... a takový obyčejný celník je v 5 třídě a ještě má o 1000,- kč větší rizikový příplatek než já a přitom nedělá skoro nic (vím to přesně mám takové známé)Pane ministře jsme nedoceněni !!!!! a vy jste ......

Pane kolego. Myslel jsem si, že nejsi u policie proto, abys trhal rekordy na pokutách a pomlouval jsi tady celníky, kteří mají také rizikovou práci. Neboj se já jsem taky dopravák, ale nepomlouvám ostatní. Tvůj mzdový propad jak uvádíš za to přece celníci nemůžou. Nic ve zlém.

Tak to není veselé čtení, ale realita je bohužel taková. U nás na SJmK ředitel stanovil maximální výši osobních přípatků, která je vzhledem k platům směšná. Takže každý je oškubaný jako svatomartinská husa. Jen nikdo neví, zda procesu škubání podléhalo i vedení. Zřejmě ne. Na sebe jsou všichni opatrní. Nikdo neví, za co přesně bude dělat od 1..12007, tak se mění pracovní doba a oficiálně nikdo neřekl, nastupujete v tolik či v tolik. Policejní managament (jak se sám rád nazývá) by by neuřídil ani dvorek s domácím zvířectvem. Nikdo nic neví, komunikace žádná, hlavně aby všichni drželi pusu a moc si nevyskakovali a nebylo o nich slyšet, protože to by pak nedejbože museli vedoucí něco řešit. Současný stav je tragedií této firmy, jenže není nikdo, kdo by byl ochoten ( o schopnostech již ani neuvažuji) jej změnit. Vždy jen splň rozkaz, a na nic se neptej.
Jen by mě zajímalo, kde jsou ony 3 mld. Kč, které byly na realizaci nového služebního zákona vyčleněny.

Zrovna probíhá hromadné degradování a pasování do rolí šašků v předem nalajnovaných třídách a postech. LIKVIDAČNÍ ZÁKON se začíná ukazovat v plném lesku. Inu jenom bič nic víc nic míň.

Kluci, už mě začínaj srát, je na čase jít do ulic a zakřičet z plných plic o jaký se to tu jedná podraz. Už i na té Nově to bylo, že půjdeme z prachama dolů, a to je co říct. Práci mám rád, ale za pár švestek jim to dělat nepůjdu. Ať si to zkusej sami za ty peníze páni poslanci. Za ty peníze co mají z našich daní by se mně to taky kecalo. Činy pane ministře, činy. Ne kecy, že za to mohou minulé vlády, to už říkaly ty předchozí, že za to mohou ty minulé. Koukejte rychle něco dělat, jinak se vám to pěkně posere, jako nikdy před tím.

Nevím, kde jsi vzal 3 mld. korun, ale já jsem situaci kolem nového zákona dost sledoval a jen vím, že po celý rok 2006 se hovořilo o potřebě navýšit mzdové zabezpečení příslušníků bezpečnostních sborů 1,5 miliardy, kdy toto bylo odůvodňováno nějakými propočty. Minulou vládou byla tato částka přislíbena ještě v létě, za což na stránkách NOS PČR děkuje předseda včetně díků společné podpory dalších odborů hasičů, rozpočtovky atd. No a pan Tlustý vyčlenil prostě 1 mld. a přes urgenece odborů hasičů, Vondrové za odbory rozpočtovek ( ale i braně-bezpečnostního výboru /Bublan / ) s poukazem k možnému propadu platů směnařů to všemi 3 čteními zákona o rozpočtu prošlo bez odezvy a ta chybějící 0,5 mld korun tam asi měla nějakou svou úlohu, že !!!???
Prostě na nás se.ou a dostatečně to vyjádřili a je otázka zda by toto připravili i zdravotníkům a jiným skupinám, které se ihned ozývají stávkami - to co my máme chytře zakázáno. Ale v dnešních tel. novinách /NOVA/ mě uklidnil policejní mluvčí PČR, který prohlásil, že ke konci roku /2007/ bude mít každý policista v součtu větší mzdu než za minulý rok /2006/ - TAK SE NEMÁME ČEHO OBÁVAT - TOMU MUSÍME VĚŘIT

pro EsPe
Asi už na PP neví kudy kam a rádi by, aby policisté vydrželi do konce roku 2007, když slibují, že platy budou v souhrnu větší...

Jsem řadový policista, sloužící cca 12let. Již skoro 2 měsíce pečlivě sleduji diskuse na tomto serveru a čím dál více nabývám přesvědčení, že mnoho našich kolegů jsou tak trochu snílci a žijí úplně mimo realitu. Dovolte mi vyjádřit zde několik mých úvah a postřehů. Jsem tak trochu amatérský historik, zajímající se hlavně o novodobé dějiny a politiku. Takže předně celá tzv. "sametová revoluce" nebyla ve své podstatě nic jiného než teatrální předání moci tehdejší vládnoucí garnitury do rukou vypěstované umírněné opozice. Jinými slovy, byl dán jednoznačný signál všem aparátčíkům, nebojte se, převlékněte dresy a jedeme dál. To se stalo i ve státní správě, potažmo i MV. Vždy platilo,že vnitro je stát ve státě ( viz. kniha "Frolík, špion který vypovídal"). Proč to všechno ale tady říkám ? Vážení kolegové, máte opravdu tak krátkou paměť ? Copak si nepamatujete jak ještě v první polovině devadesátých let byli naši nadřízení, ( jedinou kvalifikací byl ve většině případů pouze výuční list, dále VUML, případně vnitrácká maturita z rozkazu nebo DŠ a taneční kurz ) byli strachy celí bez sebe, co s nimi bude do budoucnosti. A ejhle co se nestalo. Nejhorší doba pro tyto lidi pominula a oni hezky seděli dál ve svých teplých kancelářích a čekali, až jejich soukmenovci v ilegalitě vymyslí nový služební zákon, jim šitý na míru ( mmj. zákon připravovaný a "upravovaný" již od roku 1997 ). Výsledek ? Všichni nastoupivší kolegové po revoluci, kteří přišli s předepsaným vzděláním ve většině případů slouží dál jako tzv. "řadoví", bez možnosti jakéhokoliv růstu a postupu, na rozdíl od svých nadřízených jimž byla udělena výjimka na vzdělání. V dnešních dnech tito "odborníci" díky novému sl. zákonu dostanou přidáno na základech, případně se slzou v oku odejdou s tučnou rentou na zasloužilý odpočinek. Aby se na jejich platy a renty sehnaly finance, seberou se těm obyčejným šlapkám z ulice. No a co ?
Vážení kolegové, nebuďte tak naivní a nemyslete si, že si to naše vrchnost neuvědomuje, ti jsou mnohem více informovaní než by se na první pohled zdálo. Je jim to však srdečně jedno, vždyť jde o jejich koryta. Co z toho všeho plyne? Vůbec nečekejte do budoucna nějaké vyrovnání, natož navýšení platů a zlepšení podmínek k Vaší práce. Jsou dvě možnosti. Jedna z nich je odejít a zapomenout. Druhá je bojovat. Osobně si myslím, že připravovaná demonstrace mnoho nepřinese, protože už nyní vidím, jak na úřadu vlády koukají pobaveně přes záclonu s kafem v ruce na ty zoufalce tam dole, nechají jako vždy vykecat a tím to skončí.
Nabízím alternativu ve stylu "Jsi-li si syn boží, pomož si sám".
Existuje ještě totiž způsob protestu tzv. " cesta nenásilného protestu". Jinými slovy, jestliže tento švejkovský stát předstírá, že mne platí, budu předstírat, že pracuji. Vše do výše služebního příjmu. Pokud se ovšem mezi námi i nadále budou vyskytovat jedinci, kteří pánům šéfům budou, bez ohledu na své kolegy poklonkovat a plnit aktivně jejich rozmary typu čárkový systém atd. z kterých mají užitek pouze oni, nic se nezmění. Uvědomte si, že pokud impulz nepřijde z venčí, tzn. od veřejnosti nespokojené s prací poldů na ulici budeme i nadále pouze onuce v rukách našeho perspektivního a flexibilního managementu.
Závěrem, hlavu vzhůru a vydržet ! S přáním všeho nejlepšího v roce 2007. Kolega.

Začínám práci předstírat.

Já tu práci ale nedělám pro ty kašpary nahoře, dělám ji pro lidi, takže u mě asi neuspěješ...

Kolego naprosto s tebou souhlasím. Problém je v tom, že oni nechtějí, aby ta policie fungovala tak jak má a tak není politická vůle ....

Souhlasím s tebou a ještě, chci k tomu dodat, že pokud s VŠ sloužíš na obvodě a nechceš dělat kariéru a chtěl by jsi jít po pár letech služby na kriminálku nebo kamkoliv jinam, tak nemáš pomalu žádnou šanci, pokud nebudeš mít dobré známé. Mě osobně uniforma vůbec nevadí¨, sloužím v ní od nástupu, ale může mě doopravdy naštvat, když za svojí práci budu potrestána snížením platu, s hodností se člověk již rozloučil, ale proč mi, kteří každý den bojujeme na ulici s těmi nejhoršími lumpy, musíme platit těm nahoře jejich teplá místa. Je to absurdistán a souhlasím s tím, že se musíme rozhodnout jestli zůstat nebo odejít. Jen chci vidět tu situaci, až skutečně několik stovek policistů, kteří mají odloužíme okolo 15 let odejde, kdo jim tu práci na té ulici bude dělat. To bude asi pěkná čína.

Tato doba si vyžaduje, aby policisté (převážně z ulice) stáli při sobě. Jsou tu takoví, kteří se bojí o místo a raději se sebou nechají zametat než, aby se proti tomu co se tady děje ozvali. Nový zákon, co se týče platových podmínek je důkladně promyšlený. Ti nahoře dostanou přidáno a ti dole to zaplatí. Kdyby ubrali všem, pak by se určitě začlo něco dít, ale takhle. Přece se nebudou zajímat co si myslí ta spodina co slouží na ulici. Ti nahoře si neuvědomují, že pokud my dole začneme dělat jen to co opravdu musíme a nebudeme vyhledávat svou aktivitou další případy, tak nápad v této zemi prudce stoupne a objasňovanost prudce klesne. My tvoříme ten pilíř, který když se zhroutí spadne sním i celá budova. To je to co by jsi pánové nahoře měli uvědomit. Jen by mě zajímalo kolik si páni poslanci darovali prémií pod stromeček. Není to náhodou nezákonné, když si platím zdravotní, sociální atd. a oni si to berou na prémie a pak že není na důchody :-( .

Právě že naopak, jsi-li na oddělení a nabíráš oznámení, tak začni nabírat absolutně všechno a pak uvidíš tu slavnou statistiku, na tom se už vymáchalo tolik funkcionářů (viz Brno), že bude po objasněnosti. Sloužit a práci odvádět jak máš je přece o něčem jiném, než "trucovat" a nedělat. Tím upozorníš jen na to, že si opravdu nezasloužíš ani stejný plat.

Když začnu dělat svou práci jak mám, tak se doma neukážu a během 3 měsíců se zhroutím.

No a pak budeš doma. V práci tě neuvidí a bude jim chybět další člověk....

Máš pravdu. Začínam plnit práci na 150%.

test

Sejdeme se v Praze pane ministře, už brzy!!!!!!!

Oni to ví,buď klidnej, ne nadarmo mají SPJ zůstat všechny platové výhody jako doposud a víš proč? Můžeš třikrát hádat..

Pro pesimistu: Nevím, co o tom víš ty, ale já vím, že i SPJ spadne s platem a ne málo, jsou to tisíce měsíčně...

a ještě tu můžeš rozepsat, jaké jsou ty platové výhody u SPJ....

to bbb: co dotat... snad, že ti přeji Hezký den! Nečekáš, že budu prát špinavé prádlo na veřejné diskuzi,že?

Co je to za špinavé prádlo? Nejsem si toho vědom, že by bylo něco špinavého při obecném vyjádření. Zákony jsou veřejné, takže si každý umí cokoliv spočítat, tak jaké pak špinavé praní...taky hezký den

Všem svým kolegům přeji příjemné prožití vánočních svátků, samozřejmě, že s vašimi názory se ztotožňuji. Také jsem byla jako vy od nového roku za své 9 leté působení u organizace, jménem policie, potrestána a to snížením platu o - 1000,-- Kč, můj manžel dokonce o - 3000,-- Kč a ještě degradací dosažené hodnosti, na kterou jsem se šplhala celých 9 let. Náš rodinný rozpočet je od nového roku o - 4000,-- Kč nižší. Nicméně mé hodnocení od mého nadřízeného zní: podávání velmi dobrých a kvalitních výsledků.Tak jsem z toho nějak vedle, za dobrou práci ti prostě sníží plat. Nicméně vím o tom, že někteří kolegové jsou na tom o hodně hůře, protože ze současných 8 platových tříd je naši představitelé od nového roku zařadili do 3 TT, což znamená snížení platu až o 3000,-- Kč méně, bez příplatků za noc, so-ne a svátky. Avšak bonusem je 150 hodin zdarma na oltář vlasti. A někteří tito kolegové u této firmy slouží více jak 15 let a nakonec dostanou na konci roku pěkný vánoční dárek v podobě kopance do zadní části těla. Takže se ptám, za co nás trestáte???? Za to, že dobře pracujeme, za to by logicky měla být odměna a né trest!!!!K policii jsem nastupovala z přesvědčení, ale sám uznáte, že jíst a platit účty se musí. Odpověď nadřízených zní, když se ti to nelíbí, tak běž, za branami jich stojí tisíce. To se hezky náš stát zachová ke slušným a pracovitým lidem, to je skutečně velmi hezká vizitka. A to se ještě před vánocemi člověk dozví, že možná od nového roku příjdeme o osobní ohodnocení, takže další peníze dolu a nakonec půjdeme domů s platem, se kterým jsme u policie začínali. Dale bych se chtěla zeptat jak to vlastně myslíte s kariérním řádem, když u nás na OOP je už v současné době 5 vysokoškolsky vzdělaných lidí, jeden má dokonce 2 vysoké školy, a v roce 2008 nás bude 9 s vysokoškolským vzděláním, co s námi budete dělat a kdo nás zaplatí?? To si skutečně myslíte, že všichni tito lidé vám tuto práci budou dělat , za tak směšné peníze? Kde je tedy v tomto systému zakopán pes? Já bych byla velmi ráda, kdyby jste nás přestali zatěžovat administrativou, od nového roku správním řízením DN a konečně policisty pustili do ulic, ale samozřejmě s odpovídajícím platovým ohodnocením a s dostatečnou motivací, za to, že pokud budu odvádět dobré výsledky, tak za to budu řádně ohodnocena. Vždyť policisté, kteří nepřetržitě slouží v ulicích by měli dělat dobré jméno policii, ale pokud je nezaplatíte a nebudete je dostatečně motivovat, tak je prostě mít nebudete, to je úplně logický názor a proto se ptám, kde je v tomto případě spravedlnost? Proč se konečně nepoučíte od jiných vyspělých států, kde policisté jsou zabezpečeni, jsou odměňováni, motivováni a mají alespoň nějaké jistoty. Proč? Já už nevěřím vůbec ničemu. Jsme pro vás skutečně podřadní a nezajímaví, bezpředmětní policisté, kteří si stále na něco ztěžují. Už konečně sestupte z výšin a příjďte se podívat jaká je realita a jaký je skutečný stav. Je pravdou, že vy, to ani vědět nemůžete, když to nevědí ani někteří okresní ředitelé, krajští ředitelé a o PP vůbec nemluvím. Je na čase jít mezi ty, kteří každý den bojují s tím násilím na ulici a zeptat se, co je trápí, ale rozhodně ne je trestat tím, že jim za dobrou práci snížíte plat a to v době, kdy energie a náklady na životní potřeby stoupají, to je přece přesně opačný postup. Jen doufám, že tuto situaci vyřešíte alespoň tak, že lidem, kterým jste snížili platy, tak těmto je dorovnáte, alespoň na plat, který pobírali v roce 2006. To by snad pro začátek stačilo, jinak se domnívám, že tato situace bude po novém roce pro tisíce policistů, kteří slouží na ulicích neúnosná a kritická. A vytvoří se ještě větší propast. Vždyť přece základem každého státu je, aby v něm bylo bezpečno.
Protože nejsem nepřející člověk, tak vám také přeji příjemné prožití svátků a doufám, že v roce 2007 potkáte na ulici policistu, kterému zbyl ještě nějaký optimismus.
Vám kolegům vzkazuji, že jsme všichni na jedné lodi, která doufám, že se nepotopí, když mi na ni budeme.

Hezky napsané .Opravdu bych chtěl znát Langerovu odpověď.

Opravdu dobře vystihující současnou situaci a náladu u Policie ČR, jen bych já doplnil, že dorovnání platu, aby nedošlo k propadu oproti součtu platu za rok 2006 by bylo dle mého názoru jen vyjádřením, abychom nebrečeli a dali pokoj. Vždyť v celé rozpočtové sféře přeci dostanou od Nového roku přidáno procentuelně asi o číslo 5 a zkusme si představit, kdyby například zdravotníkům či pedagogickým pracovníkům či státním úředníkům řekli, že od Nového roku by šli domů se stejnou mzdou - okamžitě by bylo velmi zle, jako že si to stát vůči těmto lidem ani nedovolí. A co jsme my ? nějaký odpad, se kterým jen zametou ? Za další zmíním, že v roce 2007 nás čeká jakási inflace, která pokud nebude " vypodložena " určitým navýšením, tak i přes stejnou výši mzdy se v reálu propadneme - viz. mýtné, které v důsledku zaplatíme ve zvýšených cenách za dopravu, viz. navýšení cen eletřiny, viz. zdražení vody atd. Pan Langer jasně řekl, že jeho cílem je navýšení / určitě spravedlivé za tuto hnus práci / mzdy o 8 % pro každého policistu, ale já říkám, že mě stačí 5 %, tedy těch 5 procent co dostanou i jiní v tomto státě. Proč bychom měli být na tom hůře než tyto skupiny. A jestliže skutečně dojde k tomu, že budeme za tuto práci nosit rodinám méně případně stejně, což bude v roce 2007 z důvodu inflace znamenat postupně stejně méně- je to jasný signál pro nás, jak si stát Váží naší práce a jak si tedy máme i my vážit státu. To vše brzy zjistíme.

Díky, ale domnívám se, že nám stejně nikdo neodpoví, protože nemají v rukávě už žádné argumenty, ale kdoví, třeba se něco dozvíme, nechám se překvapit.

Pro Espe,

no, ale vem si to, kdyby nám skutečně dorovnali plat a ještě přidali, třeba i 5 %, tak to bude pozitivní, ale když ti ten plat nedorovnají a přidají ti 5 %, tak to nic neřeší. Tady je prostě problém v tom, že nikdo si skutečně nespočítal, že policisté, kteří byli zařazení sice podle starého zákona v nižších platových třídách, tak jim plat významně dělali příplatky a další složky platu, avšak nový zákon ti nedá příplatky, hodnostní a možná ti nechá osobní příplatek. Rizikový příplatek bude stejný nebo nižší, někde možná dojde k jeho navýšení. Sice nám v tarifní třídě přidali třeba 3000,-- Kč, ale k tomu si připočtu možná 10 % a osobní příplatek a tím končím a nikdo mi nezaplatí příplatky za so,ne,sv a noční, takže mi nikdy nemůže vyjít plus, ale musí mi logicky vyjít mínus. Já ti rozumím, co tím chceš řici, je to prostě nespravedlnost a myslím si, že každý, kdo umí počítat, tak mu musí vyjít stejný výsledek.

www.policista.cz

Pokud na to bude ministr vůbec reagovat, tak Ti vzkáže, že když máš VŠ, tak to je zákon přesně pro Tebe, že by Tě měl motivovat ke kariéře. On prostě nechápe, že i když máme VŠ, nastupovali jsme k policii hlavně bojovat se zločinem a ne budovat kariéru a toto by měl být stěžejní faktor. Policie ČR prostě není nějaká a.s., kde by se měl každý hnát za kariérou, tady vše záleží na pěšácích ať na ulici, nebo řadových kriminalistech a to by mělo být v tomto zákoně jasně vidět. Nevylučuji, že třeba své vzdělání jednou nevyužiji, ale v této situaci se nemíním podílet na další destrukci policejního sboru a to ani na tom nejnižším vedoucím článku. Pokud se situace nezmění, nejen, že nebudu usilovat o funkci, ale půjdu od policie. K této jsem šel z přesvědčení a pokud to přesvědčení ztrácím a již je minimální, nevím, co mě má zde udržet. Je lepší odejít dříve, než člověk ztratí zbytek hrdosti.

Stačí si prohlédnout intranet - diskuze s vedením PP. Zde v některých oblastech policisté stále píší a píší dotazy a nikdo stále a stále neodpovídá. Je zajímavé, že na dotazy typu, že si finančně po Novém roce pohoršíme, tam nikdo rovněž nereaguje. Zde p. ministr mlží, což je ještě horší a urážející. Pokud nepadne rozhodnutí, že třeba budou oproti stávajícímu stavu navýšena osobní ohodnocení všem policistům, kteří si dle již vydaných a jednoznačných tabulek pohorší, tak je vše ostatní opravdu pouze mlžení. Na intranetu je to také sqělé, kdy s prominutím arogantní náměstek PP vidí slovo čerňáky a má rudo před očima. Třeba by změnil názor, kdyby jako já včera honil naší ušmudlanou Fábií pachatele v Peugeotu 406 ( 2.0 litru obsah ) s rychlostí kolem 210 km/h ( tedy jeho rychlost, naše tak 160 km/h ), honili je pak po lese. Vlastně můžu být rád, že nemusíme, jako třeba v Brně, nosit při službě reflexní vesty. No, alespoň by to měli pašíci lehčí a my měli věčný klid. Akorád nevím, kdo by to mojí rodině z vedení a jak vysvětloval při mém pohřbu. Fuj. To je téma na Vánoce.

Pro dennis cleanis :

Když jsi zde zmínil to " šéfování ". Tak osobně ti řeknu, že když to tak kolem a kolem nějaký ten rok vidím, tak si stále více říkám, že jít na pozici vedoucího případně zástupce vedoucího a pod. je pouze pro člověka, který má na to žaludek, protože je to především o drbání lidí, protože asi málokterý funkcionář si zachová " lidskou tvář " z podstaty dění u policie a začne se chovat hlava nehlava. Osobně řeknu, že i kdybych měl deset VŠ, tak bych takovou funkci dělat nechtěl, vím co je drbání a nikoho bych drbat nechtěl - je to hodně o lidství.

2 EsPe ( 26.12.2006 23:26 ): VO nebo ZVO jsou ty nejnevděčnější funkce u celé policie a jako funkce nejhůře placené. Když ale vidím ve svém okolí, co je to za materiál ti VO a ZVO, tedy hlavně, že mají VŠ a chuť dělat kariéru ( hlavní kritéria ), tak nezávidím ani jejich šéfům, kteří za tyto odpovídají. Já bych to dělat v současné situaci nemohl, protože bych prostě morálně nezvládl čarovat se statistikami a vytvářet umělou výslednost. Myslím, že jsi z SKPV. Tady u nás je činnost SKPV u našeho OOP taková, že honí éčkaře a to ještě mizerně. Kdybi radši zvedli zadky a jednou za týden a případně i jindy namátkově proběhli s výpisy s ukradeným zbožím ( třeba z KSU, které na OOP tak pracně a dlouho vkládáme ) bazary a sběrny, tak se nám majetková kriminalita do půl roku sníží na třetinu. Jednoduše proto, že příjde čórkař do bazaru nebo sběrny a tam jej hned odpálkují s tím, že je u nich kriminálka pečená vařená.

sorry: kdyby ( ale i p. ministr má překlepy )

Dennisi, ale to bys k těm stovkám bazarů musel vyhnat celou SKPV a nedělali by nic jiného, navíc by tam žádný čorkař nepřišel a předávali by si kradené zboží mimo bazar a vše by bylo po telefonech, takže zase práce o ničem....velké náklady a výsledky minimální...

2 bbb ( 27.12.2006 10:36 ): Souhlasím s Tebou. Zabránit tomu nemůžeme a samozřejmě je to spíše s prominutím kamufláž pro veřejnost, že se to nebude svým způsobem legalizovat ( krádeže ). Navíc samozřejmě část z nich ( čorkařů ) si řekne: Proč bych kradl autorádia, když je lepší brát rovnou prachy a začne lítat v LP, což je ještě horší. Všelék prostě není a nebude. S těmi telefony by to bylo horší ( stejně to zak většinou dělají - přes telefony ), ale třeba p. ministr najde způsob, jak odhalovat kriminalitu bez odposlechů, když se mu to tolik nelíbí. Jinak v našem obvodě jsou celkem 3 bazary a 5 sběren, což by kriminálka zvládla hravě, ale samozřejmě jinde je to o něčem jiném, třeba ve velkých městech, ale tam zase mají na kamerové systémy.

Vážení kolegové, přeji Vám všem příjemné prožití zbytku svátků Vánočních (když už nám nikdo z vrcholného menegmentu nepopřál) a v naší práci, kterou již nyní nikdo nepodporuje (a jest-li jo, tak mi odpovězte čím?),Vám přeji hodně štěstí, zdraví do nového roku, budeme to všichni moc potřebovat. Hodnosti nám vemou (ne, že bych si na ni zakládal, ale do současnosti se braly jen za trest- jak vysvětlím obyčejným lidem, že jsem nic neprovedl?) ale možná nám dají pokyn napsat za funkci a jméno s.r.o. protože těch "jistot" se na nás hrne tolik, že vše bude "s rušením omezeným".. V současnosti se nemohu zbavit dojmu, že chráníme všechny ale nás nikdo. Ne, nejsou to nářky, je to jen pouhé konstatování a pokud to není tak jak říkám, ať mi to někdo vyvrátí. Stále jsem ochoten nastavit i to nejcennější co mám, by byl chráněn zákon a poctivý člověk, ale bojím se doby, kdy si začnu klást otázku "proč vlastně?".

www.policista.cz