xyxy

Jana Klusáková Yekta Uzunoglu PRESUMPCE VINY s předmluvou Františka Janoucha
Věnováno mé ženě Monice Obsah: Úvod: František Janouch ………………………. ........................................... 3 Rozhovor ………………………& #8230;……………………&# 8230;…………………... 6 Přílohy: Anketa: Jaroslav Spurný …………..…………… ;……………………… …………… 91 Jan Ruml ………………………& #8230;………….…………& #8230;………………… 92 JUDr. Vladimír Jablonský ………………………& #8230;……………………&# 8230;. 93 JUDr. Otakar Motejl ………………………& #8230;……………………&# 8230;…….. 94 Otevřený dopis: Žalujeme... ………………………& #8230;……..…………….… ;.. 95 Projev MUDr. Yekty Uzunoglu při předávání Ceny Františka Kriegla ……… 98
2
Úvod Dočetl jsem knížku, kterou právě držíte v ruce, otřesen do největší hloubky svého já. Přitom jsem si nikdy nedělal žádné iluze, že přechod od komunistické totality k demokratické, svobodné společnosti bude procesem lehkým a jednoduchým. Nedovedl jsem si však představit, že by se ještě mnoho let po sametové revoluci mohly ve věznicích a v policejních úřadovnách naší země odehrávat tak otřesné věci, jaké jsou popsány v této knížce. Musím bohužel dodat, že mnohé nasvědčuje tomu, že se dějí dodnes. Kniha-interview Jany Klusákové s kurdským lékařem, podnikatelem a publicistou MUDr. Yektou Uzunoglu musí otřást každým slušným a poctivým člověkem. Je to kniha o velkém selhání nás všech: mnou počínaje až k prezidentům Havlovi a Klausovi, ke všem vládám Československa i České republiky, všem jejím premiérům, ke všem jejím ministrům vnitra a ministrům spravedlnosti, všem předsedům Nejvyššího soudu i nejvyšším státním zástupcům, a nakonec i všem poslancům i senátorům. A také o selhání naší občanské společnosti. Český helsinský výbor a řada dalších organizací protestovaly rázně a neúnavně proti policejní zvůli — bohužel bezvýsledně. Dívám-li se dnes na jejich snahy z perspektivy uplynulých dvanácti let, musím bohužel konstatovat, že ve svých protestech nebyly o moc úspěšnější než protesty podobných organizací před sametovou revolucí u nás či před perestrojkou v SSSR. O případě MUDr. Yekty Uzunoglu jsem se dozvěděl někdy v roce 1995 z dopisu, který mi napsal z ruzyňské věznice. Odpověděl jsem mu — můj dopis s hlavičkou Nadace Charty 77 si různé policejně-soudní orgány přehazovaly několik týdnů z rukou do rukou jako horký brambor — a protože Ordnung muss sein — při každém přehození nechaly na obálce své razítko. Věcem, o kterých Yekta Uzunoglu psal, se těžko dalo věřit. Že by se takovéto strašné věci mohly odehrávat v polovině devadesátých let? V zemi, která se intenzivně chystala na vstup do Evropské unie? Ptal jsem se na případ Uzunoglu řady vysoce postavených přátel. V nejlepším případě bylo odpovědí pokrčení rameny: to snad nemůže být pravda. A kdoví, co za tím vším je… Seznámil jsem se s MUDr. Uzunoglu osobně až počátkem roku 2006. Slušný, vysoce vzdělaný, sečtělý a jemný člověk. S fenomenální pamětí. Sešli jsme se mnohokrát. To, co mi vyprávěl, bylo natolik neuvěřitelné, navíc složité a zamotané, že jsem se v jeho případě doslova utápěl. Uplynulo skoro dvanáct let od jeho zatčení dne 13. září 1994 a soudní spisy obsahují už přes sedm tisíc stran. Nepočítám v to tisíce a tisíce stran operativních spisů, které někdo (a ten NĚKDO musel být saframentsky hodně vysoko) na Ministerstvu vnitra ČR, české policii či na inspekci MV) nechal zničit, aby zametl stopy zločinů, za které by musela řada vysokých funkcionářů být právem odsouzena na mnoho let do vězení. Nevěříte mi? Dopis o tom, že operativní spisy případu MUDr. Uzunoglu byly skartovány (před ukončením vyšetřování a soudního projednání), jsem dostal s podpisem ředitele sekretariátu ministra vnitra ČR ze dne 26. 4. 2006! Stále se objevovala nová a důležitá fakta. Nakonec jsem musel sepsal jakýsi bedekr, krátký popis putování MUDr. Uzunoglu po českých policejních úřadovnách, věznicích a soudech. Snažil jsem se z něho vynechat všechno nepodstatné (i když často „nepodstatný“ detail znamenal zločiny páchané ve jménu spravedlnosti, navíc
3
rukama orgánů vytvořených pro boj se zločinem). Po několika týdnech diskusí mi bylo jasné, že případ MUDr. Uzunoglu vyžaduje mimořádná opatření. V diskusích s mnoha přáteli — někteří na rozdíl ode mne znali MUDr. Uzunoglu třicet i více let — postupně vykrystalizovala myšlenka využít paralelu, která se přímo vnucovala: nejznámější evropský justiční skandál — Dreyfusova aféra — začal totiž přesně sto let před než aférou Uzunoglovou. Otevřený dopis „Žalujeme...“, který podepsala řada osobností českého veřejného života 3. března 2006, sice získal velkou publicitu, ale netečnost našich orgánů, činných v trestním řízení, nikterak nezměnil: soudce je buď nekompetentní, nebo se bojí vynést spravedlivý rozsudek. Státní zástupci se soustřeďují na věci nepodstatné. A policie pokračuje ve hře na schovávačku. Dne 13. září 2006 se Česká republika stala nositelem nového evropského rekordu: délka Uzunoglovy aféry překonala délku aféry Dreyfusovy. Od zatčení Alfréda Dreyfuse přes jeho odsouzení, de-portace na Ďábelské ostrovy, navrácení do Paříže, soudní rehabilitace, až do navrácení vojenských hodností a vyznamenání nejvyšším francouzským řádem Légion d’honneur v roce 1906 uplynulo 12 let. Mezi Dreufusovou a Uzunoglovou aférou existuje však jeden velký rozdíl. V Dreyfusově době (píši o době Dreyfusově, protože kdo si dnes ještě pamatuje jména tehdejšího francouzského prezidenta, předsedy vlády či ministra spravedlnosti) totiž neexistovaly psací a kopírovací stroje, magnetofony, faxy, počítače, elektronická pošta — dopisy byly tenkrát dopravovány vlaky či parníky. Telegrafy byly v počátku svého rozvoje. Z hlediska vyšetřovacích a soudních procedur je dvanáct let koncem dvacátého století mnohonásobně delší dobou než koncem století devatenáctého. Proto i ostuda a hanba, která padá na naši zemi, je mnohonásobně větší než ta, která postihla Francii v Dreyfusově době. Knihu o MUDr. Yektovi Uzunoglu by měli profylakticky a povinně číst všichni naši politici: minulí, současní a zvláště budoucí. Až budou příští volby — jedna z nejdůležitějších otázek ke kandidátům by měla být: četl jste tuto knihu? A co uděláte pro to, aby bezpráví, hrubost, cynismus byly co nejdříve a do hloubky vymýceny z našeho policejního, zastupitelského a soudního systému, z našich vyšetřovacích vazeb i věznic, a aby se tam nikdy v budoucnu nemohly znovu objevit? Doktor Uzunoglu ztratil zatím 12 let svého života ve vězení a v nesmyslných vyšetřováních a soudních procedurách, které mohly být ukončeny za zlomek této doby. Naše země má před doktorem Yektou Uzunoglu velký dluh: jako německý občan se mohl na naši justici dávno vykašlat. Ale Kurdové jsou hrdým a tvrdohlavým národem — boj, který již léta vede s naší justicí, je bojem, jenž je dnes důležitější pro naši zemi, pro nás všechny než jen pro něho osobně. Léta, která kurdský lékař ztratil v boji s českou justicí, snad přispějí k nápravě naší justice a vůbec k nápravě věcí veřejných v zemi, kterou tvrdohlavě považuje za svou druhou vlast. Na jaře 2006 udělila Nadace Charty 77 kurdskému lékaři MUDr. Uzunoglu cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost. Jejímu slavnostnímu předání v Zrcadlové síni Klementina byl přítomen prezident Václav Havel, který laureátovi poblahopřál a připil si s ním na zdraví. Dovolím si nakonec vyslovit jedno skromné přání. Až bude po všem a pan doktor Uzunoglu bude prohlášen všemi instancemi za nevinného a všichni se budou divit, proč taková zřejmá věc trvala tak dlouho — měl by si Václav Klaus, který zastával v době, kdy se Uzunoglova aféra odehrávala, funkce premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny a nakonec i prezidenta, najít chvíli času přijmout doktora Uzunoglu a při šálku kávy či při sklence koňaku jménem naší země pronést jednoduchou větu: je nám to líto, promiňte. A prezident, kterému to ústava dovoluje, by ho měl vyznamenat jedním 4
z našich nejvyšších řádů. MUDr. Yekta Uzunoglu by si to zasloužil a navíc by se to slušelo. Více než jemu by však prezidentská omluva a ocenění prospěly naší zemi. Francouzský prezident již před sto lety dobře vytušil, jak podpořit velikost své země. Vyznamenání A. Dreyfuse je asi jeho jediným činem, který si svět po sto letech ještě pamatuje. František Janouch, listopad 2006 5
ROZHOVOR Jak se máte, pane doktore, koncem července 2006? Od rána myslím na pořad o Dreyfusovi, který jsem viděl včera večer na evropské televizní stanici ARTE. Začalo to v deset hodin večer a pokračovalo do tří hodin do rána; nejdřív šel film, následovala diskuse. Musel jsem hořce konstatovat, že ani po sto letech se reakce vůči podobným událostem nezměnila. Případ, který mi vsugerovali, se sice odehrál o sto let později, nestal se ve Francii, nýbrž v České republice, ale reakce společnosti i politiků je téměř identická. Vaše kauza odstartovala v roce 1994, to jest v pátém roce naší demokracie. Ale nezávisle na demokracii. Myslím, že i za totality (když nepočítám politické kauzy), byla spravedlnost k právu blíž než dnes. Je vaše kauza politická? Spíš ekonomická. Ekonomická v podstatě rovná se politická, že? Dá se to tak říci, protože politika je dirigovaná ekonomikou; bohužel se stává čím dál víc loutkou ekonomiky — a z tohoto aspektu je to politická kauza. Můžete stručně připomenout, v čem spočívala Dreyfusova aféra? Dreyfus byl francouzský důstojník, čestný, velice úspěšný; ale byl to Žid a tenkrát zase začal v Evropě bujet antisemitismus, čtyři sta let po inkvizici a po vyhnání Židů z Iberského poloostrova... Nezačalo to v Německu, ale ve Francii. A potřebovali obětního berana, tak vybrali Dreyfuse. Kdo ho vybral? Ministerstvo války. Z čeho ho obvinili? Měl být agentem německé říše. Pocházel z Alsaska, byl Žid — a to stačilo. Jako velezrádce byl odsouzen na doživotí a trest si musel odpykat na Ďábelských ostrovech, kde byl podroben mučení a různým útrapám; nechci ty podrobnosti rozebírat. Tam strávil sedm let, pak se směl vrátit do Francie. Rehabilitovali ho až po dvanácti letech. Srovnáváte jeho kauzu s tou svou? Snad existuje něco mezi nebem a zemí, protože jsem opakovaně poukazoval na to, že jsem pověrčivý a věřím, že datum třináctého i číslo třináct jako takové mně přináší neštěstí; třináctého obvykle nevycházím z domu. Třináctého září 1994 jsem to porušil a byl jsem zatčen. Také Dreyfus byl pověrčivý na číslo třináct — jeho zatkli třináctého října 1894. Chcete říci, že kdybyste nevyšel z domu, nezatkli by vás? Zatkli by vás doma. Možná ano. 6
Co ještě máte společného, kromě smolné třináctky? Jak liberální intelektuálové, tak socialističtí intelektuálové z Druhé internacionály dlouho nechtěli v Dreyfusově aféře věřit, že by ministerstvo války mohlo vědomě zosnovat něco tak zrůdného. Podobně je tomu v mém případě. Ani Židé žijící ve Francii nechtěli věřit, že to, co začalo s Dreyfusem, se rozšíří do celé společnosti a také oni že se stanou terčem podobných útoků — což se následně stalo. Takže za podobným případem není třeba vždycky hledat něco velkého, tajného a komplikovaného; tvrdím to už dvanáct let. Proč se vám to tedy přihodilo? Protože jsem cizinec a k tomu z Kurdistánu a někomu jsem šlápl „hospodářsky“ na nohu. Jak francouzská vláda Dreyfusovi ty roky na Ďábelských ostrovech vynahradila? Rehabilitovali ho, pak slavnostně dostal z ruky prezidenta nejvyšší francouzské vyznamenání — Légion d’honneur neboli Čestnou legii. Vrátili mu veškeré vojenské hodnosti. A pochopitelně ho odškodnili. * * * Můžete srozumitelně vysvětlit, čemu se říká „kurdský problém“? Kurdský problém vznikl po první světové válce, kdy se dělilo území, na kterém žijí Kurdové. Bylo rozděleno mezi čtyři státy. Kdo je rozděloval? Angličané, bohužel. Vítězná mocnost, která měla v tomto regionu hlavní slovo. Následky versailleské smlouvy Středoevropané znají: byla de facto příčinou druhé světové války. Později, po válce, došlo k částečné nápravě, ale důsledky versailleské smlouvy, týkající se Středního východu, nebyly dodnes odstraněny. Jmenujte prosím ty čtyři státy. Turecko, Írán, Irák a Sýrie. Angličané už tehdy věděli, že Kurdistán má velké zásoby ropy. A nepřáli si, aby na tak bohatém území vznikl jen jeden stát. Do té doby to byl jednotný Kurdistán? Nebyl, ale byli jsme součástí osmanské říše, a ta, jako každá říše, byla tolerantní vůči různým národnostním menšinám. Za osmanské říše vám tedy bylo dobře? Určitě daleko lépe než dnes. Vždyť to nepamatujete. Ale znám historii. Záleží na úhlu pohledu... A na tom, jaké máte prameny. Intenzivně jsem se zabýval historií lidstva a vím, že každá špatná ideologie se musí opírat o dějiny. Jsem tudíž vůči mnoha autorům dějin kritický, ale v tomto případě musím říci, že všechny říše, vzhledem k tomu, že nebyly založeny na principu národa, se chovaly tolerantněji vůči národnostním menšinám než pozdější tzv. nacionální státy. Obě světové války v
7
Evropě vyvolala vlna nacionalismu. Národy koncem 19. století bohužel přijímaly nacionalistickou ideologii; Němci to přehnali a tvrdě na to doplatili. A pak se od toho všichni distancovali. Ale jelikož některé mladší národy nacionalismus se vším všudy, včetně té strašné války, nepoznaly, lpí na nacionalistické ideologii dodnes. Například Turci. V čem vlastně nacionalistická ideologie spočívá? V tom, že v Turecku vládnou Turci, kteří tvrdí, že všechny ostatní národy, které na tomto území žijí, jsou méněcenné, a dokonce že neexistují. Turecký stát donedávna říkal, že kurdský národ neexistuje. A kdo tedy jste? Jsme prý horalci, nebo také pohorští Turci. Přestože mluvíme naprosto jiným jazykem než Turci, národnostně patříme k jiné etnické skupině a máme jiné dějiny. Kolik je vlastně Kurdů? Třicet pět miliónů, přičemž jenom v Turecku jich žije osmnáct miliónů. Když jste chodil do školy, v jakém jazyce se vyučovalo? Jedině turecky. Z domova od rodičů jsme věděli, že ve škole nesmíme říci, že jsme Kurdové. Co máte v dokladech? Tenkrát jsem měl „Turek“. A dnes? Teď jsem Němec. Žádný Kurd nebyl zapsaný jako Kurd? Nesmělo to být. Slovo KURD bylo donedávna zakázané, až do ledna roku 2006. Teď už to sice zákon nezakazuje, ale komisař EU musel konstatovat, že v praxi zákaz platí pořád. Pokud by se Turecko stalo členem Evropské unie, co by to znamenalo pro Kurdy? Rozhodně to vítáme; pak by muselo dojít k demokratizaci celé turecké společnosti, celého Turecka a pochopitelně by se změnil i jeho vztah k národnostním menšinám. V Turecku nežije jen kurdská menšina, ale i Arméni, Řekové a další a členství v Unii pro tyto národnostní menšiny znamená šanci útisk kulturně přežít. Žení se Turci s Kurdy? No... Neradi. Ale stává se to. Ano, stává se to. Jak byste popsal rozdíl mezi Kurdy a Turky? Praví Turci pocházejí ze střední Asie, z území nedaleko Mongolska. Kdežto Kurdové vždycky žili na Středním východě, v horách; je to antický národ. Předkové Kurdů jsou Medové. I fyziologicky vypadáme jinak.
8
Existuje kurdská literatura? Samozřejmě. Máme bohatou literaturu, která je od roku 1923 v Turecku potlačená, lépe řečeno zakázaná. Když se tam dnes narodí literárně nadaný Kurd, píše turecky? Pokud chce psát kurdsky, buď musí opustit Turecko, nebo musí počítat s tím, že bude pronásledovaný. Co ještě rozděluje Turky a Kurdy? Hlavně jazyk. Kurdština patří k indoevropské skupině, kdežto turečtina k turkotatarským jazykům, které jsou podskupinou ugrofinských jazyků; turečtina má tedy blíž k maďarštině než ke kurdštině, a kurdština má kupodivu blíž k češtině než k turečtině. I když od Česka je naše země vzdálená asi čtyři tisíce kilometrů. Řekněte turecky „jak se máte“. Siz nasilsiniz. A kurdsky? Hun čawanin. Co ještě vás rozděluje? Náš morální kodex je jiný. V čem konkrétně? Turci byli původně nomádi a k životu, k různým hodnotám včetně přátelství, měli jiný poměr než Kurdové, kteří žijí na tomtéž území už deset tisíc let. Já to neodsuzuji, jen konstatuji. Máte mezi Turky přátele? Jen velmi vzácně, bohužel. Proč vzácně? Vždyť to říkám, ten kodex se liší. Nomádské národy mají jiný vztah například k sousedům — protože žádné sousedy nemají. Turci už přece nejsou nomádi. Ale donedávna nomády byli. Poslyšte, vy je nemáte rád. Chraň Bůh! Já Turky neodsuzuji, jen se je snažím vnímat takové, jací jsou. Také si na nich něčeho vážíte? Uznáváte něco tureckého? Musím podotknout, že Turek není Osman. Tady v Evropě se z neznalosti míchají dva pojmy. Když se řekne osmanská říše, vnímá se to automaticky jako turecká říše. Jenže Osmani nemluvili turecky, mluvili osmanštinou a ta má blíž k indoevropským jazykům než k turkotatarským, navíc byli mimořádně liberální vůči ostatním národům a národnostem. A po dobu asi tří set let uzavírali manžel-ství se ženami z polských šlechtických rodin. 9
Proč se jim líbily zrovna Polky? Poláci se jednu dobu přátelili s osmanskou říší, protože měli společného nepřítele: Rusy. Z řečeného vyplývá, že se zřejmě považujete za typického Kurda. To nevím. Ale i v exilu jsem se snažil udržet kodex, který je pro nás Kurdy nade vše. Pochopitelně znám i Kurdy, kteří v evropské společnosti rychle asimilovali. Já jsem se na rozdíl od nich integroval. Umím několik jazyků a znám několik evropských kultur, což mi nebrání zachovat si původní kodex — v tomto ohledu jsem Kurd. Ale národnostně ne, nejsem nacionalista! Nacionalismus považuji za nejstrašnější ideologii, která existuje v lidských dějinách, kterou mohl člověk vůbec vymyslet. Podle mne je horší než komunismus. Neodpověděl jste na otázku, jestli si vážíte něčeho tureckého. Vážím si některých tureckých spisovatelů. Například básníka Nazima Hikmeta, dále spisovatele Orhana Pamuka, letošního nositele Nobelovy ceny za literaturu, a dalších. Pamuk otevřeně vyzývá tureckou vládu, aby přiznala genocidu spáchanou Tureckem na Arménech a Kurdech začátkem 20. století. Co myslíte, existuje národní charakter? Určitě ano. O Turcích se říká, že jsou krutí. Je to pravda? Spíš bych řekl, že jsou zákeřní než krutí. Krutost k tomu patří; projeví se ve chvíli, kdy ji nečekáte. A jací jsou Kurdové? Víte, proč Kurdové nemají dodnes vlastní stát? Protože jsou poslední rytíři, kteří vyznávají zmíněný morální kodex. Kurd, když dá slovo, i za cenu ztráty života je musí dodržet. Platí to pro muže i pro ženy. Kdežto Turek hledí na všechno účelově. Kurdové jsou čestní, drží slovo, jací jsou ještě? Jsou důstojní. Co znamená — důstojní? Neutíkají před bezprávím. Jsou hrdí? Mimořádně hrdý národ! Jsou to horalé, věrní tradičním hodnotám. Začíná to rodinou: jsou věrní manželce, svým dětem, rodičům, prarodičům, svému spolku. Věrnost stojí u Kurdů nade vším. Pokolikáté že jste ženatý? Bohužel podruhé. Proč bohužel? Kurdové se nerozvádějí. To jsou mimořádné, výjimečné případy. Máte děti? Ano. Mám syna a dceru.
10
Staráte se o ně? Vídáte je? Samozřejmě. Jsou to moje děti. Máte dobrý vztah s jejich matkami? V porovnání se středoevropskými poměry výborný. Jaké jsou národnosti? Synova matka i moje první žena jsou Němky. A vaše dnešní paní? Češka německého původu. To je náhoda? Myslím, že ne. Shledáváte na těchto ženách něco přitažlivého? Nejspíš v tom mají prsty nadpřirozené síly. Většina mých přítelkyň byly buď Němky z Čech, nebo Němky z Německa. Nevím, čím to je, neumím to vysvětlit. Jaký vztah mají Kurdové k Židům? Velice tolerantní, bohužel se to neví. Kurdové Židy nikdy nepotlačovali. Když jsem přijel poprvé do Izraele, věděl jsem, že nejvýznamnější kurdoložka v šedesátých až osmdesátých letech byla paní profesorka Joyce Blau, Židovka. Od ní jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě i v Tel Avivu mají na univerzitách katedry kurdologie. A víte proč? Kurdové tvořili v tehdejším Izraeli druhou největší komunitu. Teď už je tam víc Židů z Ukrajiny, z Ruska a z Polska. V Izraeli jsem se setkal s Židy z Kurdistánu; všichni o mé vlasti mluvili nadšeně, protože je tam nikdo nepotlačoval, nediskriminoval. A co Kurdové a komunisti? V tomto ohledu jsme velice konzervativní. V islámském světě jsme považováni za nemohamedány; u nás ženy nemusí nosit závoj. Neexistuje zákaz komunikace mezi mužem a ženou. Vaše maminka stolovala společně s otcem? Samozřejmě, i se všemi ostatními muži. Jsme původně matriarchální společnost; islám sice částečnou změnu přinesl, ale hlavní, rozhodující slovo v rodině vždycky měla naše matka. Ptala jsem se na komunisty. Kurdové jsou velice kritičtí vůči komunistické ideologii, která nectí tradice. Jakmile se někdo zříká tradice a začíná od nuly, není to Kurdům dvakrát sympatické. Mají Kurdové také nějakou špatnou vlastnost? Jsme tvrdohlaví. Jsou Kurdové v dnešním Turecku nějak organizovaní? Máme několik nadací, které se snaží zachránit část kurdské kultury, aby úplně nezanikla, ale ty nadace jsou i dnes potlačené a pronásledované. 11
Mají Kurdové v Turecku své politické strany? Ano a jsou nelegální; chybu vidím víc v turecké politice než u Kurdů. Kdyby se tyto strany mohly legálně vyjadřovat v demokratické společnosti, lidi by ani nenapadlo uchylovat se k ilegálním organizacím. Jak na to reagují Turci? Turci kurdské politické strany zakazují a pronásledují, následkem čehož k těm ilegálním stranám část Kurdů tíhne. Když nemají možnost vyjádřit se demokraticky, zkusí to se zbraní v ruce, což je tragédie jak pro Kurdy, tak pro Turky. Chcete říci, že po sobě střílejí? To se děje už nejmíň dvacet let, bohužel. Jak se ta vyzbrojená strana jmenuje? Dělnická strana Kurdistánu. Máte s ní něco společného? Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, kurdské ani jiné; od sedmnácti let žiji v Evropě, takže jsem mohl třeba v Německu vstoupit do sociální demokracie nebo ke křesťanským demokratům nebo do Strany zelených. Ostatně zakladatelé Strany zelených byli moji přátelé (Petra Kelly, G. Bastian, Roland Voigt) a opakovaně se mě ptali, jestli bych se nestal jejich členem. Když jsme u toho, která z českých politických stran je vám sympatická? Vůči politickým stranám jsem náročný — rád bych viděl stranu, která by měla něco ze zelených, sociální aspekt od sociálních demokratů a byla ekonomicky konzervativní. Vidím, že sociální demokraté neumějí zacházet s penězi... prostě takový trojkombinační hybrid vznikne jen stěží. Máte německou státní příslušnost, k volbám tu tedy nechodíte. Ale kdybyste mohl, koho byste volil? Nikoho. Není tu koho volit. Sedmnáct let po převratu se mluví o tom, že by se měli komunisté pustit do vlády, aby se znemožnili i činem. Takový pokus provedli v osmdesátých letech ve Francii. Mitterrandovo „smrtelné objetí“. Přesně tak, prezident je vzal do vlády někdy v osmdesátém druhém či třetím, svěřil jim ministerstvo spojů. A oni se opravdu za dva roky znemožnili. Jinak to ani nešlo: mohli z rozpočtu čerpat jen přidělenou částku, protože neměli v parlamentu většinu. To přece věděli předem. Proč do té vlády chtěli? Každá politická strana chce být u moci. Nechce spíš peníze? Když máte moc, můžete získat i finanční prostředky: jak pro sebe, tak pro svou stranu. 12
A když máte moc nanedlouho, čerpáte peníze aspoň krátce. Tak to tady nedávno udělala DEU a Unie svobody. Věděli, že nebudou znovu zvoleni; přesto šel Kühnl řídit ministerstvo obrany a Němec ministerstvo spravedlnosti. A Karel Kühnl na poslední chvíli podepsal nákup těch superdrahých transportérů, i když věděl, že jeho vláda už to platit nebude. Myslím, že jednal nezodpovědně. Ale ne protizákonně, jak se tady často zdůrazňuje. Zato nemorálně. Tady prostě chybí morální kodex; zákon všechno upravit nemůže, ale existují i nepsané zákony, profesní kodexy, to platí třeba u novinářů. Novinář má profesi nebezpečnou jako chirurg. * * * Jsme právě u vás v Třemblatech, nedaleko od ondřejovské hvězdárny. Tady tu parcelu i s domem jste v roce 1990 koupil od herečky Jiřiny Bohdalové. Proč jste chtěl být zrovna tady? Těšilo vás mít dům po celebritě? Nechtěl jsem bydlet v Praze. Zkraje devadesátých let se noví podnikatelé snažili získat byty především v centru hlavního města, nejlépe v secesní Pařížské ulici nebo jinde u Staroměstského náměstí, ale já jsem pracoval šestnáct, osmnáct hodin denně, toužil jsem aspoň po pár hodinách klidu a hledal jsem něco za Prahou. Tehdy ještě restituční zákony neplatily, nemovitosti původním majitelům nepatřily a domů na prodej bylo jen málo. V úvahu přicházela například vila generála Čepičky, a tu jsem koupit nechtěl. Kvůli tomu, že Alexej Čepička byl v padesátých letech nechvalně proslulým ministrem obrany a zetěm prezidenta Klementa Gottwalda? Ano, právě z těchto důvodů. Pak jsem se dozvěděl od jednoho právníka, že Jiřina Bohdalová chce prodat svůj venkovský objekt. České celebrity jsem nevyhledá-val; mezi těmi skutečnými, zahraničními, jsem se pohyboval od roku 1980. Co tady máte rád? Klid, les... hlavně přírodu. Vesnice je odtud skoro kilometr, tady jsme málem na samotě, a to jsem chtěl. Jdete někdy mezi vesničany? Ano, rád. Nedaleko jsou Hrusice, které proslavil malíř Josef Lada, tam jezdím pravidelně. Mám rád vesnickou upřímnost; ti lidé jsou konzervativní, trvá jim dlouho, než přijmou někoho cizího; překonat tuhle bariéru je obtížné a mne těší, že jsem to dokázal. Jak se pozná, že vás přijali? Mám to štěstí, že jsem lékař — nakonec všichni jsme potenciální pacienti. Ale snažím se pomáhat upřímně, ne s úmyslem, abych byl někam přijat. Vystudoval jste všeobecné lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Uměl byste vytrhnout zub? V tomhle ohledu jsem odvážný; pobýval jsem v různých válkách a tam se i nezkušený lékař naučí v praxi uplatnit svoje teoretické vědomosti s minimálními technickými prostředky. Nevím, jestli bych vytrhl zub profesionálně, ale tu odvahu bych měl.
13
Stalo se, že jste trhal zub? To ne, ale amputoval jsem nohu, i když nejsem chirurg. Uměl byste přijmout porod? Jistě, uměl. Stalo se to? Ano, dokonce v mé rodině. Své dceři jsem pomohl na svět sám * * * Co znamená vaše jméno a příjmení — YEKTA UZUNOGLU? Yek znamená v kurdštině JEDEN, Yekta bych přeložil jako JEDINEC. A Uzunoglu? Uzun v turečtině znamená VELKÝ, a oglu je SYN: tedy SYN VELKÉHO. Jak vám říkala maminka, když jste byl malý? Yekta. Nebo lépe řečeno Yekto, protože kurdština patří k těm několika málo jazykům, které mají pátý pád, vokativ. Uráží vás novinový titulek „Turecký lobbista v rukou české justice“? A ten článek je o vás. Znám ten text, vyšel v Respektu a napsal ho Jaroslav Spurný. Později se mi omluvil, že nebyl dostatečně informovaný. Co měl správně napsat? Kurdský lobbista? Lobbista nejsem, ale jsem Kurd. Kdyby Kurdové nebyli potlačeni, asi bych se tak vehementně ke kurdskému národu nehlásil. Jste v dnešním Turecku známý? Myslím, že jsem dost známý. Díky čemu? Především díky svým politickým aktivitám v osmdesátých letech. V čem spočívaly? Spoluzakládal jsem Kurdský institut v Paříži. Byl první svého druhu, vznikl s podporou francouzské vlády. Společně s tehdejším ministrem kultury Jackem Langem, významným evropským politikem, jsme chtěli poukázat na to, že UNESCO při zachraňování ohrožených kultur neplní své povinnosti. A o šest měsíců později jsem podobný institut založil v Německu; žilo tam tehdy asi půl milionu Kurdů. Chtěli jsme jednak pomoci integrovat je v hostitelské zemi, a také jsme se snažili zachránit aspoň část kurdské kultury, odsouzené k zániku. A potom vznikl Kurdský institut také ve Washingtonu. Všechny tyto instituty získaly podporu vlády hostitelské země, nebyly to tedy žádné emigrantské, separatistické nebo teroristické organizace. Kurdské instituty jsou osvětové instituce? Důležité je oddělení jazyka, kde vědci zkoumají kurdštinu, dále oddělení etnografie a také oddělení integrace Kurdů do té které země. Patří tam i velká knihovna.
14
Jsou kurdské instituty přístupné veřejnosti? Samozřejmě ano. * * * Proč o vás letos v Německu televize ARD a VDR natočily dokumentární film? Německá televize mne zná z mého působení v Německu v osmdesátých letech; nebylo to jen v rámci Kurdského institutu, působil jsem i v několika dalších humanitárních organizacích, jako Amnesty International, Společnost pro ohrožené národy a Mezinárodní liga pro lidská práva. Když se Němci dozvěděli, co se mi stalo v Praze v devadesátých letech, hodně se tam o mně psalo. Také letos v souvislosti s předáním Krieglovy ceny. To se konalo 1. června 2006 v pražském Klementinu, laudatio přednesl profesor František Janouch. Při té příležitosti sem německá televize poslala celý tým, aby o mně natočili dokumentární film. První část už odvysílali, na té druhé části, daleko rozsáhlejší, se ještě pracuje. V Turecku o vás nepíší? Jenom za poslední tři měsíce o mně vyšlo v kurdském tisku asi tři sta článků. O čem konkrétně? Vracejí se k mým aktivitám v osmdesátých, ale i v devadesátých letech, kdy jsem předvídal problémy, které potkají jak Kurdy, tak hostitelské země, a zdůrazňují, že doba mi dala za pravdu. Píší o mně pravidelně všichni: od kurdských levicových novin až k těm ultrakonzervativním, včetně listu iráckého prezidenta Džalála Talabániho. To zaskočilo i moje přátele v Česku. Existuje dnes v Evropě známější Kurd než vy? V Čechách určitě ne a v Evropě jich může být několik stejně známých. Jeden z nich, můj bratranec, je prezidentem Kurdského institutu v Paříži — profesor Kendal Nezan. Teď jsem poprvé zveřejnil, že patříme do jedné rodiny. Mimochodem — v téže době jako německá, navštívila Prahu i kurdská televize; celý štáb přijel na předávání Krieglovy ceny až z Kurdistánu. Vy máte v tom potlačeném Kurdistánu vlastní televizní stanici? Většina Kurdistánu je potlačena, což od roku 2003 neplatí o té části, která leží v Iráku. Podporuje ji americká vláda i americká armáda; pod protektorátem Američanů tam vysílá několik kurdských stanic. Vám nevadí americká nadvláda? Rozhodně je nám milejší než nadvláda Saddáma Husajna, který zmasakroval stovky tisíc Kurdů. U Američanů mají Kurdové možnost samosprávy a zachování vlastní identity. Televizi z irácké části Kurdistánu může sledovat i turecká část Kurdistánu? Díky tomu, že je to satelitní stanice, mohou ji sledovat všichni Kurdové na světě, což pochopitelně hodně vadí turecké vládě. Proto tak často protestují proti Američanům; mají strach, že Kurdové v Turecku budou chtít v budoucnu stejná práva, jaká mají Kurdové v Iráku. 15
Proč Američani podporují Kurdy? Z dobroty srdce? Myslím, že nová americká politika na Středním východě směřuje k demokratizaci diktátorských režimů. Není žádným tajemstvím, že Amerika v sedmdesátých letech, v době studené války a polarizace světa mezi komunismem a kapitalismem, podporovala islámský fanatismus; bylo to hlavně v Afghánistánu, ale i v jiných zemích Středního východu, a podporovala i diktátory, jako je Saddám Husajn či saúdskoarabský král Fajsal. Pak ale pochopili, že to není východisko, takže došlo k razantní změně zahraniční politiky — a v současné době právě USA bojují vehementně proti radikálnímu islámu, ale i proti různým diktátorským režimům na Středním východě. Jinými slovy: dnes bojují proti tomu, co sami částečně způsobili? Ano. Řekl jste, že pochopili, že podpora islámského fanatismu není východisko. Východisko z čeho? Východisko pro jejich vlastní zájmy. Jedenáctého září roku 2001 poznali, že to není řešení, a od té doby proti tomu bojují; v jejich národních zájmech je podpora demokratických režimů, posilování demokratického úsilí v těchto regionech. Při dnešní globalizaci nelze vytvořit někde demokracii a zbytek světadílu ignorovat. * * * Pojďme k vašim začátkům, pane doktore. Řekněte něco o rodině, ze které pocházíte. Můj otec byl právník. Vaši rodiče už nežijí? Bohužel ne. I moji sourozenci jsou právníci; ve společnosti, kde je bezpráví běžné, každá rodina posílá alespoň jedno dítě na právnickou fakultu, mylně se domnívajíc, že stane-li se právníkem, dopomůže jí ke spravedlnosti. Kolik máte sourozenců? Mám dvě sestry a bratra. Co dělají? Starší bratr je právník, starší sestra je ředitelka jedné velké banky v Turecku a další sestra byla také právnička, teď je v invalidním důchodu. Vídáte se? Ano. Jaká je vaše první vzpomínka z dětství? Výlety s otcem v džípu, se kterým jsem vám dnes přijel naproti do Mnichovic. Byl vyroben v roce 1945 k vojenským účelům, Američané ho nechali v Turecku, otec džíp v padesátých letech koupil a často nás jím vozil. Kam jste jezdili s tatínkem na výlety? K řece Tigris. Biblická řeka. První kapitola Genesis. 16
Měl jste to, čemu se říká šťastné dětství? Určitě ano. Měl jsem tolerantního otce a vzdělanou matku, velice milou; oba se vzájemně doplňovali. Jak se jmenovali? Otec Ahmed a matka Zeliha, to je jméno ze Starého zákona. Bili vás rodiče? Otec mi dal jednou facku, to bylo poprvé a naposledy v mém životě. Za co? Dozvěděl se, že je chci opustit a odjet do Evropy. Kolik vám bylo? Necelých patnáct let. Otec mě dobře znal a věděl, že když něco řeknu, jednou to docela jistě udělám. Strašně ho bolelo, že chci opustit rodinu. Jinak na mě ruku nikdy nevztáhl. Ani matka nás nikdy neuhodila. V normální kurdské rodině se děti nebijí. Za jak dlouho jste svou rodinu opravdu opustil? O dva roky později, v sedmnácti. Byl jste poslušné dítě? Nebo vzdorné? V kurdské rodině děti nemusí být poslušné jako v archaické rodinné struktuře Evropy. Dítě je od nějakých devíti let považováno za dospělou osobu, zúčastňuje se rodinných sezení i důležitých debat a nikdo je neokřikne: Jsi dítě, mlč. Měl jste ve škole dobrý prospěch? V kurdské rodině děti nikdo nenutí, aby se učily, záleží to na jejich svobodném rozhodnutí. Proto jsem tak rád poznával různé kultury a jejich vztah k dětem. Díky tomu, že mohu srovnávat, musím obdivovat Kurdy, s jakou tolerancí a respektem se chovají vůči dítěti: berou je jako osobnost. To v Evropě chybí, hlavně ve středoevropských poměrech. Učil jsem se dobře, ale nikdo nad námi nestál a nenutil nás, jak se to děje v Evropě. Kurdští rodiče nemají ctižádost, aby dítě nosilo dobré známky a patřilo k premiantům? Na tom rodině nezáleží? Ale ano, záleží, jenže nevnucuje svou představu dítěti násilím, jak je to zvykem ve střední Evropě. Pamatujete se z dětství na nějakou výraznou křivdu? Jedna velká křivda mne poznamenala: učitel angličtiny se nás ve škole ptal, jestli jsme Kurdové, nebo Turci. Řekl jsem, že jsem Kurd, a on mě u tabule zbil. Angličtinu jsem se učil dlouhá léta, umím anglicky číst a psát, ale od té doby jsem anglicky nepromluvil. Kdybyste mě zabila, nedostanete ze mne jediné anglické slovo. I když jsem ve Švýcarsku vyhledal pomoc významných psychoanalytiků, abych v sobě tuhle bariéru odboural, nepodařilo se to. Občas to vede k trapným situacím; tak třeba v roce 1985 jsem přijel do New Yorku, hostitel uspořádal večeři a mne posadili vedle Eduarda Kocha. Eduard Koch, Žid, byl velice populární starosta New Yorku, výjimečně dvakrát zvolený do této důležité funkce. (Pokud se nemýlím, pochází z Karlových Varů.) Seděli jsme
17
vedle sebe, automaticky na mne promluvil anglicky, a já se zeptal, jestli bychom nemohli mluvit francouzsky. Francouzsky neuměl, tak jsem mu nabídl němčinu. Ze stejných důvodů jako já anglicky, on nemluvil německy, i když uměl číst a psát — nesl si trauma z války. A tak jsme měli pochopení jeden pro druhého. Jak jste se nakonec domluvili? Mluvil jsem na něho česky a on mi rozuměl. * * * Byl jste ve škole vůdcovský typ? Určitě ano, to netajím. Měl jste u dětí autoritu? Nejen ve škole, ale i ve čtvrti, kde jsme vyrůstali. I když jsem byl malého vzrůstu, větší hoši se mi podřizovali. Jak jste toho dosáhl? Ve škole jsem byl vždycky iniciativní. Vzpomínám si třeba, jak jsem v osmé třídě svolal spolužáky a přemlouval je, abychom vybírali peníze od bohatých lidí, ke kterým patřil i můj otec, a za ty peníze pak nakoupili Ústavu Turecké republiky a rozdali ji vesnickým Kurdům, kteří se tak seznámí se svými právy a povinnostmi. Jeden z těch kluků je dnes nejvýznamnějším kurdským spisovatelem, žije ve Švédsku, je to vlastně náš Karel Čapek. A v jedné své povídce tenhle příběh popsal. Kolik exemplářů Ústavy jste takhle rozdali? Tisíce. Tisíce! Ústava byla malinká knížečka velká asi jako ruka a obsahovala jen 120 nebo 130 paragrafů. Nás zajímal hlavně paragraf číslo dvanáct, který říkal, že všichni občané jsou si před zákonem rovni. A Kurdové byli vždycky pronásledovaní, zákon–nezákon jenom proto, že jsou Kurdové. Byl jste jako chlapec fyzicky zdatný? Ano. Hodně jsem jezdil na koni. Dědeček měl vždycky několik koní, byl vášnivý chovatel a my jsme jízdu na koni naštěstí nebrali jako sport, ale jako součást života. Hlavně v létě. Kdypak jste naposledy seděl na koni? Před třemi roky. A moje nejdelší cesta vedla ze sovětsko-íránských hranic až do Iráku, bylo to za války v rámci organizace Lékaři bez hranic. Ujel jsem tehdy na koni 450 kilometrů. Čtrnáct dní to trvalo, po horách, s lékařskou brašnou na zádech. Stonal jste v dětství? Pokud si pamatuji, ani jednou. Proč jste se chtěl stát lékařem? Můj strýc byl významný kurdský duchovní. Mohlo mi být tak devět, když mi daroval knihu, překlad z angličtiny; jmenovala se „Chuť zachránit lidský život“. Ta kniha mě poznamenala — chtěl jsem prostě poznat tu chuť. 18
A od té doby jste o své budoucí profesi nezapochyboval? Od té chvíle jsem věděl, že chci zachraňovat lidské životy. Zachránil jste někdy lidský život? Mnohokrát, hlavně ve válce. Vychovávali vás rodiče jako Kurda? Ano, ale nenásilně. Co znamená v tureckém státě vychovávat dítě jako Kurda? Je to, jak se říká lidově, o hubu. Mohou vás pronásledovat, že doma mluvíte kurdsky. Obzvlášť u právníka je to podezřelé — mohl by být kurdským nacionalistou. To nebyl případ mého otce; rodiče měli prostě úctu k našim tradicím, k naší kultuře, legendám, pohádkám a tyto hodnoty chtěli předat dalším generacím — a to byl jejich údajný hřích. Jak s vámi mluvila maminka? Maminka kurdsky a otec turecky, abychom později neměli ve škole potíže. Dědeček s babičkou na nás mluvili kurdsky, protože turecky neuměli, a navíc jsme se později dozvěděli, že obě babičky, z matčiny i z otcovy strany, jsou Arménky. Rodiče to před námi tajili, protože Arméni jsou v Turecku pronásledovanější než Kurdové; být Kurdem a mít za ženu Arménku vede bez přehánění ke společenské i jiné likvidaci. Ještě pořád? Ještě pořád, bohužel. A vy, pane doktore, své děti vychováváte v kurdském duchu? Nebezpečí zániku kurdské kultury pominulo, proto netrvám na tom, aby znali kurdštinu či kurdskou kulturu. Není to smutné, že vy, takový významný Kurd, máte děti, které ani kurdsky nemluví? Nevím, jestli je to smutné; hlavně jsem chtěl, aby každé moje dítě bylo člověkem, důstojným člověkem, nezávisle na tom, je-li Kurdem, nebo Čechem. Jakou národnost mají v dokladech? Alan je Čech a Lucia Němka. Nemrzí vás to? Vůbec ne. Jsou to slušní, poctiví a pracovití lidé a to mně stačí. Jsou hodní k vám, k rodičům? Ano, jsou. Kromě toho mne těší, že můj syn studoval práva jak v Praze, tak v Německu, a teď pracuje v Bruselu jako právník v oblasti homologizace legislativy evropských států v boji proti organizovanému zločinu. Víc bych si ani nemohl přát. * * * 19
Měl jste jako kluk nejmilejší hračku? Nejmilejší hračku ani ne, ale moc rádi jsme stavěli mlýny na potoce. Začalo to někdy v pěti letech, to byly malinké mlýny, pak jsme je zvětšili, a když mi bylo čtrnáct let, vyráběli jsme na potoce elektřinu. Kdy a kde jste byl poprvé v zahraničí? V sedmnácti jsem přijel do Berlína, do té doby jsem nebyl nikde. Turecko bylo centrálně řízený stát, a i když bylo členem Severoatlantického paktu, výjezdy občanů do zahraničí nebyly běžné. Jak jste trávil prázdniny? Valnou část prázdnin jsme byli vždycky u dědečka; žil na velkém statku nedaleko města Malatya, protéká jím Eufrat. Měl koně, krávy, ovce, rozsáhlé meruňkové a jablečné sady — opravdový ráj pro děti. S rodiči jsme bydleli u Tigrisu a v létě jsme zas jezdili k Eufratu, k další biblické řece. I krajina kolem byla biblická? Nádherná, opravdový ráj na zemi. Zdává se vám o tom někdy? Občas ano Vraťme se do vašich sedmnácti let. Touha po Evropě vás neopustila a vaši rodiče se s tou myšlenkou zřejmě postupně smířili. Ano, jinak bych nemohl odjet, protože sedmnáctiletý kluk mohl dostat pas jen s písemným souhlasem rodičů. Nebylo vašim sourozencům líto, že zůstávají doma? Ti po tom netoužili tehdy ani později. Teď jezdí po světě dost často, ale žít jinde natrvalo by nechtěli. Věděl jste v tom roce 1970, kam konkrétně chcete jet a co tam chcete dělat? Nejdříve jsem chtěl do Paříže, což se mi podařilo. Uměl jste francouzsky? Málo, ve škole jsme se učili anglicky. Do Francie jsem jel proto, že tam žil už dva roky můj bratranec, dnes profesor jaderné fyziky v Collège de France a současně prezident Kurdského institutu v Paříži. Jel jsem do města Tours, z něhož pochází Balzac, Descartes a které je centrem té nejlepší francouzštiny vůbec. Tam jsem se začal učit francouzsky. Dostal jste stipendium? Až do května 1971 mne financovala moje rodina. Pak v Turecku došlo k vojenskému převratu a vojáci zakázali bankám převádět peníze do zahraničí. Jak jste si poradil? Obrátil jsem se na Bedir Chana, posledního kurdského knížete, který žil v Paříži, a ten měl pro mé potíže pochopení. 20
Bylo těžké dostat se k němu? Vůbec ne. Kurdští šlechtici nejsou jako ti evropští, jsou mnohem přístupnější. Pamatuji se, že mi kníže při první návštěvě vlastnoručně přinesl kávu a whisky, i když měl v domě služebnictvo. Mně bylo sedmnáct a půl, jemu přes šedesát. Takoví jsou Kurdové. Díky jeho pomoci jsem si mohl vybrat stipendium do jedné z pěti zemí. A ty země byly: Sovětský svaz, Bulharsko, Polsko, Československo a Švédsko. Na to by Čech řekl bez váhání: Pojedu do Švédska. A já jsem jel do Prahy. Psal se rok 1972, čtvrtý po sovětské okupaci Československa, doba rychle houstnoucího temna — a vy jste k nám přijel za vzděláním. Nejprve do Mariánských Lázní, na jazykový kurz češtiny pro cizince. Ano, přijel jsem v roce 1972, koncem října. Co jste o nás věděl? Věděl jste, do jaké země jedete? Znal jsem Jana Palacha, znali jsme Pražské jaro. Fotografie ze srpna 1968 a z Palachova pohřbu obešly svět. Proč jste jel zrovna do Československa? Měl jsem takovou trochu mylnou informaci, že Češi jsou hodně stateční lidé. Za jak dlouho jste pochopil, že to byla "trochu mylná" informace? Zanedlouho. Viděl jsem, že Čechům chybí jednak statečnost, jednak hrdost. Kdybych já byl Čechem, měl bych tisíce důvodů, proč na to být hrdý. Tak nás poučte. Máte Žižku, dále Jana Husa... Jan Žižka byl zloděj, násilník, kulturní ignorant. Já myslím, že byl bojovník. A že Jan Hus byl stejně důležitý reformátor jako Martin Luther, jen měl to neštěstí, že přišel sto padesát let před Lutherem, a dále, že tady nebyla tak silná šlechta jako v Německu, která by ho podpořila finančně i vojensky. To mluvíme o patnáctém století. Nač ještě můžeme být hrdí? Na to, že máte tak hezký jazyk. Já češtinu zbožňuji, mám hodně rád obratnost a mnohotvárnost toho jazyka. Čeština je jazyk vtipný, napsal pan profesor Jílek. Je vtipná, ale hlavně různorodá. Byl bych šťastný, že jsem Čech, protože jste dali světové literatuře člověka, jako je Karel Čapek. Máte rád českou hudbu? Rozhodně ano, je to sentimentální hudba, žádný suchý Beethoven, alespoň já to tak vnímám. Dotýká se duše. I na tu mohou být Češi hrdí. Nač ještě? Na svou zemi, protože je mimořádně krásná. Kopce, řeky, potoky, hory, lesy... Co by chtěli Češi víc? 21
Myslíte, že Češi tu krásu nevnímají? Vidím to jaké svérázný syndrom: jsou nešťastní, i když mají tisíce důvodů být šťastní. Ve světě bývá ceněný český humor, souhlasíte? Ano, a byl to jeden z prostředků boje proti totalitě, prostředek k přežití. Už od dob Rakouska-Uherska. Dále se o Češích říká, že mají zlaté ručičky, že jsou obratní, všechno umí, v nouzi si dokáží pomoci. Mohl jsem to porovnávat s jinými kulturami, například s Německem, s Francií, s Kurdistánem; s Turky, Araby a Peršany. Když se tu v roce 1990 rozpadl komunismus, valná část Čechoslováků (hlavně Čechů), pracovala v průmyslu. Brzy na to nejméně třicet procent těchto Čechů (přesné statistiky nemám), přešlo do oblasti podnikání, aniž by k tomu byli speciálně školeni. To proto, že Češi jsou šikovní, přizpůsobiví. Museli být přizpůsobiví, někdy až moc. Ale vytáhnout Němce z továrny, na druhý den ho postavit k výčepu a říci mu: Odteď budeš dělat hostinského - to si neumím představit. Co ještě Češi umí? Češi umí taky žít. Myslíte: užívat si života? Ano. Například? I v době totality valná část Čechů měla rekreační chaty a víkend co víkend utíkali z té represe do přírody, užít si život se sousedy chataři či vesničany. To vidíte málokde, alespoň ve východním Německu to tak v takové míře rozhodně nebylo. A schopnost integrity Čechů je v podstatě neomezená; třeba univerzitní profesor z lékařské fakulty přijel na víkend do vesnice, kde měl chalupu: zdil komín, pil pivo se sousedy a z dálky, občas ani zblízka byste vůbec nepoznala, že se jedná o vysokoškolského učitele a lékařskou kapacitu. Nebylo by lepší, kdyby mu ten komín zdil zedník. O zedníky byla nouze a profesor měl malý plat. Bylo lepší přežít marasmus totality s humorem a v produktivní práci, než sedět v Praze a brečet nad osudem. Možná to souvisí s tou neodvahou, o které jste mluvil; jestli ono to není tak trochu strkání hlavy do písku; realizovat se na chalupě. Češi jsou neodvážní, ale to způsobily dějiny. Malý národ ve střední Evropě byl příliš často okupovaný a utlačený a musel to nějak přežít. Vždycky jsem říkal, že Česká republika je nárazníková země mezi dvěmi impérii - německým (tím myslím i Rakousko) a ruským. Tahle malá země přežila - i když za cenu ztráty odvahy. Jak byste pojmenoval rozdíl mezi Čechy a Slováky? Vidíte nějaký? Jazykový rozdíl je malý, ale mentalita je jiná. Slováci tak trochu kopírují uherskou hrdost, bojovnost a fanfarónství, kdežto Češi mají spíš tendenci ke švejkovině.
22
Mrzelo vás, když se Československo v roce 1992 dělilo? Moc mě to mrzelo. A divil jsem se, že Silvestra slavila většina národa jako obvykle. Nikde žádné pobouření a smutek. Češi nemohli pochopit, proč se to mne, Kurda, tolik dotýká. Proč se vás to tolik dotýkalo? Rozdělit hodnoty je snadné; těžší je znovu je pospojovat. Kdyby se tehdy Češi i Slováci chovali trochu rozumněji a střízlivěji, kdyby vnímali výhodu velké země, určitě by to dopadlo jinak. Zachovali se maloměšťácky, vyčítali si, kdo koho okrádá a zapomněli na výhody, které přináší dvakrát větší země. * * * Jak se vám daří v srpnu 2006? Výborně. Ta horka mně nevadí, připomínají mi moji vlast. Včera jsem byl v přírodě s přáteli. Je mi dobře na světě. Turecký básník Nazim Hikmet by řekl: Yašamak gůzel šey be kardešim, neboli Poslyš, bratře, žít přece je krásné. Máte u nás přátele Čechy, nebo směs z národů různých? Nedělal jsem a nedělám rozdíl v tom, kdo z mých přátel ke kterému národu či národnostní skupině patří. Jen občas musím přehodit jazyk: přejít z češtiny do němčiny, do francouzštiny, do kurdštiny a tak dále. V jakém jazyce přemýšlíte? Jakou řečí si píšete poznámky? Na to se mě zeptal můj psychoanalytik ve Švýcarsku v roce 1987 a zaskočila ho odpověď, že přemýšlím v několika jazycích. Sním také v několika jazycích, i poznámky si píši několika jazyky - a psychoanalytik tehdy pátral po tom, jestli moje mnohojazyčnost nemůže vést k rozštěpení osobnosti. Tři měsíce mne marně různě testovali, až dospěli k závěru, že mi nic takového nehrozí. Proč jste se uchýlil k psychoanalytikům? Měl jste nějaké potíže? Vůbec ne. Naši generaci v sedmdesátých letech byla psychoanalýza blízká. Jednu dobu to byla módní záležitost především v USA, ale já to jako módu nebral. Ta doba byla poznamenaná Sigmundem Freudem, Wilhelmem Reichem, Erichem Frommem, a taky já chtěl lépe poznat sám sebe. Prostřednictvím druhé či třetí osoby. Podařilo se vám to? Částečně ano. Jak mluvíte se svou ženou? Když jsme tady v Čechách, mluvíme česky. V zahraničí, třeba v Německu, mluvíme německy, a když jsme byli ve Španělsku, snažil jsem se mluvit s Monikou španělsky, i když mi ta španělština dá ještě trochu práce. * * * Událostí těchto dnů, která se probírá nejenom u nás, je libanonsko-izraelský válečný konflikt. Co k tomu řeknete? Konflikt na Středním východě mezi Židy a arabským světem se snažím sledovat od mladí, tedy od šedesátých-sedmdesátých let. Bez emocí, objektivně, neideologicky. Mým výchozím bodem byla a je obrana demokracie. A Izrael je
23
jediným demokratickým ostrůvkem v oceánu diktátorských režimů na Středním východě. Tak to bylo, tak to je a obávám se, že to tak ještě pár let zůstane. Ale demokracie není samospasitelná; možná jim na Středním východě ten stávající systém vyhovuje. Komu vyhovuje? Panovníkům rozhodně, ale obyvatelstvu? To bych netvrdil. Každý člověk chce žít důstojně, bez vrchnosti; chce, aby jeho hlas bylo slyšet. To v diktátorských režimech není možné. Asi chcete říci, že pravda je na straně Izraele. Ano. Poukazuje se na to, že v posledních třech týdnech, ode dne, kdy začala válka mezi Izraelem a Hizballáhem, hyne víc lidí na straně Libanonců, jenže válka mezi Izraelem a Hizballáhem, Hamasem a dalšími teroristickými organizacemi trvá už několik desítek let a tito teroristé systematicky organizují i na území Izraele sebevražedné atentáty, při kterých umírají zejména děti a ženy z především chudších vrstev, to znamená lidé, kteří používají veřejnou dopravu. Tohle valná část svět ignoruje a nevidí, a když Izrael jednoho dne prohlásí: „Už toho mám dost, už se nenechám dál terorizovat!“, zmíněná část světa se sjednotí v antisemitském duchu a začne organizovat různé účelové akce ve jménu humanismu - proti Izraeli. Co říkáte tomu, že Česká republika v tomto konfliktu pomáhá oběma stranám? To jsou trapné alibistické akce. Proč Česká republika spolu s ostatními evropskými zeměmi nezasáhla už před několika lety, proč tyto země společně s Izraelem a s arabskými zastánci demokracie a míru upřímně nehledali řešení už tenkrát? A má ten konflikt řešení? Samozřejmě, že má. Mohli například zabránit Sýrii a Íránu, aby finančně a vojensky dotovaly radikální skupiny v regionu. Kdyby účinně zakročili proti syrské a iránské zahraniční politice a zabránili jejímu vměšování se do těchto konfliktů, nepotřeboval by dnes Libanon českou pomoc. A rozhodně by tam nebylo tolik mrtvých. Pokud tedy hledáme viníka, měli bychom hledat především v politice některých takzvaných civilizovaných států. * * * Pane doktore, kdy jste byl v životě nejšťastnější? Nejšťastnější? Těch okamžiků bylo dost: když se mi narodily zdravé dětí, když jsem byl propuštěn z vazby a zjistil, že maminka ještě žije, a když jsem se oženil s Monikou. A také když jsem letos zjara dostal Krieglovu cenu. Kdy jste prožíval nejspokojenější období? Vyrůstal jsem a studoval proto, abych jednou pomáhal lidem v nouzi. Když jsem ve válce zachraňoval lidské životy, když jsme v kurdském institutu pomáhali tisícům utečencům, když jsem mohl jako „podnikatel“ pomoci českým postiženým dětem, když jsem vzdoroval ve vazbě policistům a státním zástupcům porušujícím zákony… To všechno byla dobrá období mého života. 24
Vraťme se do roku 1979, kdy jste skončil studia medicíny na Karlově univerzitě v Praze. Promoce byla na jedné straně radostná chvíle, ale bylo mi i smutno, protože nikdo z mých příbuzných se nemohl zúčastnit - nedostali v Turecku vstupní vízum. Měl jste nějakou povinnost vůči českému státu za to, že jste tu mohl studovat? Neměl, protože moje studia nezajišťoval československý stát, nýbrž prostřednictvím UNESCO poslední kurdský princ Kamuran Bedir Chan, který tehdy žil v pařížském exilu. A v pátém ročníku, navzdory omezeným komunikačním prostředkům, se mně podařilo navázat kontakt s kurdskými lékaři v západní Evropě a na dálku jsme založili Kurdský půlměsíc, obdobu Červeného kříže. Co jste dělal po promoci? Šestnáctého června 1979 jsem promoval a o pár týdnů později jsem dostal výzvu, abych se dostavil na policii do Bartolomějské ulice. Šel jsem tam, v kapse povolení k pobytu cizince na území Československé republiky. Soudružka na policii se chtěla na mé povolení podívat. Naivně jsem jí je podal, ona strčila doklad do šuplíku a řekla: Už vám to neprodloužíme, tady máte dočasný doklad a do týdne musíte opustit republiku. Tušil jste, že k tomu dojde? Doufal jsem, že tady zůstanu ještě asi dva roky do první atestace, nebo aspoň pár měsíců, abych měl alespoň krátkou lékařskou praxi. Věděl jste, kam půjdete? Domů jste se přece vrátit nemohl. To věděla i Československá republika, že domů to nejde. Chtěl jsem jet do Francie. Koupil jsem si jízdenku do Chebu, nastoupil do vlaku - a najednou jsem byl ve Spolkové republice Německo. Se dvěma kufry, bez peněz: tenkrát se nesměly české koruny měnit oficiálně za devizové prostředky, a já nechtěl měnit peníze na černém trhu, abych nebyl obviněn z pašeráctví. Ty dva kufry, to byl veškerý váš majetek? Všechno jsem tu musel nechat. Svou knihovnu, prostě všechno, co člověk za ta léta nashromáždil. Nechal jste tu i nějakého člověka? Měl jste dívku? Ano, měl jsem dívku a měli jsem syna. Byli jste manželé? Několikrát jsme se ucházeli o povolení k sňatku, ale marně. Byla to Češka? Měla československou státní příslušnost. Byla napůl Němka. Kolik let bylo dítěti? Necelý rok. 25
Nemohli odjet s vámi? Během tak krátké doby by jim povolení nevystavili. Stojíte tedy v Německu na nádraží... A mám u sebe pár marek. Zavolal jsem přátelům, popsal jsem, že jsem tam a tam, oni se spojili s dalšími přáteli, ti bydleli nedaleko, v Norimberku, a jeden z nich pro mne přijel. Do Norimberku jsem nechtěl, tak mi půjčil peníze, já si koupil jízdenku a jel jsem do Paříže. Tam jsem měl přátele, ale i příbuzné, především rodinu bratrance Kendala Nezana, o kterém už tu byla řeč - tehdy byl doktorem jaderné fyziky. V Paříži jsem nebyl poprvé, jezdil jsem tam už jako student. Znal jsem se s francouzskými intelektuály, včetně Jeana Paul Sartra, Simony de Bauvoire, dále k mým známým patřil spisovatel Gerard Chaliand, profesorka Joyce Blau, významná orientalistka ze Sorbonny, Christian Rostocker, generální ředitel Ligue internationale pour les droits de l´homme (Mezinárodní liga pro lidská práva), matematik Laurent Schwart, Alfred Kastler, významný bojovník za lidská práva, a také Jan Bertolino - později se stal šéfredaktorem francouzské veřejnoprávní televize. V té prekérní situaci v roce 1979 mi nabídl, že u něho mohu bydlet. A tak jsem se znovu ocitl v tom špičkovém francouzském intelektuálním soukolí. Říkám to proto, že když jsem byl v Praze ve vazbě, a v českém tisku mne osočovali, že jsem z prospěchářství vyhledával české celebrity, musel jsem se v duchu jen smát; s opravdovými evropskými celebritami jsem se stýkal jak během studia, tak později. A tito intelektuálové, včetně Alfreda Kastlera, nositele Nobelovy cena za fyziku, a světoznámého matematika Laurenta Schwartze, se angažovali u francouzské vlády, abych získal povolení k pobytu a stipendium pro výzkumnou práci. Proč jim na vás, Kurdovi bez domova, nezkušeném začínajícím lékaři, vyhnaném z Československa, tolik záleželo? Jak už jsem řekl, jako student jsem jezdil každé léto do Paříže; tam jsme se seznámili a společně jsme se angažovali za lidská práva nejenom v Československu, ale i ve Francii a jinde. Čím jste je zaujal? Zřejmě tím, že pocházím z Kurdistánu, to znamená z rozvojové společnosti, ale moje angažmá za lidská práva se neomezuje pouze na Kurdy; angažoval jsem se ve Francii, v Německu, v Československu… * * * Kdy jste měl v životě největší strach? Strach je asi takový stav, kdy už člověk nemůže koordinovat činnost svého mozku a svalstva. A přepne na první signální soustavu? Tak nějak... Zažil jsem to ve válce: byly chvíle, kdy jsem se třásl po celém těle, uvědomoval jsem si, co se se mnou děje, ale nemohl jsem to chvění zastavit. Kdy konkrétně to bylo? V roce 1980, v Íránu. Měli jsme v železničním tunelu lazaret a helikoptéry i dělostřelectvo do toho tunelu střílely. Rámus se tam rozléhal i s ozvěnou, otřesný hluk to byl, k zešílení. Nevím, jestli to byl strach, asi bych to musel konzultovat
26
s nějakým odborníkem, jestli sluchový nerv na pekelný hluk takhle reaguje, ale od té doby mám poruchu sluchu: jednak hůř slyším, jednak můj předrážděný sluchový nerv nesnese různé zvuky, třeba hluk vysavače. Vraťme se do Francie, kam jste přišel po pražské promoci. Jak jste si vydělával na živobytí? Dostal jsem od francouzské vlády stipendium na specializaci v Pasteurově Institutu. A začal jsem v Paříži, jedenáctimilionovém městě, vyhledávat lékaře „své krevní skupiny“. Jak se to dělá? Asi mně pomohla nějaká nadpřirozená síla: šlo to rychle. Párkrát jsem se mezi svými přáteli kriticky vyjádřil k činnosti mezinárodního Červeného kříže. Byl jsem totiž měsíc jejich hostem v Ženevě, kde jsem zevnitř poznal jejich status i organizaci, a s hrůznou jsem zjistil, že může zasáhnout v krizové oblasti, jen pokud ho pozve vláda země, v níž se taková oblast nachází - jinými slovy právě ta vláda, která v regionech vyprovokovala a zapříčinila krizovou situaci, a na uklidnění tudíž nemá zájem. Například v Indočíně: Vietnam zasáhl Kambodžu z jedné strany, Čína s Pol Potem z druhé strany, zmasakrovali tři miliony lidí - a kdybychom tam chtěli jet s pomocí jako Červený kříž, nebylo by to možné, protože kambodžská vláda si to samozřejmě nepřála. Proto jsme veřejně kritizovali Červený kříž a hledali jiná řešení, jak pomoci lidem v nouzi. Byl jste mladý začínající lékař, kterému se jistě stýskalo po vzdálené rodině. Nechtěl jste si raději zařídit praxi, vybudovat domov, žít jako všichni - a nestarat se o nějaké Kurdy, Kambodžany a Afgánce? To bych býval jistě mohl, měl jsem báječné podmínky: neomezené povolení k pobytu a výborné kontakty. Mohl jsem si s nějakým francouzským kolegou zařídit ordinaci. Myslím, že bych získal rychle klientelu: mluvím několika jazyky migrantů a v Paříži těch bylo a je plno. Proč jste to neudělal? Protože bych pomohl ke zdraví pacientům, kteří žijí ve vyspělé zemi, kde je mnoho dalších lékařů. A trochu byste pomohl i sobě. No dobře. Ale já jsem neumíral hladem ani žízní, ani ranami způsobenými zrůdnou válkou. To sice ne, ale měl jste neuspořádaný osobní život, byl jste už pěkných pár let bez domova. Tenkrát chtěl mít každý pěkný „domov“, ale já jsem doufal, že lidstvo časem pochopí, že domovem člověka je zeměkoule jako taková. Žádný domov, ohraničený státními hranicemi. Tvrdím, že to platí obzvlášť pro lékaře. Tahle vize byla v sedmdesátých a osmdesátých letech můj handicap, protože ostatní mi vytýkali, že jsem voluntarista, futurista a idealista. Jenže ten ideál se o deset-dvacet let později uskutečnil. Rozpadl se komunismus, rozšířila se Evropská unie - společenství bez hranic, a význam slova „domov“ se naštěstí mění. 27
Potkával jste v těch osmdesátých letech lidi stejného ražení, jako jste sám? Ve Francii to byli francouzští, němečtí a belgičtí lékaři. A hned jsme se dohodli, že se budeme angažovat v jiné organizaci, než jakou je Červený kříž. Tou byli Lékaři bez hranic - Médicins sans frontières. Tato organizace byla založena v prosinci 1979 a my jsme se k nim přidali někdy v únoru 1980; po dvacetileté činnosti, v roce 1999, dostala Nobelovu cenu. Kolik vás bylo, otců - zakladatelů? Když jsme je, dnes s Doc.MUDr.Vladimírem Štichem Csc, našli, byli u zrodu. Měli kanceláře v jednom suterénu. Hned jsme se k nim přidali, aniž bychom o tom nějak dlouze uvažovali. Tenkrát to bylo deset nebo dvanáct lékařů, včetně Francouze Bernda Kouchnera. Víte, jaký byl rozdíl mezi námi a našimi západoevropskými kolegy? Bernd Kouchner odjel také do války v Iránu, ale jen na pár týdnů, pak se vrátil domů; já jsem tam zůstal několik měsíců. Ti ostatní, na rozdíl od nás, dostali za svou činnost patřičné společenské i vládní ocenění. Například Bernd Kouchner se později stal ministrem francouzského zdravotnictví, a pak vysokým hodnostářem Organizace spojených národů, odpovědným za pomoc třetímu světu, tedy úředník kategorie 1A, kdežto mně turecký stát po návratu z Iránu v roce 1981 odebral pas, a najednou ze mne byl utečenec bez dokladů. A pro změnu panu Doc.MUDr. Vladimíru Štichovi Csc, už nedovolil komunistický režim vycestovat z ČSSR. To je ten rozdíl. Jak se to stalo? Bylo to ve Vídni. Konzul vzal můj pas, někam odešel, a když se vrátil, řekl: Pas tureckého státu už nedostanete. Život je plný absurdit: na druhou stranu právě v těch dnech dvaatřicet veřejnoprávních televizních stanic ve dvaatřiceti zemích vysílalo reportážní film o mých aktivitách ve válečných oblastech Íránu. Tehdy tam vládl režim Chomejního, a Chomejní, v rozporu se všemi mezinárodními úmluvami a smlouvami, zajal stovky amerických diplomatů; jeho režim dal zastřelit každého cizince, dopadeného na území Íránu. A v téhle situaci jsme tam pronikali, zakládali lazarety, a pak přizvali své francouzské kolegy z Lékařů bez hranic; několik měsíců jsme tam pracovali a navíc jsme o zrůdnostech tamního režimu natočili několik reportážních filmů. Komu jste pomáhali? Pomáhali jsme všem stranám válečného konfliktu. To znamená Kurdům, ale i Íráncům; pro Lékaře bez hranic nerozhodovala barva kůže ani náboženství. Kdo ležel v krvi, tomu náležela pomoc. Kdo Lékaře bez hranic financoval? Začínali jsme po sklepích a jediný náš příjem byl z reportážních filmů, které jsme natočili v těch nejnebezpečnějších oblastech. Televizní stanice o ně měly obrovský zájem. Ze získaných peněz jsme kupovali léky, přístroje a tak dál. Později nás začala podporovat a velkoryse financovat francouzská šlechta, francouzské firmy. Na humanitární pomoc měly tehdy monopol levicově orientované organizace celého světa, jenže my jsme nebyli ani levicoví, ani pravicoví; pro nás byla důležitá lidská práva a pomoc člověku v nouzi. Co následovalo po Íránu? Byl jsem v Iráku, pak jsem jel do Jordánska a odtud jsem se vrátil do Paříže.
28
Jste internista. Ve válce jste operoval? Samozřejmě. Ve válce jste lékař a musíte pomoci. Byl jsem sice vedoucí mise, protože jsem znal místní jazyky a kulturu, ale moje odborná stránka tak zdatná nebyla - byl jsem mladý, nezkušený. Naštěstí jsem měl vedle sebe špičkové odborníky jako byl pan profesor Ball, Marianne Flory, Alan Dubois, na které nikdy nezapomenu. Pan profesor Ball byl válečný chirurg. Francouz, který působil ve vietnamské a později v alžírské válce, špičkový odborník, který mě naučil spoustu věcí, a já na oplátku naučil jeho, jak se orientovat v místní společnosti. Vzpomenete si na svého prvního pacienta, který zemřel? To bylo v Praze, ještě na fakultě. Tajně jsme s pomocí kolegy Pavla Martáska, jeho bratrance Ládi Kořenského a přátel adventistů založili nakladatelství, což byla nákladná záležitost. V roce 1978 jsme vydali publikaci Kurdský problém (ve francouzštině) v nákladu patnáct set výtisků, šířili jsme to po celé Evropě, a to zdaleka nebylo všechno. Nikdo to neudal? To je právě obdivuhodné, že mezi námi nebyl žádný agent. Po revoluci se ukázalo, že nikdo z chartistů ani z adventistů, kteří nám pomáhali, nepracoval pro Státní bezpečnost. A jelikož naše nakladatelství mělo trvalý nedostatek peněz, podepsal jsem s lékařskou fakultou dohodu, že o víkendech budu pracovat jako ošetřovatel v nemocnici na Strahově. Moji kolegové medici skončili v pátek své školní povinnosti, odjeli se slečnami na chalupy nebo k rodičům a my šli pracovat do nemocnice. Jednak abychom si přivydělali ke stipendiu a „zafinancovali“ nakladatelství, ale také, abychom se dostali blíž k praktické medicíně. Člověk se tam naučil, co v knihách nenašel, a také jsem na vlastní oči poznal, že život končí smrtí. Pacient, na kterého se ptáte, byl starý pán; zemřel jednou v noci a já zažil první šok tohoto druhu. A nedalo se mu pomoci, ani lékař, který měl službu, to nedokázal. A mne pak čekal těžký úkol odvézt zemřelého pána z pokoje do sklepa a s tím mrtvým tělem různě manipulovat: svléknout ho a tak dál. Člověk umře, a je nadobro konec? Tehdy jsem pochopil, jak je život křehký. Najednou se zastaví - a to je konec. Leží tam mrtvé tělo; nic jiného není? Duše je pryč. Duše tedy existuje? Rozhodně ano. Kam se poděje? To máte tak: člověk je omezená bytost. Myslí si, že co nevidí, co neslyší a co není hmatatelné, to neexistuje. Byli jsme tak vychovaní, k takzvanému materialismu. Dvacáté století bylo poznamenáno dialektickým materialismem. Ale dnes už se mi argumentuje snáz než tehdy, kdy jsem tvrdil, že duše existuje. Uvedu příklad: dnes posíláme SMS zprávy, či emaily, ve vzduchu jsou jich miliony, my je nevidíme, neslyšíme, nemůžeme je nahmatat - ale jsou tam. Tak jako duše.
29
Jak o sobě dá vědět, jak se projeví? Určitě vám už někdo blízký zemřel, a pokud jste vnímavá, jsem přesvědčen, že jste s ním občas ve spojení. Soudím podle sebe: když mi zemřela matka, i dlouho po její smrti nastaly chvíle, kdy jsem si najednou uvědomil, že tam někde je, že je se mnou ve spojení. Ten pocit mám dodn

Vážené dámy a pánové!
Žasnu nad Vaší nestoudností, že před celým národem na volně přístupném webu jste schopni dokladovat, že peníze, jak jsem pochopila z Vašich příspěvků zpravidla nepadající pod 25 tis. Kč měsíčně, jsou pro Vás nedostatečné.
Možná to bude pro Vás velmi těžké přijmout, ale vězte, že více než 50% ekonomicky aktivních obyvatel republiky, se pohybuje pod touto hranicí.
Např. máma je pokladní v hypermarketu a její výdělek, se všemi směnnými příplatky je cca 9500 brutto.
Otec je důchodce a jeho renta, na kterou si přispíval od 19 do 62 let, činí 10600,-Kč a bratr je lékař v okresní nemocnici s II. atestací a jeho plat dosahuje "závratných" 26400,-.
A tak se ptám, ZA CO vy byste chtěli zvýšit Vaše, již dnes velmi slušné, platy? Neztratili jste tak trochu kontakt s realitou???
Nebo máte pocit, že si to zasloužíte za to, že nedokážete napsat souvisle a bez gramatických chyb ani jednou rozvitou větu nebo za to, že až nyní zjišťujete, co je vlastně uvedeno v zákoně č. 361 z roku 2003 Sb

František FEDOF

Vážení. Ač nerad, ale musím s Ostravačkou v podstatě souhlasit. A proč , protože má v podstatě pravdu. Moje manželka si vydělá v práci ještě méně než mamka od Ostravačky. Celkový problém není jednoznačně na straně zákona 361, (který měl vlastně platit už v roce 2004 a tehdy byly i poníze) ale asi v současné platové schopnosti státu.
Musím říct, že za ty některé Vaše urážlivé, hloupé a hlavně zesměšňující články poldů (pokud to tedy vůbec poldové píšou) se musím stydět. Domnívám se, že až někteří z těch chytrolínků co zde policii zesměšňují pro společnost něco udělá, tak bude mít taky nárok brát nějakou rentu, nebo být i v důchodu a ještě sloužit.Vzhledem k tomu , že se zde píše vlastně anonymně, tak Vám můžou ostatní poctivý poldové velice poděkovat za reklamu a dobré jméno policie, kterou zde tzv. papírový hrdinové předvádí. Pokud skutečně zde někteří co píšou absurdní články zesměšňující vlastně celou policii před veřejností jsou policisté, tak se musím za ně stydět. Myslím si, že pokud tzv. vedení PČR není schopno celkovou situaci zvládnout, tak se laskavě obracejte na naše NOSP , kteří vlastně převzali jejich úlohu co se týče současné nedobré situace. A pokud Vás pálí žáha ještě více, pište na našem intranetu např. webFórum (kde není cenzura) , Polhoo a podobně. Rozumím zásadním problémům mých kolegů, ale tyto se zde určitě nevyřeší. Jedině co je možné, tak policie ještě více klesne na úrovni před veřejností, která si nás vlastně platí jako službu. Rád bych viděl některé poldy, kteří už odcházejí a nevím co ještě, kdo se z Vás už odvolal a kdo je schopen taky veřejně obhájit své názory před nadřízenými. Pokud jste skuteční policisté, tak ctěte v první ředě právo, pořádek a zákonné předpisy. Je skutečně pravda (a díky BOHU), že náš legendární zákon 361-ka konečně začal platit (nabyl účinnost) a někteří z kolegů ho poprvé otevřou a to ještě proto, aby zjistili jaké mají nároky a práva.
A pokud mám už nějaký vlastně i služební problém, tak se obrátím v první řadě na své nadřízené a kolegy ke kterým mám důvěru. Nebo na naše odbory, kde mi můžou právně poradit. Popřípadě využiji k tomu určených stránek PČR. A nebudu dělat policii reklamu, jako ožralí Čašové a silácký Čermáci, kteří se nedokážou ovládnout při směšném zákroku s křehkou (pravda i přechytralou) ženou. Není umění pouze kritizovat, ale i ukázat nebo naznačit cestu, jak tento problém vyřešit. A uvědomte se, že zde p.Langer do diskuze nezasahuje, proč asi? Doufám, že mě budou zase někteří tzv. demokraté urážet, jako posledně za mé názory. Jinak kolegové a kolegyně mějte se fajn a věřme, že se celá situace vyřeší ve prospěch všech.

Pro František Fedof.
Nevím proč píšete znovu to stejné co už jste řekl včera, ale nestojí mi za to se k tomu vyjadřovat. Urážet vás taky nebudu, stačí že svým příspěvkem vy sám urážíte všechny poctivé policisty z ulice ( a není jich málo ).

Pro Ostravačku.
To samé jako u Fedof. Tohle jste už napsala včera a neměla jste buďto tolik slušnosti nebo argumentů, aby ste mi odpověděla na otázku, kterou jsem vám položil. Str. 7.

Přeju vám oběma, aby jste sami nikdy nepotřebovali pomoc policistů sloužících na ulici a jestli ano, tak aby jste si rozmysleli jestli vás pomoc takových vyvrhelů nebude pohoršovat a urážet.

Nepište prosím dokola jedno a to samé

Jsi u policie chvíli, že? Podle obsahu tvých skvělých souvětí, se domnívám, že většinu nemáš ze své hlavy. Stále se zabýváš důsledkem, nikoliv příčinou. Pozdravuj v Ostravě.

Františku Fedof, naprosto s tebou souhlasím a celou dobu k tomu nabádám, i když chápu některé emoce. Jedině právní cestou - první odbory, pak další. Bránit se musíme, ale ne
urážkami, to jen dělá situaci pro nás všechny ještě horší.
Policisté jsou na tom ještě horší než my hasiči, protože musí jít proti nejhorší sortě lidí, kteří jsou schopni všeho zlého Jsou napadáni i jejich rodiny, o které mají strach. My nasazujeme životy pro druhé a o nás se rodiny bojí.

Ostravačko, Vy srandistko, po kolikáté už sem kopírujete ten samý text? Žasnete, ale proč by veřejnost neměla znát poměry v ozbrojeném sboru z první ruky? Vždyť jsou to její peníze, o kterých se tady mluví !!! Když přispíváte, alespoň si, prosím, přečtěte o čem je řeč! Tady nejde o zvyšování, ale o vyrovnání velkých propadů platů, a to u těch nejhůře placených, u těch, kteří musí mít svou hrdost, která jim pomůže odolat korupci. Jestli je Váš bratr doktor, a to co má, je mu málo, tak má u policie dveře otevřené a může se rychle dostat vysoko. (I Langr je MUDr.) Ostatně ti co brblají, že v civilu je hůř, si to u PČR mohou zkusit jeden každý. I já hledám parťáka ... :-))) Ale nějak nejsou zájemci !! Proč asi, když práce policisty je tak dobře placena ???
Co se týče výše tarifů, tak zákon byl od r.2003 změněn, o tarifech rozhoduje vláda. Platné jsou oficiálně známy od 20.12.06. Proto ten řev zde. Také do poslední chvíle většina netušila, do jaké tarifní třídy bude zařazena. Někteří to nevědí ještě i nyní.
Je sice výchovné kritizovat pravopis, ale podstatné je vědět, o čem se vlastně diskutuje.
PS. Preventivně se omlouvám, protože si nejsem jist, zda můj příspěvek vyhoví po gramatické stránce Vašemu kritickému pohledu, vážená dámo.

Zdravím, chci se zeptat, může tvá máma dosta v práci žloutenku, přijít k úrazu, dosta dále od narkomanů H.I.V, může jí přejet ožralý řidič, napadnou kdejaký ožralý kretén, popř. skupina kreténů??? T stejné lze použít u bratra, ale jinak si myslím že doktoři by měli dostat taky pořádně nasypáno od ministerstva.

Vážená ostravačko,

až doposud jsem si jen četl na těchto stránkách reakce našich kolegů, bez toho, abych na ně nějak reagoval, ale to, co jsi sem uvedla ty, to mne těžce nadzvedlo ze židle.
Sloužím u policie již 17 let (čistých), začal jsem jako řadový hlídkař a vyzkoušel jsem si po dobu několika let, i jak chutná služba služebního funkcionáře.
Nyní pracuji již asi 10 let jako zpracovatel na obvodním oddělení, to znamená, že se účastním dopravních akcí, sloužím stálé služby, chodím na BO při hokejových utkáních atd. To jen pro ilustraci.
Nikdo, kdo si neváží poctivé práce svých řadových spoluobčanů, snad u policie nepracuje. Každá práce má svá pro a proti. Ale pokud porovnáváš platové ohodnocení své matky, která pracuje jako pokladní v supermarketu s platem policisty, tak to už je silné kafe. Každý policista se musí pravidelně školit z nových zákonů, nařízení MV, PP, ZP a bůhví ještě z čeho, musí každoročně skládat účty ze svých fyzických a odborných předpokladů, riskovat svoje zdraví a život při každém služebním zákroku ať při rvačce v hospodě, na stadionu, při silniční kontrole nebo při zásahu proti nebezpečnému pachateli a ty toto srovnáváš s prací pokladní supermarketu???? To snad ne!!!
Pořád se mluví o korupci u policie, ale když se člověk zamyslí nad tím, k čemu nový zákon povede, tak zjistí, že právě k jejímu prohloubení. Pokud nedokáže policii a výkonnou moc zaplatit stát, tak ji zaplatí někdo jiný, kdo na to má. Co myslíš, že zajímá toho hlídkaře, když zjistí, že má na výplatu o 3.000,- Kč méně. No přece zcela logicky to, jak ty peníze sehnat někde jinde a jinak! I ten hlídkař má doma manželku, 2 děti, někde bydlí, má půjíčky, úvěry, leasingy atd. a musí to z něčeho zaplatit a nikoho nezajímá, kde na to vezme. Stejně jako u řadového občana.
Jo pokud by to bylo tak, že jako v Armádě ČR dostane nezdaněnou sociální dávku ve výši 10.000,- Kč měsíčně na bydlení, tak to se jinak dýchá!!!!! A to když jsou v Armádě ČR zaměstnáni oba manželé, to je při kupeckých počtech 20.000,- Kč měsíčně!!! Hm?.
Zkus se zamyslet nad tím, jaký je společenský přínos policisty pro společnost? Kolik ten obyčejný hlídkař vybere státu na pokutách, celníci na zajištěném zboží, hasiči na záchráněném majetku atd..... Jak tohle můžeš porovnávat s pokladní v supermarketu!!! Zamysli se nad tím, jaké jsou požadavky na řadového občana, který se hlásí k policii, co všechno potom musí absolvovat za školy,kurzy, prověrky atd. a teď to porovnej s požadavky na výběr k pokadně v obchodě?! Vždyť to je směšné...
Můj názor je takový, že i ten nejposlednější řadový hlídkař by měl brát alespoň 30.000,- Kč měsíčně, aby měl zajištěnou rodinu, nemusel přemýšlet o tom, kde vezme na bydlení a jak se postará o svou rodinu. Pak může začít fungovat metoda pana Langra "cukr a bič". Cukr by představoval nadstatndartní příjem, který policistovi zajistí určitý stupeň společenského postavení, ale na druhou stranu po něm bude vyžadováno 100% plnění jeho služebních úkonů a myslím si, že kdyby někdo do zákona nebo jiné právní normy zapracoval skutečnost, že pokud mne jako řadového četníka někdo chytne při tom, že si beru 100,- Kč úplatek, tak ať mne klidně zavřou natvrdo na 10 let, protože u policie nemám co dělat, protože to v hlavě nemám v pořádku!! Ovšem pokud vím, že mám skutečně nadstatndartní příjem a zajištěnou rodinu, tak se můžu plně věnovat své práci, což je po policistech také požadováno a pokud k tomu budou přiřazeny náležité sociální výhody a zajištění, tak potom může někdo argumentovat nějakým morálním posláním policisty, které však jinak končí na prahu nejbližšího obchodu, kde možná pracuje tvoje matka a tam po tobě chtějí peníze a neptají se co jsin a co děláš!!
Převážná část ekonomicky činého obyvatelstva této země chodí do práce jen kvůli penězům,jinak by tam ani nechodila, kdyby nemusela. Jen ta malá část šťastnějších chodí do zaměstnání, které je jeho koníčkem, ale takových je u policie jen mizivé procento a mysli si omě co chceš. Nás služebně trochu starší už zaskočí málo co a málo kdo, ale aby z nás všechi dělali cvičené nesvéprávné opice, to je skutečně moc!!
Nový služební zákona nám nepřináší nic pozitivního, jen povinnosti a hrozbu vyhazovu za kažkou maličkost!! Zamysleme se nad tvrzením některých nadřízených, kteří nám říkají: "Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít! Na tvoje místo čeká 10 dalších!"
Ale pokud se podíváš na novou náborovou kampaň PP, tak skutečně nevím, koho k policii nalákáš jako svého parťáka? Ale schválně zkus to, třeba u věkově mladších kolegyň tvé matky nebo bratra lékaře. Uvidíš sama k čemu se dopracuješ!
Od roku 1990 senám vykládá, že semáme stát plně fungující policií v demokratickém státě. Ale stačí se podívat na západní stranu Evropy, jak tam fungují policie a její policisté, jak jsou zajištění, placení a jaké mají také povinnosti. Nikdo nechce nic zadarmo, ale pokud má být policista neúplatný, tak jako v Německu, Rakousku, Francii atd., tak se také musíš podívat na jeho příjem v jeho zemi a porovnat ho s příjmem k obyčejným občanům v jeho zemi a hned zjistíš, jak jsme na tom my! Když se občas dostanu do těchto zemí a navážu se svými kolegy rozhovor na téma platu a řeknu jim, kolik beru v přepočtu na Euro, které nás za pár let také čeká, tak na mne nechápavě hledí jako na blázna nebo provokatéra. Prostě mi nevěří a nechápou to. Když v jednom z posledních 4 roků přijeli na nejmenované oddělení na Moravu kriminalisté ze SRN a viděli na našich odděleních a zvláště u krim. techniků jejich výbavu, tak si mysleli, že jsou ve středověku.
Ale to je jen pořád dokola o penězích. O ničem jiném. Když nás neoškubou opakovaně povodně, tak je to zas pan Kalousek a nebo někdo jiný. Vždy, když je potřena ve státním rozpočtu ušetřit, tak se do sebere policistům. Ale když někdo sebere policistům část jejich platu a SNÍŽÍ tak úroveň jeho a jeho rodiny, tak se to zákonitě projeví na jeho motivaci k práci ak výsaledkům jeho práce vůbec. Zkrátka si řekne při své práci, když uvidí projíždějící auto bez zapnutých světel....co bych se snažil, co z toho mám??? A bude mu to jedno. K čemu to povede???? K bor...u!!! A proč??? Protože policistovi bez jeho přičinění a zavinění sebrali část platu....... Stačí ti to tak ????? Závěrem bych touto cestou chtěl pozdravit všechny kolegy u policie, hasičů a dalších ozb. zložek.

PS: U Armády ČR je taková diskuse a polemika zbytečná....

Pro Ostravačku: Jsi se asi probudila po dlouhé době z komatu, ne? Nikdy jsem u PČR nesloužila, ale manžel již 15 let. S platem jde dolu na necelych 17 tisic čisteho z puvodnich 20 tis. To je pouze zmedializovane, tyhlety ted uz kdysi pro nekoho vysoké platy. Ucet mame společný a při praní oblečení pravidelně narazím na výplatní pásek, takže vím,co říkám. To, že práce v hypermarketu je za pár šupů, to všichni víme, tak ať jde pracovat k policii, když je to tam podle Tebe taková bomba. Asi na ní zbyla pouze ta práce v hypermarketu. A co se Týká gramatických hrubek, tak znám plno lidí s VŠ, co mají problém se svým rodným jazykem v písemné formě. Ony ty prodavačky v tom hypermarketu často čučí jako telátka, když mám na ně nějaký konkrétní dotaz odborný. Tak si laskavě zameť před svým prahem. A lékaři? Brácha je lékař, neurochirurg, má to řádně zaplaceno, maká jako o život, ale ví, že dostane zaplacenou sobotu, neděli, víkendy a svátky. Ale Ti kluci u PČR to už teď zaplaceno nedostanou. Nejsou to jen policajti, také hasiči atd. A ve většině případů živitelé mladých rodin.

Tak to snad nemyslíš vážně, takové přirovnání, je vidět, že jsi nikdy nemusela sbírat smradlavé, špinavé a opilé bezdomovce na ulici nebo se prát se 100 kg opilým chlapem, který se rozhodl, že z bytu kde nemá co dělat neodejde. Já sama jsem u policie 15 let a jako hlídkař jsem sloužila šest let, to co jsem za tu dobu jako matka dvou dětí na ulici zažila bych ti přála zažít taky. Potom by jsi asi nepřirovnávala ohodnocení práce u policie s prací prodavačky.

Nejsem polda,ale Ty jsi kráva.

Ty gramlavá,gramatistko.My neumíme možná psát gramaticky,ale ty umíš psát akorát jednu věc dokola.To je tak jediné na co dokážeš.Když o tom nic nevíš,tak neřeš,nepátrej a hlavně nepřepínej!!!Když ty nás můžeš urážet tak fajn-já mám na tebe taky svůj názor-JSEŠ TUPÁ KRÁVA!

Začínám pozorovat, že už se na tyto stránky dostávají i lidé (KOLEGOVÉ), kteří se více či méně snaží podkopat naši snahu vydobít si to co nám patří. Buďto to kolegové nejsou nebo to jsou policisté z vedení, kteří si polepšili a mají strach, že bychom si mohli vydobít něco z jejich. Dále sem dávají příspěvky i zjevně mentálně narušení spoluobčané, kteří se pouze baví nad tím jak rozhořčeně a oprávněně reagujet na jejich stupidní příspěvky.

KOLEGOVÉ, SNAŽNĚ VÁS PROSÍM. VŠECHNY TYTO PŘÍSPĚVKY IGNORUJTE.

ŠOUSTŘEĎME SE NA TO O CO NÁM SPOLEČNĚ JDE A NENECHME SE ROZEŠTVAT MEZI SEBOU TÍM, JESTLI MÁME ROZDÍL MEZI SEBOU PÁR STOVEK. NEJDE NÁM O STOVKY ALE O TISÍCE.

Pro ty co píší, že ani nevíme co chceme. Tak za mě uvádím. Jsem u policie bez mála 9 let. Za tu dobu jsem ztratil.

1) 13. plat
2) 2 hodnostní stupně ( nyní nstržm )
3) funkci policejní inspektor ( nyní jakýsi ASISTENT )
4) od letošního roku přibližně 2300 čistého
5) osobní ohodnocení 500, které jsem dostal na 1 měsíc a pak nám bylo všem odebráno bezdůvodně
6) hodnostní příplatek

Co jsem získal?

1) každý rok navýšení platu přibližně o 5%. Neplatí letošní rok

TAKŽE TOHLE BYCHRÁD ZÍSKAL JÁ OSOBNĚ ZPÁTKY, ALE NESKROMNĚ BYCH CHTĚL PRO PŘÍSLUŠNÍKY OZBROJENÝCH SBORŮ PŘÍSPĚVEK NA BYDLENÍ. PROTOŽE I JÁ STEJNĚ JAKO VOJÁCI BYDLÍM.

A K ARGUMENTŮM KOHOSI Z DISKUSE ŽE STÁT NEMÁ PENÍZE.
DOKUD SI BUDOU POLITICI KAŽDÝ ROK PŘIDÁVAT A DÁVAT Z ROZPOČTU MILIONY TAKOVÝM FINANČNÍM GIGANTŮM JAKO JE SPARTA PRAHA,TAK MĚ NIKDO NEPŘESVĚDČÍ ŽE PENÍZE NEJSOU. TO JE SPROSTÁ LEŽ

TAKŽE KOLEGOVÉ A KOLEGINĚ.
NÁŠ VLAK SE ROZJEL A JEDINÉ CO HO MŮŽE ZASTAVIT JE NAŠE NESOUDRŽNOST A HÁDKY MEZI NÁMI. PŘIPRAVTE SE NA TO ŽE ROZHÁDAT NÁS MEZI SEBOU BUDE CÍLENÝ ZÁMĚR NĚKTERÝCH KOLEGŮ A POLITIKŮ. VYDRŽME A VYTRVEJME.

Souhlasím s příspěvkem, jsem u policie 9 let, v současné době platím hypotéku, půjčku a další poplatky a banku nezajímá kde na to mám vzít. Od ledna jsem spadl na hrubym o cca 2000, dnes jsem přišel z noční. Mluvil jsem s několika měšťákama, oni jsou totálně vysmátý, od ledna jim přidali 1500 na základu + k tomu veškerý příplatky ( so+ne, noční, svátky atd. ) + čtvrtletní odměny. Tedy jejich čistý příjem převyšuje příjem můj. Pokud narazí během služby na problém, přivolají nás, věc nám předají a odchází ze služby ( na rozdíl od nás ) s čistou hlavou. Začínám uvažovat o změně uniformy ( oželím i rentu ) a zřejmě nebudu sám. Od ledna se navýšil o několik tisíc korun plat poslanců, senátorů a dalších ústavních činitelů, přitom tito lidé měli příjem dost vysoký, že si jej zvedat nemuseli + další finanční výhody a požitky. Pak všude slyšíme, že stát nemá peníze na tohle na tamto atd. Ale ryba smrdí od hlavy a ne od ocasu.

Pro "Anonymous" - nejsem idealista, pouze člověk racionálního myšlení. A přežil jsem už u Policie hodně dlouho, stále na ulici, na OOP III typu. Neodsuzuj mě pro to, že mám jiný názor než ty. Položil jsi spoustu otázek, ale neodpověděl jsi na ně. Netvrdím, že kritizovaný zákon je dobrý. Má chyby. Souhlasím s většinou příspěvků. Ale proboha, je třeba oprostit se od emocí, hysterie a uvědomit si, že toto tady čte i "obyčejný člověk". Ve svém příspěvku jsem se snažil právě na tohle upozornit. Ano, já to chci změnit na ulici, protože tuhle práci dělám pro celou společnost, ne pro nějakého Langera. Tobě na lidech nezáleží? Vím, že ano. Nejsem v NOS, ale asi tam vstoupím. Pokud to udělá třeba 70% z nás, bude NOS regulérní partner jak našeho vedení, tak MV, se kterým buou MUSET jednat. Tím se dá HODNĚ změnit.

Vážení kolegové, prosím Vás, zachovejte chladnou hlavu a chovejte se jako profesionálové, kteří se v životě dokážou vyrovnat a poprat s každou situací. Nezesměšňujte sebe i své kolegy, potažmo celou Policii ČR. Neboť občan civilista, který čte tyto příspěvky, se musí právem zlobit. Musíte si uvědomit, že o práci policisty, hlavně toho na ulici, neví skoro nic. Má úplně jiné představy, což mu nemůžeme mít za zlé. Pokud se vcítíte do jeho situace, pak pochopíte, že člověk, kterého jednou přepadli, dvakrát mu vykradli auto a jednou byt a Policie ČR nic nevyšetřila, zaplatil pokutu za rychlost, za pásy, za světla, a on si pak přečte tohle tady, tak co si asi o nás pomyslí? My jsme tu pro veřejnost a zlobte se nebo ne, ona si nás platí. Ano, je to tak. My se musíme snažit, aby právě občan a celá veřejnost byla s naší prací spokojena, to je naše vizitka. Tady je třeba připomenout, že management Policie ČR v tomto směru nečiní zhola nic, žádná reklama, žádné zveřejnění dobře vykonaných akcí, zachráněných hodnot, životů, zachycených pachatelů, vypátraných kradených věcí a vrácení jejich majitelům, zveřejnění děkovných dopisů, atd. atd. Určitě by toho bylo dost. Ať veřejnost vidí, že policisti jen nestojí za bukem, kde lapají řidiče a dávají pokuty a promiňte mi, "buzerují". Místo toho je každý den v televizi minimálně jeno pochybení policisty, nebo špatně provedený zákrok. Snažme se, aby těchto věcí bylo co nejméně a bylo víc dobré práce vykonané pro tuto společnost. Vykonali jsme jí dost, je třeba o tom přesvědčit i veřejnost. S její podporou se dá víc vyřešit. Ne tím, co tu někteří předvádějí. Nebuďme za uplakánky. Také jsem si pohoršil. Mám ženu, která jako účetní vydělává 8 tisíc čistého a mám malou dcerku. Taky splácím půjčky. Ale přežiju to, někteří lidé nemají ani polovinu co já. Držme při sobě a snažme se, aby tahle Policie za něco stála. Vím, že jde o princip, ale je třeba zvolit vhodnou cestu jak dosáhnot svého cíle. Naše pracovní podmínky nestojí za nic, co si budeme nalhávat. Ať už se jedná o zákony, nesmyslné nařízení, vedení Policie. My musíme v prvé řadě přesvědčit veřejnost, že jsme v právu. Pro nás je hlavní cíl spokojený občan. Je to např. ten, který Vám za uloženou pokutu poděkuje. Nesmějte se, není to takový problém. Svými nářky zde prezentovanými s pravopisnými chybami nikoho nepřesvědčíte.

To sedí

S tím menežmentem máš Michale docela pravdu. Ale je třeba se taky zamyslet nad původem nespokojenosti občana. Řekni mi na rovinu, co jej vlastně chrání? Policie to určitě není, protože nemá prostředky. A pokud je má, jsou složité, nákladné a zdlouhavé. Pokud se stal občan poškozeným je to proto, že zákony této země napomáhají kriminálním živlům a ponižují slušné lidi. Doporučil bych Ti, aby jsi stál u jednoho jediného soudního přelíčení, kde soud udělá z poškozeného občana hlupáka a vytkne mu, že si vlastně svůj majetek měl lépe chránit. No a obviněnému? Nestane se nic, maximálně je odsouzen. No a dostane občan náhradu škody. Jen pokud má štěstí a to bohužel v poslední době chodí po horách. Policie věci i vyřeší, pachatel se odstíhá, ale rozhodují pak jiní. Soudy nesoudí jak by měly a využívají nižších trestů a to bezdůvodně. A tady je klíč. V prevenci ze strany trestního zákona. Pokud by byly řádně trestány již např. přestupky jak má být, lidé by se báli dopouštět trestných činů. Pokud na správních orgánech věc řeší spíše domluvou než sankcí, prevence je v tahu. A že nás veřejnost platí? Blbost, co? Myslíš snad tu skupinu rómských obyvatel? Těch ostatních nezaměstnaných, kteří by pracovat měli, mohou a nepracují? No a pak by mě zajímala tvá představa o té vhodné cestě, kterou bychom měli zvolit, jak vyjádřit naše požadavky. Plácnout jen tak do větru, že by se něco mělo a nenastínit ani postup, se mi zdá docela jako hospodská politika. A na překlepy v této diskusi se vykašli. Jde snad víc o obsah, co?

Pro "Pepa" - Vím moc dobře, jaké jsou v této zemi zákony, vím jak rozhoduje správní orgán a vím, jak rozhodují soudy. Zákony spíš nahrávají pachatelům. To je důsledek demokracie a teď mě prosím nechytejte za slovo. Jsem rád, že žijeme v demokracii. Já nerad plásám do větru. O jeden můj příspěvek výš jsem cestu nastínil. Jít do odborů.

Dobrý den pracuji jako policista v JM regionu, kdy rovnou mohu říci, že i po razantním snížení platových výměrů zejména kluků ve 3. a 4. třídách krátkodobě sloužících, zde podobně placenou práci nenajdete. Proto také reptáme, ale u toho nejspíš skončíme. Co máme dělat v regionu s 12% nezaměstnaností. Divím se však Středočechům? Opravdu je zarážející, že byly tabulkové výměry pro přicházejí policisty nastaveny tak , jak byly. Myslíte si, že do Prahy za ty peníze někdo půjde. Leda v tom smyslu, že si přivydělá něco bokem. Proč si nevezmeme příklad ze Slovinska nebo jiných TOP TEN států. Chcete bojovat proti korupci? Jak tím, že snížíte peníze? Vím, že se musely nechávat peníze v záloze na výsluhy, protože nikdo neví, kolik policistů chce odejít, ale doufám, že v průběhu roku se vše vysvětlí a začnete pánové nahoře přemýšlet jinak. Jak si myslíte, že je klukům, kteří mají rodinu, třípokojový, teď deregulovaný byt, manželku na mateřské a stále se kolem vás vše zdražuje? Chcete profesionalitu, vstřícnost a vlídnost k občanovi? myslím si, že teď bude zamračenost a tak jak jsem četl nevidím neslyším!! Já bych pro tuhle práci dýchal, , mám ji rád. Jsem třetí řady policista, ale myslím si, že kdyby tátá žil, tak by nestačil kroutit hlavou. Postačími mi jen naše horká novinka Domácí násilí. Opravdu by mě zajímalo to, kdo dá krk za rozhodnutí, které podepisuji sám, když 99% dopadne odložením dle § 159a/1 tr. řádu. Jak chcete dokázat to, co se stalo mezi čtyřma stěnama a očima. NEREALIZOVATELNÉ!!! Teď pouze z banálního přestupku dle § 49/ 1,c) zák. č. 200/1990Sb. je dvouhodinová práce, která je podmíněna stejně §68, tak to jde opravu policejní práce vníveč. Proč se u nás alespoň jednou nepřemýšlí než se s něčím začne. A když už jsem u toho, kdo byl z vás obvoďáků a jak dlouho školen k této závažné problematice? Když dělám kupon, tak jsem na něm zbůhdarma dva dny!!!???? Domácí násilí mi bylo šustrkurzem vštěpováno do hlavy jeden a půl hodiny!!! Zbytek za domácí úkol. Tedy je můj závěr. Já osobě mám tuto práci rád, ale kde je fyzická kondice policistů? Myslíte že 5 hod. tělocviku 6x za rok mi fyzičku udrží? Myslíte si, že po 12 hod. šichtách a po nočních půjde ještě někdo do činkárny nebo si zaběhat?? Já to dělám a mají mě všichni za blázna, ale dělám to na úkor rodiny a svého volného času, ve kterém bych se měl ještě navíc sebevzdělávat, tedy opravdu policista 24 hodin. Tak pokud bude a chce někdo dělat tabulkový tarif pro mzdu policistů, hasičů a dalších integrovaných složek, tak vycházejte z této časové cifry, 24 hodin. Přeji mladým kluků, kteří nastupují ať vydrží, je to krásná práce, pokud jí budou dělat srdcem, ovšem pokud jí chcete dělat pro peníze, tak na to hned zapomeňte. O penězích je Armáda ČR, tam management přemýšlí jinak. My jsme hold, použiji citát Dannyho de Vita z filmu Dvojčata, odpad. Alespoň tak, současnou situaci chápu já. Pěkný nový rok kolegové a kolegyně.

Ale no tak, vážení! Zákon byl přijat v roce 2003, větší novela v roce 2005. Takže jste měli možnost se s ním seznámit. Stát může hospodařit pouze s tím, co má ve státním rozpočtu, příliš možností tudíž už nemá, když většina jeho majetku byla zprivatizována už v minulém desetiletí. To, že celá řada lidí v současné době bude brát méně, je jen odrazem tohoto stavu, přičemž nikdo nemohl předpokládat, že by na výplatní pásce měl více, než jeho nadřízený. Kdyby byla politická vůle nechat účinnost zákona tak, jak bylo původně navrhováno, byli bychom již o tři roky dále, a to hlavně v otázce karierního postupu. Je zvláštní, že i vysokoškolsky vzdělaní lidé raději zůstali i přes nebezpečí platového propadu na svých místech a až nyní křičí. Vždyť i při výpočtu platového tarifu dle původních pravidel (průměrný plat v nepodnikatelské sféře) by u určitých skupin k propadu došlo. Copak neumíte počítat? I dnes se setkávám s naprostou neznalostí zákona ze strany celé řady kolegů, kteří do dnešního dne zákon nečetli a číst nebudou. A to i vysokoškoláci. Není to na pováženou? Jestli si někdo myslí, že nějakou demonstrací či dopisovou akcí něčemu pomůže, tak se mýlí, což je lidské. Pokud by bylo v lidských silách něco v této věci změnit, musel by navýšit všechny tarifní třídy. V opačném případě by se skutečně mohlo stát, že hlídkový příslušník bude mít plat vyšší, než ředitel okresu. A to asi nejde, že?

Dělám u hasičů od 98, mám jenom gympl, tak mi to asi vysvětlíš lépe. O finanční politiku a vše kolem mé práce související mne bytostně zajímá a studuji to. Kdy jsem to měl a kde jsem to měl prostudovat, když nám ředitel dal jeden jediný výtisk tohoto zákona po všech finálních úpravách v pátek 5.1.07? Btw, ještě jsem neviděl své rozhodnutí o služebním příjmu... V Ústeckém kraji to je asi normal u hasičů.

To si snad děláš psinu. Ta drobná úprava na konci 2007 neměla celkem vliv na znění zákona a i kdyby. Internet, stánky parlamentu ČR jsi v živitě asi neviděl. Zde jsi to mohl nastudovat včetně stenozáznamů. A nezkoušej tvrdit, že u hasičů není Internet, ASPI a pdobné systémy. Jinak sohlas s Frantou.

Proč tomu stále nevěříte nebo nechcete věřit, že někde jsou ty podmínky na úrovni první republiky? Vy jste věděli jaký bude mít tento zákon na nás finanční dopad už v r.2005 při letošním rozpočtu???? Jste jasnovidci??? Možná jsem se v předchozím příspěvku nevyjádřil zcela a jasně, omlouvám se.

Ty, Franto. Že ty nebudeš policajt? Pokud ano, měl by jsi přemýšlet tak trochu, že tu nejsi sám. Takže pokud je někdo namíchnutý kvůli novému zákonu, tak to jsou rozhodně lidi sloužící na ulici. Všichni nemůžou být přece v kancelářích a vedoucí. Pokud se ti, a nebo i Antonii nezamlouvá slovník některých kolegů, doporučuji tyto texty prostě nečíst. Vždyť ti, kteří denně slouží na ulici a setkávají se při různých zákrocích s narkomany, alkoholiky, lidmi nakaženými různými nebezpečnými infekcemi, mají právo vyjádřit jakýkoliv svůj názor k věci. A jestli se Vám zdá, že pro Vás není dostatečně slušný, prostě jej přehlédnetě. Věřím, že Vaší prací se rozhodně podílíte na vzestupu policie. To, že mladý policista, který před nedávnem nastoupil u policie má vztek a je znechucený z prvních měsíců svého policejního života, je jen špatnou vizitkou celé Policie ČR a jejího vedení. Na rovinu. Je trapné, že se na řídící posty k polici dostávají lidé s různými civilními školami, kteří o práci u Policie neví vůbec nic a jdou k policii jen proto, že s v civilním sektoru prostě neuplatnili. Vše se u policie se od revoluce dělá formou pokusů a omylů. Honba za statistikou a objasněností. Veškeré právní vědomosti snad nabyté v policejních školách využít k tomu, jak z přestupku udělat trestný čin v případě zjištění pachatele a z trestného činu přestupek, když je pachatel neznámý. Ty trapné objasněné spisy ve většině podvodů a zpronevěr. Kde je ten po revoluci slíbený územák, který slouží vesměs ve ,,svých" obcích a který má dokonalou osobní i místní znalost? Zahrabaný v papírech nebo vkládá nesmyslná data do počítačů. A kde jsou ty tabulky policejních míst? Sedí v kancelářích a mnou si ruce z novely zákona. No a pak, že neumějí policiosté počítat? Já myslím, že docela ano. Fůra policistů, co znám, mají propad ve svých peněženkách od 500,- Kč do 3.000,- Kč a to jsou holá fakta, která žádný Franta na světě neokecá. Staří policisté, kteří byli znechuceni již před novelou zákona, odešli a odchází stále a mladé nemá kdo učit. No a jaké že to jistoty vzpomínáte? Doživotní renta? Domníváte se snad, že se někdo dožije v dnešní službě důchodu? A že bude třeba v 65 letech na ulicích prohánět adolescenty s většími právy než mají slušní občané. Docela legrační představa, co? A kde je napsané, že vás před důchodem někdo podle novely zákona ze strany nadřízených jen tak nevyhodí pod záminkou nějakého důvodu, aby Vám stát nemusel ptatit do konce života? No a taky není nikde napasané, že za třicet let vůbec nějaké peníze vůbec v rozpočtu budou, když nevíme co bude zítra. Co chcou zákonodárci slibovat za třicet let policistovi, když sami nevědí, proč vůbec do sněmovny chodí? A že není ve státním rozpočtu žádná koruna? Zase omyl. Ty peníze už byly pro nás nachystané před třemi lety. Jenže se použily zase na jisté státní průsery o kterých bych zde nechtěl mluvit a dělá se to doposud. No a co se slibuje vlastně novým nastupujícím policajtům? Na co je chcete vlastně nalákat? Na nic. Jen na omezování osobní svobody pod záštitou zákona. Žádné výhody, žádné společenské postavení, jen povinnosti a povinnosti. Být 24 hodin na telefonu, když si někdo vzpomene. Jít na dovolenou s vědomím, že si neodpočinete, protože práci v tom období za Vás nikdo neudělá, stále ji nosíte v hlavě a počká na Vás jakmile se vrátíte. Já docela o verbujících letácích něco vím a vím, že je to vesměs snůžka zkreslených lží a polopravd. A divíš se, že ve většině dělá neznalost z obyčejných policajtů hlupáky, když jsou jim záměrně důležité informace zkreslovány do poslední chvíle a nebo se je nedozvědí vůbec ? Nejhorší na tom je, že ty FRANTO to všechno víš taky, ale snažíš se jen ze sebe dělat FRANTU. Ale je to jen můj názor...

Když na této diskuzi čtu názory svých kolegů, a vím, že jsou zde tak, jak je opravdu napsali, tak si vážím na ministrovi to, že tuto diskuzi již dávno nezatrhl a nebo jí necenzuruje, ale vím, že novináři jí velice pečlivě sledují, tak bacha na hrubky, to byl vtip

Ty dopisy jsou asi dobrej nápad, ale my to chceme panu ministrovi přijít říci osobně za účasti médií, ať vidí, že dokážeme být jednotní a kolik nás je, naše odbory se vymlouvají na členskou základnu, ale kdy pro nás udělaly něco pozitivního, poradíme si i bez nic a toto shromáždění si zorganizujeme sami, protože komunikace mezi námi samotnými je daleko rychlejší, než s odbory, stačí rozeslat email svým kolegům do různých krajů a ti ho obratem rozešlou dál jako lavinu, a do druhého dne můžeme být všichni v Praze, tak nad čím pořád špekulujete

Vážení kolegové,
nejdříve chceme upozornit, že žádné datum zde uvedené ohledně protestů není v žádném případě potvrzené a platné.
Po dnešní schůzce a aktuálních informací z různých koutů ČR není možné akci tohoto druhu vést a organizovat aníž by poškodila nás samotné účastníky.
Poškodila jak profesně tak v očích veřejnosti.
Vzhledem k tomu, že NOSP v těchto dnech není dostatečně silná a to i díky počtu svých členů nelze bohužel po této linii očekávat razantní podporu.

Jako jediný protest, který byl schválen pro řešní současné situace je protest formou dopisové akce.

Vzor dopisu, který bude uveřejněn na stránkách policista.cz, langer.cz , pozary.cz popř. v člácích dle redaktorů a přístupu administrátorů v diskusních fórech 15.1.2007 bude odeslán, každým nespokojeným policistou na vznikající adresu P.O. BOX.
Následně budou veškeré došlé dopisy předány na podatelnu MV ČR p. Langerovi.
Vzor bude ve verzích policista, hasič popř. verze celník...

Součástí dopisu budou u "degradovaných " příslušníků vložené hvězdy označující hodnost před aktem degradace.
Podle počtu dopisů poznáme kolik příslušníků je opravdu nespokojených a zda je v nás určitá jednota, která se v současné době nedá odhadnout.
Na otázky uvedené v dopisu budeme žádat odpověď od p. ministra vnitra na jeho internetových stránkách.

Prosíme o návrhy textu do dopisu zasílejte na
infoprotest@email.cz

Věříme, že pochopíte složitost dnešní situace a pomůžete všem kolegům.
Výzva je adresovaná i veřejnosti.

Za výbor Danton

uveřejněno : www.langer.cz - diskuse www.pozary.cz - diskuse www.policista.cz - diskuse

No zrovna jsem napsal co mě pálí, tak si to do toho protestu můžete hned zapracovat

Ty dopisy jsou asi dobrej nápad, ale my to chceme panu ministrovi přijít říci osobně za účasti médií, ať vidí, že dokážeme být jednotní a kolik nás je, naše odbory se vymlouvají na členskou základnu, ale kdy pro nás udělaly něco pozitivního, poradíme si i bez nich a toto shromáždění si zorganizujeme sami, protože komunikace mezi námi samotnými je daleko rychlejší, než s odbory, stačí rozeslat email svým kolegům do různých krajů a ti ho obratem rozešlou dál jako lavinu, a do druhého dne můžeme být všichni v Praze, tak nad čím pořád špekulujete

Billy, zeptám se tě jinak. Jsi ten člověk,který půjde a dá své jméno na úřad a zajistí ohlášení demonstrace a postará se o veškeré náležitosti s tím spojené? Jestli ano, budu rád za tvoji aktivitu, protože pokud nebude akce řádně nahlášená a nebudou splněny všechny povinnosti ze zákona, tak všem přísluníkům taková nezákonná akce jen ublíží....

Když tak čtu vaše nářky nad snížením platu o 1000 nebo 2000, tak jsem fakt zvědavý, jak se budete tvářit, až budete v civilu. Tohle snížení je nepříjemné, ale tarify se můžou kdykoliv měnit, jestli jsem to dobře pochopil, tak se budou vždy vyhlašovat pro nový rok. Ale všimli jste si, jak se upravily podmínky pro výsluhy? Že se např. nově nepočítá nemocenská do doby rozhodné pro výsluhové nároky, že ten, kdo si myslí, že má odslouženo 15 let, může mít klidně o rok nebo dva méně. ŽE jeden den dovolené může taky znamenat doživotně tři procenta na výsluze /počítají se jen ukončené celé roky/? Všimli jste si, že se nově od výsluhy odečítá nemocenská v civilním zaměstnání. Takže když budete mít výsluhu stejně vysokou jako nemocenskou, tak z renty nedostanete v době pobírání nemocenské nic. Budete na nízké nemocenské a bez renty nebo jen z částí renty o kterou renta převýší nemocenskou. Pak to teprve bude na mašli. Nově se také renty valorizuji polovinou toho co důchody, takže také mohou i přiznané renty reálně klesat.
Takže vy, co se radujete, že odejdete po 10 nebo 15 létech a máte do důchodu 20 a více let, si jednou rentou možná pokryjete spotřebu cigaret. Myslím si, že pro ty, kteří nechtěji u policie dožít, tak jsou výsluhy důležitější, než nějaké hodnostní označení nebo neproplacený přesčas. Po odsloužených 10 nebo 15 létech vás čeká ještě dalších možná 30 let v civilu, kdy budete na výsluze daleko více závislí než dnes na nějaké tisícovce. Představa, že si seženete práci za stejné peníze a výsluhu budete mít navíc, je iluze. Takových moc neznám . Proto při sepisování svých požadavků na uvedené změny výsluhy nezapomínejte.