Proč demonstrovali slovenští policisté ? no protože s nimi chtěli zamést a znevýhodnit oproti vojákům - to co zde v ČR trvá již 7 let a ještě to zhoršili - zde pro zajímavost jak se perou slovenské odbory s nespravedlností :


Aj policajti sú zastrašovaní....
21.01.2007


Milan Litva, predseda Odborového zväzu polície

Väčšina ľudí donedávna ani nevedela, že aj policajti majú svoj odborový zväz. A možno ho poriadne necítili ani mnohí policajti. Teraz sa však dostali pod tlak, ktorý už viac nie sú ochotní znášať. Historicky prvý verejný protest policajtov vzbudil pozornosť, a najmä následná histerická reakcia ministra vnútra Vladimíra Palka otvorila problémy, na ktoré pôvodne nemysleli ani odborári. Ich prirodzenou reakciou je druhý protestný míting, ktorý sa uskutoční 3. decembra opäť v Bratislave na Námestí slobody.


Povedzte nám najskôr, prečo vôbec došlo k októbrovému protestu policajtov pred úradom vlády. Doteraz bolo úplné ticho a zrazu, z ničoho nič, demonštrácia policajtov. Na niečo také rozhodne nie sme zvyknutí. Policajti bývajú na druhej strane pomyselnej barikády pri demonštráciách.
- Prečo hovoríte z ničoho nič? Náš protest nevznikol z večera do rána, bolo to vyvrcholenie istého sporu, ktorý dozrieval dlhší čas.

Ale doteraz na Slovensku takáto manifestácia policajtov nebola.
- To je pravda, nebola.

Takže čo predchádzalo tomu nezvyčajne otvorenému protestu?
- Náš protest sa nezačal zhromaždením, to bolo len vyvrcholenie dlhšie trvajúceho sporu. Samozrejme, pán minister nám vyčítal, že sme
zhromaždenie zorganizovali na 25. októbra, keď sa mu podarilo na vláde dohodnúť tie veľmi dobré výsledky.

Teda prečo?
- Spúšťacím mechanizmom bolo predloženie novely Zákona č. 328/2002 o sociálnom zabezpečení policajtov a vojakov do parlamentu.

To bol poslanecký návrh?
- Nie, vládny. 25. októbra sa uskutočnilo prvé čítanie novely v Národnej rade. A my sme už v tej chvíli nemali v rukách žiadny iný nástroj, ako naozaj dôrazne upozorniť na naše pripomienky a výhrady k tomuto zákonu.

Kým sa však vládny návrh zákona dostane do parlamentu, prebieha pomerne dlhé pripomienkové konanie. Nezúčastnili ste sa na
ňom?
- Samozrejme, my sme už dlhší čas vedeli o tejto novele, ale vo chvíli, keď sa zákon dostal do parlamentu, sme vyčerpali všetky možnosti, ako dosiahnuť jeho zmenu. Dovtedy sme ho pripomienkovali, upozorňovali sme na jeho chyby z nášho pohľadu, vysvetľovali sme svoje postoje, argumentovali sme. Ale nič zásadné sme nedosiahli. Takže iná možnosť ako neprehliadnuteľne upozorniť na náš nesúhlas sme v polovici októbra už nemali.

Čo vám na zákone tak veľmi prekáža?
- Prekáža nám, že policajtov dostáva do nerovného postavenia s vojakmi a vytvára aj vnútornú diskrimináciu v policajnom zbore.

V čom to spočíva?
- V roku 2002 bol schválený zákon, ktorý zjednocoval podmienky pre policajtov a vojakov
v oblasti sociálneho zabezpečenia. Táto novela ich vojakom ponecháva, ale policajtom sa podmienky pritvrdzujú, takže dochádza k redukcii nášho sociálneho zabezpečenia.

Prečo si myslíte, že to nie je správne?
- Pretože naša služba určite nie je ľahšia než služba v armáde, dokonca by som povedal, že je to naopak. Zjednodušene povedané, my sme nasadzovaní do boja s kriminalitou alebo do jej prevencie každý deň, vojaci sa na boj „len“ pripravujú.

A čo tí, ktorí naozaj bojujú?
- Kde?

V zahraničných misiách.
- Po prvé, títo vojaci dostávajú extra peniaze okrem svojho normálneho platu a platia im aj zákonom stanovené sociálne výhody. Nehovoriac o výške príplatkov za účasť na zahraničných misiách. To sa už vôbec nedá porovnať s nami. A po druhé, povedzme si na rovinu, čo ľudí trápi viac. Či ich vlastná každodenná bezpečnosť na ulici alebo úspech amerického útoku na Iraku. Nechcem špekulovať o tomto politickom rozhodnutí, ale dnes nepochybujem, že vláda týmto krokom naštartovala čosi, čo si mnoho ľudí ani neuvedomuje, a tí, ktorí vedia, o čo naozaj ide, to povedať nechcú.

Vráťme sa k redukcii sociálneho zabezpečenia policajtov. Priblížte nám jej podstatu.
- Podľa teraz platného zákona vzniká policajtovi po odslúžení piatich rokov nárok na odchodné vo výške jedného mesačného platu a tento nárok sa zvyšuje s pribúdajúcimi rokmi, rovnako je to u vojakov.

Odchodné, to je jednorazová dávka?
- Áno. Je to jeden plat navyše pri odchode zo služby.

A ako to mení novela?
- Policajtom sa doba na vznik nároku na odchodné zvyšuje na 10 rokov, ale vojakom nie. Po odslúžení 15 rokov máme zasa nárok na výsluhový dôchodok. Jeho výška je 30 percent platu za odslúžené obdobie, pomerne sa zvyšuje do doby 30 odslúžených rokov, za touto hranicou sa už výška výsluhového dôchodku nemení. Novela zavádza iba pre policajtov, nie pre vojakov, ďalšiu podmienku, a to dovŕšenie 50 rokov fyzického veku.

A čo ak odíde po vyše 15 odslúžených rokoch ešte pred päťdesiatkou?
- Výsluhový dôchodok sa mu začne vyplácať až po dovŕšení päťdesiatky. Argumentom sú 35-roční „policajní dôchodcovia“. Ale treba si uvedomiť, že väčšinu tejto doby odslúži väčšina policajtov na ulici. Je to 15 a viac rokov na ulici za nie vysoký plat a služba v rôznych poveternostných podmienkach zanechá na človeku stopy. Fyzické i psychické. A myslím si, že policajta by mal človek robiť, kým sa na to cíti. Keď v tom pokračuje, aj keď jeho sily a schopnosti slabnú, automaticky sa začne vyhýbať rizikovým situáciám, čo je v neprospech občanov, ktorých máme chrániť. A zasa musím porovnať: kto je opotrebovaný po 15 rokoch služby viac, policajt alebo vojak? Nepoznám vojaka, ktorý by 15 rokov bojoval, čím sa nechcem dotknúť náležitostí vojakov, ale chcem brániť naše.

Kto vlastne vláde navrhol túto novelu?
- Minister vnútra Vladimír Palko.

To je dosť zvláštne, lebo ministri sa zväčša usilujú získať výhody pre svoj rezort. Čím to zdôvodnil?
- Tvrdí, že je to jeho spôsob stabilizácie policajného zboru. Ale ja by som to nazval násilnou stabilizáciou, zatiaľ čo vojaci zvolili cestu zvyšovania lukratívnosti služby v armáde.

Vy si stabilizáciu predstavujete ako?
- Podobne ako v prípade vojakov. Tí napríklad majú od roku 2002 príspevok na bývanie, policajti nie. Navrhovali sme ho, argumentovali a vedenie ministerstva sa s tým stotožnilo ako s dobrým nápadom. Príspevok však dodnes nemáme, lebo nie sú peniaze. Takže je tu rozpor medzi ministrovými deklaráciami a praxou. Pre armádu peniaze sú, pre policajtov nie sú.

Hovorili ste, že váš odborový zväz návrh novely pripomienkoval. Takže minister poznal vaše návrhy?
- Samozrejme, že ich poznal, veď sme okrem iného absolvovali aj osobnú diskusiu na túto tému.

Aká bola jeho reakcia?
- Zotrval na svojich názoroch a predstavách.

A ako je to vlastne s tými platmi, o ktorých ste sa sporili s ministerstvom a ktoré boli vlastne oficiálnym dôvodom na vaše preloženie?
- Od prvého septembra začínajú vojaci s nástupným platom 15 380 korún. Policajt v prvom roku služby, hoci má ešte obmedzené možnosti zakročovania, ale je používaný aj v konkrétnych akciách, napríklad v Trebišove, má 8 600 korún. Hovorím o hrubom plate. Zdá sa vám to ako premrštená suma?

Nie, navyše ak z týchto peňazí treba živiť rodinu, zabezpečiť jej bývanie a podobne.
- Vojakovi patrí k spomínanej mzde aj riešenie bývania, rieši sa stravovanie, stabilizačný príspevok vo výške 12-tisíc korún ročne. V žiadnej z členských krajín Európskej únie – a to sme členmi EUROCOP-u od roku 1992 – nemajú policajti nižšie platy ako vojaci.

Ale vedenie ministerstva vnútra tvrdí niečo iné.
- Viem.

Ako je to možné?
- Buď je to neznalosť alebo zámerná dezinformácia, akoby si nedokázali preveriť skutočnosť, a ak použili informácie, ktoré sú ďaleko od pravdy, tak si myslím, že sú to dezinformácie. Čo však považujem za oveľa dôležitejšie, je fakt, že pre vojakov sú určené jasné, hoci možno prísne pravidlá kariérneho postupu. Inými slovami, vojak presne vie, za akých podmienok bude v akom čase stúpať na rebríčku.

V policajnom zbore také čosi neexistuje?
- Nie, hoci už dlhší čas požadujeme, aby boli transparentne určené pravidlá pre kariérny postup policajta. A ešte jeden dôležitý moment, možno najzávažnejší: o kariérnom postupe vojakov sa nielen že rozhoduje podľa presne stanovených pravidiel, ale ešte aj v komisiách. Nerozhoduje podľa vlastnej vôle jediný človek.

Chodíme tak trochu okolo horúcej kaše, tak povedzte na rovinu, ako to vyzerá u policajtov, čím si vlastne môžu byť z hľadiska kariéry istí?
- Vrátim sa k tej novele zákona č. 328/2002. Doteraz ak minister policajta prepustil na „éčko“ (paragraf 192, ods. 1 písm. 5 Zák. č. 73/1998 Z. z.), čiže okamžite za zvlášť hrubé porušenie služobných povinností alebo služobnej prísahy, prepustený prišiel o odchodné. Podľa novely by v takom prípade policajti mali prísť aj o výsluhový dôchodok a nárok na jeho poberanie im vznikne až v 62. roku veku.

Ale ako nástroj boja proti korupcii či zneužívaniu postavenia policajta je takáto prísnosť namieste, nie?
- Lenže nikde nie sú bližšie stanovené pravidlá pre posudzovanie toho, či išlo, respektíve v akom prípade ide o zvlášť hrubé porušenie povinností či prísahy. Takže si myslím, že tu ide o veľmi subjektívne hodnotenie a je to v tejto chvíli úžasný bič v rukách jediného človeka, o ktorého schopnosti sebareflexie sa máte možnosť presviedčať aj vy, novinári. Povedal by som to takto: treba aj v policajnom zbore zabezpečiť demokratické pomery.

Majú teda podľa vás policajti plné právo na takýto spôsob protestu?
- V demokratickej spoločnosti o tom pochybovať nemožno.

Nie sú takéto vyjadrenia práve tým politikárčením, z ktorého vás obviňuje minister vnútra Vladimír Palko?
- Nie, pretože my v skutočnosti nezasahujeme do politiky, nemáme tendenciu vymieňať politikov, ako je nám to často vkladané do úst. Ale nikto mi nemôže brániť, aby som opustil svoje presvedčenie, že každý človek a tobôž každý politik platený z daní občanov by mal mať takú moc, akú dokáže zvládnuť. Ak v štandardných západných demokraciách politik nezvláda svoju moc, znamená to jeho odchod z funkcie, často jeho definitívny odchod z politiky. U nás by sme mali voliť model zodpovedajúci Slovensku.

To je aký?
- Taký, aby každý politik mal moc primeranú svojim schopnostiam a spôsobom myslenia, najmä pokiaľ ide o akceptovanie základných demokratických pravidiel a metód riadenia štátu.

Nech už to je politikárčenie alebo nie, je to veľmi zaujímavý a inšpiratívny pohľad, ale viete aj bližšie vysvetliť, v čom by mala spočívať tá primeraná moc?
- Ale ja nehovorím vo všeobecnosti. Mám teraz na mysli pomery v rezorte vnútra.

Veď v poriadku, tak to povedzte na pomery rezortu vnútra.
Tá primeraná moc by mala v prípade ministra vnútra spočívať v tom, aby nemohol priamo ovplyvňovať prácu policajného zboru.

A ako by to podľa vás malo vyzerať?
- Ministrov priamy a prvý podriadený vo vzťahu k policajnému zboru je jeho prezident. Ak je minister nespokojný s prácou alebo s čímkoľvek v policajnom zbore, tak by to mal riešiť prostredníctvom jeho prezidenta. Veď tento človek má zasa svojich priamych podriadených, ktorých si vyberá, trebárs aj po konzultácii s ministrom a títo podriadení môžu ministrove výhrady zasa nepriamo tlmočiť o riadiacu úroveň nižšie až po úsek, na ktorom sa stala alebo na ktorom sa deje chyba. A napokon, buď ten konkrétny policajt urobil chybu a treba zabezpečiť nápravu, alebo sa po objektívnom prešetrení urobí iný záver.

Nemáte obavu o objektívnosť prípadného vnútorného prešetrenia?
- Nemám, ak zasa bude musieť aj vnútorná kontrola postupovať podľa jasných a najmä transparetných pravidiel. Potom ju všetci budeme môcť nepriamo kontrolovať, sledovať jej postup a výsledky. Veď to je predsa neudržateľné, aby sa chyby konkrétneho človeka alebo konkrétnych ľudí riešili plošnými opatreniami. Alebo sa celá vrchná časť hierarchie zboru hrá na mŕtveho chrobáka, akoby sa nič nestalo, a o všetkom, o každom policajtovi priamo rozhoduje samotný minister. Však dobre, len potom nepotrebujeme celú tú riadiacu hierarchiu a nech celý policajný zbor priamo riadi minister sám.

Veď to dnes občas aj tak vyzerá. A dokonca by som povedal, že v personálnej oblasti to je skoro pravidlo.
- Skutočne to tak niekedy vyzerá, preto si myslíme, že policajt má byť poctivý, čestný a rovný, ale pre toto musí mať aj vytvorené riadne podmienky zo strany zamestnávateľa a teraz nehovorím ani tak o sociálnom programe, ako o jasných pravidlách hry. Treba využívať také inštitúty ako pozbavenie výkonu služby v prípade, že je policajt podozrivý z trestnej činnosti, napokon, ak je dôvodné podozrenie, že by to pre riadne vyšetrenie nestačilo, je možné na policajta uvaliť vyšetrovaciu väzbu a to všetko naňho môže doľahnúť ešte tvrdšie, než na bežného občana, lebo tu napokon máme trestný čin zneužívanie právomocí verejného činiteľa.

Myslíte si, že tieto nástroje stačia na to, aby bol v policajnom zbore poriadok?
- Myslím si, že sú to jednoznačné a demokratické nástroje, ktoré možno využívať efektívne. Ak tu niekomu chýbajú také, nazval by som ich, kráľovské nástroje, možnosť takpovediac zoťať hlavu, komu ju zoťať chcem bez pravidiel, tak to je už čosi iné. V marci 2004 sme za podpory poslancov NR SR, ktorých presvedčili naše argumenty presadili do zákona o štátnej službe v paragrafe 192 odsek 5, podľa ktorého ministerstvo vnútra musí vydať všeobecný predpis, ktorý bude presne definovať, čo je to zvlášť hrubé porušenie služobných povinností alebo služobnej prísahy. Do dnešného dňa to minister nesplnil.

Viete, prečo to neurobil?
- Jeho stanovisko je také, že to sa vlastne ani nedá všeobecne definovať, to sa musí posudzovať prípad po prípade. Neviem si predstaviť, že by u nás trestné právo fungovalo na princípe, že sudca bude sám posudzovať porušenie zákona prípad po prípade podľa vlastného uváženia bez existencie všeobecne platného trestného zákona. Lenže dnes takéto niečo naozaj funguje v policajnom zbore. Myslím si, že toto je potrebné urýchlene zmeniť, ale problém nie je v tom, že by si minister tento nedostatok neuvedomoval, že by o ňom nevedel. On ho jednoducho ignoruje.

Porovnávali ste Slovensko so zahraničím, pokiaľ ide o platové podmienky vojakov a policajtov? Je v týchto krajinách riešená aj otázka kariérneho postupu?
- Samozrejme, že áno, a ten postup je, nazval by som to, objektivizovaný, čiže nezávisí len od subjektívnej vole jedného človeka. Príkladom môže byť Rakúsko, Veľká Británia, Francúzsko.

A ako je to s prijímaním do policajného zboru? Robí sa dosť pre to, aby sa stavy naplnili? Stále sa hovorí o chýbajúcich policajtoch.
- To je ďalší problém a opäť súvisí s motiváciou. Pozrite sa, tento problém môžete riešiť dvoma spôsobmi: buď policajnú službu zatraktívnite a potom si vyberáte, alebo znižujete kritériá a robíte nábor. Pán minister povedal, že nie je možné nenaplniť policajný zbor v čase takej vysokej nezamestnanosti. Odborné útvary argumentovali, že je problém naplniť stanovené kritériá zo strany uchádzačov. Ak sa napriek tomu darí prijímať nových policajtov, odpoveď je jasná: museli sa znížiť požiadavky. Ale ak znížite požiadavky, musí sa to prejaviť v nižšej kvalite policajného zboru, to sa odrazí v kvalite jeho činnosti.

Takže znižovanie nenaplnenosti policajného zboru má takéto negatívne dôsledky?
- A ešte ďalšie. Už nám neodchádzajú len policajti, ktorí dosiahli nárok na výsluhový dôchodok, ale odchádzajú šikovní ľudia aj bez dôchodku, pretože tu nevidia žiadnu osobnú perspektívu. A to je zasa len na škodu občanov.

Aké boli doteraz vzťahy medzi ministrom a policajným odborovým zväzom?
- Rokovali sme. S každým doterajším ministrom, aj s pánom Palkom sme sa vždy usilovali komunikovať a spoločne hľadať riešenia problémov, ktoré sme nastoľovali, resp. ktoré vznikali v policajnom zbore. Lenže teraz sme pritlačení k múru, pretože názory o nerovnakom postavení vojakov a policajtov neboli ani len zohľadnené. Odpoveďou pána ministra bolo, že jeho vojaci nezaujímajú, jeho zaujímajú policajti. Iba preto sme museli zvoliť razantnejšie formy, aby sme urpozornili, že ten návrh nie je dobrý.

A neberiete ani jeho argument, že finančne je terajší stav udržateľný?
- Ak by to aj bola pravda, potom nech politici otvorene voličom povedia, že majú iné priority a neostávajú peniaze na ich bezpečnosť a boj s kriminalitou. Lenže ja som technik a mám rozhodne bližšie k číslam než k paragrafom. A vždy som sa držal zásady: nekritizuj, ak nemáš lepší návrh. Takže my sme aj v tomto smere predložili návrhy, ale ak zostanú bez pozitívnej odozvy, za to už my nemôžeme.

Je terajšia atmosféra medzi policajtmi len výsledkom návrhu na okresanie ich sociálnych istôt, alebo je to aj reakcia na neprofesionálne vedenie rezortu?
- Je prirodzené, že politik, ktorý neprešiel policajnou praxou, ju nemôže detailne ovládať. Ale to ani netreba. Mal by len definovať strategické ciele a cesty k ich naplneniu. A vytvoriť takpovediac politické podmienky. Rozhodne by nemal riadiť policajný zbor a už vôbec nie operatívne v konkrétnych prípadoch. Ak sa pustí touto cestou, je to chyba.

Môžete potvrdiť, že predstavitelia EUROCOP-u prídu tento víkend na Slovensko?
- Môžem potvrdiť, že nás prídu podporiť na manifestáciu, môžem potvrdiť, že tu budú mať mimoriadne zasadanie, ktoré bude celé otvorené aj pre novinárov, a dokonca prezidenta európskej odborovej centrály policajtov prijme aj pán minister Palko. Keď sme do Bruselu poslali oficiálny preklad rozhovoru ministra v denníku Sme, spôsobilo to tam šok. Neverili, že toto je možné v členskej krajine EÚ.

Prečo ste sa rozhodli zorganizovať po dvoch mesiacoch ďalšiu demonštráciu?
- Teraz už ide o postavenie odborov, ide o to, aby sme si vydobili, čo nám patrí na základe zákona, a nevieme už inak konať, aby bol konečne zákon rešpektovaný. To je dosť závažná otázka vymožiteľnosti zákona v demokratickej spoločnosti. Nechápem, že špičkový politik nemá ani minimálne právne vedomie, že nedokáže rešpektovať ústavu, zákony, medzinárodné dohovory. Prekvapuje ma aj postup prokuratúry, na ktorú som sa obrátil pre porušenie zákona zo strany ministerstva vnútra, a ona môj podnet postúpila práve ministerstvu na riešenie. Bol by som nerád, keby som musel konštatovať, že na Slovensku je politika už znovu nadradená právu.

Aké sú reakcie radových policajtov na razantnejšie kroky vedenia odborového zväzu?
- Vedenie nerozhoduje, iba vykonáva rozhodnutia. Najvyšším orgánom medzi zjazdami je rada predsedov základných organizácií, ktorú tvorí asi 80 ľudí. Oni rozhodli o konaní druhého protestného zhromaždenia. Keďže ma minister obvinil, že klamem policajtov, požiadal som radu o vyjadrenie dôvery a dostal som jednomyseľnú dôveru.

A čo hovoríte na vyjadrenie, že ste klamstvom o platoch policajtov vylákali 2 000 ľudí na námestie pred úrad vlády?
- Policajtov som vylákal klamstvom o ich platoch? A čo sú oni sprostí alebo nevedia čítať svoje výplatné pásky? Veď je to nezmysel. Policajti sú nahnevaní a nespokojní, ale aj zastrašovaní, aby si nedovolili takto otvorene protestovať.

Máte takéto informácie z okresov?
- Nepotreboval by som ani informácie z okresov. Odcitujem vám jednu vetu z vyjadrenia ministra pre denník Sme: Jasne som im dal najavo, že to, ako sa niektorí správali, je porušením etického kódexu policajta, že ide o politizáciu Policajného zboru a že to v žiadnom prípade nepripustím. Keby sa také niečo opakovalo, policajti by boli prepustení. To je jeho vyjadrenie po prvom protestnom zhromaždení. Je to podľa vás vyhrážanie sa?

Podľa mňa je.
- A pod takýmto tlakom teraz pracujeme. Pritom náš etický kódex vychádza z európskeho, v ktorom je priamo uvedené, že sa vzťahu k služobnej činnosti policajta. Inak požívajú ústavné práva ako ostatní ľudia. Viete, ja to beriem tak, že každý človek sa môže pomýliť. O veľkosti človeka však potom svedčí, či si dokáže priznať chybu, alebo tvrdohlavo zortváva na svojom omyle.

S hosťom Slova sa zhováral Braňo Ondruš

Tak Zhouba to zabalil, kdo to ale dá do pořádku.

Ty si opravdu myslíš,že politikům jde o to,aby byl u policie pořádek?

to bylo ubohy ivane. jako pokus dobrej s tim trapnym utokem na topola. to jsi vymyslel sam??? ale jako odvedeni pozornosti od mafianske schuzky v toskansku to postaci. cesky lid je blbej.

:-))

A pak že není celé tohle fórum o sračkách

Naše učení není dogma, je to návod k myšlení a jednání.










Marxismus je jedním z mnoha názorů na svět. Má jedinou přednost: ještě nevznikl lepší.
(V roce 1999 byl Karel Marx v anketě britské BBC vyhlášen největším světovým myslitelem tisíciletí.
V listopadu 2003 byl celonárodním televizním hlasováním vyhlášen třetím nejlepším Němcem všech dob.)





Sociální i gnoseologické kořeny všeho jsou vždy konec konců materielně podmíněny




Georg Wilhelm Friedrich Hegel, 1770 - 1831, německý filozof, tvůrce teorie dialektiky. Jako prvý vytýčil úkol vypracovat celkové dialektické pojetí světa, tj. přírody, dějin i myšlení. Rozpracoval teorii rozporu, zákony dialektiky, spojil však svou vrcholnou dialektiku s idealistickým přístupem ke světu a odmítl materialismus.




Ludwig Andreas Feuerbach, 1804 - 1872, německý filozof, ateista. Odhalil příčiny vzniku náboženství.Vytvořil antropologický materialismus, kritizoval Hegelův idealismus, přičemž nepochopil význam jeho dialektiky. Tím podle Marxe "vylil s vaničkou i dítě". Jeho práce je vyvrcholením předcházejícího materialistického filozofického myšlení.




Adam Smith, 1723 - 1790, britský ekonom a filozof, jeden z představitelů klasické buržoazní politické ekonomie. Přispěl k vytvoření pracovní teorie hodnoty, vymezil směnnou a užitnou hodnotu, vyznačil třídní rozdíly kapitalistické společnosti. Snažil se o odhalení ekonomické podstaty hodnoty, zisku a renty.




David Ricardo, 1722 - 1823, britský ekonom, vycházel z toho, že práce je jediným zdrojem hodnoty, přispěl k rozvoji teorie rozdělování. Vytvořil základy teorie pozemkové renty a mzdy jako ceny práce. Směnu chápal jako směnu pracovních ekvivalentů. Jeho učení odráželo průmyslovou revoluci v Anglii a její sociálně-ekonomické důsledky.




Thomas More, 1477 - 1535, anglický filozof a lord kancléř, popraven a o 400 let později kanonizován. Jeden ze zakladatelů utopického komunismu. Ve spise "Utopie" poprvé vyslovil myšlenku odstranění soukromého vlastnictví a zespolečenštění výroby, spojenou s komunistickou organizací práce i rozdělováním a všestranným rozvojem osobnosti.




Robert Owen, 1771 - 1858, anglický utopický socialista. Uskutečnil nezdařený pokus o umělé vytvoření beztřídní společnosti. Budoucí společnost si představoval jako federaci samosprávných občin a družstevních podniků, kde by každý pracoval podle svých možností a dostával produkty podle svých potřeb.




Tommaso (Giovanni Domenico) Campanella, 1568 - 1639, italský mnich a filozof, utopický socialista. Kritik scholastiky, panteista, přívrženec senzualismu. Odsouzen na doživotí, napsal "Sluneční stát", v němž popsal budoucí komunistickou společnost z pozic protifeudální buržoazie. Ovlivnil myšlení utopických socialistů v 18. a 19. století.




Claude Henri Saint-Simon de Rouvroy, 1760 - 1825, francouzský hrabě, utopický socialista. Společenský vývoj pokládal za přísně determinovaný a jeho hnací sílu viděl v pokroku vědy. Poprvé použil termín "třídy". Předvídal vznik nové společnosti, kde politika splyne s ekonomikou a výroba bude plánována.




Franciois Marie Charles Fourier, 1772 - 1837, francouzský utopický socialista. Navrhoval organizovat společnost ve falangách, kde by byl odstraněn úzký profesionalismus, lidé by se střídali u různých druhů práce a její výsledky by byly rozdělovány podle práce a nadání. Socialismu chtěl dosáhnout propagováním jeho idejí.




Charles Robert Darwin, 1809 - 1882, britský přírodovědec. Objasnil vznik a vývoj rostlinných a živočišných druhů přírodním výběrem, popřel dosavadní názory o stálosti a neměnnosti přírody. To způsobilo převrat v přírodovědě i metodice; ovlivnilo a urychlilo vývoj marxistické filozofie. Myšlenku přírodního výběru však předtím vyslovil již Empedokles.




Snaha srovnávat komunismus a fašismus je vědomým podvodem. Zatímco komunismus bojuje proti kapitalismu, fašismus jej nejtvrdšími prostředky brání. Proto také prvními oběťmi fašismu jsou vždy komunisté. Společným jevem může být jenom to, že fašismus na rozdíl od buržoazního liberalismu akcentuje v obraně kapitalismu roli státu a na rozdíl od buržoazního individualismu využívá určité prvky kolektivismu.




Utopický socialismus a komunismus, to jsou reálné cíle spojené s nerealistickými prostředky jejich dosažení. Vysněná, sociálně spravedlivá společnost (u topos = neexistující místo), které lze dosáhnout pouhým rozumem, osvětou, přesvědčováním; tím, že se někdo vzdá moci a bohatství ve prospěch všech sám a dobrovolně. A v tom je ona utopie: v prostředcích - nikoliv v cílech.




Politická ekonomie, tj. nejobecnější ekonomická věda, zkoumající základní tj. výrobní vztahy dané společensko ekonomické formace a jejich vliv na společnost. Zabývá se společenskou stránkou výroby a ekonomickými vztahy tříd. Je to historicko-ekonomická věda. Vzniká od XVII. století jako reakce vědy na složitosti ekonomických vztahů rozvíjející se zbožní výroby.(jiná definice)




Buržoazie, společenská třída vlastníků velkých výrobních prostředků, vzniká v období renesance, po dlouhou dobu nejpokrokovější společenská síla. Po vítězství nad feudály zaujímá jejich místo, usiluje o zakonzervování společenských vztahů, které nastolila a stává se silou reakční. Dnes je vládnoucí třídou planety.




Jan Evangelista Purkyně, 1787 - 1869, český fyziolog, anatom, biolog a filozof. Odmítal tradiční náboženské představy i mechanický materialismus. V roce 1837 formuloval základy své buněčné teorie, kterou krátce nato rozpracovali a popularizovali jeho následovníci. Byl to jeden ze tří velkých přírodovědeckých objevů, které připravily půdu pro vznik dialektického materialismu.




Žádná společenská věda ve společnosti, která je rozdělena do protikladných tříd, nemůže být zcela nestranná. Jakmile se totiž dotkne zájmů tříd, stojí vždy na jedné straně, protože je tvořena lidmi, kteří k určitým třídám patří. Nedotkne-li se zájmů tříd - není vědou, protože přehlíží podstatný fakt, jenž ve společnosti reálně existuje a ovlivňuje ji.




Proletariát, z lat. proletarius - patřící k nemajetné vrstvě ve starém Římě, tento název se již před vznikem komunistického hnutí užíval pro označení třídy těch nemajetných, kteří v materiální výrobě pracují za mzdu, živících se prací. S rozvojem kapitalismu, který rozložil drobnou řemeslnou výrobu, se stal jednou ze základních společenských tříd a současně nejpočetnější skupinou lidí ve společnosti.




Karel Marx

Nic lidského mi není cizí.




Součásti marxismu, toto rozdělení provedl V. I. Lenin až 30 let po smrti Karla Marxe spíše pro snazší pochopení a studium než pro skutečnou oddělitelnost filozofických, ekonomických a politických názorů Marxe a Engelse. V jejich díle se toto rozdělení nevyskytuje, je organicky spojeno v jeden celek a jedině vcelku může být studováno. To platí o všech filozofiích, i když většina z nich není takto úplná.




sir William Petty, 1623 - 1687, anglický politik, národohospodář, ekonom a statistik, zakladatel buržoazní politické ekonomie, bývá považován i za otce statistiky. Jako první se snažil objasnit podstatu hodnoty, úroku a renty. Podle Marxe jeden z nejgeniálnějších a nejoriginálnějších ekonomických badatelů.




William Petty
Obchodníci a kramáři ... jsou jen hráči, kteří mezi sebou hrají o výsledky práce chudáků a sami nic nevytvářejí, jsou jen tepny .. různými směry rozdělují výživné látky společenského organismu, tj. produkty zemědělství a průmyslu.




Villiam Petty
Náboženství nejvíc vzkvétá, když se kněží kají,
stejně tak jako právu ... se daří nejlépe, když mají advokáti nejméně práce.





Je historickým paradoxem, že se marxismus zasloužil o přežívání kapitalismu:
buržoazie se z marxismu poučila často lépe, než její odpůrci.





Každý z otců medicíny by byl podle dnešních kriterií odsouzen jako šarlatán




Mendělejev Dmitrij Ivanovič, 1834 - 1907, ruský vědec, chemik, důsledný materialista a živelný dialektik. Vypracoval periodický systém chemických prvků, odhalující vztah vlastností prvků k jejich vnitřnímu složení. Obhajoval spojení vědy s výrobou, dialektiku teorie a praxe.




Dmitrij Ivanovič Mendělejev

Teorie, která nebyla ověřena zkušeností, ztrácí při vší krásné koncepci na vážnosti.




Nemajetné vrstvy, to byli vždy ti, kteří sice měli nezbytné osobní vlastnictví potřebné k životu, odpovídající dané době a společnosti, ale neměli majetek, který by rozmnožovala práce jiných. Dnešní nemajetný může mít auto, chatu i úspory, ale nemá nic, co by umožňovalo akumulaci jeho bohatství. Jeho majetek není kapitálem, jen je spotřebováván a udržován - růst může jen jeho vlastní prací.




Karel Marx
Je zapotřebí času a zkušenosti, aby se dělník naučil rozlišovat mezi strojem
a jeho kapitalistickým používáním a aby proto svoje útoky přenesl
z materiálních výrobních prostředků na společenskou formu jejich exploatace.




Charles Fouriere

Továrny jsou jen zmírněné galeje.




Mao Ce-tung

Marxismus je hledáním pravdy z faktů.





Mao Ce-tung, 1893 - 1976, čínský komunistický politik. Přijal marxismus, který však postupně přetvářel jako odraz nevyzrálé sociální struktury, a přidával do něj prvky konfucianismu a tradičního čínského nacionalismu spolu s avanturismem a sociálním utopismem. Marxismus tak z velké části opustil a vytvořil vlastní učení - maoismus.




Bedřich Engels
Politická ekonomie je v nejužším smyslu vědou o zákonech,
které ovládají výrobu a směnu životních hmotných prostředků
v lidské společnosti.


Manifest Komunistické strany
Proletariát se rekrutuje ze všech tříd obyvatelstva.










Frank Thiess

Člověk vynalezl všechno co potřeboval, ale vynalezl to až tehdy, když to potřeboval.




Frank Thiess, 1890 - 1977, německý spisovatel, intelektuální a senzibilní prozaik, specializující se na líčení konfliktních společenských situací a kritický román ze současnosti. Zavedl v Německu pojem "vnitřní emigrace", který pak byl disidenty přenášen do prostředí socialistických zemí.




T. G. Masaryk
A to jest nová doba ve vývoji smyšlení sociálního, že totiž socialismus přestává být náboženský.
Toto stádium vývoje nám prezentuje marxismus a to jest jeho veliká zásluha.




Karel Marx

Být radikální, znamená uchopit věc u kořene.




Willi Brandt
Cokoli se z Marxe dělalo nebo dělat chtělo: motivem jeho myšlení a jeho činů bylo usilování o svobodu, o osvobození člověka z poroby a nedůstojné závislosti. Jinými slovy byl demokratickým revolucionářem v době, kdy žádná demokracie v Evropě nikde neexistovala...




Willi Brandt, 1913-1992, německý politik, nositel Nobelovy ceny za mír. Předseda SPD, primátor Západního Berlína, poslanec Spolkového sněmu, ministr zahraničí, vicekancléř a kancléř Spolkové republiky Německo.




Černyševskij Nikolaj Gavrilovič, 1828 - 1889, ruský revoluční demokrat, materialistický filozof, utopický socialista a spisovatel. Carským režimem byl odsouzen k nuceným pracím a věčnému vyhnanství. Již ve své době byl považován za mučedníka. Je předchůdcem marxismu v Rusku.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Skutečnost v sobě zahrnuje nejen současnost, nýbrž i minulost a budoucnost.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Praxe, to je neklamný zkušební kámen každé teorie.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Abstraktní pravdy není.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Všechny obecně filozofické nauky byly vždy vytvářeny pod nejsilnějším vlivem toho společenského stavu,
k němuž (autoři) náleželi.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Každý filozof byl představitelem jedné z politických stran,
bojujících v jeho době za ovládnutí společnosti.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Všechny rasy pocházejí z jediných předků,
všechny vlastnosti, kterými se liší jedna od druhé, mají historický původ.




Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Až dosud nám historie nedala příklad,
kdy by bylo dosaženo úspěchu bez boje.




Eklekticismus, bezzásadové, mechanické, jen efektní spojování různých, často protikladných filozofických názorů, teoretických tezí, politických hodnocení a hledisek za účelem vytvoření zdánlivě originálního systému, který však nemá vnitřní logiku, je samoúčelný, nefunkční a odporuje poznání ostatních věd i praxi. Skutečná věda spočívá v organickém spojování různých poznatků v nový, logický celek. (Podle biblické knihy Eclestiastes, prodchnuté duchem cizím samé podstatě judaismu i křesťanství.)





Eklekticismus, to je škodovka s parním motorem a vrtulí.




Monismus, učení o jednotě světa, která je základním určením skutečnosti. Marxismus je materialistickým monismem, učení hledající jednotu v bohu, světovém duchu apod. jsou monismem idealistickým. Vedle toho existují i přístupy dualistické a pluralistické. Tyto pojmy necharakterizují konkrétní filozofii komplexně, označují pouze její vztah k jednotě světa.




Malthuziánství, nevědecká asociální doktrína kněze Malthuse, vycházející z jakéhosi nadhistorického populačního zákona, podle kterého se růst životních prostředků zvětšuje pouze aritmetickou řadou, zatímco populace roste řadou geometrickou. Vinu za stav společnosti sváděla na sociálně slabé, kteří se neodpovědně množí, ospravedlňovala válku, která tento růst zpomaluje apod.




Malthus Thomas Robert, 1766 - 1834, anglický kněz, národohospodář a historik, autor teorie přelidnění. Z pozic maloburžoazie vysvětloval nezaměstnanost, bídu a hlad a podléhaje pravici, svou teorii postupně zintenzivňoval. Jeho teorii věda nepřijala, poprvé ale upozornil na reálný problém a dokonce inspiroval Darwina k jeho teorii přirozeného výběru.




Tomas Malthus
Protože obyvatelstvo neustále se snaží překročit prostředky obživy, je dobročinnost bláznovstvím,
veřejným povzbuzováním bídy. Proto stát nemůže udělat nic jiného
než ponechat bídu jejímu osudu a nanejvýš zbídačelým ulehčovat umírání.




Bedřich Engels
... z Malthusovy teorie vyvozujeme nejpádnější ekonomické argumenty pro sociální přeměnu,
vždyť i kdyby měl Malthus úplně pravdu, bylo by nutno tuto přeměnu okamžitě provést ...





Krištof Kolumbus, 1451 - 1506, objevitel Ameriky. Gnoseologickým kořenem jeho objevu byly poznatky o Zemi jako kouli, sociálním kořenem pak rozvíjející se obchod, rostoucí potřeba zlata a s tím spojený kolonialismus. Gnoseologickým kořenem jeho omylu byla neznalost rozměrů Země, sociálním kořenem přezíravost vůči "domorodcům", která nevyžadovala potřebu rozlišovat je.




Kryštof Kolumbus
Zlato je báječná věc. Kdo je má, je pánem všeho, čeho se mu zachce.
Zlato dokonce otevírá duším brány ráje.




Karel Marx
Komunisté nevycházejí z té či oné filosofie, nýbrž z celých dosavadních dějin
a zvláště pak z jejich současných skutečných výsledků v civilizovaných zemích..."




Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho

Marxismus se stará o spravedlivé využívání výrobních prostředků a osud pracujících,
...myslím, že jsem poloviční marxista a poloviční buddhista.




Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho

Marxismus je založený na morálních principech,
zatímco kapitalismus se stará jen o zisk a výkonnost.




Dobroljubov Nikolaj Alexandrejevič, 1836 - 1861, ruský revoluční demokrat, spisovatel, kritik a publicista, rozvíjející materialistickou filozofii, estetiku a pedagogiku. Byl předchůdcem marxismu v Rusku.






RSDr. František Ledvina

A ještě jste pane Ledvino zapoměl chvalozpěv na Stalina. St.

Sem už může vážně každej :o)

Ekononomické teorie 18. a 19. století
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Obsah [skrýt]
1 Kameralismus
2 Fyziokratismus („vláda přírody“)
3 Klasická politická ekonomie
3.1 Adam Smith (1723-1790)
3.2 Thomas Robert Malthus (1766-1834)
3.3 David Ricardo (1772-1823)
3.4 John Stuart Mill (1806-1873)
4 Francouzský socialismus
5 Německá historická škola
5.1 Starší historická škola
5.2 Mladší historická škola
5.3 Nejmladší historická škola
6 Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
7 Seznam použité literatury
8 Externí odkazy



[editovat] Kameralismus
Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v Německu a v Rakousku na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva, atp.

Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.


[editovat] Fyziokratismus („vláda přírody“)
Fyziokratismus vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu (laissez faire). Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratimu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v Ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko - ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:


1) Produktivní třída – zemědělci
2) Sterilní třída - lidé v průmyslu a v obchodě
3) Nečinná třída – vlastníci půdy


Mezi fyziokraty řadíme kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…


[editovat] Klasická politická ekonomie

[editovat] Adam Smith (1723-1790)
Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737-1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764- 1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Ch. Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo „Bohatství národů“ (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů
Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tenko konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu
Růst národního bohatství
Měření národního bohatství
Teorie hodnoty a rozdělování
Smith zdůrazňoval, že ekonomika nemůže být řízena jako jedna velká firma. Osobně prosazoval ideu přirozeného řádu. Tu odvodil od D. Huma a F. Quesnaye, ale dovedl jí do hloubky, a to hlavně svou představou neviditelné ruky trhu, která ho proslavila nejvíce. Podstatou teorie neviditelné ruky trhu je myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. Smith si byl vědom konfliktů mezi třídami a mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti, neviditelná ruka trhu tedy ztělesňuje určitý soulad mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Zároveň tvrdí, že tento soulad je přirozený a neměl by být docilován zasahováním státu do politiky. Smith zdůrazňuje, že národní bohatství není ničím jiným než souhrnem individuálních bohatství. Z toho vyplývá, že jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství, zvětšuje i bohatství celého svého národa. Ovšem Smith nevysvětloval harmonii mezi individuálními a společenskými zájmy pouhým sčítáním bohatství. Pro Smithe byla velice důležitá i dělba práce, konkurence a akumulace. Smith sám ve své knize píše:„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou.“ (Smith, A, 1910, dle Holman, R. a kol., nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, Dějiny ekonomického myšlení, s.47)


[editovat] Thomas Robert Malthus (1766-1834)
Tomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru něž je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,…), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,…). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.


[editovat] David Ricardo (1772-1823)
David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.


[editovat] John Stuart Mill (1806-1873)
Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (i když v zásadě i Karl Marx vycházel z Ricarda). Jeho dílo „Zásady politické ekonomie“ mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových „Zásad ekonomie“

Dalšími klasickými politickými ekonomy byli Jean B. Say a Nassau W. Senior.


[editovat] Francouzský socialismus
Na počátku 19. století se začínají objevovat myšlenkové směry, které odmítají kapitalismus. I když jsou jednotlivé proudy od sebe odlišné, mají několik společných znaků. Nový systém, který chtěly nastolit, by nebyl založen na soukromém vlastnictví, ale na určité formě kolektivního vlastnictví. Socialisté přisuzovali bídu dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti, podle nich negativním jevům jako soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi.

Socialismus se dá rozdělit do tří proudů:

1) Asociacionismus

Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých by bylo kolektivní vlastnictví. Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci komunity více motivováni. Známými představiteli jsou Charles Fourier a Louis Blanc.

2) Anarchismus

Tento proud byl více radikální než asociacionismus. Anarchisté chtěli, na rozdíl od asociacionistů, svrhnout stát a dát asociacím větší pravomoci.

Ovšem anarchisté, ani nechtěli zrušit soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre J. Proudhon, jehož hlavní ideou bylo vytvoření jakýchsi volných úvěrů. Díky těmto úvěrům by se každý mohl stát soukromým vlastníkem a vyrábět.

3) Saint-Simonismus

Saint-Simonismus je nejvýznamnějším proudem Francouzského socialismu. Jeho zakladatelem byl Henri de Saint-Simon. Jeho představy byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. On se naopak domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí osvícené elity. Věřil v rozvoj vědy a průmyslu. Jeho ideálem bylo vytvoření nové elity vědců a inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky organizaci zmizí chaos konkurence a společnost získá nový řád. Jeho cílem bylo přetvoření politiky ve vědu, místo stávající vlády chtěl dosadit vládu matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců. Saint-Simon dokázal svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19. století. Například Napoleon III., Honoré_de_Balzac, Victor Hugo, bratři Pereirové, ti všichni byli jeho myšlenkami ovlivněni.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, byl přínos Francouzského socialismu nulový. To je způsobeno tím, že se všechny tři proudy zaměřovaly na projektování nového řádu, místo toho aby se zabývaly skutečnými jevy.


[editovat] Německá historická škola
V 19. století, kdy ve Francii a Anglii převládly teorie klasické politické ekonomie, v Německu převažovala historická škola. Historické školy byly i v jiných zemích (například i v Anglii), ale jejich vliv byl potlačen klasickou ekonomikou. Důvodem proč v Německu převažovala historická škola, bylo, že v Německu byla historie jako věda velice uznávaná a na vysoké úrovni.

Historická škola se od klasické politické ekonomie značně lišila. Klasičtí ekonomové hledali univerzální zákony, které by platily pro každý stát v každé době. Historická škola nepokládala ekonomické jevy za konzistentní. Naopak tvrdila, že ekonomie má evoluční charakter a mění se s dobou.

Německá škola se dělí do tří etap:

Starší historická škola
Mladší historická škola
Nejmladší historická škola (občas neuváděna)
Ve všech těchto směrech můžeme najít prvky metody zvané historismus, ten byl metodou, kterou se německá historická škola odlišovala od ostatních ekonomických směrů. Myšlenku, že historie je zdrojem pro ekonomické poznatky sice používali i jiní ekonomové (například Adam Smith). Ale pro německou historickou školu to zároveň znamenalo, že programově odmítali možnost univerzálních ekonomických teorií, které by bylo možno aplikovat na různé situace. Od klasické politické ekonomiky se německá historická škola výrazně lišila i v tom, že roli státu považovala, na rozdíl od klasických ekonomů, za velmi důležitou v rámci národní ekonomiky.

Historická metoda (historismus) spočívá v tom, že se ekonomové ohlíželi zpět do minulosti. Neznamená to ovšem, že by hledali nějaké obecné pravdy, ba naopak. Ekonomové německé historické školy 19. století tvrdili, že historické jevy jsou neopakovatelné, neboť závisí na podmínkách v daném státě (mentalita, zvyky, atp.) Tudíž nemá smysl snažit se najít jakékoli univerzální zákony.


[editovat] Starší historická škola
Ve starší historické škole byl historismus v daleko slabší podobě než později v mladší historické škole. Do Starší historické školy radíme tři významnější autory: Bruno Hildebranda, Karla Kniese a Wilhelma Roschera.

Nejznámějším a zároveň nejrespektovanějším z těchto tří byl Wilhelm Roscher. Vydal pětisvazkové dílo zvané „Systém národního hospodářství“. Toto dílo shledalo v Německu velký úspěch. Roscher byl ochotný uznat, že existují určité obecné ekonomické zákony, ale je možné je objevit pouze zkoumáním historie. Roscher používal metodu historickou a sám se nazýval historizujícím ekonomem. Nezajímal se o popis ekonomického chování jednotlivce, ale pouze větších ekonomických celků.


[editovat] Mladší historická škola
Nejvýznamnějším historizujícím ekonomem Mladší historické školy byl Gustav von Schmoller. Schmoller na rozdíl od Rochera odmítal uznat existenci obecných ekonomických zákonů. Nejvíce kritizoval anglické klasiky, o kterých tvrdil, že jejich metody jsou nevědecké. Schmoller se od Rocherra lišil také tím, že nestudoval národní ekonomiky, ale ekonomiky institucí, jako součásti národních ekonomik. Z těchto studií se snažil formulovat různá politická doporučení.


[editovat] Nejmladší historická škola
Známými představiteli nejmladší historické školy byli Max Weber a Werner Sombart. Oba byli historizujícími ekonomy, avšak historismus v pojetí Schmollera pro ně již nebyl typický.

Max Weber se proslavil dílem zvaným „Protestantská etika a duch kapitalismu“, ve které přišel s teorií o vzniku kapitalismu. Zjistil, že kapitalismus vznikal mezi protestanty (kalvinisty) odkud se dál šířil. Podle jeho hypotézy vede kalvinistická víra k odříkání a touze po úspěchu. Kalvinisté věří, že úspěch je projevem boží milosti a spasení. Tato víra je podle Maxe Webera duchovní silou, z níž se zrodil evropský kapitalismus.

Werner Sombart podobně jako Weber hledal historický původ kapitalistického ducha. Ovšem nikoli v kalvinismu ale v židovství. Ve svém díle „Židé a moderní svět“ uveřejnil teorii, podle které rozptýlení židů po Evropě, kteří měli smysl pro obchodování, umožnilo vznik obchodních vztahů mezi nimi po celé Evropě. Společně s sebou přinášeli podle Sombarta i duch kapitalismu.

Významnou chybou historizujících ekonomů bylo, že nedokázali (na rozdíl od klasických politických ekonomů) spojit historii s teorií. Věřili, že obecná znalost se sama ukáže důkladnými studiemi historie. Ovšem nebrali v úvahu to, že k získání obecných znalostí je zapotřebí spojit historické poznatky s teoretickou praxí. Velká vazba na historii způsobila také to, že se ekonomie historické školy nebyla schopna osamostatnit jako samostatná vědní disciplína. Díky detailnímu popisování různých historických realit, totiž měla německá historická škola velmi nezřetelné hranice a dalo by se říci, že se jednalo spíše o vědu historicko-ekonomickou.


[editovat] Karl Marx (1818-1883) a Marxismus
Karl Marx studoval filosofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Po ukončení studia, začal kariéru radikalistického žurnalisty. V roce 1843 odešel kvůli problémům s pruskými úřady do Paříže. Spolu s přítelem, se kterým se zde seznámil Friedrichem Engelsem napsal „komunistický manifest“, který v budoucnu silně ovlivnil komunistické hnutí ve světě. Motto tohoto manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“se stalo jakousi výzvou ke spojení dělnických spolků v mezinárodní dělnické hnutí. Marx byl také spoluzakladatelem mezinárodní Ligy komunistů. Opět měl potíže s úřady a tak odchází do Belgie, ale odtud znovu odešel roku 1849 do Londýna, kde se usadil. Zde díky Engelsově finanční podpoře vydal své životní dílo „Kapitál“. Druhý a třetí díly vydává Engels až po Marxově smrti.

Z pohledu Marxe spočíval problém společnosti v rozdělení do dvou tříd, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a v antagonismech mezi nimi. Marx viděl klíč k tomuto problému ve zrušení soukromého vlastnictví. Třída vlastníků výrobních prostředků (půdy, strojů, atp.), donutí třídu dělníků, aby pracovala, a tím je vykořisťuje. Podle Marxe tento systém vždy vrcholí revolucí a nastolením nové třídy vlastníků a nové třídy nevlastníků. Takto rozdělil společnost do 5 etap:

Kolektivistická společnost - V této etapě jsou si všichni rovni, společnost je prvobytně pospolná
Otrokářská společnost - V důsledku neolitické revoluce se společnost rozdělila na otrokáře (vykořisťovatelé) a otroky (vykořisťovaní), kteří jsou majetkem otrokáře.
Feudální společnost - Třída feudálů vykořisťuje třídu poddaných (nevolníků), kteří jsou připoutáni k půdě.
Kapitalistická společnost - Kapitalisté vykořisťují dělníky, i když ti nejsou jeho majetkem, ale námezdní silou.
Komunistická společnost
Komunistická společnost je pátou a podle Marxe poslední etapou. Komunistická společnost měla být ideální v tom, že zde budou zrušeny jednotlivé třídy, každý bude pracovat podle svých sil a nebude chudých ani bohatých, protože všechno bude všech.

Komunismus se v jistém slova smyslu podobal francouzskému socialismu. Karl Marx ovšem nazval francouzský socialismus utopickým a nevědeckým a dalo by se říci, že měl pravdu. Sám sice nedospěl ke správným závěrům, ale jeho metoda byla vědecká. K tomu přispělo hlavně to, že se pokusil o provedení důkladné anatomie kapitalismu a formuloval teorii jeho zániku. Od francouzských socialistů se Marx lišil ještě v jednom ohledu. Francouzští socialisté se nezabírali studiem a rozborem kapitalismu, a místo toho popisovali a promýšleli do posledních detailů své vize budoucnosti. Marx na rozdíl od nich popsal kapitalismus, ale v popisu budoucího komunistického řádu byl opatrný a omezil se pouze na tvrzení, že v něm nebude existovat soukromé vlastnictví a třída kapitalistů. Marx pro svůj program zvolil raději přívlastek „komunistický“, jelikož se domníval, že slovo „socialistický“ bylo francouzskými socialisty dokonale zdiskreditováno.

Marx se ovšem zmýlil, když předpovídal vývoj kapitalistické společnosti. Marx se domníval, že způsob kapitalistické výroby bude vyžadovat stále méně kvalifikovanou pracovní sílu. Na rozdíl od toho kapitalistická výroba žádá stále více kvalifikovanou práci. Marx si myslel, že k proletářské revoluci dojde v zemi, která je průmyslově nejvyspělejší a dělnická třída je proto nejvíce uvědomělá (tedy v Anglii). Ve skutečnosti však došlo k proletářské revoluci v zemi, kde byl kapitalismus teprve v počátcích, a dělnická třída tvořila minimum obyvatel, v Rusku. Marx se také mýlil, když tvrdil, že rozdíly mezi třídami se budou zvětšovat. Dnes stěží rozeznáme, kde začíná a kde končí ta, či ona třída.


[editovat] Seznam použité literatury
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck, 1999
Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 2000

[editovat] Externí odkazy

Historické souvislosti

Během 18. a 19. století udělala ekonomie značný pokrok. Do 18. století se jednalo o ekonomiku tzv. premoderní, která se později rozvinula v ekonomiku tzv. brzy moderní, do které patří například merkantilismus a kameralismus. V 18. století Adam Smith položil základy moderní ekonomiky, když sepsal dílo zvané „Bohatství národů“. Jednalo sice o soupis již dříve známých poznatků, ovšem i přes to je Adam Smith nazýván zakladatelem moderní ekonomiky.

Ekonomické teorie 18. a 19. století jsou většinou reakcí na ekonomickou teorii merkantilismu, první buržoazně ekonomickou teorii datující se od 16. století. Merkantilismus vychází z předpokladu, že prosperita národa závisí především na jeho kapitálových zdrojích, (množství drahých kovů) a na mezinárodním obchodu (převaha exportu nad importem), za tím účelem jsou zvyšována dovozní cla.

Merkantilismus je na počátku 18. století postupně vystřídán jinými teoriemi (například fyziokratismem) a ty jsou na přelomu 18. a 19. století nahrazeny klasickou politickou ekonomií. V 19. století přichází Karl Marx se svou teorií komunistické společnosti, která je beztřídní, kde si všichni mají být rovni, a všechno má být všech. Ovšem později ve 20. století je socialistická společnost (která má být cestou ke společnosti komunistické) ve většině případů znovu změněna ve společnost třídní.

Ivan Langer: Reakce na nepřijatelná vyjádření předsedy ČSSD Jiřího Paroubka
14.08.2009, zpravy.ods.cz
publikováno: 14.08.2009




Pro nikoho nemůže být důvěryhodný politik, který jeden den cokoli populisticky nebo ublíženecky plácne a druhý den se na oko omluví, nebo svá slova zapře. Pokud navíc kandiduje na premiéra, je to červená karta pro celou stranu.

Jiří Paroubek se v poslední době prezentuje jako neodpovědný a hloupý politik. Před nedávnem v rozhovoru v Mladé frontě dnes přirovnal své trápení s novináři k utrpení lidí pronásledovaných fašistickým a komunistickým režimem. Včera podle novinářů jen tak mimochodem pronesl při své návštěvě Úřadu práce v Kutné hoře, že by "nezaměstnával lidi z jiných kultur", protože to ve výsledku vyvolává "etnické problémy".

Pro odpovědného politika v civilizované Evropě je vyjádření s tak silným rasistickým a xenofobním podtextem naprosto nepřijatelné. V České republice nesmí být místo pro xenofobii a rasismus. Při oficiálních jednáních na evropských či dokonce světových fórech by takové vyjádření znamenalo nejen ostudu jeho, ale diskvalifikaci celého státu.

Ještě P.S. pro Jiřího Paroubka:

Zaznamenal jsem Vaše prohlášení, ve kterém jste mne obvinil, že jsem do celé věci vstoupil. Je tomu tak. Vetřel jsem se coby muška na ono jednání na kutnohorském Úřadu práce a zlá slova jsem Vám našeptal, abych Vás očernil před voliči. Potom jsem rychle přeletěl do Prahy a v převlečení za editora vyvěsil Vaše slova na web.

Kde asi soudruzi z Lidového domu udělali chybu?

MUDr. Mgr. Ivan Langer, místopředseda ODS a poslanec PČR

Pane Langer,máte smůlu.Naštvanost lidí je tak velká,že volby nemůžete vyhrát.Doufám,že po volbách začnou soudy řešit průšvihy členů nejvyššího vedení ODS a někteří skončí v teplákách.

zda vyhrají či nikoliv uvidíme po volbách, bohužel i někteří naštvaní lidé budou volit ODS (to sice nechápu, ale je to tak, nebo nepůjdou volit vůbec) se zdůvodněním, že "jsou všichni stejní".

To je právě škoda nevolit nikoho. Snažím se to každému taky vysvětlit, že je potřeba to někomu hodit. Otázka zní komu?Do modré krabice ani náhodou.Kalousek? :-) ani náhodou!!!ten bude dnes s tím a zítra s tím, viděli jsme sami-klasika.ČSSD - asi cesta nejmenšího odporu, ale se sebezapřením.Ještě pošilhávám po straně Věci veřejné, ale ještě jsem pořádně nečetl jejich program www.veciverejne.cz

Dvě věci co mě zaujali
1."05.08.2009 - Tomáš Chundela - Události a politika - str. 02
Mirek, Marek a Lucie
* Zápisník reportéra
Neobjednal jsem to ani nenatočil. Ale mohl jsem se k tomu dostat. Tak to nabízím.To jsou slova exšpiona Randáka, který přinesl tajně pořízenou nahrávku rozhovoru Marka Dalíka s Lucií Talmanovou v oblíbeném restaurantu po návratu z Itálie.
Dalík: Lucko, brzdi. Nabídnout Randákovi za fotky z dovči půl mega je fakt trochu moc.
Talmanová: Co je? Říkals – prachy neřeš.
Dalík: No to jsem ale nemyslel svoje. Tohle nikdo nezatáhne.
Talmanová: Určitě to nějak zařídíš, viď, Máro?
Dalík: Kde mám brát a nekrást? Talmanová: Tak to snad máš už dávno vyřešené.
Dalík: Hm. Tak aspoň příště řekni na dovolené včas o fotky mně.
Vždyť víš, že se Mirek beze mě ani... (není rozumět, do nahrávky zvoní Dimunův mobil).
Topolánkova partnerka autentičnost nahrávky nekomentuje, s médii se zásadně nebaví. Mluví jen s Mirkem a Markem. A ten se směje.
Foto popis|
O autorovi| Tomáš Chundela, editor MF DNES"

2." Jakub Kovář
Vážený pane Langre,...
1. Budete chtít být opět ministrem, až ODS drtivě vyhraje volby do PSP?
1. Ministrem vnitra bych byl znovu rád, protože jsem přesvědčen, že je třeba pokračovat v projektech, se kterými jsme započali. A rovněž se bojím, jak by Ministerstvo vnitra a policie mohli dopadnout v rukou sociální demokracie a úřadování pana ministra Peciny mne v tom jen utvrzuje... Ivan Langer"
Jen se nestačím divit

V téhle "demokratické" republice se už nedivím ničemu. Být o pár let mladší, tak zdrhám co nejdál. Nejlépe až na Nový Zéland.

Vysmívají se celém u národu do obličeje! :-(
Aj já být mladší, mažu odsaď co nejdál - absurdistán nevídaný :-(

názory na práci PČR http://www.novinky.cz/diskuse?id=176005&articleId=/krimi/177034- policie-zna-identitu-vrhacu-kameni-na-topolanka-slo-pry-o-akci-n a-objednavku.html§ionId=3