Jana Klusáková Yekta Uzunoglu PRESUMPCE VINY s předmluvou Františka Janoucha
Věnováno mé ženě Monice Obsah: Úvod: František Janouch ………………………. ........................................... 3 Rozhovor ………………………& #8230;……………………&# 8230;…………………... 6 Přílohy: Anketa: Jaroslav Spurný …………..…………… ;……………………… …………… 91 Jan Ruml ………………………& #8230;………….…………& #8230;………………… 92 JUDr. Vladimír Jablonský ………………………& #8230;……………………&# 8230;. 93 JUDr. Otakar Motejl ………………………& #8230;……………………&# 8230;…….. 94 Otevřený dopis: Žalujeme... ………………………& #8230;……..…………….… ;.. 95 Projev MUDr. Yekty Uzunoglu při předávání Ceny Františka Kriegla ……… 98
2
Úvod Dočetl jsem knížku, kterou právě držíte v ruce, otřesen do největší hloubky svého já. Přitom jsem si nikdy nedělal žádné iluze, že přechod od komunistické totality k demokratické, svobodné společnosti bude procesem lehkým a jednoduchým. Nedovedl jsem si však představit, že by se ještě mnoho let po sametové revoluci mohly ve věznicích a v policejních úřadovnách naší země odehrávat tak otřesné věci, jaké jsou popsány v této knížce. Musím bohužel dodat, že mnohé nasvědčuje tomu, že se dějí dodnes. Kniha-interview Jany Klusákové s kurdským lékařem, podnikatelem a publicistou MUDr. Yektou Uzunoglu musí otřást každým slušným a poctivým člověkem. Je to kniha o velkém selhání nás všech: mnou počínaje až k prezidentům Havlovi a Klausovi, ke všem vládám Československa i České republiky, všem jejím premiérům, ke všem jejím ministrům vnitra a ministrům spravedlnosti, všem předsedům Nejvyššího soudu i nejvyšším státním zástupcům, a nakonec i všem poslancům i senátorům. A také o selhání naší občanské společnosti. Český helsinský výbor a řada dalších organizací protestovaly rázně a neúnavně proti policejní zvůli — bohužel bezvýsledně. Dívám-li se dnes na jejich snahy z perspektivy uplynulých dvanácti let, musím bohužel konstatovat, že ve svých protestech nebyly o moc úspěšnější než protesty podobných organizací před sametovou revolucí u nás či před perestrojkou v SSSR. O případě MUDr. Yekty Uzunoglu jsem se dozvěděl někdy v roce 1995 z dopisu, který mi napsal z ruzyňské věznice. Odpověděl jsem mu — můj dopis s hlavičkou Nadace Charty 77 si různé policejně-soudní orgány přehazovaly několik týdnů z rukou do rukou jako horký brambor — a protože Ordnung muss sein — při každém přehození nechaly na obálce své razítko. Věcem, o kterých Yekta Uzunoglu psal, se těžko dalo věřit. Že by se takovéto strašné věci mohly odehrávat v polovině devadesátých let? V zemi, která se intenzivně chystala na vstup do Evropské unie? Ptal jsem se na případ Uzunoglu řady vysoce postavených přátel. V nejlepším případě bylo odpovědí pokrčení rameny: to snad nemůže být pravda. A kdoví, co za tím vším je… Seznámil jsem se s MUDr. Uzunoglu osobně až počátkem roku 2006. Slušný, vysoce vzdělaný, sečtělý a jemný člověk. S fenomenální pamětí. Sešli jsme se mnohokrát. To, co mi vyprávěl, bylo natolik neuvěřitelné, navíc složité a zamotané, že jsem se v jeho případě doslova utápěl. Uplynulo skoro dvanáct let od jeho zatčení dne 13. září 1994 a soudní spisy obsahují už přes sedm tisíc stran. Nepočítám v to tisíce a tisíce stran operativních spisů, které někdo (a ten NĚKDO musel být saframentsky hodně vysoko) na Ministerstvu vnitra ČR, české policii či na inspekci MV) nechal zničit, aby zametl stopy zločinů, za které by musela řada vysokých funkcionářů být právem odsouzena na mnoho let do vězení. Nevěříte mi? Dopis o tom, že operativní spisy případu MUDr. Uzunoglu byly skartovány (před ukončením vyšetřování a soudního projednání), jsem dostal s podpisem ředitele sekretariátu ministra vnitra ČR ze dne 26. 4. 2006! Stále se objevovala nová a důležitá fakta. Nakonec jsem musel sepsal jakýsi bedekr, krátký popis putování MUDr. Uzunoglu po českých policejních úřadovnách, věznicích a soudech. Snažil jsem se z něho vynechat všechno nepodstatné (i když často „nepodstatný“ detail znamenal zločiny páchané ve jménu spravedlnosti, navíc
3
rukama orgánů vytvořených pro boj se zločinem). Po několika týdnech diskusí mi bylo jasné, že případ MUDr. Uzunoglu vyžaduje mimořádná opatření. V diskusích s mnoha přáteli — někteří na rozdíl ode mne znali MUDr. Uzunoglu třicet i více let — postupně vykrystalizovala myšlenka využít paralelu, která se přímo vnucovala: nejznámější evropský justiční skandál — Dreyfusova aféra — začal totiž přesně sto let před než aférou Uzunoglovou. Otevřený dopis „Žalujeme...“, který podepsala řada osobností českého veřejného života 3. března 2006, sice získal velkou publicitu, ale netečnost našich orgánů, činných v trestním řízení, nikterak nezměnil: soudce je buď nekompetentní, nebo se bojí vynést spravedlivý rozsudek. Státní zástupci se soustřeďují na věci nepodstatné. A policie pokračuje ve hře na schovávačku. Dne 13. září 2006 se Česká republika stala nositelem nového evropského rekordu: délka Uzunoglovy aféry překonala délku aféry Dreyfusovy. Od zatčení Alfréda Dreyfuse přes jeho odsouzení, de-portace na Ďábelské ostrovy, navrácení do Paříže, soudní rehabilitace, až do navrácení vojenských hodností a vyznamenání nejvyšším francouzským řádem Légion d’honneur v roce 1906 uplynulo 12 let. Mezi Dreufusovou a Uzunoglovou aférou existuje však jeden velký rozdíl. V Dreyfusově době (píši o době Dreyfusově, protože kdo si dnes ještě pamatuje jména tehdejšího francouzského prezidenta, předsedy vlády či ministra spravedlnosti) totiž neexistovaly psací a kopírovací stroje, magnetofony, faxy, počítače, elektronická pošta — dopisy byly tenkrát dopravovány vlaky či parníky. Telegrafy byly v počátku svého rozvoje. Z hlediska vyšetřovacích a soudních procedur je dvanáct let koncem dvacátého století mnohonásobně delší dobou než koncem století devatenáctého. Proto i ostuda a hanba, která padá na naši zemi, je mnohonásobně větší než ta, která postihla Francii v Dreyfusově době. Knihu o MUDr. Yektovi Uzunoglu by měli profylakticky a povinně číst všichni naši politici: minulí, současní a zvláště budoucí. Až budou příští volby — jedna z nejdůležitějších otázek ke kandidátům by měla být: četl jste tuto knihu? A co uděláte pro to, aby bezpráví, hrubost, cynismus byly co nejdříve a do hloubky vymýceny z našeho policejního, zastupitelského a soudního systému, z našich vyšetřovacích vazeb i věznic, a aby se tam nikdy v budoucnu nemohly znovu objevit? Doktor Uzunoglu ztratil zatím 12 let svého života ve vězení a v nesmyslných vyšetřováních a soudních procedurách, které mohly být ukončeny za zlomek této doby. Naše země má před doktorem Yektou Uzunoglu velký dluh: jako německý občan se mohl na naši justici dávno vykašlat. Ale Kurdové jsou hrdým a tvrdohlavým národem — boj, který již léta vede s naší justicí, je bojem, jenž je dnes důležitější pro naši zemi, pro nás všechny než jen pro něho osobně. Léta, která kurdský lékař ztratil v boji s českou justicí, snad přispějí k nápravě naší justice a vůbec k nápravě věcí veřejných v zemi, kterou tvrdohlavě považuje za svou druhou vlast. Na jaře 2006 udělila Nadace Charty 77 kurdskému lékaři MUDr. Uzunoglu cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost. Jejímu slavnostnímu předání v Zrcadlové síni Klementina byl přítomen prezident Václav Havel, který laureátovi poblahopřál a připil si s ním na zdraví. Dovolím si nakonec vyslovit jedno skromné přání. Až bude po všem a pan doktor Uzunoglu bude prohlášen všemi instancemi za nevinného a všichni se budou divit, proč taková zřejmá věc trvala tak dlouho — měl by si Václav Klaus, který zastával v době, kdy se Uzunoglova aféra odehrávala, funkce premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny a nakonec i prezidenta, najít chvíli času přijmout doktora Uzunoglu a při šálku kávy či při sklence koňaku jménem naší země pronést jednoduchou větu: je nám to líto, promiňte. A prezident, kterému to ústava dovoluje, by ho měl vyznamenat jedním 4
z našich nejvyšších řádů. MUDr. Yekta Uzunoglu by si to zasloužil a navíc by se to slušelo. Více než jemu by však prezidentská omluva a ocenění prospěly naší zemi. Francouzský prezident již před sto lety dobře vytušil, jak podpořit velikost své země. Vyznamenání A. Dreyfuse je asi jeho jediným činem, který si svět po sto letech ještě pamatuje. František Janouch, listopad 2006 5
ROZHOVOR Jak se máte, pane doktore, koncem července 2006? Od rána myslím na pořad o Dreyfusovi, který jsem viděl včera večer na evropské televizní stanici ARTE. Začalo to v deset hodin večer a pokračovalo do tří hodin do rána; nejdřív šel film, následovala diskuse. Musel jsem hořce konstatovat, že ani po sto letech se reakce vůči podobným událostem nezměnila. Případ, který mi vsugerovali, se sice odehrál o sto let později, nestal se ve Francii, nýbrž v České republice, ale reakce společnosti i politiků je téměř identická. Vaše kauza odstartovala v roce 1994, to jest v pátém roce naší demokracie. Ale nezávisle na demokracii. Myslím, že i za totality (když nepočítám politické kauzy), byla spravedlnost k právu blíž než dnes. Je vaše kauza politická? Spíš ekonomická. Ekonomická v podstatě rovná se politická, že? Dá se to tak říci, protože politika je dirigovaná ekonomikou; bohužel se stává čím dál víc loutkou ekonomiky — a z tohoto aspektu je to politická kauza. Můžete stručně připomenout, v čem spočívala Dreyfusova aféra? Dreyfus byl francouzský důstojník, čestný, velice úspěšný; ale byl to Žid a tenkrát zase začal v Evropě bujet antisemitismus, čtyři sta let po inkvizici a po vyhnání Židů z Iberského poloostrova... Nezačalo to v Německu, ale ve Francii. A potřebovali obětního berana, tak vybrali Dreyfuse. Kdo ho vybral? Ministerstvo války. Z čeho ho obvinili? Měl být agentem německé říše. Pocházel z Alsaska, byl Žid — a to stačilo. Jako velezrádce byl odsouzen na doživotí a trest si musel odpykat na Ďábelských ostrovech, kde byl podroben mučení a různým útrapám; nechci ty podrobnosti rozebírat. Tam strávil sedm let, pak se směl vrátit do Francie. Rehabilitovali ho až po dvanácti letech. Srovnáváte jeho kauzu s tou svou? Snad existuje něco mezi nebem a zemí, protože jsem opakovaně poukazoval na to, že jsem pověrčivý a věřím, že datum třináctého i číslo třináct jako takové mně přináší neštěstí; třináctého obvykle nevycházím z domu. Třináctého září 1994 jsem to porušil a byl jsem zatčen. Také Dreyfus byl pověrčivý na číslo třináct — jeho zatkli třináctého října 1894. Chcete říci, že kdybyste nevyšel z domu, nezatkli by vás? Zatkli by vás doma. Možná ano. 6
Co ještě máte společného, kromě smolné třináctky? Jak liberální intelektuálové, tak socialističtí intelektuálové z Druhé internacionály dlouho nechtěli v Dreyfusově aféře věřit, že by ministerstvo války mohlo vědomě zosnovat něco tak zrůdného. Podobně je tomu v mém případě. Ani Židé žijící ve Francii nechtěli věřit, že to, co začalo s Dreyfusem, se rozšíří do celé společnosti a také oni že se stanou terčem podobných útoků — což se následně stalo. Takže za podobným případem není třeba vždycky hledat něco velkého, tajného a komplikovaného; tvrdím to už dvanáct let. Proč se vám to tedy přihodilo? Protože jsem cizinec a k tomu z Kurdistánu a někomu jsem šlápl „hospodářsky“ na nohu. Jak francouzská vláda Dreyfusovi ty roky na Ďábelských ostrovech vynahradila? Rehabilitovali ho, pak slavnostně dostal z ruky prezidenta nejvyšší francouzské vyznamenání — Légion d’honneur neboli Čestnou legii. Vrátili mu veškeré vojenské hodnosti. A pochopitelně ho odškodnili. * * * Můžete srozumitelně vysvětlit, čemu se říká „kurdský problém“? Kurdský problém vznikl po první světové válce, kdy se dělilo území, na kterém žijí Kurdové. Bylo rozděleno mezi čtyři státy. Kdo je rozděloval? Angličané, bohužel. Vítězná mocnost, která měla v tomto regionu hlavní slovo. Následky versailleské smlouvy Středoevropané znají: byla de facto příčinou druhé světové války. Později, po válce, došlo k částečné nápravě, ale důsledky versailleské smlouvy, týkající se Středního východu, nebyly dodnes odstraněny. Jmenujte prosím ty čtyři státy. Turecko, Írán, Irák a Sýrie. Angličané už tehdy věděli, že Kurdistán má velké zásoby ropy. A nepřáli si, aby na tak bohatém území vznikl jen jeden stát. Do té doby to byl jednotný Kurdistán? Nebyl, ale byli jsme součástí osmanské říše, a ta, jako každá říše, byla tolerantní vůči různým národnostním menšinám. Za osmanské říše vám tedy bylo dobře? Určitě daleko lépe než dnes. Vždyť to nepamatujete. Ale znám historii. Záleží na úhlu pohledu... A na tom, jaké máte prameny. Intenzivně jsem se zabýval historií lidstva a vím, že každá špatná ideologie se musí opírat o dějiny. Jsem tudíž vůči mnoha autorům dějin kritický, ale v tomto případě musím říci, že všechny říše, vzhledem k tomu, že nebyly založeny na principu národa, se chovaly tolerantněji vůči národnostním menšinám než pozdější tzv. nacionální státy. Obě světové války v
7
Evropě vyvolala vlna nacionalismu. Národy koncem 19. století bohužel přijímaly nacionalistickou ideologii; Němci to přehnali a tvrdě na to doplatili. A pak se od toho všichni distancovali. Ale jelikož některé mladší národy nacionalismus se vším všudy, včetně té strašné války, nepoznaly, lpí na nacionalistické ideologii dodnes. Například Turci. V čem vlastně nacionalistická ideologie spočívá? V tom, že v Turecku vládnou Turci, kteří tvrdí, že všechny ostatní národy, které na tomto území žijí, jsou méněcenné, a dokonce že neexistují. Turecký stát donedávna říkal, že kurdský národ neexistuje. A kdo tedy jste? Jsme prý horalci, nebo také pohorští Turci. Přestože mluvíme naprosto jiným jazykem než Turci, národnostně patříme k jiné etnické skupině a máme jiné dějiny. Kolik je vlastně Kurdů? Třicet pět miliónů, přičemž jenom v Turecku jich žije osmnáct miliónů. Když jste chodil do školy, v jakém jazyce se vyučovalo? Jedině turecky. Z domova od rodičů jsme věděli, že ve škole nesmíme říci, že jsme Kurdové. Co máte v dokladech? Tenkrát jsem měl „Turek“. A dnes? Teď jsem Němec. Žádný Kurd nebyl zapsaný jako Kurd? Nesmělo to být. Slovo KURD bylo donedávna zakázané, až do ledna roku 2006. Teď už to sice zákon nezakazuje, ale komisař EU musel konstatovat, že v praxi zákaz platí pořád. Pokud by se Turecko stalo členem Evropské unie, co by to znamenalo pro Kurdy? Rozhodně to vítáme; pak by muselo dojít k demokratizaci celé turecké společnosti, celého Turecka a pochopitelně by se změnil i jeho vztah k národnostním menšinám. V Turecku nežije jen kurdská menšina, ale i Arméni, Řekové a další a členství v Unii pro tyto národnostní menšiny znamená šanci útisk kulturně přežít. Žení se Turci s Kurdy? No... Neradi. Ale stává se to. Ano, stává se to. Jak byste popsal rozdíl mezi Kurdy a Turky? Praví Turci pocházejí ze střední Asie, z území nedaleko Mongolska. Kdežto Kurdové vždycky žili na Středním východě, v horách; je to antický národ. Předkové Kurdů jsou Medové. I fyziologicky vypadáme jinak.
8
Existuje kurdská literatura? Samozřejmě. Máme bohatou literaturu, která je od roku 1923 v Turecku potlačená, lépe řečeno zakázaná. Když se tam dnes narodí literárně nadaný Kurd, píše turecky? Pokud chce psát kurdsky, buď musí opustit Turecko, nebo musí počítat s tím, že bude pronásledovaný. Co ještě rozděluje Turky a Kurdy? Hlavně jazyk. Kurdština patří k indoevropské skupině, kdežto turečtina k turkotatarským jazykům, které jsou podskupinou ugrofinských jazyků; turečtina má tedy blíž k maďarštině než ke kurdštině, a kurdština má kupodivu blíž k češtině než k turečtině. I když od Česka je naše země vzdálená asi čtyři tisíce kilometrů. Řekněte turecky „jak se máte“. Siz nasilsiniz. A kurdsky? Hun čawanin. Co ještě vás rozděluje? Náš morální kodex je jiný. V čem konkrétně? Turci byli původně nomádi a k životu, k různým hodnotám včetně přátelství, měli jiný poměr než Kurdové, kteří žijí na tomtéž území už deset tisíc let. Já to neodsuzuji, jen konstatuji. Máte mezi Turky přátele? Jen velmi vzácně, bohužel. Proč vzácně? Vždyť to říkám, ten kodex se liší. Nomádské národy mají jiný vztah například k sousedům — protože žádné sousedy nemají. Turci už přece nejsou nomádi. Ale donedávna nomády byli. Poslyšte, vy je nemáte rád. Chraň Bůh! Já Turky neodsuzuji, jen se je snažím vnímat takové, jací jsou. Také si na nich něčeho vážíte? Uznáváte něco tureckého? Musím podotknout, že Turek není Osman. Tady v Evropě se z neznalosti míchají dva pojmy. Když se řekne osmanská říše, vnímá se to automaticky jako turecká říše. Jenže Osmani nemluvili turecky, mluvili osmanštinou a ta má blíž k indoevropským jazykům než k turkotatarským, navíc byli mimořádně liberální vůči ostatním národům a národnostem. A po dobu asi tří set let uzavírali manžel-ství se ženami z polských šlechtických rodin. 9
Proč se jim líbily zrovna Polky? Poláci se jednu dobu přátelili s osmanskou říší, protože měli společného nepřítele: Rusy. Z řečeného vyplývá, že se zřejmě považujete za typického Kurda. To nevím. Ale i v exilu jsem se snažil udržet kodex, který je pro nás Kurdy nade vše. Pochopitelně znám i Kurdy, kteří v evropské společnosti rychle asimilovali. Já jsem se na rozdíl od nich integroval. Umím několik jazyků a znám několik evropských kultur, což mi nebrání zachovat si původní kodex — v tomto ohledu jsem Kurd. Ale národnostně ne, nejsem nacionalista! Nacionalismus považuji za nejstrašnější ideologii, která existuje v lidských dějinách, kterou mohl člověk vůbec vymyslet. Podle mne je horší než komunismus. Neodpověděl jste na otázku, jestli si vážíte něčeho tureckého. Vážím si některých tureckých spisovatelů. Například básníka Nazima Hikmeta, dále spisovatele Orhana Pamuka, letošního nositele Nobelovy ceny za literaturu, a dalších. Pamuk otevřeně vyzývá tureckou vládu, aby přiznala genocidu spáchanou Tureckem na Arménech a Kurdech začátkem 20. století. Co myslíte, existuje národní charakter? Určitě ano. O Turcích se říká, že jsou krutí. Je to pravda? Spíš bych řekl, že jsou zákeřní než krutí. Krutost k tomu patří; projeví se ve chvíli, kdy ji nečekáte. A jací jsou Kurdové? Víte, proč Kurdové nemají dodnes vlastní stát? Protože jsou poslední rytíři, kteří vyznávají zmíněný morální kodex. Kurd, když dá slovo, i za cenu ztráty života je musí dodržet. Platí to pro muže i pro ženy. Kdežto Turek hledí na všechno účelově. Kurdové jsou čestní, drží slovo, jací jsou ještě? Jsou důstojní. Co znamená — důstojní? Neutíkají před bezprávím. Jsou hrdí? Mimořádně hrdý národ! Jsou to horalé, věrní tradičním hodnotám. Začíná to rodinou: jsou věrní manželce, svým dětem, rodičům, prarodičům, svému spolku. Věrnost stojí u Kurdů nade vším. Pokolikáté že jste ženatý? Bohužel podruhé. Proč bohužel? Kurdové se nerozvádějí. To jsou mimořádné, výjimečné případy. Máte děti? Ano. Mám syna a dceru.
10
Staráte se o ně? Vídáte je? Samozřejmě. Jsou to moje děti. Máte dobrý vztah s jejich matkami? V porovnání se středoevropskými poměry výborný. Jaké jsou národnosti? Synova matka i moje první žena jsou Němky. A vaše dnešní paní? Češka německého původu. To je náhoda? Myslím, že ne. Shledáváte na těchto ženách něco přitažlivého? Nejspíš v tom mají prsty nadpřirozené síly. Většina mých přítelkyň byly buď Němky z Čech, nebo Němky z Německa. Nevím, čím to je, neumím to vysvětlit. Jaký vztah mají Kurdové k Židům? Velice tolerantní, bohužel se to neví. Kurdové Židy nikdy nepotlačovali. Když jsem přijel poprvé do Izraele, věděl jsem, že nejvýznamnější kurdoložka v šedesátých až osmdesátých letech byla paní profesorka Joyce Blau, Židovka. Od ní jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě i v Tel Avivu mají na univerzitách katedry kurdologie. A víte proč? Kurdové tvořili v tehdejším Izraeli druhou největší komunitu. Teď už je tam víc Židů z Ukrajiny, z Ruska a z Polska. V Izraeli jsem se setkal s Židy z Kurdistánu; všichni o mé vlasti mluvili nadšeně, protože je tam nikdo nepotlačoval, nediskriminoval. A co Kurdové a komunisti? V tomto ohledu jsme velice konzervativní. V islámském světě jsme považováni za nemohamedány; u nás ženy nemusí nosit závoj. Neexistuje zákaz komunikace mezi mužem a ženou. Vaše maminka stolovala společně s otcem? Samozřejmě, i se všemi ostatními muži. Jsme původně matriarchální společnost; islám sice částečnou změnu přinesl, ale hlavní, rozhodující slovo v rodině vždycky měla naše matka. Ptala jsem se na komunisty. Kurdové jsou velice kritičtí vůči komunistické ideologii, která nectí tradice. Jakmile se někdo zříká tradice a začíná od nuly, není to Kurdům dvakrát sympatické. Mají Kurdové také nějakou špatnou vlastnost? Jsme tvrdohlaví. Jsou Kurdové v dnešním Turecku nějak organizovaní? Máme několik nadací, které se snaží zachránit část kurdské kultury, aby úplně nezanikla, ale ty nadace jsou i dnes potlačené a pronásledované. 11
Mají Kurdové v Turecku své politické strany? Ano a jsou nelegální; chybu vidím víc v turecké politice než u Kurdů. Kdyby se tyto strany mohly legálně vyjadřovat v demokratické společnosti, lidi by ani nenapadlo uchylovat se k ilegálním organizacím. Jak na to reagují Turci? Turci kurdské politické strany zakazují a pronásledují, následkem čehož k těm ilegálním stranám část Kurdů tíhne. Když nemají možnost vyjádřit se demokraticky, zkusí to se zbraní v ruce, což je tragédie jak pro Kurdy, tak pro Turky. Chcete říci, že po sobě střílejí? To se děje už nejmíň dvacet let, bohužel. Jak se ta vyzbrojená strana jmenuje? Dělnická strana Kurdistánu. Máte s ní něco společného? Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, kurdské ani jiné; od sedmnácti let žiji v Evropě, takže jsem mohl třeba v Německu vstoupit do sociální demokracie nebo ke křesťanským demokratům nebo do Strany zelených. Ostatně zakladatelé Strany zelených byli moji přátelé (Petra Kelly, G. Bastian, Roland Voigt) a opakovaně se mě ptali, jestli bych se nestal jejich členem. Když jsme u toho, která z českých politických stran je vám sympatická? Vůči politickým stranám jsem náročný — rád bych viděl stranu, která by měla něco ze zelených, sociální aspekt od sociálních demokratů a byla ekonomicky konzervativní. Vidím, že sociální demokraté neumějí zacházet s penězi... prostě takový trojkombinační hybrid vznikne jen stěží. Máte německou státní příslušnost, k volbám tu tedy nechodíte. Ale kdybyste mohl, koho byste volil? Nikoho. Není tu koho volit. Sedmnáct let po převratu se mluví o tom, že by se měli komunisté pustit do vlády, aby se znemožnili i činem. Takový pokus provedli v osmdesátých letech ve Francii. Mitterrandovo „smrtelné objetí“. Přesně tak, prezident je vzal do vlády někdy v osmdesátém druhém či třetím, svěřil jim ministerstvo spojů. A oni se opravdu za dva roky znemožnili. Jinak to ani nešlo: mohli z rozpočtu čerpat jen přidělenou částku, protože neměli v parlamentu většinu. To přece věděli předem. Proč do té vlády chtěli? Každá politická strana chce být u moci. Nechce spíš peníze? Když máte moc, můžete získat i finanční prostředky: jak pro sebe, tak pro svou stranu. 12
A když máte moc nanedlouho, čerpáte peníze aspoň krátce. Tak to tady nedávno udělala DEU a Unie svobody. Věděli, že nebudou znovu zvoleni; přesto šel Kühnl řídit ministerstvo obrany a Němec ministerstvo spravedlnosti. A Karel Kühnl na poslední chvíli podepsal nákup těch superdrahých transportérů, i když věděl, že jeho vláda už to platit nebude. Myslím, že jednal nezodpovědně. Ale ne protizákonně, jak se tady často zdůrazňuje. Zato nemorálně. Tady prostě chybí morální kodex; zákon všechno upravit nemůže, ale existují i nepsané zákony, profesní kodexy, to platí třeba u novinářů. Novinář má profesi nebezpečnou jako chirurg. * * * Jsme právě u vás v Třemblatech, nedaleko od ondřejovské hvězdárny. Tady tu parcelu i s domem jste v roce 1990 koupil od herečky Jiřiny Bohdalové. Proč jste chtěl být zrovna tady? Těšilo vás mít dům po celebritě? Nechtěl jsem bydlet v Praze. Zkraje devadesátých let se noví podnikatelé snažili získat byty především v centru hlavního města, nejlépe v secesní Pařížské ulici nebo jinde u Staroměstského náměstí, ale já jsem pracoval šestnáct, osmnáct hodin denně, toužil jsem aspoň po pár hodinách klidu a hledal jsem něco za Prahou. Tehdy ještě restituční zákony neplatily, nemovitosti původním majitelům nepatřily a domů na prodej bylo jen málo. V úvahu přicházela například vila generála Čepičky, a tu jsem koupit nechtěl. Kvůli tomu, že Alexej Čepička byl v padesátých letech nechvalně proslulým ministrem obrany a zetěm prezidenta Klementa Gottwalda? Ano, právě z těchto důvodů. Pak jsem se dozvěděl od jednoho právníka, že Jiřina Bohdalová chce prodat svůj venkovský objekt. České celebrity jsem nevyhledá-val; mezi těmi skutečnými, zahraničními, jsem se pohyboval od roku 1980. Co tady máte rád? Klid, les... hlavně přírodu. Vesnice je odtud skoro kilometr, tady jsme málem na samotě, a to jsem chtěl. Jdete někdy mezi vesničany? Ano, rád. Nedaleko jsou Hrusice, které proslavil malíř Josef Lada, tam jezdím pravidelně. Mám rád vesnickou upřímnost; ti lidé jsou konzervativní, trvá jim dlouho, než přijmou někoho cizího; překonat tuhle bariéru je obtížné a mne těší, že jsem to dokázal. Jak se pozná, že vás přijali? Mám to štěstí, že jsem lékař — nakonec všichni jsme potenciální pacienti. Ale snažím se pomáhat upřímně, ne s úmyslem, abych byl někam přijat. Vystudoval jste všeobecné lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Uměl byste vytrhnout zub? V tomhle ohledu jsem odvážný; pobýval jsem v různých válkách a tam se i nezkušený lékař naučí v praxi uplatnit svoje teoretické vědomosti s minimálními technickými prostředky. Nevím, jestli bych vytrhl zub profesionálně, ale tu odvahu bych měl.
13
Stalo se, že jste trhal zub? To ne, ale amputoval jsem nohu, i když nejsem chirurg. Uměl byste přijmout porod? Jistě, uměl. Stalo se to? Ano, dokonce v mé rodině. Své dceři jsem pomohl na svět sám * * * Co znamená vaše jméno a příjmení — YEKTA UZUNOGLU? Yek znamená v kurdštině JEDEN, Yekta bych přeložil jako JEDINEC. A Uzunoglu? Uzun v turečtině znamená VELKÝ, a oglu je SYN: tedy SYN VELKÉHO. Jak vám říkala maminka, když jste byl malý? Yekta. Nebo lépe řečeno Yekto, protože kurdština patří k těm několika málo jazykům, které mají pátý pád, vokativ. Uráží vás novinový titulek „Turecký lobbista v rukou české justice“? A ten článek je o vás. Znám ten text, vyšel v Respektu a napsal ho Jaroslav Spurný. Později se mi omluvil, že nebyl dostatečně informovaný. Co měl správně napsat? Kurdský lobbista? Lobbista nejsem, ale jsem Kurd. Kdyby Kurdové nebyli potlačeni, asi bych se tak vehementně ke kurdskému národu nehlásil. Jste v dnešním Turecku známý? Myslím, že jsem dost známý. Díky čemu? Především díky svým politickým aktivitám v osmdesátých letech. V čem spočívaly? Spoluzakládal jsem Kurdský institut v Paříži. Byl první svého druhu, vznikl s podporou francouzské vlády. Společně s tehdejším ministrem kultury Jackem Langem, významným evropským politikem, jsme chtěli poukázat na to, že UNESCO při zachraňování ohrožených kultur neplní své povinnosti. A o šest měsíců později jsem podobný institut založil v Německu; žilo tam tehdy asi půl milionu Kurdů. Chtěli jsme jednak pomoci integrovat je v hostitelské zemi, a také jsme se snažili zachránit aspoň část kurdské kultury, odsouzené k zániku. A potom vznikl Kurdský institut také ve Washingtonu. Všechny tyto instituty získaly podporu vlády hostitelské země, nebyly to tedy žádné emigrantské, separatistické nebo teroristické organizace. Kurdské instituty jsou osvětové instituce? Důležité je oddělení jazyka, kde vědci zkoumají kurdštinu, dále oddělení etnografie a také oddělení integrace Kurdů do té které země. Patří tam i velká knihovna.
14
Jsou kurdské instituty přístupné veřejnosti? Samozřejmě ano. * * * Proč o vás letos v Německu televize ARD a VDR natočily dokumentární film? Německá televize mne zná z mého působení v Německu v osmdesátých letech; nebylo to jen v rámci Kurdského institutu, působil jsem i v několika dalších humanitárních organizacích, jako Amnesty International, Společnost pro ohrožené národy a Mezinárodní liga pro lidská práva. Když se Němci dozvěděli, co se mi stalo v Praze v devadesátých letech, hodně se tam o mně psalo. Také letos v souvislosti s předáním Krieglovy ceny. To se konalo 1. června 2006 v pražském Klementinu, laudatio přednesl profesor František Janouch. Při té příležitosti sem německá televize poslala celý tým, aby o mně natočili dokumentární film. První část už odvysílali, na té druhé části, daleko rozsáhlejší, se ještě pracuje. V Turecku o vás nepíší? Jenom za poslední tři měsíce o mně vyšlo v kurdském tisku asi tři sta článků. O čem konkrétně? Vracejí se k mým aktivitám v osmdesátých, ale i v devadesátých letech, kdy jsem předvídal problémy, které potkají jak Kurdy, tak hostitelské země, a zdůrazňují, že doba mi dala za pravdu. Píší o mně pravidelně všichni: od kurdských levicových novin až k těm ultrakonzervativním, včetně listu iráckého prezidenta Džalála Talabániho. To zaskočilo i moje přátele v Česku. Existuje dnes v Evropě známější Kurd než vy? V Čechách určitě ne a v Evropě jich může být několik stejně známých. Jeden z nich, můj bratranec, je prezidentem Kurdského institutu v Paříži — profesor Kendal Nezan. Teď jsem poprvé zveřejnil, že patříme do jedné rodiny. Mimochodem — v téže době jako německá, navštívila Prahu i kurdská televize; celý štáb přijel na předávání Krieglovy ceny až z Kurdistánu. Vy máte v tom potlačeném Kurdistánu vlastní televizní stanici? Většina Kurdistánu je potlačena, což od roku 2003 neplatí o té části, která leží v Iráku. Podporuje ji americká vláda i americká armáda; pod protektorátem Američanů tam vysílá několik kurdských stanic. Vám nevadí americká nadvláda? Rozhodně je nám milejší než nadvláda Saddáma Husajna, který zmasakroval stovky tisíc Kurdů. U Američanů mají Kurdové možnost samosprávy a zachování vlastní identity. Televizi z irácké části Kurdistánu může sledovat i turecká část Kurdistánu? Díky tomu, že je to satelitní stanice, mohou ji sledovat všichni Kurdové na světě, což pochopitelně hodně vadí turecké vládě. Proto tak často protestují proti Američanům; mají strach, že Kurdové v Turecku budou chtít v budoucnu stejná práva, jaká mají Kurdové v Iráku. 15
Proč Američani podporují Kurdy? Z dobroty srdce? Myslím, že nová americká politika na Středním východě směřuje k demokratizaci diktátorských režimů. Není žádným tajemstvím, že Amerika v sedmdesátých letech, v době studené války a polarizace světa mezi komunismem a kapitalismem, podporovala islámský fanatismus; bylo to hlavně v Afghánistánu, ale i v jiných zemích Středního východu, a podporovala i diktátory, jako je Saddám Husajn či saúdskoarabský král Fajsal. Pak ale pochopili, že to není východisko, takže došlo k razantní změně zahraniční politiky — a v současné době právě USA bojují vehementně proti radikálnímu islámu, ale i proti různým diktátorským režimům na Středním východě. Jinými slovy: dnes bojují proti tomu, co sami částečně způsobili? Ano. Řekl jste, že pochopili, že podpora islámského fanatismu není východisko. Východisko z čeho? Východisko pro jejich vlastní zájmy. Jedenáctého září roku 2001 poznali, že to není řešení, a od té doby proti tomu bojují; v jejich národních zájmech je podpora demokratických režimů, posilování demokratického úsilí v těchto regionech. Při dnešní globalizaci nelze vytvořit někde demokracii a zbytek světadílu ignorovat. * * * Pojďme k vašim začátkům, pane doktore. Řekněte něco o rodině, ze které pocházíte. Můj otec byl právník. Vaši rodiče už nežijí? Bohužel ne. I moji sourozenci jsou právníci; ve společnosti, kde je bezpráví běžné, každá rodina posílá alespoň jedno dítě na právnickou fakultu, mylně se domnívajíc, že stane-li se právníkem, dopomůže jí ke spravedlnosti. Kolik máte sourozenců? Mám dvě sestry a bratra. Co dělají? Starší bratr je právník, starší sestra je ředitelka jedné velké banky v Turecku a další sestra byla také právnička, teď je v invalidním důchodu. Vídáte se? Ano. Jaká je vaše první vzpomínka z dětství? Výlety s otcem v džípu, se kterým jsem vám dnes přijel naproti do Mnichovic. Byl vyroben v roce 1945 k vojenským účelům, Američané ho nechali v Turecku, otec džíp v padesátých letech koupil a často nás jím vozil. Kam jste jezdili s tatínkem na výlety? K řece Tigris. Biblická řeka. První kapitola Genesis. 16
Měl jste to, čemu se říká šťastné dětství? Určitě ano. Měl jsem tolerantního otce a vzdělanou matku, velice milou; oba se vzájemně doplňovali. Jak se jmenovali? Otec Ahmed a matka Zeliha, to je jméno ze Starého zákona. Bili vás rodiče? Otec mi dal jednou facku, to bylo poprvé a naposledy v mém životě. Za co? Dozvěděl se, že je chci opustit a odjet do Evropy. Kolik vám bylo? Necelých patnáct let. Otec mě dobře znal a věděl, že když něco řeknu, jednou to docela jistě udělám. Strašně ho bolelo, že chci opustit rodinu. Jinak na mě ruku nikdy nevztáhl. Ani matka nás nikdy neuhodila. V normální kurdské rodině se děti nebijí. Za jak dlouho jste svou rodinu opravdu opustil? O dva roky později, v sedmnácti. Byl jste poslušné dítě? Nebo vzdorné? V kurdské rodině děti nemusí být poslušné jako v archaické rodinné struktuře Evropy. Dítě je od nějakých devíti let považováno za dospělou osobu, zúčastňuje se rodinných sezení i důležitých debat a nikdo je neokřikne: Jsi dítě, mlč. Měl jste ve škole dobrý prospěch? V kurdské rodině děti nikdo nenutí, aby se učily, záleží to na jejich svobodném rozhodnutí. Proto jsem tak rád poznával různé kultury a jejich vztah k dětem. Díky tomu, že mohu srovnávat, musím obdivovat Kurdy, s jakou tolerancí a respektem se chovají vůči dítěti: berou je jako osobnost. To v Evropě chybí, hlavně ve středoevropských poměrech. Učil jsem se dobře, ale nikdo nad námi nestál a nenutil nás, jak se to děje v Evropě. Kurdští rodiče nemají ctižádost, aby dítě nosilo dobré známky a patřilo k premiantům? Na tom rodině nezáleží? Ale ano, záleží, jenže nevnucuje svou představu dítěti násilím, jak je to zvykem ve střední Evropě. Pamatujete se z dětství na nějakou výraznou křivdu? Jedna velká křivda mne poznamenala: učitel angličtiny se nás ve škole ptal, jestli jsme Kurdové, nebo Turci. Řekl jsem, že jsem Kurd, a on mě u tabule zbil. Angličtinu jsem se učil dlouhá léta, umím anglicky číst a psát, ale od té doby jsem anglicky nepromluvil. Kdybyste mě zabila, nedostanete ze mne jediné anglické slovo. I když jsem ve Švýcarsku vyhledal pomoc významných psychoanalytiků, abych v sobě tuhle bariéru odboural, nepodařilo se to. Občas to vede k trapným situacím; tak třeba v roce 1985 jsem přijel do New Yorku, hostitel uspořádal večeři a mne posadili vedle Eduarda Kocha. Eduard Koch, Žid, byl velice populární starosta New Yorku, výjimečně dvakrát zvolený do této důležité funkce. (Pokud se nemýlím, pochází z Karlových Varů.) Seděli jsme
17
vedle sebe, automaticky na mne promluvil anglicky, a já se zeptal, jestli bychom nemohli mluvit francouzsky. Francouzsky neuměl, tak jsem mu nabídl němčinu. Ze stejných důvodů jako já anglicky, on nemluvil německy, i když uměl číst a psát — nesl si trauma z války. A tak jsme měli pochopení jeden pro druhého. Jak jste se nakonec domluvili? Mluvil jsem na něho česky a on mi rozuměl. * * * Byl jste ve škole vůdcovský typ? Určitě ano, to netajím. Měl jste u dětí autoritu? Nejen ve škole, ale i ve čtvrti, kde jsme vyrůstali. I když jsem byl malého vzrůstu, větší hoši se mi podřizovali. Jak jste toho dosáhl? Ve škole jsem byl vždycky iniciativní. Vzpomínám si třeba, jak jsem v osmé třídě svolal spolužáky a přemlouval je, abychom vybírali peníze od bohatých lidí, ke kterým patřil i můj otec, a za ty peníze pak nakoupili Ústavu Turecké republiky a rozdali ji vesnickým Kurdům, kteří se tak seznámí se svými právy a povinnostmi. Jeden z těch kluků je dnes nejvýznamnějším kurdským spisovatelem, žije ve Švédsku, je to vlastně náš Karel Čapek. A v jedné své povídce tenhle příběh popsal. Kolik exemplářů Ústavy jste takhle rozdali? Tisíce. Tisíce! Ústava byla malinká knížečka velká asi jako ruka a obsahovala jen 120 nebo 130 paragrafů. Nás zajímal hlavně paragraf číslo dvanáct, který říkal, že všichni občané jsou si před zákonem rovni. A Kurdové byli vždycky pronásledovaní, zákon–nezákon jenom proto, že jsou Kurdové. Byl jste jako chlapec fyzicky zdatný? Ano. Hodně jsem jezdil na koni. Dědeček měl vždycky několik koní, byl vášnivý chovatel a my jsme jízdu na koni naštěstí nebrali jako sport, ale jako součást života. Hlavně v létě. Kdypak jste naposledy seděl na koni? Před třemi roky. A moje nejdelší cesta vedla ze sovětsko-íránských hranic až do Iráku, bylo to za války v rámci organizace Lékaři bez hranic. Ujel jsem tehdy na koni 450 kilometrů. Čtrnáct dní to trvalo, po horách, s lékařskou brašnou na zádech. Stonal jste v dětství? Pokud si pamatuji, ani jednou. Proč jste se chtěl stát lékařem? Můj strýc byl významný kurdský duchovní. Mohlo mi být tak devět, když mi daroval knihu, překlad z angličtiny; jmenovala se „Chuť zachránit lidský život“. Ta kniha mě poznamenala — chtěl jsem prostě poznat tu chuť. 18
A od té doby jste o své budoucí profesi nezapochyboval? Od té chvíle jsem věděl, že chci zachraňovat lidské životy. Zachránil jste někdy lidský život? Mnohokrát, hlavně ve válce. Vychovávali vás rodiče jako Kurda? Ano, ale nenásilně. Co znamená v tureckém státě vychovávat dítě jako Kurda? Je to, jak se říká lidově, o hubu. Mohou vás pronásledovat, že doma mluvíte kurdsky. Obzvlášť u právníka je to podezřelé — mohl by být kurdským nacionalistou. To nebyl případ mého otce; rodiče měli prostě úctu k našim tradicím, k naší kultuře, legendám, pohádkám a tyto hodnoty chtěli předat dalším generacím — a to byl jejich údajný hřích. Jak s vámi mluvila maminka? Maminka kurdsky a otec turecky, abychom později neměli ve škole potíže. Dědeček s babičkou na nás mluvili kurdsky, protože turecky neuměli, a navíc jsme se později dozvěděli, že obě babičky, z matčiny i z otcovy strany, jsou Arménky. Rodiče to před námi tajili, protože Arméni jsou v Turecku pronásledovanější než Kurdové; být Kurdem a mít za ženu Arménku vede bez přehánění ke společenské i jiné likvidaci. Ještě pořád? Ještě pořád, bohužel. A vy, pane doktore, své děti vychováváte v kurdském duchu? Nebezpečí zániku kurdské kultury pominulo, proto netrvám na tom, aby znali kurdštinu či kurdskou kulturu. Není to smutné, že vy, takový významný Kurd, máte děti, které ani kurdsky nemluví? Nevím, jestli je to smutné; hlavně jsem chtěl, aby každé moje dítě bylo člověkem, důstojným člověkem, nezávisle na tom, je-li Kurdem, nebo Čechem. Jakou národnost mají v dokladech? Alan je Čech a Lucia Němka. Nemrzí vás to? Vůbec ne. Jsou to slušní, poctiví a pracovití lidé a to mně stačí. Jsou hodní k vám, k rodičům? Ano, jsou. Kromě toho mne těší, že můj syn studoval práva jak v Praze, tak v Německu, a teď pracuje v Bruselu jako právník v oblasti homologizace legislativy evropských států v boji proti organizovanému zločinu. Víc bych si ani nemohl přát. * * * 19
Měl jste jako kluk nejmilejší hračku? Nejmilejší hračku ani ne, ale moc rádi jsme stavěli mlýny na potoce. Začalo to někdy v pěti letech, to byly malinké mlýny, pak jsme je zvětšili, a když mi bylo čtrnáct let, vyráběli jsme na potoce elektřinu. Kdy a kde jste byl poprvé v zahraničí? V sedmnácti jsem přijel do Berlína, do té doby jsem nebyl nikde. Turecko bylo centrálně řízený stát, a i když bylo členem Severoatlantického paktu, výjezdy občanů do zahraničí nebyly běžné. Jak jste trávil prázdniny? Valnou část prázdnin jsme byli vždycky u dědečka; žil na velkém statku nedaleko města Malatya, protéká jím Eufrat. Měl koně, krávy, ovce, rozsáhlé meruňkové a jablečné sady — opravdový ráj pro děti. S rodiči jsme bydleli u Tigrisu a v létě jsme zas jezdili k Eufratu, k další biblické řece. I krajina kolem byla biblická? Nádherná, opravdový ráj na zemi. Zdává se vám o tom někdy? Občas ano Vraťme se do vašich sedmnácti let. Touha po Evropě vás neopustila a vaši rodiče se s tou myšlenkou zřejmě postupně smířili. Ano, jinak bych nemohl odjet, protože sedmnáctiletý kluk mohl dostat pas jen s písemným souhlasem rodičů. Nebylo vašim sourozencům líto, že zůstávají doma? Ti po tom netoužili tehdy ani později. Teď jezdí po světě dost často, ale žít jinde natrvalo by nechtěli. Věděl jste v tom roce 1970, kam konkrétně chcete jet a co tam chcete dělat? Nejdříve jsem chtěl do Paříže, což se mi podařilo. Uměl jste francouzsky? Málo, ve škole jsme se učili anglicky. Do Francie jsem jel proto, že tam žil už dva roky můj bratranec, dnes profesor jaderné fyziky v Collège de France a současně prezident Kurdského institutu v Paříži. Jel jsem do města Tours, z něhož pochází Balzac, Descartes a které je centrem té nejlepší francouzštiny vůbec. Tam jsem se začal učit francouzsky. Dostal jste stipendium? Až do května 1971 mne financovala moje rodina. Pak v Turecku došlo k vojenskému převratu a vojáci zakázali bankám převádět peníze do zahraničí. Jak jste si poradil? Obrátil jsem se na Bedir Chana, posledního kurdského knížete, který žil v Paříži, a ten měl pro mé potíže pochopení. 20
Bylo těžké dostat se k němu? Vůbec ne. Kurdští šlechtici nejsou jako ti evropští, jsou mnohem přístupnější. Pamatuji se, že mi kníže při první návštěvě vlastnoručně přinesl kávu a whisky, i když měl v domě služebnictvo. Mně bylo sedmnáct a půl, jemu přes šedesát. Takoví jsou Kurdové. Díky jeho pomoci jsem si mohl vybrat stipendium do jedné z pěti zemí. A ty země byly: Sovětský svaz, Bulharsko, Polsko, Československo a Švédsko. Na to by Čech řekl bez váhání: Pojedu do Švédska. A já jsem jel do Prahy. Psal se rok 1972, čtvrtý po sovětské okupaci Československa, doba rychle houstnoucího temna — a vy jste k nám přijel za vzděláním. Nejprve do Mariánských Lázní, na jazykový kurz češtiny pro cizince. Ano, přijel jsem v roce 1972, koncem října. Co jste o nás věděl? Věděl jste, do jaké země jedete? Znal jsem Jana Palacha, znali jsme Pražské jaro. Fotografie ze srpna 1968 a z Palachova pohřbu obešly svět. Proč jste jel zrovna do Československa? Měl jsem takovou trochu mylnou informaci, že Češi jsou hodně stateční lidé. Za jak dlouho jste pochopil, že to byla "trochu mylná" informace? Zanedlouho. Viděl jsem, že Čechům chybí jednak statečnost, jednak hrdost. Kdybych já byl Čechem, měl bych tisíce důvodů, proč na to být hrdý. Tak nás poučte. Máte Žižku, dále Jana Husa... Jan Žižka byl zloděj, násilník, kulturní ignorant. Já myslím, že byl bojovník. A že Jan Hus byl stejně důležitý reformátor jako Martin Luther, jen měl to neštěstí, že přišel sto padesát let před Lutherem, a dále, že tady nebyla tak silná šlechta jako v Německu, která by ho podpořila finančně i vojensky. To mluvíme o patnáctém století. Nač ještě můžeme být hrdí? Na to, že máte tak hezký jazyk. Já češtinu zbožňuji, mám hodně rád obratnost a mnohotvárnost toho jazyka. Čeština je jazyk vtipný, napsal pan profesor Jílek. Je vtipná, ale hlavně různorodá. Byl bych šťastný, že jsem Čech, protože jste dali světové literatuře člověka, jako je Karel Čapek. Máte rád českou hudbu? Rozhodně ano, je to sentimentální hudba, žádný suchý Beethoven, alespoň já to tak vnímám. Dotýká se duše. I na tu mohou být Češi hrdí. Nač ještě? Na svou zemi, protože je mimořádně krásná. Kopce, řeky, potoky, hory, lesy... Co by chtěli Češi víc? 21
Myslíte, že Češi tu krásu nevnímají? Vidím to jaké svérázný syndrom: jsou nešťastní, i když mají tisíce důvodů být šťastní. Ve světě bývá ceněný český humor, souhlasíte? Ano, a byl to jeden z prostředků boje proti totalitě, prostředek k přežití. Už od dob Rakouska-Uherska. Dále se o Češích říká, že mají zlaté ručičky, že jsou obratní, všechno umí, v nouzi si dokáží pomoci. Mohl jsem to porovnávat s jinými kulturami, například s Německem, s Francií, s Kurdistánem; s Turky, Araby a Peršany. Když se tu v roce 1990 rozpadl komunismus, valná část Čechoslováků (hlavně Čechů), pracovala v průmyslu. Brzy na to nejméně třicet procent těchto Čechů (přesné statistiky nemám), přešlo do oblasti podnikání, aniž by k tomu byli speciálně školeni. To proto, že Češi jsou šikovní, přizpůsobiví. Museli být přizpůsobiví, někdy až moc. Ale vytáhnout Němce z továrny, na druhý den ho postavit k výčepu a říci mu: Odteď budeš dělat hostinského - to si neumím představit. Co ještě Češi umí? Češi umí taky žít. Myslíte: užívat si života? Ano. Například? I v době totality valná část Čechů měla rekreační chaty a víkend co víkend utíkali z té represe do přírody, užít si život se sousedy chataři či vesničany. To vidíte málokde, alespoň ve východním Německu to tak v takové míře rozhodně nebylo. A schopnost integrity Čechů je v podstatě neomezená; třeba univerzitní profesor z lékařské fakulty přijel na víkend do vesnice, kde měl chalupu: zdil komín, pil pivo se sousedy a z dálky, občas ani zblízka byste vůbec nepoznala, že se jedná o vysokoškolského učitele a lékařskou kapacitu. Nebylo by lepší, kdyby mu ten komín zdil zedník. O zedníky byla nouze a profesor měl malý plat. Bylo lepší přežít marasmus totality s humorem a v produktivní práci, než sedět v Praze a brečet nad osudem. Možná to souvisí s tou neodvahou, o které jste mluvil; jestli ono to není tak trochu strkání hlavy do písku; realizovat se na chalupě. Češi jsou neodvážní, ale to způsobily dějiny. Malý národ ve střední Evropě byl příliš často okupovaný a utlačený a musel to nějak přežít. Vždycky jsem říkal, že Česká republika je nárazníková země mezi dvěmi impérii - německým (tím myslím i Rakousko) a ruským. Tahle malá země přežila - i když za cenu ztráty odvahy. Jak byste pojmenoval rozdíl mezi Čechy a Slováky? Vidíte nějaký? Jazykový rozdíl je malý, ale mentalita je jiná. Slováci tak trochu kopírují uherskou hrdost, bojovnost a fanfarónství, kdežto Češi mají spíš tendenci ke švejkovině.
22
Mrzelo vás, když se Československo v roce 1992 dělilo? Moc mě to mrzelo. A divil jsem se, že Silvestra slavila většina národa jako obvykle. Nikde žádné pobouření a smutek. Češi nemohli pochopit, proč se to mne, Kurda, tolik dotýká. Proč se vás to tolik dotýkalo? Rozdělit hodnoty je snadné; těžší je znovu je pospojovat. Kdyby se tehdy Češi i Slováci chovali trochu rozumněji a střízlivěji, kdyby vnímali výhodu velké země, určitě by to dopadlo jinak. Zachovali se maloměšťácky, vyčítali si, kdo koho okrádá a zapomněli na výhody, které přináší dvakrát větší země. * * * Jak se vám daří v srpnu 2006? Výborně. Ta horka mně nevadí, připomínají mi moji vlast. Včera jsem byl v přírodě s přáteli. Je mi dobře na světě. Turecký básník Nazim Hikmet by řekl: Yašamak gůzel šey be kardešim, neboli Poslyš, bratře, žít přece je krásné. Máte u nás přátele Čechy, nebo směs z národů různých? Nedělal jsem a nedělám rozdíl v tom, kdo z mých přátel ke kterému národu či národnostní skupině patří. Jen občas musím přehodit jazyk: přejít z češtiny do němčiny, do francouzštiny, do kurdštiny a tak dále. V jakém jazyce přemýšlíte? Jakou řečí si píšete poznámky? Na to se mě zeptal můj psychoanalytik ve Švýcarsku v roce 1987 a zaskočila ho odpověď, že přemýšlím v několika jazycích. Sním také v několika jazycích, i poznámky si píši několika jazyky - a psychoanalytik tehdy pátral po tom, jestli moje mnohojazyčnost nemůže vést k rozštěpení osobnosti. Tři měsíce mne marně různě testovali, až dospěli k závěru, že mi nic takového nehrozí. Proč jste se uchýlil k psychoanalytikům? Měl jste nějaké potíže? Vůbec ne. Naši generaci v sedmdesátých letech byla psychoanalýza blízká. Jednu dobu to byla módní záležitost především v USA, ale já to jako módu nebral. Ta doba byla poznamenaná Sigmundem Freudem, Wilhelmem Reichem, Erichem Frommem, a taky já chtěl lépe poznat sám sebe. Prostřednictvím druhé či třetí osoby. Podařilo se vám to? Částečně ano. Jak mluvíte se svou ženou? Když jsme tady v Čechách, mluvíme česky. V zahraničí, třeba v Německu, mluvíme německy, a když jsme byli ve Španělsku, snažil jsem se mluvit s Monikou španělsky, i když mi ta španělština dá ještě trochu práce. * * * Událostí těchto dnů, která se probírá nejenom u nás, je libanonsko-izraelský válečný konflikt. Co k tomu řeknete? Konflikt na Středním východě mezi Židy a arabským světem se snažím sledovat od mladí, tedy od šedesátých-sedmdesátých let. Bez emocí, objektivně, neideologicky. Mým výchozím bodem byla a je obrana demokracie. A Izrael je
23
jediným demokratickým ostrůvkem v oceánu diktátorských režimů na Středním východě. Tak to bylo, tak to je a obávám se, že to tak ještě pár let zůstane. Ale demokracie není samospasitelná; možná jim na Středním východě ten stávající systém vyhovuje. Komu vyhovuje? Panovníkům rozhodně, ale obyvatelstvu? To bych netvrdil. Každý člověk chce žít důstojně, bez vrchnosti; chce, aby jeho hlas bylo slyšet. To v diktátorských režimech není možné. Asi chcete říci, že pravda je na straně Izraele. Ano. Poukazuje se na to, že v posledních třech týdnech, ode dne, kdy začala válka mezi Izraelem a Hizballáhem, hyne víc lidí na straně Libanonců, jenže válka mezi Izraelem a Hizballáhem, Hamasem a dalšími teroristickými organizacemi trvá už několik desítek let a tito teroristé systematicky organizují i na území Izraele sebevražedné atentáty, při kterých umírají zejména děti a ženy z především chudších vrstev, to znamená lidé, kteří používají veřejnou dopravu. Tohle valná část svět ignoruje a nevidí, a když Izrael jednoho dne prohlásí: „Už toho mám dost, už se nenechám dál terorizovat!“, zmíněná část světa se sjednotí v antisemitském duchu a začne organizovat různé účelové akce ve jménu humanismu - proti Izraeli. Co říkáte tomu, že Česká republika v tomto konfliktu pomáhá oběma stranám? To jsou trapné alibistické akce. Proč Česká republika spolu s ostatními evropskými zeměmi nezasáhla už před několika lety, proč tyto země společně s Izraelem a s arabskými zastánci demokracie a míru upřímně nehledali řešení už tenkrát? A má ten konflikt řešení? Samozřejmě, že má. Mohli například zabránit Sýrii a Íránu, aby finančně a vojensky dotovaly radikální skupiny v regionu. Kdyby účinně zakročili proti syrské a iránské zahraniční politice a zabránili jejímu vměšování se do těchto konfliktů, nepotřeboval by dnes Libanon českou pomoc. A rozhodně by tam nebylo tolik mrtvých. Pokud tedy hledáme viníka, měli bychom hledat především v politice některých takzvaných civilizovaných států. * * * Pane doktore, kdy jste byl v životě nejšťastnější? Nejšťastnější? Těch okamžiků bylo dost: když se mi narodily zdravé dětí, když jsem byl propuštěn z vazby a zjistil, že maminka ještě žije, a když jsem se oženil s Monikou. A také když jsem letos zjara dostal Krieglovu cenu. Kdy jste prožíval nejspokojenější období? Vyrůstal jsem a studoval proto, abych jednou pomáhal lidem v nouzi. Když jsem ve válce zachraňoval lidské životy, když jsme v kurdském institutu pomáhali tisícům utečencům, když jsem mohl jako „podnikatel“ pomoci českým postiženým dětem, když jsem vzdoroval ve vazbě policistům a státním zástupcům porušujícím zákony… To všechno byla dobrá období mého života. 24
Vraťme se do roku 1979, kdy jste skončil studia medicíny na Karlově univerzitě v Praze. Promoce byla na jedné straně radostná chvíle, ale bylo mi i smutno, protože nikdo z mých příbuzných se nemohl zúčastnit - nedostali v Turecku vstupní vízum. Měl jste nějakou povinnost vůči českému státu za to, že jste tu mohl studovat? Neměl, protože moje studia nezajišťoval československý stát, nýbrž prostřednictvím UNESCO poslední kurdský princ Kamuran Bedir Chan, který tehdy žil v pařížském exilu. A v pátém ročníku, navzdory omezeným komunikačním prostředkům, se mně podařilo navázat kontakt s kurdskými lékaři v západní Evropě a na dálku jsme založili Kurdský půlměsíc, obdobu Červeného kříže. Co jste dělal po promoci? Šestnáctého června 1979 jsem promoval a o pár týdnů později jsem dostal výzvu, abych se dostavil na policii do Bartolomějské ulice. Šel jsem tam, v kapse povolení k pobytu cizince na území Československé republiky. Soudružka na policii se chtěla na mé povolení podívat. Naivně jsem jí je podal, ona strčila doklad do šuplíku a řekla: Už vám to neprodloužíme, tady máte dočasný doklad a do týdne musíte opustit republiku. Tušil jste, že k tomu dojde? Doufal jsem, že tady zůstanu ještě asi dva roky do první atestace, nebo aspoň pár měsíců, abych měl alespoň krátkou lékařskou praxi. Věděl jste, kam půjdete? Domů jste se přece vrátit nemohl. To věděla i Československá republika, že domů to nejde. Chtěl jsem jet do Francie. Koupil jsem si jízdenku do Chebu, nastoupil do vlaku - a najednou jsem byl ve Spolkové republice Německo. Se dvěma kufry, bez peněz: tenkrát se nesměly české koruny měnit oficiálně za devizové prostředky, a já nechtěl měnit peníze na černém trhu, abych nebyl obviněn z pašeráctví. Ty dva kufry, to byl veškerý váš majetek? Všechno jsem tu musel nechat. Svou knihovnu, prostě všechno, co člověk za ta léta nashromáždil. Nechal jste tu i nějakého člověka? Měl jste dívku? Ano, měl jsem dívku a měli jsem syna. Byli jste manželé? Několikrát jsme se ucházeli o povolení k sňatku, ale marně. Byla to Češka? Měla československou státní příslušnost. Byla napůl Němka. Kolik let bylo dítěti? Necelý rok. 25
Nemohli odjet s vámi? Během tak krátké doby by jim povolení nevystavili. Stojíte tedy v Německu na nádraží... A mám u sebe pár marek. Zavolal jsem přátelům, popsal jsem, že jsem tam a tam, oni se spojili s dalšími přáteli, ti bydleli nedaleko, v Norimberku, a jeden z nich pro mne přijel. Do Norimberku jsem nechtěl, tak mi půjčil peníze, já si koupil jízdenku a jel jsem do Paříže. Tam jsem měl přátele, ale i příbuzné, především rodinu bratrance Kendala Nezana, o kterém už tu byla řeč - tehdy byl doktorem jaderné fyziky. V Paříži jsem nebyl poprvé, jezdil jsem tam už jako student. Znal jsem se s francouzskými intelektuály, včetně Jeana Paul Sartra, Simony de Bauvoire, dále k mým známým patřil spisovatel Gerard Chaliand, profesorka Joyce Blau, významná orientalistka ze Sorbonny, Christian Rostocker, generální ředitel Ligue internationale pour les droits de l´homme (Mezinárodní liga pro lidská práva), matematik Laurent Schwart, Alfred Kastler, významný bojovník za lidská práva, a také Jan Bertolino - později se stal šéfredaktorem francouzské veřejnoprávní televize. V té prekérní situaci v roce 1979 mi nabídl, že u něho mohu bydlet. A tak jsem se znovu ocitl v tom špičkovém francouzském intelektuálním soukolí. Říkám to proto, že když jsem byl v Praze ve vazbě, a v českém tisku mne osočovali, že jsem z prospěchářství vyhledával české celebrity, musel jsem se v duchu jen smát; s opravdovými evropskými celebritami jsem se stýkal jak během studia, tak později. A tito intelektuálové, včetně Alfreda Kastlera, nositele Nobelovy cena za fyziku, a světoznámého matematika Laurenta Schwartze, se angažovali u francouzské vlády, abych získal povolení k pobytu a stipendium pro výzkumnou práci. Proč jim na vás, Kurdovi bez domova, nezkušeném začínajícím lékaři, vyhnaném z Československa, tolik záleželo? Jak už jsem řekl, jako student jsem jezdil každé léto do Paříže; tam jsme se seznámili a společně jsme se angažovali za lidská práva nejenom v Československu, ale i ve Francii a jinde. Čím jste je zaujal? Zřejmě tím, že pocházím z Kurdistánu, to znamená z rozvojové společnosti, ale moje angažmá za lidská práva se neomezuje pouze na Kurdy; angažoval jsem se ve Francii, v Německu, v Československu… * * * Kdy jste měl v životě největší strach? Strach je asi takový stav, kdy už člověk nemůže koordinovat činnost svého mozku a svalstva. A přepne na první signální soustavu? Tak nějak... Zažil jsem to ve válce: byly chvíle, kdy jsem se třásl po celém těle, uvědomoval jsem si, co se se mnou děje, ale nemohl jsem to chvění zastavit. Kdy konkrétně to bylo? V roce 1980, v Íránu. Měli jsme v železničním tunelu lazaret a helikoptéry i dělostřelectvo do toho tunelu střílely. Rámus se tam rozléhal i s ozvěnou, otřesný hluk to byl, k zešílení. Nevím, jestli to byl strach, asi bych to musel konzultovat
26
s nějakým odborníkem, jestli sluchový nerv na pekelný hluk takhle reaguje, ale od té doby mám poruchu sluchu: jednak hůř slyším, jednak můj předrážděný sluchový nerv nesnese různé zvuky, třeba hluk vysavače. Vraťme se do Francie, kam jste přišel po pražské promoci. Jak jste si vydělával na živobytí? Dostal jsem od francouzské vlády stipendium na specializaci v Pasteurově Institutu. A začal jsem v Paříži, jedenáctimilionovém městě, vyhledávat lékaře „své krevní skupiny“. Jak se to dělá? Asi mně pomohla nějaká nadpřirozená síla: šlo to rychle. Párkrát jsem se mezi svými přáteli kriticky vyjádřil k činnosti mezinárodního Červeného kříže. Byl jsem totiž měsíc jejich hostem v Ženevě, kde jsem zevnitř poznal jejich status i organizaci, a s hrůznou jsem zjistil, že může zasáhnout v krizové oblasti, jen pokud ho pozve vláda země, v níž se taková oblast nachází - jinými slovy právě ta vláda, která v regionech vyprovokovala a zapříčinila krizovou situaci, a na uklidnění tudíž nemá zájem. Například v Indočíně: Vietnam zasáhl Kambodžu z jedné strany, Čína s Pol Potem z druhé strany, zmasakrovali tři miliony lidí - a kdybychom tam chtěli jet s pomocí jako Červený kříž, nebylo by to možné, protože kambodžská vláda si to samozřejmě nepřála. Proto jsme veřejně kritizovali Červený kříž a hledali jiná řešení, jak pomoci lidem v nouzi. Byl jste mladý začínající lékař, kterému se jistě stýskalo po vzdálené rodině. Nechtěl jste si raději zařídit praxi, vybudovat domov, žít jako všichni - a nestarat se o nějaké Kurdy, Kambodžany a Afgánce? To bych býval jistě mohl, měl jsem báječné podmínky: neomezené povolení k pobytu a výborné kontakty. Mohl jsem si s nějakým francouzským kolegou zařídit ordinaci. Myslím, že bych získal rychle klientelu: mluvím několika jazyky migrantů a v Paříži těch bylo a je plno. Proč jste to neudělal? Protože bych pomohl ke zdraví pacientům, kteří žijí ve vyspělé zemi, kde je mnoho dalších lékařů. A trochu byste pomohl i sobě. No dobře. Ale já jsem neumíral hladem ani žízní, ani ranami způsobenými zrůdnou válkou. To sice ne, ale měl jste neuspořádaný osobní život, byl jste už pěkných pár let bez domova. Tenkrát chtěl mít každý pěkný „domov“, ale já jsem doufal, že lidstvo časem pochopí, že domovem člověka je zeměkoule jako taková. Žádný domov, ohraničený státními hranicemi. Tvrdím, že to platí obzvlášť pro lékaře. Tahle vize byla v sedmdesátých a osmdesátých letech můj handicap, protože ostatní mi vytýkali, že jsem voluntarista, futurista a idealista. Jenže ten ideál se o deset-dvacet let později uskutečnil. Rozpadl se komunismus, rozšířila se Evropská unie - společenství bez hranic, a význam slova „domov“ se naštěstí mění. 27
Potkával jste v těch osmdesátých letech lidi stejného ražení, jako jste sám? Ve Francii to byli francouzští, němečtí a belgičtí lékaři. A hned jsme se dohodli, že se budeme angažovat v jiné organizaci, než jakou je Červený kříž. Tou byli Lékaři bez hranic - Médicins sans frontières. Tato organizace byla založena v prosinci 1979 a my jsme se k nim přidali někdy v únoru 1980; po dvacetileté činnosti, v roce 1999, dostala Nobelovu cenu. Kolik vás bylo, otců - zakladatelů? Když jsme je, dnes s Doc.MUDr.Vladimírem Štichem Csc, našli, byli u zrodu. Měli kanceláře v jednom suterénu. Hned jsme se k nim přidali, aniž bychom o tom nějak dlouze uvažovali. Tenkrát to bylo deset nebo dvanáct lékařů, včetně Francouze Bernda Kouchnera. Víte, jaký byl rozdíl mezi námi a našimi západoevropskými kolegy? Bernd Kouchner odjel také do války v Iránu, ale jen na pár týdnů, pak se vrátil domů; já jsem tam zůstal několik měsíců. Ti ostatní, na rozdíl od nás, dostali za svou činnost patřičné společenské i vládní ocenění. Například Bernd Kouchner se později stal ministrem francouzského zdravotnictví, a pak vysokým hodnostářem Organizace spojených národů, odpovědným za pomoc třetímu světu, tedy úředník kategorie 1A, kdežto mně turecký stát po návratu z Iránu v roce 1981 odebral pas, a najednou ze mne byl utečenec bez dokladů. A pro změnu panu Doc.MUDr. Vladimíru Štichovi Csc, už nedovolil komunistický režim vycestovat z ČSSR. To je ten rozdíl. Jak se to stalo? Bylo to ve Vídni. Konzul vzal můj pas, někam odešel, a když se vrátil, řekl: Pas tureckého státu už nedostanete. Život je plný absurdit: na druhou stranu právě v těch dnech dvaatřicet veřejnoprávních televizních stanic ve dvaatřiceti zemích vysílalo reportážní film o mých aktivitách ve válečných oblastech Íránu. Tehdy tam vládl režim Chomejního, a Chomejní, v rozporu se všemi mezinárodními úmluvami a smlouvami, zajal stovky amerických diplomatů; jeho režim dal zastřelit každého cizince, dopadeného na území Íránu. A v téhle situaci jsme tam pronikali, zakládali lazarety, a pak přizvali své francouzské kolegy z Lékařů bez hranic; několik měsíců jsme tam pracovali a navíc jsme o zrůdnostech tamního režimu natočili několik reportážních filmů. Komu jste pomáhali? Pomáhali jsme všem stranám válečného konfliktu. To znamená Kurdům, ale i Íráncům; pro Lékaře bez hranic nerozhodovala barva kůže ani náboženství. Kdo ležel v krvi, tomu náležela pomoc. Kdo Lékaře bez hranic financoval? Začínali jsme po sklepích a jediný náš příjem byl z reportážních filmů, které jsme natočili v těch nejnebezpečnějších oblastech. Televizní stanice o ně měly obrovský zájem. Ze získaných peněz jsme kupovali léky, přístroje a tak dál. Později nás začala podporovat a velkoryse financovat francouzská šlechta, francouzské firmy. Na humanitární pomoc měly tehdy monopol levicově orientované organizace celého světa, jenže my jsme nebyli ani levicoví, ani pravicoví; pro nás byla důležitá lidská práva a pomoc člověku v nouzi. Co následovalo po Íránu? Byl jsem v Iráku, pak jsem jel do Jordánska a odtud jsem se vrátil do Paříže.
28
Jste internista. Ve válce jste operoval? Samozřejmě. Ve válce jste lékař a musíte pomoci. Byl jsem sice vedoucí mise, protože jsem znal místní jazyky a kulturu, ale moje odborná stránka tak zdatná nebyla - byl jsem mladý, nezkušený. Naštěstí jsem měl vedle sebe špičkové odborníky jako byl pan profesor Ball, Marianne Flory, Alan Dubois, na které nikdy nezapomenu. Pan profesor Ball byl válečný chirurg. Francouz, který působil ve vietnamské a později v alžírské válce, špičkový odborník, který mě naučil spoustu věcí, a já na oplátku naučil jeho, jak se orientovat v místní společnosti. Vzpomenete si na svého prvního pacienta, který zemřel? To bylo v Praze, ještě na fakultě. Tajně jsme s pomocí kolegy Pavla Martáska, jeho bratrance Ládi Kořenského a přátel adventistů založili nakladatelství, což byla nákladná záležitost. V roce 1978 jsme vydali publikaci Kurdský problém (ve francouzštině) v nákladu patnáct set výtisků, šířili jsme to po celé Evropě, a to zdaleka nebylo všechno. Nikdo to neudal? To je právě obdivuhodné, že mezi námi nebyl žádný agent. Po revoluci se ukázalo, že nikdo z chartistů ani z adventistů, kteří nám pomáhali, nepracoval pro Státní bezpečnost. A jelikož naše nakladatelství mělo trvalý nedostatek peněz, podepsal jsem s lékařskou fakultou dohodu, že o víkendech budu pracovat jako ošetřovatel v nemocnici na Strahově. Moji kolegové medici skončili v pátek své školní povinnosti, odjeli se slečnami na chalupy nebo k rodičům a my šli pracovat do nemocnice. Jednak abychom si přivydělali ke stipendiu a „zafinancovali“ nakladatelství, ale také, abychom se dostali blíž k praktické medicíně. Člověk se tam naučil, co v knihách nenašel, a také jsem na vlastní oči poznal, že život končí smrtí. Pacient, na kterého se ptáte, byl starý pán; zemřel jednou v noci a já zažil první šok tohoto druhu. A nedalo se mu pomoci, ani lékař, který měl službu, to nedokázal. A mne pak čekal těžký úkol odvézt zemřelého pána z pokoje do sklepa a s tím mrtvým tělem různě manipulovat: svléknout ho a tak dál. Člověk umře, a je nadobro konec? Tehdy jsem pochopil, jak je život křehký. Najednou se zastaví - a to je konec. Leží tam mrtvé tělo; nic jiného není? Duše je pryč. Duše tedy existuje? Rozhodně ano. Kam se poděje? To máte tak: člověk je omezená bytost. Myslí si, že co nevidí, co neslyší a co není hmatatelné, to neexistuje. Byli jsme tak vychovaní, k takzvanému materialismu. Dvacáté století bylo poznamenáno dialektickým materialismem. Ale dnes už se mi argumentuje snáz než tehdy, kdy jsem tvrdil, že duše existuje. Uvedu příklad: dnes posíláme SMS zprávy, či emaily, ve vzduchu jsou jich miliony, my je nevidíme, neslyšíme, nemůžeme je nahmatat - ale jsou tam. Tak jako duše.
29
Jak o sobě dá vědět, jak se projeví? Určitě vám už někdo blízký zemřel, a pokud jste vnímavá, jsem přesvědčen, že jste s ním občas ve spojení. Soudím podle sebe: když mi zemřela matka, i dlouho po její smrti nastaly chvíle, kdy jsem si najednou uvědomil, že tam někde je, že je se mnou ve spojení. Ten pocit mám dodnes. Naposledy

Jak policisté zatýkali
a obviňovali nevinné
a dále v tom pokračují!

http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003101201
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2004021801
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2004060901



PPLK. PETR VOJTĚCHOVSKÝ,
KTERÝ MĚL ROZKRÝT
BERDYCHŮV POLICEJNÍ GANG,
EXKLUZÍVNĚ PRO DENÍK PRÁVO

"Byl jsem kriminalizován."


Berdychův gang - "česká chobotnice", která prorostla do policejních špiček a léta beztrestně vydírala, přepadala a vraždila. Toto zločinné spojenectví gangsterů a vysokých policejních důstojníků u nás nemá zatím obdoby.

Až nyní, po zproštění mlčenlivosti, poprvé po dvou letech promluvil bývalý šéf policejního týmu Mari podplukovník Petr Vojtěchovský, jenž měl za úkol gang rozkrýt.
Právu, které už odhalilo množství šokujících skutečností o řádění gangu a jeho vyšetřování, se rozhodl poskytnout exkluzívní rozhovor. Jeho svědectví je otřesné. Nevinní lidé, kteří překáželi gangu, byli zločinnými policisty kriminalizováni. Policisté, kteří na to upozornili, byli umlčeni.


* Vy jste v týmu Mari v květnu 2003 věděli, že byli kriminalizováni nevinní a nepohodlní?

V době, kdy jsem vedl tým Mari, jsme o tom měli zcela konkrétní poznatky.

* Kolik nevinných lidí bylo křivě obviněno a zatýkáno?

Nemohu sdělit přesné číslo ani jména osob. I zde totiž probíhá vyšetřování. Údaje mají k dispozici vyšetřovatel a státní zástupce. Víc opět nelze říct. Snad mohu jen zopakovat, že podezření z kriminalizace nevinných a další údaje byly předány orgánům činným v trestním řízení.

* Jak to bylo možné? Bylo to i tím, že třeba David Berdych znal díky zločinným policistům výslechy utajených svědků?

Ano. Poznatky, že Berdych disponuje výslechy utajených svědků, jsme měli. Bylo to i v původním vyhodnocení Mari z 23. května 2003.

* Jak jste poznatky získali?

Nemohu a nebudu hovořit o kriminálním zpravodajství. A nemluvil bych o tom s novináři, ani kdybych byl v této věci zproštěn mlčenlivosti. A je to navíc stále vyšetřováno.

* Vyhodnocení Mari shrnuje výsledky čtyřměsíční práce tohoto týmu. Obsahuje šokující informace o kriminalizaci nevinných lidí nepohodlných Berdychově gangu a policistům napojeným na gang (viz Právo 22. 12. 2004). Můžete potvrdit jeho autentičnost a vysvětlit, proč nejste autorem vyhodnocení, když jste tým vedl?

Se zmíněným vyhodnocením to bylo tak, že týden před mým zadržením, které se stalo 20. května 2003, jsem byl s náměstkem policejního prezidenta Jaroslavem Macháněm domluven na schůzce, kde on žádal, aby na schůzce se mnou mohl vidět vyhodnocení pracovní skupiny Mari.

Vyhodnocení jsem však osobně nemohl napsat. Bylo už proti mně vedeno trestní řízení, takže jsem měl úplně jiné starosti. Navíc jsem byl 21. května obviněn z trestné činnosti a postaven mimo službu, takže k mé schůzce s panem Macháněm už nedošlo. Musím zde ještě připomenout důležitou okolnost. V dubnu 2003 jsme se z policejního i kriminálního prostředí dozvěděli, že na některé členy týmu Mari se "šije šestka". Tedy kriminalizace se sazbou šest let vězení nepodmíněně.
Vyhodnocení, na které se tážete, v této situaci napsal můj zástupce v týmu Mari Radek Čermák. Je i autorem názvu Mari, protože na začátku roku 2001 založil pod tímto názvem spis, ve kterém shromažďoval informace o gangu lupičů v policejních uniformách. Vyhodnocení pan Čermák dopsal dva dny poté, kdy jsem už v důsledku obvinění a postavení mimo službu ve funkci nebyl.

* Řekl vám Čermák o osudech vyhodnocení Mari? Že musel vyřadit pasáže o únicích závažných policejních informací do podsvětí, vyřadit jména podezřelých vysokých policejních důstojníků i pasáže o kriminalizaci nevinných?

Někdy v létě 2003 mně pan Čermák řekl, že vyhodnocení Mari bylo napsáno a předáno nadřízenému na ÚOOZ plukovníku Stanislavu Plockovi. Ten je vrátil k přepracování s pokynem, že ve vyhodnocení musí být vynechány údaje o policistech. Čermák pokyn splnil. Takže druhá verze údaje, na které se ptáte, neobsahuje. A asi před třemi týdny mi pan Čermák řekl, že toto vše uvedl znovu i při posledním výslechu na inspekci ministra vnitra.

* Plukovník Plocek loni v prosinci Právu vše popřel. Řekl, že žádný pokyn Čermákovi nevydal.

Mohu říci, že o tom, co se dělo s vyhodnocením Mari, a o pokynu plukovníka Plocka jsem se dozvěděl i od jiných členů týmu Mari. Nemám důvod k pochybnostem o jejich sděleních.

* Dá se říci, že obvinění vznesené proti vám, tedy vaše kriminalizace a postavení mimo službu, se negativně promítlo i do další práce týmu Mari?

Mým zadržením a obviněním tým Mari prakticky zanikl, i když ještě asi tři měsíce existoval.

* Domníváte se, že váš případ je případem kriminalizace nepohodlného policisty? (A co kriminalizace nepohodlného občana??? Viz: http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003101201)

Nepochybně ano. Byl jsem nepochybně kriminalizován. Jsem o tom zcela přesvědčen. Cílem také bylo znevěrohodnit celý tým Mari.

* Nezískali rozpadem týmu Mari gangsteři okolo Berdycha a na ně napojení policisté rok navíc, kterého mohli využít k zametání stop a další násilné trestné činnosti?

Každopádně už v roce 2003 podle vyhodnocení Mari bylo připraveno zatýkání pachatelů. Úkol dokončil tým Uniforma. Jako policista jsem rád, že tým Uniforma dokončil práci.

* Domníváte se, že na vaší kriminalizaci mohl mít někdo osobní zájem? Například bývalý šéf Inspekce ministra vnitra Mikuláš Tomin se minulý týden o vašem týmu dokonce vyjádřil jako o Vojtěchovského gangu.

Budu se držet faktů. Vím, že tehdejší šéf inspekce ministra vnitra Tomin měl nadstandardní vztahy s jedním ze tří oznamovatelů, kteří na mě 20. dubna 2003 podali trestní oznámení. Konkrétně s podnikatelem Karlem Kaprem. Tyto nadstandardní vztahy zatím více popisovat nemohu. Vyšetřování není ukončeno. A nejsem pro tyto otázky zproštěn mlčenlivosti. V této souvislosti chci ještě zdůraznit, že poznatky získanými týmem Mari pan Mikuláš Tomin vůbec neprocházel po celou dobu, co jsem tým vedl (vyšetřování nesměřovalo k Tominovi - pozn. red.).

* Vy jste s Kaprem neměl nadstandardní vztahy? Prý jste se s ním scházel a dokonce ho i podle televizních reportáží vydíral.

Já osobně jsem se dostal do styku s Kaprem pouze přes pana Víta Chalupu, který provozuje restauraci v Radonicích, kde bydlím. Pan Kapr mně řekl spoustu zajímavých věcí k různým osobám, což mě z trestního hlediska zajímalo. Kapr dával velmi zajímavé informace o trestné činnosti jiných osob. Byly později využitelné i v práci týmu Mari. Poslední informace mi Chalupa a Kapr dali v lednu 2003. Týkaly se policejní práce. Pak jsem se s nimi nesešel.

* Patřily ty osoby, na které Kapr poukázal, k Berdychovu gangu?

V současnosti se nemohu blíže vyjádřit. Jedná se o mimořádně závažnou trestnou činnost. Mohl bych narušit vyšetřování. A taky nejsem v tak širokém rozsahu zproštěn mlčenlivosti.

* Nezavinil jste si styky s Kaprem problémy sám? Tento podnikatel je z lecčeho podezírán. Prověřováním podezření okolo Kapra se zabýval příslušník ÚOOZ a pak pražského odboru pro boj s organizovaným zločinem Petr Koňařík. Loni na podzim byl Koňařík obviněn ze spolčení s gangem Berdycha.

S ohledem na závažnost věci si jako policista dovolím pouze říci, že podezření z násilné trestné činnosti podnikatele Karla Kapra vyšetřoval Petr Koňařík.

* Nepodezíráte Koňaříka, že se o vaši kriminalizaci zasadil?

Bez komentáře.

* Tominovy reakce na nález jeho směnek a smlouvy o půjčce v kriminálním prostředí v roce 2002 vašimi podřízenými byly neobvyklé (viz Právo 29. 1. 2005). Jako vysoký policejní důstojník vás a muže, které jste vedl, dokonce obvinil z pomstychtivosti. Domníváte se, že právě uvedené nálezy na jaře 2002 odstartovaly záměr vás kriminalizovat, obvinit, umlčet, zavřít?

Je to jedna z variant příčin mé kriminalizace. Může to tak být. Ale to by mělo odhalit vyšetřování. A musím zdůraznit, že jako policista nemohu a nesmím podléhat pomstychtivosti. Byl jsem vychován, vzdělán a vycvičen k úctě k zákonu a nadřazení zákona nad osobní vášně.

* Vysvětlíte, jak to ve skutečnosti se směnkami a půjčkou bylo?

Na jaře 2002 byly mými podřízenými nalezeny v kriminálním prostředí různé písemnosti, na kterých se vyskytovalo jméno Mikuláše Tomina. Jako vedoucí odboru obchodování s lidmi ÚOOZ jsem na pokyn nadřízeného toto sepsal a zaslal služebním postupem cestou policejního prezídia k adresátovi, kterým byl tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross.

* Jednalo se i o směnky avalované Mikulášem Tominem a jeho bratrem Alexejem v hodnotě 1,8 miliónu korun? Šlo i o nález smlouvy o půjče ve výši 1,8 miliónu korun, kterou Mikuláš Tomin poskytl svému arabskému příbuznému?

K osobě Mikuláše Tomina se zde nebudu vyjadřovat. Dovolím si říci, že avalovat směnky a poskytnout půjčku samo o sobě není trestné.

* Dosud jste mlčel k závažným obviněním, o kterých informovala média. Vaše žena měla ve firmě prát špinavé peníze, kontaktovat se s jakýmsi Sergejem z ruskojazyčné mafie , vy jste se měl jako náhončí snažit, aby starosta Jílového u Prahy Karel Dostálek prosadil změnu územního plánu tak, aby se údajně vaše žena dostala k lukrativním pozemkům.

V jedné televizi dokonce odvysílali, že jsem byl ve vazbě. A nebyla to pravda. Soud návrh na mé vzetí do vyšetřovací vazby zamítl.
Útoky na policisty a šíření nepravd o policistech jsou snadné, protože policista je vázán mlčenlivostí a může promluvit, až když je mlčenlivosti zproštěn. Vždy však pouze v rozsahu, který určí zproštění mlčenlivosti.
Mohu s čistým svědomím říci, že má žena se nikdy nedopustila žádného trestného činu stejně jako já. Neprala špinavé peníze. Neznáme žádného Sergeje. Dodnes jsem se nedopídil, kdo to je. S žádnými Rusy a žádnými jinými cizinci moje žena neobchodovala. Ani takový obchod nedomlouvala.
Daňové důkazy o podnikání mé ženy má k dispozici finanční úřad. Vyšetřovatelé mají k dispozici veškeré účetnictví mé ženy, které jim dobrovolně vydala při domovní prohlídce v listopadu 2003. Nikdo neshledal žádné pochybení. Pokusy o kriminalizaci od podzimu 2002 se prostě nezdařily.
K vystoupení pana Dostálka v televizi v červenci 2003 mohu uvést, že pan starosta ve svém vyjádření na Inspekci ministra vnitra vše, co řekl v televizi, popřel. Inspekci dokonce řekl, že mě vůbec nezná.




***

CHAPADLA, TĚLO A MOZEK
ČESKÉ POLICEJNÍ CHOBOTNICE


MOZEK: Vysocí policejní důstojníci - dosud na svobodě?

TĚLO:

1) Obvinění policejní důstojníci Josef Opava , Petr Koňařik, Jiří Žofčín... ze speciálního policejního Odboru pro boj s organizovaným zločinem – OBOZ : Dagestánské a ruskojazyčné gangy

2) Tomáš Půta s kontakty na italské a irské gangy

3) Maroš Šulej, Peter Zajak a slovenské gangy

4) Tajní informátoři OBOZ

5) Vykonavatelé: David Berdych a spol.

6) Gelani Aboud alias Samopalník Tony a arabské gangy


Na snímku zleva obžalovaní gangsteři Radek Trumpeš a David Berdych.


Foto PRÁVO - Michaela Říhová

Datum: 05.02.2005
Autor: Pavel Blažek
Zdroj: Právo
Strana: 16




BERDYCHŮV POLICEJNI GANG V DATECH

1990 až 1996: V Discolandu Sylvie Ivana Jonáka začali působit David Berdych a Antonín Slezák. S podnikem byla spojena násilná kriminalita. V dubnu 1994 byla zavražděna na Jonákovu objednávku jeho manželka Ludvika.

1996 až 2001: V čele gangu je Berdych. První známou akcí byl únos a zavraždění zlatníka Václava Tomana v listopadu 1996. Policie netušila, že šlo o Berdychův gang. Šéf 1. odboru středočeského úřadu vyšetřování Karel Malý v listopadu 1996 přiznal, že nezná motiv vraždy: „Nikdo ho ani nevydíral.“

2001 až 2002: Berdych ve vyšetřovací vazbě. Vedení gangu převzali Tomáš Půta a Maroš Šulej. Gang se rozdělil do skupin. Ve vybraných akcích se skupiny spojovaly. Řídili je: 1. skupina - Tomáš Půta, Daniel Herain alias Pomáda alias Dan Kočka; 2. skupina - Gelani Aboud alias Tony Arab alias Samopalník Tony; 3. skupina - David Berdych. Z gangu odešli a „udělali se pro sebe“: Tomáš Hofer (obviněný) začal spolupracovat s bulharským podsvětím , Jaroslav W. přešel do drogového podsvětí, Aleš L. začal spolupracovat s ruskojazyčným podsvětím .

2003: Zjištění policie, že obětí první známé akce je zavražděný pražský zlatník Václav Toman v listopadu 1996. Podezření, že gang v přestrojení za policisty a vybavený policejními průkazy a odznaky kriminálky spáchal okolo 80 loupežných akcí a zavraždil nejméně tři oběti . Závažné úniky informací z policie do podsvětí. Berdych až díky těmto únikům zjišťuje, že policisté z týmu Mari ÚOOZ znají většinu členů gangu přímo jmény, včetně dat narození. Členové gangu se do této doby totiž znali převážně jen pod přezdívkami.

2004 - 2005: Počet obviněných pachatelů dosáhl 41 osob. Policisté však stále nepozatýkali všechny členy Berdychova policejního gangu, který údajně čítal okolo 60 až 70 lidí. Předpokládá se další zatýkání. Dnes se zatím odhaduje, že ukořistili 50 milionů korun .


Datum: 29.01.2005
Autor: Pavel Blažek
Zdroj: Právo
Strana: 07



Berdychův policejni gang:
česká Chobotnice

Krvavá dramata, kdy se brutální zločinci spolčili s vysokými policejními důstojníky, jsme znali jen z akčních televizních seriálů a mysleli si, že něco takového není u nás možné. Z omylu nás šokujícím způsobem vyvedl gang kolem Davida Berdycha.
Organizovaný zločin prorostl s policií a léta společně neomezeně mučili, vraždili, vydírali a loupili. Ti, kdo ho měli zastavit, naopak brutální zvěrstva sami řídili či se dokonce na bestiálních činech přímo podíleli.

Krvavý tanec rozpoutali už v polovině devadesátých let. Klec začala padat teprve v září 2004. Do té doby se zločinci měli kromě přepadání kamionů dopustit kolem 80 loupežných akcí. Jen 22 z nich se však vyšetřuje, z toho ve třech z nich měl gang vraždit. Tělo oběti se našlo zatím jen ve dvou případech. Obětí české Chobotnice však bude nejspíš mnohem více.

Hovoří se až o dvaceti neobjasněných vraždách, vesměs bohatých lidí, které od roku 1996 přepadali gangsteři v policejních uniformách vybavení služebními průkazy a odznaky kriminálky či elitního Útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Dostali je od policejních kompliců.

„Vyšetřujeme jen to, co se daří prokázat a kde se přihlásili poškození. Zatím neznámý počet obětí stále mlčí. Buď se z prožitých hrůz nevzpamatovaly, nebo mlčí ze strachu,“ vysvětlil Právu kriminalista.


Kápové na OBOZ

„Fungovala dohoda s policisty, že se pod jejich krytím bude páchat rozsáhlá trestná činnost,“ vypověděl u soudu Berdych. Uvedl, že činnost gangu, který své oběti unášel a mučil, neřídil on, nýbrž policejní důstojníci z pražského Odboru pro boj s organizovaným zločinem (OBOZ) Josef Opava a Petr Koňařík ve spojení s podnikatelem Luďkem Žaludem starším, majitelem sklenářství v Praze.

Žalud, Koňařík a Opava podle Berdycha dostávali 30 procent ze zisku, zbytek patřil ostatním z gangu.

Současní vyšetřovatelé teď musí vypátrat, jak, proč a kdy došlo k propojení gangu s policisty, kde je ukryta kořist, kolik únosů, loupeží a vražd zločinci spáchali.

Tělo oběti se našlo zatím jen ve dvou případech.

PĚKNĚ POHROMADĚ. Zleva Petr Koňařík, Josef Opava, Jiří Žofčín a František Brázdil.
Foto TV NOVA, Na vlastní oči

DAVID BERDYCH při soudním líčení zachovával ledový klid.

Foto PRÁVO - Lukáš Táborský

Datum: 29.01.2005
Autor: Pavel Blažek
Zdroj: Právo
Strana: 07



JAK ELITNÍ ZLOČINCI
SROSTLI S ELITNÍ POLICIÍ

Berdych s pomocí policistů
likvidoval konkurenční gangy

Nikdo zatím nespočítal, za kolika úspěšnými a široce medializovanými akcemi policie proti ozbrojeným lupičům stál v pozadí policejní informátor David Berdych a jeho komplicové. Neznámý je také počet konkurenčních lupičských gangů a policejních informátorů, které Berdych s komplici a policisty zločinci zlikvidovali.

Vyšetřovací spisy vedené pod dozorem středočeských žalobců Tomáše Milce a Svatopluka Nauše, který je také vyšetřujícím žalobcem, obsahují výpovědi, podle nichž Berdych jako policejní informátor využíval své pozice v boji proti konkurenčním gangům. Chystal pro ně údajně se svým řídícím policejním důstojníkem Petrem Koňaříkem a jeho policejními komplici i smrtelné pasti. Jedna z nich sklapla před pěti lety na Mělnicku ve Všetatech.

„Tehdy tu vyloupili pobočku České spořitelny. Bylo to 22. 11. 2000,“ vzpomínal starosta Všetat Miroslav Baloun. „Policisté po dohodě s personálem pobočky ji nechali vyloupit. Na ujíždějící auto s lupiči zaútočili, až když vyjelo ze Všetat. Tehdy jednoho z lupičů střelili přímo do hlavy,“ řekl starosta. Uvedl, že se o události mezi místními obyvateli dlouho hovořilo. „Už tehdy jsme si říkali, že se policisté chtěli někoho zbavit. Berdych nás napadl až loni. Když ho zatkli,“ poznamenal starosta. Za mrzuté označil, že centrála České spořitelny pobočku po loupeži zrušila.

Dozorový žalobce Milec se k informacím Práva a sdělením starosty Balouna nevyjádřil. „Je pracovně na policii,“ vysvětlila včera Právu pracovnice středočeského krajského zastupitelství.

Nová obvinění

Přepadení všetatské pobočky a její následné zrušení Právu potvrdila pracovnice tiskového oddělení centrály České spořitelny Helena Matušná. „Pobočka byla před pěti lety přepadena a pak zrušena,“ řekla Právu Matušná. Uvedla, že za posledních pět let došlo na pobočkách spořitelny ke 103 loupežným přepadením.

Kolik z uvedených loupeží zorganizoval informátor Berdych se svými policejními komplici, se neví. „Teprve se vše prověřuje,“ řekl Právu zdroj dobře seznámený s vyšetřováním.

Policisté a žalobci chtějí do září ukončit vyšetřování 25 násilných loupeží spáchaných Berdychovým gangem, který spolu s obviněnými policisty má tvořit 40 osob.
V posledních dnech však k uvedenému počtu přibyl další případ. Je jím oloupení podnikatele z Prahy 10, které se mělo stát v březnu 1996. Berdych se čtyřmi spolupachateli prý tehdy napadl podnikatele údery baseballové pálky do obličeje a naložil do auta. Pak oběť podle ČTK odvezli na chatu jednoho z lupičů a chtěli po ní výkupné deset miliónů. Sumu hledali i v bezpečnostní schránce oběti. Neuspěli, a tak nakonec podle obvinění uneseného podnikatele přiměli k tomu, aby telefonicky přesvědčil známého k vydání dvoumiliónové částky. Té se prý také dočkali.

Vraždili informátory?

Podle informací Práva uvedené obvinění zřejmě nebude poslední. Jedna z obětí Berdychova gangu Právu v pondělí sdělila, že k další loupeži došlo v Praze 10 v roce 1998.

„Byl to taky podnikatel. Lupiči jej v policejních uniformách sledovali na cestě s dcerkou do mateřské školy. Když dcerku předal, tak jej na zpáteční cestě nacpali do auta a odvezli na nějakou chatu. Tam ho dva dny mučili, aby vyzradil úkryt peněz a čísla bankovních kont. Podnikatel povolil, až když mu řekli, že zabijí jeho manželku a dceru. Telefonicky ho pak spojili s manželkou. Ta manželovi řekla, že je držena s dcerkou jako rukojmí. Teprve potom jim unesený podnikatel řekl, co chtěli,“ sdělil Právu svědek, který si nepřál být jmenován. „Berdychovci mě měli v rukou dvakrát. Mám strach,“ vysvětlil.

Zvláštní kapitolu v činnosti gangu tvoří zřejmě popravy informátorů policie. Jde například o táborského starožitníka Václava Skalu, který byl údajně naposledy viděn v jihočeských Kvašejovicích 16. 6. 2002 a od té doby po něm není ani vidu, ani slechu. „Skala byl policejním informátorem snad 30 let. Řídil ho v posledních letech nějaký Vorlíček z policejního prezidia a pak ho půjčili jako agenta Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. To byl Skalův konec,“ řekl Právu dobře informovaný zdroj. „Z vraždy Skaly jsou obviněni Daniel Herain alias Pomáda, Gelani Aboud alias Samopalník Tony a Martin Švec alias Marci. Obvinění je na vodě. Policisté nemají ani tělo, ani vražednou zbraň,“ řekl Právu advokát seznámený s případem.

Pavel Blažek

Právo 12.07.2005


MUŽI DVOJÍ TVÁŘE

Vyšetřování vázlo proto, že po gangu pátrali detektivové pražského Odboru pro boj s organizovaným zločinem (OBOZ). Obviněni jsou Koňařík, Opava, Žofčín a Kaňka. Právě je v listopadu 2004 označil zatčený Berdych za organizátory gangu. Podle něho měl dokonce být šéfem gangu bývalý důstojník OBOZ Josef Opava. Gangu pak měli vynášet utajované informace z policejního zákulisí důstojníci OBOZ Petr Koňařík a Jiří Žofčín.

ORGANIZOVANÝ ZLOČIN, NEJMOCNĚJŠÍ STÁTNÍ REZORT: Policie České republiky -stále pod ruskou kontrolou- jako největší skupina čs organizovaného zločinu!
Vydáno dne 20. 02. 2005 (7433 přečtení)


ÚVOD DO SITUACE:

"Členové české vlády a pracovníci ministerstev z let 1993 - 1998 nebudou v souvislosti s několikaset miliardovými daňovými podvody causy lehkých topných olejů (LTO) trestně stíháni. Státní žalobkyně pražského vrchního státního zastupitelství dala policii závazný pokyn, aby případ odložila." Citát z denního tisku 10.11.2004

To nejdůležitější, co v této cause státního organizovaného zločinu musíme rozhodně vědět, chceme-li znát o zemi, ve které žijeme, skutečnou pravdu:

"Většina politiků by nebyla schopna prokázat legální způsob nabytí svých dnešních majetků." (a jim podřízené represívní složky dnešní kriminální (post) komunistické státní moci si této skutečnosti jsou velice dobře vědomy a jejich špičky tyto politiky samy řídí!)

Výše citovaná slova nepochází z některého z nesčetných článků NECENZUROVANÝCH NOVIN, varujících od roku 1990/91 před kriminálními praktikami (post) komunistické státní moci, ale jsou ze sdělení ministra vnitra ČR Františka Bublana v době vrcholícího kriminálního majetkového skandálu předsedy vlády České republiky a ex-ministra vnitra JUDr.Stanislava Grosse z jara 2005...

Co dodat? "Kauza Berdych", správně vyjádřeno, causy státního organizovaného zločinu, pouze společně představují další z mnoha důkazů totální prohnilosti našich státobezpečnostních složek, vnitřní rozklad celé policie, justice a potažmo celého systému státní moci jako takové.

Takový stát a jeho vláda ztrácejí postupně legitimitu v očích občanů, kteří jsou ve stále větší míře nuceni akceptovat a přizpůsobit se skutečnosti, že rostoucí počet oblastí veřejného života společnosti je regulováno nebo řízeno nikoli na základě zákona, v jeho mezích a prostřednictvím legálních institucí, ale spíše na základě neformální autority a moci různých mafií, bratrstev či zájmových skupin, prezentujících a prosazujících své partikulární zájmy jako zájmy veřejné.

Rozsáhlý policejní gang o mnoha desítkách členů byl podle všeho rozdělen na čtyři skupiny, specializované na jednotlivé druhy trestné činnosti. Každou z těchto elitních skupin organizovaného zločinu (spolu)řídili policisté, kteří měli jako důstojníci ÚOOZ na starost právě tuto trestní specializaci. V jeho čele stál mj. stíhaný Josef Opava, napojený na ruskojazyčný organizovaný zločin, velitel celého pražského ÚOOZ...

Poslední vývoj celou kauzu ještě dramatizuje a naznačuje nejen to, že v ÚOOZ zřejmě nepracoval jediný čestný a poctivý vyšší policejní důstojník, ale že kauza se dotýká nejvyšších policejní funkcí v zemi. V pátek dne 17.12. 2004 byli zatčeni zástupce velitele SKPV Zdeněk Pichlík a další vysoký důstojník ÚOOZ Šíma.

ÚOOZ byl zřízen poté, co byl pro trvající úniky informací, trestnou činnost jeho členů a vnitřní spory zrušen Odbor pro boj s organizovaným zločinem (OBOZ), kterému v té době šéfoval František Brázdil, rovněž zapletený do "kauzy Berdych" a jeho zástupcem byl níže zmíněný Josef Opava, dnes obviněný z rozsáhlé trestné činnosti.

Ve skutečnosti však ÚOOZ, resp. jeho velící důstojníci přímo řídili rozsáhlý zločinecký gang čítající desítky dobře organizovaných osob, který se neštítil ničeho počínaje loupežemi a vydíráním a mučením a vraždami konče. Běžnými metodami mučení bylo přejíždění autem, pálení genitálií elektrickým proudem a bití končící smrtí.




STÁTNÍ ORGANIZOVANÝ ZLOČIN,
NEJMOCNĚJŠÍ REZORT ČR:
Policie České republiky,
stále pod ruskou kontrolou,
jako největší skupina
organizovaného zločinu!

Pohled z Evropy

Kauza ÚOOZ pokračuje!

aneb Jak zneuctít policejní pohřeb

Richard Král
(více o autorovi=">>)

17.2.2005

To nejdůležitější, co v této cause státního organizovaného zločinu
musíme rozhodně vědět, chceme-li znát o zemi, ve které žijeme,
skutečnou pravdu:

"Většina politiků by nebyla schopna prokázat
legální způsob nabytí svých dnešních majetků."

(a jim podřízené represívní složky dnešní kriminální (post) komunistické státní moci si této skutečnosti jsou velice dobře vědomy a jejich špičky tyto politiky samy řídí!)

Sdělení ministra vnitra ČR Františka Bublana v době vrcholícího kriminálního majetkového skandálu předsedy vlády České republiky a ex-ministra vnitra JUDr.Stanislava Grosse... Viz PORTRÉT KRIMINÁLNÍHO STÁTU V ZASTOUPENÍ PŘEDSEDY VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY - ČLENA EU, JUDr.STANISLAVA GROSSE@comp. DŮSTOJNÝ POKRAČOVATEL VÁCLAVA KLAUSE!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005022704



Z pražské policie opět unikají informace a dějí se podivné incidenty. A "kauza ÚOOZ", nejrozsáhlejší případ organizovaného zločinu řízeným přímo vysokými policejními důstojníky , dostává stále temnější nádech.

Po násilné smrti Zdeňka Janíčka, nalezeného pobodaného a oběšeného ve sklepě, policie ihned zveřejnila verzi o sebevraždě . Pitva prokázala celkem 29 bodných ran, množství bodných ran na krku, a to jak z pravé, tak z levé strany a především minimálně dvě bodné rány v horní části zad. Z policie unikají informace, že Janíček měl na těle hematomy, a podlitinu na tváři. Znamenalo by to, že se nejprve zbil pěstí, poté pobodal na celém těle a nakonec oběsil. Opravdu typická sebevražda...

Média se v tomto případě řídí verzí policie . Psychologové oficiálního světa upozorňují na možnost kombinovaných sebevražd. Padají verze o těžké Janíčkově nemoci, měl prý cukrovku. Nevyrovnal se s problémy v rodině. Spáchal by opravdu trojitou kombinovanou sebevraždu člověk, který je ženatý, má děti, přátele a kousek do důchodu? Dále je patrná křečovitá snaha oddělit Janíčkovu smrt od "kauzy ÚOOZ", což je však absolutně zoufalé, neboť tyto dvě věci hýbají policií a přesně do sebe (mj. časově v souvislosti se zatýkáním Janíčkových kolegů) zapadají . Manželka a dcera Janíčka navíc vypovídají, že byl v posledních týdnech pod velkým psychickým tlakem a v neustálém napětí.

Úterní pohřeb Janíčka byl velmi zvláštní. Pražská policejní správa nedala volno policistům - kolegům Janíčka, kteří se s ním chtěli naposledy rozloučit a museli si brát dovolenou. I přes takové chování jich dorazilo hodně. Byli zamlklí a mlčenliví. Ticho na Janíčkově pohřbu a atmosféra byla prý vskutku zlověstná. Nikdo nepronesl žádný projev, jen příbuzní vzlykali. Čestná salva, jak u podobných pohřbů zvykem, nezazněla.

Obřad poznamenal incident, když neznámý muž neoblečený jako smuteční host začal v jeho průběhu vykřikovat na adresu Janíčka a policie hanlivé výroky. Ačkoli byla místnost plná policistů, po krátké potyčce s policisty (!) usedl muž znovu na lavici smutečních hostů a s pobavením sledoval přítomné. Všemu s kamennými tvářemi přihlíželi policejní prezident Kolář, jeho náměstek Macháně, pražský primátor Pavel Bém, řada poslanců a ministr vnitra Bublan, který však poté odešel. Zřejmě se již na takovou frašku nemohl dívat.

Ptám se, proč ministr vnitra odchází z pohřbu vysokého policejního důstojníka před dokončením obřadu? Proč může jeden drzý výtržník beztrestně narušovat pohřeb vysokého policejního důstojníka?

Podle toho, co se šíří elitními vyšetřovacími složkami pražské policie, resp. jejich zbytky, Janíček byl popraven na příkaz rusky hovořících mužů úzce kooperujících s gangy okolo ÚOOZ . Důvod byl prostý, byl členem zvláštního tajného policejního vyšetřovacího týmu, který se touto kauzou zabývá, resp. snaží zabývat. Věděl tedy příliš mnoho, navíc se velmi dobře znal s vazebně stíhanými kolegy, jeho zástupcem Zdeňkem Pichlíkem a Petrem Šímou, bývalým vysokým důstojníkem OBOZ (Odboru pro boj s organizovaným zločinem). Na rozdíl od Pichlíka, který bydlel v luxusní vile a jezdil v luxusním Audi A6, bydlel Janíček ve starém paneláku a používal služební škodovku. To může svědčit o tom, že byl buď opatrný, nebo méně zkorumpovatelný.

V každém případě mohla Janíčkova smrt splnit více účelů. Odstranit zkušeného kriminalistu z vyšetřování. Odstranit policistu, který je velmi těžko zkorumpovatelný či se již bojí nechat se korumpovat. Vyslat varovný signál policii, resp. dalším členům vyšetřovacího týmu. Zbavit se člověka, který věděl příliš mnoho, osobně se znal s řadou obviněných v "kauze ÚOOZ" a pokud by začal mluvit, mohly by padat další hlavy .

Zločinci si zpravidla nedovolují vraždit policisty, a už vůbec ne jejich důstojníky, neboť vědí, že by jim to vrátilo stokrát. Avšak v případě, kdy organizovaný zločin splývá s policií České republiky, jako je tomu v "kauze ÚOOZ", uplatňují zločinci v policii stejné zákony, jako ve svých zločineckých strukturách . Nemají z ochromené a bezbranné policie respekt. Viz:

JAK TO DNES CHODÍ U POLICIE ČR, kterou si občané platí, aby jim sloužila!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2006120302

Policie má v současnosti dvě možnosti. První je zavření očí a opakování zaklínadla o sebevraždě. Druhá je pečlivé vybrání policistů bez rodiny, s praxí a velkou odvahou, vytvoření nového zvláštního vyšetřovacího týmu "kauzy ÚOOZ" a jeho umístění na vojenskou základnu střeženou praporem zvláštního určení. Stejným způsobem by poté měli být vybráni státní zástupci a soudci .

Jaké možnosti více věříte? Nebuďme naivní!


Viz:
http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1998/nn0198/obsah/1.htm
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003051201
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2002021801
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003101201
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2004021801
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2004060901
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003092402


ŘEŠENÍ JE NAŠTĚSTÍ PŘI DOBRÉ POLITICKÉ VŮLI VELICE JEDNODUCHÉ A RYCHLÉ: STAČÍ POUZE ZMĚNIT TECHNICKY JEDNODUCHÝMI A LEVNÝMI ÚPRAVAMI DNEŠNÍ KRIMINÁLNÍ SYSTÉM, KTERÝ TOTO PROSTŘED PO DESETILETÍ UMOŽŇUJE, GENERUJE A JEHO EXPONENTY CHRÁNÍ, V JEHO PRAVÝ SYSTÉMOVÝ OPAK:
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003051202
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2004120101



Odeslat jako odkaz
Odeslat text článku
Vytisknout Kauza ÚOOZ se dramatizuje
Richard Král
(více o autorovi=">>)

9.2.2005
Před časem vyšel na Zvědavci článek zabývající se tzv. "kauzou Berdych", která však zjevně osobu průměrného gangstera a diskotékového vyhazovače Davida Berdycha značně přesahuje. Berdych byl pouze zatčen jako jeden z prvních a jeho zatčení odstartovalo následné masivní zatýkání, a to i v řadách elitních policejních útvarů.
Přesnější označení tedy je spíše "kauza ÚOOZ", neboť zločinecké gangy sami řídili, či s nimi alespoň úzce spolupracovali vysocí důstojníci tohoto policejního útvaru, resp. jeho předchůdce OBOZ (Odbor pro boj s organizovaným zločinem). Kauza nabývá nové obrátky a objevují se první mrtví vysoce postavení policisté.

Zástupce ředitele policejní správy hl.m. Prahy plukovník Zdeněk Janíček byl nalezen oběšený a zkrvavený ve sklepě panelového domu, ve kterém bydlel.

Z policie v této souvislosti unikají vskutku děsivé informace. Někdo ze zatčených začal mluvit, a to takřka neuvěřitelné věci. Věci takového charakteru, že se neví, kdo by je měl vůbec vyšetřovat.

Poté co se fakticky rozpadl "elitní" Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), přičemž část jeho důstojníků je již ve vazbě, část je obviněna a zbývající skupina čeká, co se bude dít, vyšetřuje dosud nejrozsáhlejší kriminální kauzu v historii České republiky Inspekce ministra vnitra.

Jak se prokázalo již mnohokrát, Inspekce připomíná informační cedník, ze kterého unikají informace především do policie a z ní dále ven. Jedná se o podivného kočkopsa, zvláštní policejní orgán vyšetřující trestnou činnost policie (v komparaci s podobnými evropskými orgány dozorujícími práci policie a případnou trestnou činnost jejích členů jde o velice nestandartní instituci), pod vedením Miroslava Borníka, bývalého vyšetřovatele SNB vyšetřujícím protikomunistické demonstrace v letech 1988-89 a za asistence StB vyslýchajícího zadržené a zmlácené demonstranty .

Je otázkou, co je již na papíře v policejních protokolech, a v této chvíli je tedy možné jen skládat střípky do mozaiky.

Plukovník Zdeněk Janíček patřil k blízkým spolupracovníkům a kamarádům Zdeňka Pichlíka, zástupce velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (SKPV), který je již od prosince ve vazbě. Do médií již pronikly informace, že Pichlík vcelku bezstarostně bydlel v luxusní vile v pražské Jesenici, která je v katastru nemovitostí napsána na advokátku Helenu Rejholcovou, která obhajuje mj. "příbramského dona" Jaroslava Starku. Starka byl obviněn již z řady trestných činů, hospodářskými počínaje (fiktivní rekonstrukce příbramského kulturního domu) a násilnými konče (přímá účast na únosu a vydírání italského bankéře Giuseppe Roselliho), DOPOSUD VŠAK NEBYLA PODÁNA ANI OBŽALOBA!

Byl to právě Zdeněk Janíček, který řídil vyšetřování zmiňovaného Roselliho únosu a přímo řídil obvinění a poté vyšetřování Starky. Mimochodem, Roselliho únos hrál klíčovou úlohu v posledních chvílích Union banky, neboť se v jeho důsledku neodehrála mimořádná valná hromada a banka byla de facto ochromena.

A nebyl to jediný významný případ, u jehož zrodu a průběhu se Janíček podílel. Jako ředitel Úřadu vyšetřování policie ČR hl.m. Prahy dozoroval (vždy metodicky, a kdykoli mohl zasáhnout i fakticky) vyšetřování veškerých závažných trestných činů zasahujících území hlavního města. Tedy i neúspěšné, resp. úspěšně zmařené pokusy o vyšetřování trestné činnosti osob napojených na gangy okolo ÚOOZ, tj. vydírání, loupeže a vraždy.

Skutečnost, že Janíčkova smrt přesně zapadá do gradujícího vyšetřování "kauzy ÚOOZ", leccos naznačuje. Janíček byl muž na vrcholu kariéry, a o jeho jméně se vážně spekulovalo v souvislosti s nástupcem Jiřího Koláře ve funkci policejního prezidenta.



O generálmajorovi JUDr.Jiřím Kolářovi (na snímku) a o jeho dlouholetém a vysoce úspěšném působeni za komunistické diktatury a sovětské okupace i po ní se můžeme lecos zajímavého dozvědět na http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003101201.

Ze všech rozhovorů pro policejní časopisy, pro média a i v rozhovorech se samotnými policisty působil plukovník Janíček vždy sebevědomě a sebejistě. Páchá takový muž sebevraždy? Pokud ano, jaké strašné důvody ho k tomu mohou přimět?

A ještě poslední, poněkud kriminalistická otázka. Je standardní při sebevraždě oběšením, že se sebevrah ještě předtím, než si uváže smyčku, pro jistotu po(d)řeže? Sklepní kóje, ve které byl oběšený Janíček nalezen, byla celá od krve včetně vstupních mříží.

Za zmínku ještě stojí jedna skutečnost. David Berdych byl po svém dosud nepravomocném rozsudku u Městského soudu v Praze, který ho odsoudil k jedenácti letům nepodmíněně, zjevně v dobré náladě. Usmíval se, vtipkoval s kumpány a vyměňoval si spiklenecké pohledy s publikem. Ve své odsouzení určitě nevěřil. Jaká neotřesitelná jistota ho k tomu vedla?

Co dodat? Policejní a justiční (post) komunistický systém, nastolený a splácaný na počátku devadesátých let, totálně selhal a zkolaboval.

"Kauza ÚOOZ" představuje fatální důkaz, že nádor zločinu již policii prorostl a pohltil úplně a že totální rozkradení a vytunelování České republiky přímo před očima české policie - a možná přímo pod jejim vedením - rozhodně nebyla žádná náhoda!

Je velmi pravděpodobné, že informace, které byly získány během vyšetřování (přesnější slovo by bylo však "vyšetřování") a které mohly vést i k (sebe)vraždě Zdeňka Janíčka, budou zameteny pod koberec, označeny za nevěrohodné, popř. prohlášeny za utajované skutečnosti.

Skutečné a důsledné vyšetřování nemá kdo vést a ve svém důsledku by pro policii znamenalo katastrofu a pro veřejnost šok.


15 let od sametu IV.
Česká policie plně splynula
s organizovaným zločinem

Richard Král
(více o autorovi=">>)

19.12.2004
Na povrch začíná vyplouvat pomalu zřejmě zatím největší skandál, jaký postihl českou policii za dobu její existence od roku 1989. Je svojí povahou natolik neuvěřitelný, hrůzostrašný a děsivý, že připomíná řadu hollywoodských filmů líčících spiknutí v nejvyšších policejních a politických kruzích a jejich spolupráci se zločinem.

Přestože se ministerstvu vnitra pod vedením dnešního předsedy vlády České republiky JUDr.Stanislava Grosse a orgánům činným v trestním řízení dlouhou dobu dařilo jej ututlat, popř. prezentovat jako klasickou kriminální kauzu organizovaného zločinu s "osobním selháním několika policistů", poslední události ukazují, že její rozsah je obrovský a sahá až k nejvyšším policejním a politickým špičkám.


O celé kauze jistě ještě mnoho uslyšíme (za předpokladu, že se najdou odvážní novináři bez rodiny a dostatečně svobodná masmédia), shrňme však některé základní fakta pro nezasvěcené:

Celá kauza začala v letošním roce zatčením, obviněním a obžalováním několika gangsterů okolo Davida Berdycha, bývalého vyhazovače Discolandu Sylvie za éry Ivana Jonáka. Vzhledem k tomu, že byl Berdych zatčen jako jeden z prvních, začala média tuto kauzu spojovat s jeho jménem.

Podle všeho je však David Berdych pouze šéfem jedné skupiny celého organizovaného gangu, který řídili vysocí důstojníci speciálního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který se jako zvláštní elitní policejní složka v rámci Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (SKPV) specializuje na boj s organizovaným zločinem, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Má na starosti potírání nejzávažnější trestné činnosti, kterou jsou ve smyslu trestního zákona vraždy, loupeže, vydírání apod.

ÚOOZ byl zřízen poté, co byl pro trvající úniky informací, trestnou činnost jeho členů a vnitřní spory zrušen Odbor pro boj s organizovaným zločinem (OBOZ), kterému v té době šéfoval František Brázdil, rovněž zapletený do "kauzy Berdych" a jeho zástupcem byl níže zmíněný Josef Opava, dnes obviněný z rozsáhlé trestné činnosti .

Ve skutečnosti však ÚOOZ, resp. jeho velící důstojníci přímo řídili rozsáhlý zločinecký gang čítající desítky dobře organizovaných osob, který se neštítil ničeho počínaje loupežemi a vydíráním a mučením a vraždami konče. Běžnými metodami mučení bylo přejíždění autem, pálení genitálií elektrickým proudem a bití končící smrtí. Jedna z obětí řádění gangu Jaroslav Dub, kterému bylo vyhrožováno zabitím čtyřletého syna, řekl 30.11. 2004 pro média: "Mnozí z Berdychova gangu jsou stále na svobodě. To nám nahání strach. Na svobodě je dokonce i ten, kdo vydírání a únos syna proti nám zosnoval. Je obžalovaný a přitom si jezdí po Praze a Bohnicích v novém voze Jeep Grand Cherokee a směje se všem do tváře. I obětem. Nikdo se nezajímá, jak přišel k tak drahému autu jako šofér rozvážející po Praze pečivo."

Gang byl podle všeho rozdělen na čtyři skupiny, specializované na jednotlivé druhy trestné činnosti. Každou z těchto elitních skupin organizovaného zločinu (spolu)řídili policisté, kteří měli jako důstojníci ÚOOZ na starost právě tuto trestní specializaci. V jeho čele stál mj. stíhaný Josef Opava, napojený na ruskojazyčný organizovaný zločin, velitel pražského ÚOOZ, dále důstojníci ÚOOZ Petr Kovařík a Jiří Žofčín (mimochodem možná i jejich rozmařilé chování, když brázdili opilí Prahu černým luxusním BMW řady 7, mohlo při troše snahy velice snadno přispět k odhalení celé skupiny) a další. Celkem je v současné době (zatím) stíhaných šest důstojníků ÚOOZ. Policie stále nezadržela většinu členů gangu a na řádné vyšetření případu prostě nejsou kapacity, neboť obviněnými jsou právě příslušníci elitního policejního útvaru, který má podobnou závažnou trestnou činnost vyšetřovat. V ÚOOZ, ale i v celé SKPV vládne chaos a rozklad. Nikdo neví, kdo bude dalším zatčeným, kdo spolupracoval s gangstery a kdo nikoli . Poslední slušní policisté, kteří na to už nemají žaludek, odcházejí.

Poslední vývoj celou kauzu ještě dramatizuje a naznačuje nejen to, že v ÚOOZ zřejmě nepracoval jediný čestný a poctivý vyšší policejní důstojník, ale že kauza se dotýká nejvyšších policejní funkcí v zemi. V pátek dne 17.12. 2004 byli zatčeni zástupce velitele SKPV Zdeněk Pichlík a další vysoký důstojník ÚOOZ Šíma .

Co dodat? " Kauza Berdych" představuje důkaz totální prohnilosti našich bezpečnostních složek, vnitřní rozklad celé policie, justice a potažmo celého systému státní moci jako takové. Takový stát a jeho vláda ztrácejí postupně legitimitu v očích občanů, kteří jsou ve stále větší míře nuceni akceptovat a přizpůsobit se skutečnosti, že rostoucí počet oblastí veřejného života společnosti je regulováno nebo řízeno nikoli na základě zákona, v jeho mezích a prostřednictvím legálních institucí, ale spíše na základě neformální autority a moci různých mafií, bratrstev či zájmových skupin, prezentujících a prosazujících své partikulární zájmy jako zájmy veřejné.

Důkazy o tom, že se nejedná o náhodu, ale o vysoce promyšlenou a dlouhodobou strategii v mnohem vyšší hře, přináší následující vynikající a zřejmě zatím nepřekonaná analýza:

UMĚNÍ VÁLKY: TŘINÁCT ZLATÝCH PRAVIDEL, JAK PORAZIT PROTIVNÍKA BEZ BOJE A ANIŽ TO TUŠÍ: NEJVYŠŠÍ ŠKOLA INFILTRACE A POLITICKO-MASMEDIÁLNÍCH MANIPULACÍ!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005112601


Další zdroje ze sdělovacích prostředků:

· Policejní důstojníci skončili za mřížemi

· Soud vzal do vazby dva elitní policisty

Zástupce ředitele pražské policie
a bývalý šéf pražských vyšetřovatelů
Zdeněk Janíček spáchal sebevraždu.
Podrobnosti k případu policie tají.


7.2. 2005 15:33 - 20:07 - Aktualizováno

Zdeněk Janíček:
K policii nastoupil 1. 3. 1971 (tedy už v prvních letech sovětské okupace, během níž udělal jako spolehlivý nomenklaturní komunista obrovskou karieru!!! - PC). V roce 1976 se stal vyšetřovatelem hospodářské kriminality. Postupně byl šéfem hospodářské kriminální služby v Praze a ředitelem kriminální služby v Praze 4.

V roce 1996 byl jmenován ředitelem pražského úřadu vyšetřování, poté se stal zástupcem pražského policejního ředitele.

PRAHA - "Můžeme potvrdit, že zástupce ředitele Policie ČR, správy hlavního města Prahy, byl nalezen mrtvý ve svém bydlišti. Příčiny smrti policie vyšetřuje," uvedla policejní mluvčí Eva Brožová s tím, že další informace nebude policie až do odvolání poskytovat.

Informační embargo rozpoutalo spekulace
Náhlá sebevražda oběšením Janíčka jako vysokého policejního důstojníka působícího mnoho let v oblasti policejního vyšetřování a neznámé motivy vyvolaly vlnu dohadů. Podle jednoho z bývalých elitních pražských kriminalistů pravdu soudní lékaři vždy neodhalí.

"Sebevraždu bude třeba důkladně vyšetřit. Mohli ho i oběsit. Znám případy, kdy i soudním lékařům uniklo, že šlo o vraždu a ne sebevraždu. Janíček jako vyšetřovatel hodně věděl a mnohá tajemství si odnesl sebou," říká expolicista.

"Možná si myslel, že by měl být zatčen v rámci akce Uniforma II, která má udeřit proti pražským a středočeským policistům napojeným na Berdychův gang," nabízí jeden z policejních důstojníků další motiv.
Právo, Novinky



RUSKÝ STÁTNÍ ORGANIZOVANÝ ZLOČIN,
NEJMOCNĚJŠÍ REZORT ČESKÉ REPUBLIKY:
JAK RUŠTÍ, DAGESTÁNŠTÍ, ARABŠTÍ A DALŠÍ ZLOČINCI
SROSTLI POD RUSKÝM VEDENÍM
SE SPECIÁLNÍMI ELITNÍMI ÚTVARY
ČESKÉ (POST) KOMUNISTICKÉ POLICIE
V JEJICH NEJVYŠŠÍCH PATRECH:

http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2002021801
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2003092402

ÚVOD DO SITUACE:
"Členové české vlády a pracovníci ministerstev z let 1993 - 1998 nebudou v souvislosti s několikaset miliardovými daňovými podvody causy lehkých topných olejů (LTO) trestně stíháni.
Státní žalobkyně pražského vrchního státního zastupitelství dala policii závazný pokyn, aby případ odložila."
Citát z denního tisku 10.11.2004

Štěpán Kotrba

Britské listy

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
1.11.2006
Kdo už konečně zastaví prolhané policejní grázly?
Štěpán Kotrba
Dementi, které musel včera zaslat médiím Radek Mikula, vypovídá o charakteru činnosti a informací, produkovaných v posledních měsících policejními složkami. Nekompetence, politický aktivismus, zneužívání pravomocí, lži, podvody, falšování úředních listin, falšování důkazů, vědomé podvrhování falešných důkazů soudům, krádeže, násilí se zbraní v ruce, falšování úředních listin, napomáhání trestné činnosti, krytí trestné činnosti, podněcování k trestné činnosti, zločinné spolčování, vyzrazování služebních tajemství, porušování služebního zákona a zákona o policii, vnitřních postupů a směrnic. Politické provokace.

Taková je současná česká policie.

Bohužel, teprve dnes sklízíme trpké ovoce, zaseté do represivních složek státu při jejich "očišťování" v raných devadesátých letech. Počínaje společenstvím "tří spravedlivých", kteří vnitro přebírali od komunistických ministrů, přes "disidenty", hlupáky a neschopné faráře v křeslech ministrů - selhali všichni. Bez ohledu na politickou příslušnost. Nikdy policii nedepolitizovali. Naopak. Politické kliky a bratrstva se naučila koexistenci v permanentním boji o moc a peníze. Intriky, krevní msty a vzájemné politicko-vyhlazovací války, infiltrace agenty řady tajných služeb (od německé, přes britskou až po ruskou), průnik sílících komunálně zločineckých struktur i korupce mezinárodních mafií, vytváření nelegálních agenturních sítí, placených z nelegálních prostředků - to vše dělá z policie a řady specializovaných útvarů ministerstva vnitra nebezpečnou ozbrojenou strukturu, vyznávající vlastní pravidla, nerespektujících stát a využívající stavovské solidarity i mnohdy utajeného režimu své práce k demonstracím nedotknutelnosti, k demonstracím síly, k demonstracím moci.

Tato struktura už vyhlásila válku politické scéně. Je schpna prefabrikovat kompromitující materiály na kohokoliv. Je schopna likvidovat fingovanými důkazy i provokacemi kohokoliv. Je schopna vytvářet složité pavučiny režírovaných vztahů, řízených zpovzdálí podle předem vypracovaných scénářů, podvrhovat důkazy i provádět aktivní krycí a dezinformační opatření.

Policie v České republice se stala nebezpečnou České republice - bez ohledu na barvu vlády, která je právě u moci. A to je zlá zpráva. Ta minulá vláda už to ví. Ta současná i ta budoucí vláda to teprve poznají.

Pokud nedojde v brzké době k otevření novely z.č. 361/03 Sb. a nápravě tohoto zákona v bodech, které jsme požadovali na Manifestu 361, jsme připraveni nejenom podat první žaloby k ústavnímu soudu, ale zahájit nátlaky veřejné a tou je již samotná demonstrace.

Dne 28.3.07 proběhne první historicky důležité jednání všech odborových organizací včetně UBS-Iniciativa, kde zaujmeme své stanovisko k problému z.č. 361/03 Sb. a také, jakým způsobem se bude řešit již déle trvající akt nezájmu z Vaší strany.

Jestliže ovšem opět uslyšíme již tolikrát opakpvaná slova, že je vše v pořádku, že systemizace byla nastavena správně, že k propadům vlastně nedošlo, nezbyde nám již jiných východisek, než obrátit se opět k těm příslušníkům, kterých se dopad špatného zákona týká. Již samotná petice dokladuje, že dopad zákona je hlavně bičem pro řadové příslušníky b.s.

Nyní hra s čísli : 3TT je řádově 5tis.příslušníků, 4TT 9tis.a 5TT 7tis. - sečteno a podtrženo v tabulkách, které jsou nenaplněny je 21tisíc příslušníků...pokud petici již nyní podepsalo 5 tisíc příslušníků, není to vašich 10%, ale již 24% příslušníků, kteří jsou velmi znepokojeni novým zákonem a to nemluvíme o 6TT a 7 TT, kde i zde platí v některých případech povinnost oněch nesmyslných 150 hodin, neproplácení svátků, ustanovení § 42 odst.1,písm.d) popírající obecně platný princip presumpce neviny a další body vyplývající z petice.

Zbytek TT je oproti řadovým policistům tak neúměrně zvýhodněn, že rozdíl mezi 3TT a 8TT raději ani pro veřejnost nebudu uvádět. Odchody policistů jsou děsivé a pokud je berete jako generační špunt, ač odchází 30% zkušených příslušníků kolem deseti let služby, tak potom nám nic jiného nezbývá, než vyzvat Vás, aby jste přehodnotil Vaše výroky, které byly jen mlžením, že je vše v dokonalém pořádku a přiznal konečně svou chybu.

K odchodům několika, jak bylo uvedeno v médiích, tisícovek policistů se raději ani nebudeme vyjadřovat, poněvadž již každý v této republice ví, že v těchto složkách je bohužel již krutý podstav a nejsme schopni vykrýt požadovaná místa ( to nemluvíme o dalších odchodech příslušníků, které momentálně nastávají ).
Jen okamžitá náprava zákona o služebním poměru bude dostačující k stabilitě bezpečnostních složek.

Věřím, že nám jde všem o stejnou myšlenku zlepšit práci bezpečnostních složek a nevytvářet s bezpečnostních složek politický nástroj.

.. konečně dobrý příspěvek. Bylo by dobré diskusi na netu vrátit zpět na slušnou úroveň, podpořenou kvalitními názory a důraznou argumentací.

:-)) S tím se dá souhlasit, jde jen o to, zda bude nějaká ochota dobrovolně přijmout nápravu a uznat chyby. Bude se muset najít obětní beránek, přece to neodnese dvojitý doktor.
Všude na služebnách se vytlouká klín klínem, nejsou lidi, ale jak dlouho se to dá dělat. Ke slučování různých oddělení, obvodů a už i okresů dochází jen proto, že nelze pokrýt služby. Jakýpak je to policajt, když nemá osobní a místní znalost? Vše prý nahradí program počítače, asi jako to je v Brně a okolních sloučených okresech. Zatím jem na to krom zainteresovaných vedoucích pracovníků neslyšel kladný ohlas. Přece nebudou hanit to, co prosadili a stálo to miliony. Centrální řízení, hlavně ne policajt na ulici. Počítač je dobrá věc, ale bez další návaznosti na policistu v terenu je k h.v.u. :-((

Otevřením zákona 361/2003 Sb. uděláte pouze to, že odejde ještě více policistů, než za současného stavu, asi jste nepochopili, že stát musí šetřit a vy tzv. noví odboráři, jste tak hloupí nebo, raději nebudu ani domýšlet, děláte pod pláštíkem boje pro policisty jen medvědí službu. Vzpamatujte se, je-li to možné !

Nerozumím tvému názoru, že stát musí šetřit, údajně se určitá nová služební vozidla vybavují radiopřijímačema s CD mechanikou za cenu kolem 11 000,- Kč. Jde o to, že bylo určeno, že mají být značková. Přitom značková se dají pořídit ve stejné kvalitě i za polovinu. Nemají však název ŠKODA, ale Sony, Panasonic, a pod. O dalších věcech podléhajících výběrovému řízení se zatím nezmiňuji, snad až příště.

realista:

asi jste nepochopili, že stát musí šetřit. Chápu, že stát musí šetřit, ale jde o to kde, jak a u koho. Nesmyslné nakupování bojových vozidel, letadel a podobně, přeplácení vojáků, soudců,nehorázné platy poslanců s příplatky a úlevama, jejich nadstandartní výhody nejen v užívání jim přidělených vozidel a tak by se dalo vypočítávat dál a dál. Nesmyslný rozprodej státních podniků přinášejících do státní kasičky miliony denně, dotování bank a všeho možného i nemožného. Zde se má šetřit, ale to ne to nejde, jde přece o jejich platy a na ty si šáhnout nenechají. Takže to odnesou jen ta nejmenší kolečka státních zaměstnanců a je nahrabáno.

pro realista
souhlasím s tebou, že se má šetřit, kdy se šetří tak, že o co byli okradeni řadoví pracovníci (policisté na OO, kriminálka, řadový hasiči, atd.), tak o to byl navýšen plat vedoucím pracovníkům (né všem nerad bych se někoho dotknul). Máme se podle tebe nechat v tichosti okrádat a držet pusu. Jen pro představu od nového roku jsem v 4 pl. t a mám měsíčně o 1000,-Kč čistého míň, kdežto náš vedoucí má o 5.000,-Kč víc, budiž mu to přáno, taky má zodpovědnost, ale proč mě šahaj na peníze, to by se nelíbylo asi nikomu, ani tobě.

tak jsem se definitivně rozhodl, opouštím tyto stránky, vyhazuji je z "oblíbené", vše je tady o ničem, Jura z Brna, Rambo a ani už nemám přehled, jak si ta osoba plná zloby říká, nejvíc mi ale vadí, že profící se neumí ovládat a na každou blbost neustále reagují, znova a znova a furt dokola a znova, znova .......

máš svatou pravdu raději nevědět

Máš absolutní pravdu

Nemusíš ty nicky vyjmenovávat, jeho pravé jméno je Hrubý. Však na něj taky dojde.

Kam se vytratil Langer?

Ten se vesele směje ve svém bazénu doma nebo v sauně.

lidi kam se vytratila slušnost ?

komu zamordovali bráchu?
Když se stane vražda nebo něco podobného tak se to řeší zde, no tak to mne zajímá a já si myslel, že se vraždy vyšetřují na místě a podobně a né na internetu
Jura Brno nemáš v tom trochu hokej, tady asi nezjistíš kdo nebo jak k tomu mělo dojít to budeš muset asi trochu někam jinem né, jen názor, ale jak jsem četl tvé příspěvky tak ty v tom už máš asi jasno viz. vlastní slova"
Co Ty seš vlastně za magora? Ty si totální dement! Podle Tvejch žvástů se dá soudit, že Ty seš to prase, který se vydávalo za policejního technika Kudličku. Nejspíš seš ten parchant, kterýho hledám už 5 let. Ty seš totálně vymaštěná fízlácká palice!:
Skutečně věcná a plnohodnotná diskuze svědčící o sebekontrole a slušném hování, nevím ale když tě dokáže rozčílit taková věc jako diskuze jak se tedy potom chováš v reálu/skutečný život, to je tam venku za okny/ nakonec jste se s bratrem pohádali a v afektu jsi jej zabil sám a teď tě to sere co? Protože jinak si ten tvůj slovní průjem neumím vysvětlit, Nechci radit ale hlavně to chce klidnou hlavu a horu trpělivosti ale to jsou slova kterých nejsi schopen viz. přispěvek, ale když se budeš takhle dál zviditelňovat tak si uděláš opravdu pěkný dojem a zájem u lidí jak venku tak hlavně u tý Polici která tě sere, neřím že vše je u Policie špatné ale určitě né tak jak si asi myslíš všude jsou šmejdi a s tím nic neuděláš. Zchladni a zadumej nad sebou samotným jestli je opravdu tohle co chceš.
Tak se měj hezky a rodince jen to nejlepší.

... bohužel musím konstatovat, že zde duní prázdnota, chybí argumenty, to nejsou názory, nýbrž stoka, slušní lidé vymřeli ?

Pro JURU BRNO
jsi neskutečný debil a je dobře že je o jednoho debila z tvý rodiny níň jen tak dál aspoň se tu bude lépe dýchat táhni za bráchou už tu otravuješ vzduch dost dlouho